začátek října 1996

Lana se začínala po měsíci konečně nějak zotavovat. Už se netřásla pokaždé, kdy pomyslela na to, jak byla na tři měsíce uvězněná v sídle své povedené rodiny, dokázala o tom docela klidně hovořit, ačkoliv ne se všemi, a přestala sebou cukat při sebemenším rychlém pohybu rukou, když dotyčný mávl v její blízkosti hůlkou. Víceméně už na ní nebyly znát žádné následky toho, že jí někdo věznil, nebo jakkoli ubližoval. Tedy až na jednu věc.

Pomalu sešla po schodech dolů do kuchyně a pousmála se unaveně na Molly Weasleyovou, která se činila v kuchyni. Byla zachumlaná v modrém svetru s velkým písmenem D na hrudi, který jí paní Weasleyová upletla, aby se cítila pohodlně a připomněla jí, že Weasleyovi tu budou vždy pro ní, jako rodina. Přejela si po měkkém svetru rukou a ucítila zvětšené bříško pod ním, poslední následek věznění v Malfoy manor.

„Copak se děje? Něco potřebuješ, drahoušku?" usmála se na ní paní Weasleyová, když si všimla, že se tmavovláska opřela o jídelní stůl a vypadá trochu nerozhodně.

„Já jen... Jestli bych se mohla na něco zeptat," odvětila váhavě Delaney a na zrzavou ženu před sebou tázavě pohlédla. 

„Jen se ptej, když budu schopná ti odpovědět, udělám to," pobídla ji klidně Molly, načež se opět vrátila k vaření.

Delaney malou chvíli mlčky sledovala, jak hůlkou ovládá celý ten humbuk v kuchyni. Jeden nůž krájel zeleninu, jiný připravoval maso, zatímco na plotýnce už vařečka míchala hrnec v němž vřela voda s těstovinami. Až poté, co Mollyna kouzla na chvíli pominula a všechno náčiní  na chvíli ve své činnosti přestalo, konečně opět promluvila.

„Kolik vám bylo, když jste byla poprvé těhotná?"

Molly se zdála být tou otázkou překvapená, ale s odpovědí neotálela. „Bill se narodil v listopadu sedmdesát, takže mi bylo dvacet a pár týdnů," dala jí odpověď. „Ale proč tě to zajímá, drahoušku?"

Tmavovláska naproti ní si jen skousla ret a znovu se pohladila po břiše. Nebylo potřeba nic říct k tomu, aby to paní Weasleyová pochopila a spráskla ruce. 

„No to se podívejme! A víš to jistě, drahoušku? Kolik je to týdnů?" vyzvídala hned a donutila Lanu posadit se na jednu z mnoha židlí u stolu.

„Když jsem se vrátila, tak jsem věděla, že jsem měsíc předtím nedostala měsíčky," začala trochu stydlivě. „Ale myslela jsem si, že je to jen nepravidelnost, protože jsem byla poslední týdny v takovém stresu. No ale když to nepřišlo ani teď, tak jsem požádala Danelle, jestli by mi nekoupila těhotenský test, až sem za mnou znovu půjde. A když jsem si ho teď udělala..."

„Tak se ti to potvrdilo," odhadla Molly a konejšivě Delaney stiskla ramena. „To nic, to přece není tak strašné, jen... Otcem toho miminka je kdo?"

Vyslovila tu otázku se značným zaváháním. Věděla, co Delaney v Malfoy manor provedli, ale nikdy se zatím nedozvěděla, kdo za to vlastně mohl a udělal to. Lana se jí sice svěřila s tím, co se stalo a proč se to musela stát, ale konkrétní jméno Molly netušila. Doufala, že teď se to dozví.

Lana k ní zoufale vzhlédla a oči se jí zalily slzami. „Barty Skrk mladší. T-to on mě..."

Paní Weasleyová ji vtáhla do mateřského konejšivého objetí a pohladila ji po vlasech. Sama byla překvapená, ale teď bylo hlavní nastávající maminku uklidnit a ujistit ji, že to bude dobré a zvládne to.

