prosinec 1996

Advent. To byl, je a měl by vždy být čas, který budeme trávit s lidmi, které milujeme. Ať už to jsou přátelé, rodina, naše drahá polovička, či klidně všichni najednou, neměli bychom je zanedbávat a skutečně vnímat ten pravý význam těchto svátků. Ne dárky, ale čas strávenými s milovanými lidmi.

Faith byla vždycky vychována tak, aby tak tyhle nejhezčí svátky v roce vnímala. Chtěla trávit čas s rodinou, jak s adoptivními rodiči, které ještě v té době považovala za pravé, a zbytkem rodiny, který přes celý rok tolik nevídala. Zbožňovala všechny vánoční tradice, užívala si veškeré přípravy, které samotnému Štědrému dnu předcházely. A i proto se letos rozhodla, že na Vánoce odjede z Bradavic a stráví vánoční prázdniny v domě, kde vyrůstala, s rodinou, která jí jedenáct vychovávala a starala se o ní. A nemířila tam sama. Ruku v ruce kráčela od nádraží King's cross se svou přítelkyní, Leslie Blackovou, která se rozhodla ji podpořit a vyrazit s ní namísto toho, aby trávila Vánoce se svou mámou a nevlastním otcem.

„Je normální, že když za nimi po tolika letech jdu, jsem nervózní?" povzdechla si Faith, když se blížily k domu, kde vyrůstala.

Leslie se jen pousmála a stiskla jí ruku. „Je to normální, Myško. Uvidíš je po bůh ví jak dlouhé době a rovnou na ně vyvalíš, že sis s sebou přivezla přítelkyni. Respektive přítelkyně přivezla tebe, protože ty bys raději šla pěšky zpátky do Bradavic, než čelit jim."

„Nech toho," ohradila se hned Faith a praštila ji do ramena. „Děláš z toho komedii. Vůbec nevím, jak budou reagovat na... na tohle všechno."

„Když se budeš tak loudat, tak to ani nezjistíš," poznamenala Leslie láskyplně a políbila ji na spánek. „Nenervuj se z toho tak a prostě pojď. Clare tě bere jako svou dceru pořád, takže myslím, že bude jen ráda, až tě uvidí. A když se jí nebudu líbit já, prostě se na celý svátky odjedu schovat na Grimmauldovo náměstí."

„Budeš se jim líbit," ujistila ji Faith a natáhla se k ní, aby si pro sebe ukradla ještě jeden polibek, než obě zastavily přede dveřmi obyčejně, ale útulně, vypadajícího domku. 

Celá ulice byla plná téměř identických domků se stejnou předzahrádkou a Faith moc dobře věděla, že takřka celá ulice je obydlená moc milými lidmi, které během svého dětství potkávala a poznávala. Jakmile si prohlédla všechny domky, jako by se  chtěla ujistit, že je všechno pořád takové, jako když tu byla naposledy, než s zhlubokým nádechem zvedla ruku a stiskla zvonek.

„Nejsou doma," vydechla skoro až s úlevou, když nikdo nepřišel otevřít.

„Ty nemáš klíče?" povytáhla obočí Leslie. „Můžeme na ně počkat uvnitř, jestli jsou někde pryč, ne?"

„Nemám, ale klíče od dveří na terasu vždycky bývali venku pod rohožkou, tak se můžeme podívat tam, jestli tam budou."

Obešly dům, ale Faith náhle zbledla a strnula uprostřed pohybu, když se oběma dívkám naskytl pohled na něco, co ani jedna nečekala. Celá terasa vypadala, jako kdyby se po ní přehnalo tornádo. Stolek převrácený, na zemi ve sněhu ležel roztříštěný hrneček hned vedle knihy, jejíž stránky byly zvlhlé a pokroucené, jak ležela na sněhu. Prosklené dveře vedoucí do domu byly otevřené dokořán, a zevnitř se na skle lesklo několik rudých kapek stékajících po skle dolů.

Pustila Lesliinu ruku a vtrhla do domu. Jestli předtím byla bledá, teď už mohla hravě splynout s bílou zdí, na které ji spočinul pohled, jakmile vběhla dovnitř. Tedy dříve bílou zdí. Nyní byla potřísněná stejnou rudou tekutinou, jako vstupní dveře. Hnědovláska se s výkřikem složila k zemi, když zahlédla přímo pod zdí tělo svého adoptivního otce Gregoryho. Bílou košili, jakou nosil co si Faith pamatovala, měl potřísněnou krvavou skvrnou, rozlévající se téměř přes celou jeho hruď. Kousek od jeho ruky ležela hůlka a v té druhé ještě stále svíral druhý roztříštěný hrneček, z nějž vždy pil odpoledne kávu. Oči měl zavřené, rty pootevřené a z koutku úst mu vytékal další pramínek krve. Byl mrtvý.

„Myško," pohladila Leslie svou přítelkyni po ramenou a přitáhla si ji do náruče. Natočila její hlavu tak, aby nedohlédla do obývacího pokoje, kde leželo druhé mrtvé tělo, tentokrát ženské, Faithiny adoptivní matky, které naštěstí nebylo tak zohavené, jako to jejího muže, ale přesto nechtěla, aby se na tu spoušť Faith musela dívat.

