leden 1997

Zmijozelská společenská místnosti byla ponořená do tmy. Aby taky ne, když hodiny, či malé hodinky na ruce každého studenta, či profesora v Bradavicích ukazovaly oběma ručičkami na dvanáctku na samém vrcholku ciferníku. Byla půlnoc a snad všichni studenti byli uvelebení ve svých postelích, zachumláni v teplých dekách, nechávajíc se odnášet spánkem do svých snů. V celé zmijozelské koleji byli nyní vzhůru jen pouzí dva studenti.

Tmavovlasá dívka klidně spočívala v objetí blonďatého mladíka a otáčela stránku za stránkou, zatímco její oči běhaly ze strany na stranu po textu v rozečtené knize. Sem tam se zachvěla a pousmála se, když jí na krku zalechtal mladíkův dech. Narozdíl od ní měl oči zavřené, ale nespal, tím si byla jistá. Jen odpočíval, jak po náročném dni, tak po chvílích, kdy uspokojoval dívčino tělo a ona zase to jeho, zatímco ona našla uklidnění a odpočinek ve čtení.

Esmeé otočila na další stránku a při shledání, že dočetla další kapitolu, očima sklouzla na hodinky, které měl Draco, stále klidně podřimující, upevněné na levém zápěstí. Pohled jí přitom sklouzl na znamení zla rýsující se pod nimi, nad čímž si jen povzdechla a otočila se, aby ho mohla líbnout na tvář a probudit ho, a zároveň proto, aby ono znamení nemusela mít na očích.

Od chvíle, kdy se namísto nepřátel stali milenci, se pokusila nemít k tomu tolik poznámek, jako předtím, ale stále jí to bylo proti srsti. A uvědomovala si, že čím víc času s Dracem tráví, tím větší je pravděpodobnost, že si toho někdo všimne a v tom lepším případě to napráská Dracovu otci. V tom horším by se to mohl dozvědět Lord Voldemort, o čistokrevné dívce z významného francouzského rodu, se kterou spí, ale její rodina nepodporuje Voldemorta, právě naopak. Předpokládala, že by poté dostala na výběr. Buď se vzdá Draca, nebo přijme znamení, aby ho byla hodna. Netrvalo jí dlouho rozmýšlet nad tím, jakou možnost by zvolilla.

„Už je půlnoc, Draco," zašeptala poté, co otevřel oči a zadíval se na ni.

Přikývl a opatrně, aby z ní neshodil deku, kterou byla přikrytá, aby neležela ve společenské místnosti úplně nahá, kdyby přece jenom někdo přišel, ačkoliv v tuhle hodinu už to nebylo obvyklé, se zvedl z pohovky. Za celé ty měsíce se jim nikdy nestalo, že by je někdy vyrušil. A tak mohli svůj vztah, nebo cokoliv, co mezi nimi bylo, tajit před svými přáteli i spolužáky a nemuseli přitom ani vystrčit nos ze své koleje.

Sledovala, jak si zapíná knoflíčky na košili a natahuje si kalhoty, než se k ní sklonil pro krátký polibek. S malým úsměvem na tváři mu ho oplatila a také se pustila do oblékání, zatímco prázdnou místností se ozývalo jen praskání ohně a klapání Dracových bot po schodech, jak mířil do své ložnice. Zrovna složila deku, pod níž celou dobu ležela, vzala do rukou knížku a chystala se odejít, když v tom ji zarazily další kroky, tentokrát však ozývající se z jiného směru.

Theodore Delacroix se pomalu proplížil vchodem do společenské místnosti a schoval do kapsy hůlku, kterou si do teď osvětloval chodbu. Uvnitř místnosti nikdo nebyl, tedy alespoň si to myslel. Vlasy měl zvlhlé deštěm a sněhem, jak musel absolvovat cestu přes bradavické pozemky, stejně jako oblečení. Zrovna si odhrnoval pramen vlasů z čela, když se jeho pohled setkal s pohledem jeho sestry, vypadající dost zmateně a nechápavě.

„Co jsi dělal uprostřed noci venku?" zeptala se ho jejich rodným jazykem, francouzštinou a trochu se zamračila na jeho mokré oblečení.

„Není to snad moje věc?" odsekl stejným jazykem Theo a pokusil se jí obejít. Hbitě ho popadla za paži, aby mu to nedovolila.

„Přestaň se takhle chovat a v klidu mi odpověz. Pokud to není nic nezákonného, nebo vážného, tak víš, že to nechám plavat," zavrtěla hlavou, zatímco prsty pevně svírala jeho zápěstí.

Vytrhl svou ruku z jejího sevření a urovnal si rukáv navlhlé bílé košile. Esmeé zbledla, když pod rukávem zahlédla na malý okamžik část stejného znamení, jaké před chvílí pozorovala na Dracově paži. „Prostě jsem se byl projít, nemohl jsem spát."

„A smrtijedskou sešlost jsi měl, nebo na ní teprve půjdeš?" zachmuřila se. Znovu ho chytila, tentokrát za límec košile, aby se mu nepodařilo znovu utéct. Oči se jí rozšířily strachem, když jednou rukou z kapsy vytasil hůlku a její hrot přitiskl své sestře ke krku. „Theo, co to děláš?"