„Kolik je to týdnů, drahoušku?" zeptala se, zatímco ji kolébala v náručí.

„M-myslím, že jedenáct," vzlykla Lana a pevněji se k ženě přitiskla. „Ale já nechci, aby to dítě kvůli mně zemřelo. Nechci mu vzít možnost k životu jen proto, že jeho otec je někdo... takový. Ale zároveň nevím, jestli to zvládnu. Moje maminka při porodu zemřela, co když to čeká i mě?"

Neměla ponětí, co by měla dělat. Ona, Delaney Malfoyová, která vždy našla nějaké řešení, i v té nejvíce prekérní situaci, havraspárka, která byla vždy zodpovědná a rozumná, která teď čelila před tím, asi nejtěžším rozhodnutím v životě. 

„Tohle rozhodnutí je na tobě, Lany," povzdechla si Molly Weasleyová a otřela jí slzy z tváří. „Musíš se rozhodnout sama, ačkoliv chápu, jak to musí být těžké. Jdi se na chvíli projít, vyčistit si hlavu a uvidíš, na co přijdeš, ano?"

Delaney jen přikývla a zbytek slz, co se jí stále valil z očí, z nichž vyzařovalo naprosté zoufalství, otřela do rukávu modrého pleteného svetru, až na něm zůstala mokrá skvrna. Pokusila se na Molly vděčně pousmát, ale mimické svaly ji zradily a její koutky se nehodlaly vůbec pohnout. Proto se jen s povzdechem zabalila do svetru a vyšla z vysokého domu, který celá rodina Weasleyových obývala. Vlastně ani netušila, kam jde, přes slzy v očích na cestu pomalu ani neviděla. Pokračovala v chůzi, během níž ticho přerušovalo jen občasné odlétnutí kamínku od podrážek jejích bot, nebo nějaký ten tichý vzlyk. Nedokázala je zadržet, prostě se jí samovolně draly z úst. Zastavila až tehdy, kdy se po zakopnutí málem skulila do malého jezírka a raději se usadila na dřevěnou lavičku stojící u oné malé vodní plochy.

Netušila, jak dlouho tam seděla, dokud ji nevyrušil povědomý hluboký a příjemný hlas.

„Snažíš se tady nastydnout?"

I se zavřenýma očima poznala, s kým má tu čest a na tváři jí to vykouzlilo nepatrný náznak úsměvu. „Ano, Charlie, to přesně je můj plán. Nastydnu a potom se o mě budeš muset starat a nosit mi tu skvělou zeleninovou polévku tvé mámy každý den do postele, dokud mi nebude dobře."

„Rád vidím, že už jsi na tom lépe," pousmál se Charlie a posadil se k ní. Jakmile si ale všiml mokrých cestiček na jejích tvářích, tak mu úsměv z tváře zmizel. Od jejího návratu ji sice ještě neviděl, ale několikrát jí psal a vyzvídal, jak na tom je, jak od ní samotné, tak od ostatních. 

„Vypadám tak? Fajn, tím se vyhnu Philipa a jeho otázek a promluvy do duše na téma "nemůžeš se do konce života užírat jednou špatnou věcí"," pokusila se zavtipkovat znovu, ale když otevřela oči, aby se na Charlieho podívala, slzy v očích jasně poukazovaly na to, že v pořádku úplně není.

„Co se stalo, Lan?" zeptal se starostlivě.

„Moc věcí, Charlie, moc špatných věcí, které ze mě udělaly trosku," odpoví s povzdechem  tmavovláska a hlava jí spadne na jeho rameno. Jeho ruka jí objala okolo ramen a pomalu jí začal hladit po paži, aby ji ukonejšil.

„Řekneš mi to?" 

Přikývla, ale pár minut ještě mlčela, než mu konečně přiznala důvod, proč tu sedí jako hromádka neštěstí a roní slzy. Opatrně nasměrovala jeho ruku ke svému břichu, které bylo rozhodně kulatější, než před pár týdny. „Jsem těhotná..."