„O-Oni jsou pryč, Leslie," zavzlykala srdceryvně Faith. Možná s nimi poslední tři roky nežila, možná jim spoustu věcí vyčítala a zlobila se na ně, ale nikdy je nepřestala mít ráda. Byli to stále její rodiče i poté, co objevila svou pravou matku, ale už neměla možnost jim to říct. A ani tu možnost už mít nikdy nebude.

xxx

Další brutální útok na rodinu smíšených kouzelníků. Šéf Ústředny pro výmaz paměti je i se svou ženou mrtev, ministerstvo podezírá propuštěnou smrtijedku!
Ano, vážení přátelé, čtete správně! Další oběť v těchto temných dnech po návratu Toho, jehož jméno nesmíme vyslovit! Šéf ústředny pro výmaz paměti, Gregory Moriartry, byl včera v odpoledních hodinách nalezen i se svou manželkou Clare nalezen jejich vlastní adoptivní dcerou mrtev ve svém domě. Ačkoliv smrt Moriartryho vypadala jako zaviněním mudlovské zbraně, pistole, bystrozoři se shodli na tom, že Clare Moriartryová zemřela důsledkem smrtící kletby. Prohlásili také, že hlavní podezřelou je Gianna Lloydová, smrtijedka, kterou před dvěma lety ministerstvo propustilo po dvanácti letech z Azkabanu. Rozneslo se totiž, že adoptivní dcera Moriartryových, Faith Moriartryová, je biologickou dcerou právě Lloydové. Více o útoku, poznatcích vyšetřujících bystrozorů a rozhovory s Gregoryho bývalými spolupracovníky z Odboru kouzelnických nehod a katastrof se dočtete na straně sedm.

Gianna Lloydová vztekle odhodila Denního věštce do rohu ložnice a raději svou pozornost znovu obrátila ke kufru na posteli, který se snažila uzavřít, což nešlo zrovna jednoduše vzhledem k tomu, že byl plný věcí, které potřebovala.

Tušila to. Jakmile Řád přišel se zprávou o smrti Faithiných adoptivních rodičů, tak čekala, že každou hodinou vyjde ven článek, v němž jí označí jako hlavní podezřelou. A nehodlala dopustit, aby ji někdo zase odtáhl do Azkabanu, znovu už ne. Prožila si své a do té plísní páchnoucí studené kobky už nevstoupí ani na krok. Se vztekem se zadívala na levou paži, kde se do teď skvěla její narůžovělá jizva, na v místě, kde jako mladá nosila znamení zla. Nenáviděla se za to. Nenáviděla se za to, že neuměla být trochu statečnější a nedokázala Peterovi odporovat, když jí tehdy dovedl k Voldemortovi a nutil jí znamení přijmout.

„Nenávidím tě," procedila skrz zuby. Netušila, jestli její slova byla mířená proti Peterovi, samotnému Voldemortovi, znamení zla či jí samotné, ale ještě několikrát to zopakovala, než měla pocit, že své emoce alespoň na okamžik dostatečně vypustila ven.

Kufr se s klapnutím zavřel, konečně. Navlékla se do svetru, stejného, v němž tehdy utíkala, když ji bystrozorové chytili a odvlekli do Azkabanu, a následně přes sebe přehodila kabát. Každou minutou je mohla zaslechnout, jak se ženou po schodech nahoru a jdou si pro ní, aby ji odvedli.

Rychle kufr zmenšila, aby se jí vešel do kapsy, kam ho uložila a ujistila se, že ho nevytrousí. Poté otevřela okno, přesně v okamžiku, kdy zaslechla zabušení na dveře. Ohlédla se, ale dveře byli ještě na pár vteřin, než je bystrozorové vykopnou, zabezpečené několika ochrannými kouzly. Pohlédla dolů pod sebe. Mít byt v prvním patře byla nesporná výhoda. Zhluboka se nadechla a vyskočila ven. 

Hned po dopadu zasténala, když jí slyšitelně křuplo a přeskočilo v kotnících, ale bolest ignorovala. Sáhla do kapsy od kalhot pro hůlku, ale oči se jí rozšířily strachem, když zjistila, že hůlka už v kapse není. Nebyl ale čas vyběhnout po schodech a sebrat ji v bytě. S hlasitým zaklením se rozběhla a proběhla uličkou mezi dvěma bytovými domy. Ale daleko nedoběhla. Tentokrát jí však nesrazila k zemi kouzla bystrozorů.

Kdosi jí za kapuci bundy zatáhl k sobě a ruku připlácl na pusu. Rozpřáhla se nohou, aby osobu zasáhla mezi nohy, ale neúspěšně. Než se nadála, její momentální věznitel se i s ní přemístil a jí se známá místa vytratila před očima. Ocitly se v bytě, respektive spíš kutloušku, neuklizeném, podivně zapáchajícím. Až tam ji onen člověk pustil.

Rychle se od něj odtáhla a zbledla, když se mu ocitla tváří v tvář. Člověk, který za to všechno mohl. Za to, že jí označovali jako smrtijedku, za to, že následně čelila dvanácti letem v Azkabanu a odebrání novorozené dcery. Otec jejího dítěte, kterému v mládí šeptala, jak ho miluje. A ten samý člověk, který mohl za smrt Clare a Gregoryho Moriartyových. Přímo před ní stál Peter Pettigrew. Ošklivější, tlustší a rozhodně méně pohledný, než býval za jejich studia a pár let poté. Od oné události v Bradavicích, kdy utekl, kvůli čemuž se Sirius musel dále skrývat a utíkat, ho ani jednou neviděla, ani o něm neslyšela. Tedy až do teď.