Její hlas byl prodchnutý strachem. Bála se ho. Věděla, že by stačilo jedno jediné kouzlo a mohl by jí nehezky ublížit. Netušila, že její bratr už je v tak mladém věku schopný i zabít.

„Přestaň strkat nos do věcí, kterým nerozumíš, sestřičko," procedil skrz zuby nenávistně. „Co já dělám ve svém volném čase je jenom moje a moje věc, tebe to vůbec nemusí zajímat. A jestli o tom jen cekneš doma, nebo v nějakém dopise, tak mi věř, že nebudu brát ohled na to, jestli si moje sestra nebo ne."

Jestli byl Esmin hlas prodchnutý strachem, z toho jeho nyní čišela čirá zášť a zloba. Konečně se mu něco dařilo a nenechá jí, aby mu to jen tak zkazila, postará se hezky o to, aby mlčela jako hrob a pokud nebude, tak v tom hrobě brzy skončí. Pán Zla si ho vážil, nečekal, že by ho někdo už tak mladý mohl tak ochotně následovat a plnit spoustu rozkazů, jaké zadával i dospělým zkušeným smrtijedům, a nehodlal o jeho přízeň přijít kvůli své zbytečně vlezlé a zvědavé starší sestře.

„K-kdo?" dostala ze sebe Esmeé, zatímco se modlila, aby se na ni opravdu nenaštval a nepronesl nějaké kouzlo. „K-Kdo tě k tomu přinutil? Kdo tě k němu dostal, aby sis ten cejch nechal dobrovolně udělat?"

Jen se ušklíbl a hůlku konečně odtáhl od jejího hrdla. „Zeptej se svého miláčka, drahá Esmeé. Ten bude vědět."

xxx

Následující den, kdy se Esmeé pokoušela někde dostihnout Draca, netušila zda s ní více cloumá vztek na něj, či strach pramenící ze zážitku s Theem včerejší večer. Otřásla se nad tím, jak tiskl konec své hůlky na její hrdlo, jak chladně s ní mluvil a sledoval jí. Jak je možné, že se z něj stalo takové monstrum? Jak dlouho už znamení zla nosil na ruce? A jak se mu vůbec podařilo Voldemorta přemluvit, aby přijal do svých řad patnáctiletého studentíka?

Zatřásla hlavou, aby se trochu uklidnila, když konečně zahlédla na chodbě Draca. Ihned ho několika kroky dohnala, zatáhla ho za roh a přitlačila ho zády na zeď. Na tváři se mu zformoval úsklebek, zřejmě myslel, že jde o něco jiného, ale vzápětí se zatvářil zmateně a povytáhl obočí, když na něj Esmeé jen rozlíceně hleděla.

„Přinutil jsi Thea, aby se přidal k Voldemortovi? Když jsi tam nedostal mě, tak jsi tam alepsoň dostal jeho?" zamračila se na něj.

„Esmeé, o čem to-"

„Odpověz mi na otázku, Malfoyi!" nenechala ho domluvit a sama se v duchu podivila nad tím, jak je zvláštní, ho po takové době oslovit příjmením a ne jménem. „Přinutil jsi Thea, aby se přidal k Voldemortovi?"

„Ne!" odpověděl rázně Draco, doufajíc, že se po jeho odpovědi Esmeé alespoň trochu uklidní, ale jeho prosby nebyly vyslyšeny. Tmavovláska naproti němu byla stále rozlícená vzteky.

„Tak mi řekni, jak je možný, že nosí na ruce znamení zla a vyhrožuje mi, že mě zabije, nebo mi minimálně ublíží?" naléhala na něj dál.

„Já ho vážně k ničemu nenutil, Es, on za mnou přišel sám!" vypadlo z Draca a Esmeé se zarazila.

Zatřásla hlavou a upřeně se na něj zadívala. „Proč za tebou přišel? Jak se dozvěděl, že zrovna ty bys ho k Voldemortovi dostal?"

„Nevím, jak se to dozvěděl, ale prostě chtěl, abych ho tam dostal. Proto se vrátil na Vánoce domů, až tehdy jsem ho k Pánovi dostal, ačkoliv jsem mu celou dobu předtím v Bradavicích vysvětloval, že je to nejspíš zbytečné, protože ho Pán Zla nepřijme, jelikož je mu teprve patnáct. Nevím, co pro to Theo udělal, ale Pán zla ho přijal a začal si ho vážit a získal si jeho přízeň."

O několik kroků ucouvla a kousla se do rtu. Zdálo se, že si všechno srovnává v hlavě a uvažuje o nějaké pádné odpovědi, nebo zkrátka nad něčím, čím by na tohle oznámení mohla zareagovat. Ale nedařilo se jí to. Stále před sebou měla jen ten chladný pohrdavý pohled, jakým na ní Theo shlížel a jak jí tiskl hůlku ke krku.

„Víš co? Dostaneš mě za ním taky."

Poprvé v životě měla pocit, že ji Moudrý klobouk zařadil do špatné koleje, když jí došlo, že se chystá vstoupit do Voldemortových řad, aby odtamtud dostala svého bratra a znovu z něj byl ten milý kluk, se kterým si rozuměla a nešel z něj strach.

„Esmeé, to přece nemyslíš-"

„Dostaneš mě za ním!" zopakovala důrazně Esmeé. „Alespoň mi tím splatíš to, že kvůli tobě je z mého bratra parchant."