Jemně jí po břiše přejel palcem a následně jí stiskl ruku a políbil ji na spánek. S tichým vzlyknutím se přitulila do jeho náruče a zabořila svou tvář do jeho ramene. Nechal jí. Doufal, že se jí potom alespoň trochu uleví.

„S ním?" ujišťoval se, když se jeho společnice jakž takž uklidnila, ovšem namísto odpovědi se zmohla jen na přikývnutí, než se rozvzlykala nanovo. 

„J-já nechci. Ne s ním. Ne takhle," kroutila zběsile hlavou ze strany na stranu, než její tvář Charlie opatrně chytil do mozolnatých dlaní. „Nechci, aby si na mě někdo ukazoval a říkal mi, že jsem těhotná se smrtijedem. Aby se mému dítěti smáli a báli se ho, protože bude potomek smrtijeda. Ale nechci to malé zabít. To bych nezvládla, Charlie."

„Já to chápu," přikývl zrzavý mladík a znovu si ji přitáhl do náruče, aby jí pomohl se, alespoň částečně, uklidnit. „Je normální, že to takhle cítíš, když jsi v takové situaci. Ale slzy ničemu nepomůžou. Měla by sis sednout, pořádně si probrat v hlavě, co vlastně cítíš, a co chceš."

„Já asi vím, co chci," špitla váhavě a otřela si slzy. „Chci si to dítě nechat, i když netuším, jestli to zvládnu a bojím se toho, že nebudu dobrá máma. Ale nevím, jestli už tolik chci, aby kdokoliv věděl, že jeho otec je Barty. Nejlépe aby to ani samotný Barty nevěděl a nepředhodil to malé Voldemortovi ještě v peřinkách."

Na chvíli se mezi oběma mladými lidmi rozhostilo ticho. Oběma to šrotovalo hlavě a nad něčím usilovně přemýšleli, každý však nad něčím odlišným. Lana byla opřená o jeho hruď a s povzdechem hleděla na jezírko před nimi mezitím, co se jí hlavou honily myšlenky týkající se mateřství, ale i Bartyho, který z ní nastávající maminku proti její vůli učinil, zatímco Charlie ji hladil po zádech a přemýšlel právě o ní. O té tmavovlasé rozumné a zábavné holce, kterou měl už nějakou dobu rád a která mu teď brečela na rameni.

„Mám nápad," prohlásil nakonec po chvíli, kdy zvážil všechna pro a proti. „Prostě prohlásíš za otce toho dítěte někoho jiného."

„Jo? A koho jako? Philipa?" povzdechla si pesimisticky Lana.

„Jako mě," odvětil Charlie klidně a stiskl jí ruku, když se narovnala a překvapeně se na něj zadívala. „No nekoukej na mě takhle, já to myslím vážně."

„Ale... proč bys to dělal?" naklonila nechápavě hlavu na stranu, nad čímž se jen pousmál.

„Mám tě rád, Lan. A jestli ti tohle alespoň trochu pomůže od trápení, tak do toho půjdu, protože nesnáším, když jsi smutná a brečíš. Těm nejbližším, třeba Philipovi a Danelle, když budeš chtít, řekneš pravdu, ale pro ostatní budu otcem miminka prostě já."

„Jenže tak... Budeme muset předstírat i vztah."

„A proč ho předstírat?" pokrčil rameny a sevřel její ruce ve svých. „Hele, já vím, že na to asi není vhodná chvíle, ale já tě mám vážně rád. Už to chvíle bude, když jsem na to přišel a kdybys nebyla proti-"

Nestihl svou myšlenku dokončit, protože byl neomaleně přerušen. Tedy ne úplně neomaleně, spíš až přehnaně romanticky, jako z nějakého románu. Lana si ho prostě a jednoduše přitáhla do polibku v domnění, že teď už se všechno bude jen lepšit.