začátek října 1996

Celeste Delacroix kráčela rozlehlou halou britského ministerstva kouzel a snažila se neztratit z očí muže, jež šel o několik kroků před ní. Louis Charpentier, stávající diplomat kouzelnické společnosti Francie a také dobrý přítel Celestina otce Jacquese, což částečně mohlo i za to, že tu Celeste mohla být, se na ní otočil a omluvně se usmál. Byl to již postarší muž se spoustou zkušeností v oboru, které mohl nyní předat Celeste, jež by ho mohla časem nahradit.

„Nemusíš chodit se mnou, vždyť jsem ti to říkal," poznamenal přátelským tónem. „S ministrem a ostatními důležitými lidmi se stejně budeme potkávat až zítra, takže si dneska jdi odpočinout, projdi se Londýnem a hlavně se pořádně vyspi. Zítra budeme mít náročný den."

„Měla bych znát i tu obyčejnější práci, kterou budu jednou dělat, ne?" namítla Celeste vyhnula se nějakému muži, který divoce gestikuloval na ženu, stojící před ním.

„Té budeš mít ještě šanci poznat ještě tolik, že ti za chvíli poleze krkem," odvětil Charpantier a usmál se na ní. „Jen utíkej. Určitě tady máš spoustu známých, co jsi poznala během turnaje před dvěma lety, se kterými se ráda uvidíš. Já to zvládnu a ty mi budeš k ruce zítra, můžeme se tak dohodnout?"

„Tak děkuji," usmála se na něj vděčně a změnila směr. Zatímco on mířil k výtahu napěchovanému lidmi, ona zamířila k východu z ministerstva.

Je pravda, že by všechny, co poznala v Bradavicích viděla. Slyšela o Lanině zmizení, o smrti Albertine... Stalo se toho nějak moc, od té doby, co tuhle zemi navštívila naposledy, ale ze všeho nejraději by se viděla s jedinou osobou. Ačkoliv se s ním posledně nerozešla zrovna v dobrém, během těch dvou let na něj myslela častěji, než bylo zdrávo. Philip jí chyběl víc, než by si byla ochotná připustit.

S povzdechem a myšlenkami fixovanými právě na onoho tmavovlasého mladíka se pokusila protáhnout okolo korpulentní ženy, zuřivě se přehrabující ve své kabelce a protlačila se k červené telefonní budce, která ji mohla dostat zpátky do londýnské ulice, odkud by se ráda vydala na hotel. Objednala by si na pokoj pár deci nějakého sladkého dobrého vína, usadila se na balkónu a mohla popřemýšlet nad tím, zda by byl dobrý nápad pokusit se Philipa kontaktovat. Byla tu přece kvůli práci a neměla by se nechávat něčím rozptylovat, pokud by chtěla na Louise, na celý obor mezinárodní kouzelnické spolupráce ve Francii a své profesory v Krásnohůlkách udělat dojem. Ovšem osud rozhodl za ní. Těsně předtím, než do budky vstoupila a vytočila číslo, kterým by docílila toho, že se dostane z ministerstva, k ní kdosi přistoupil. Kdosi s povědomou tmavou čupřinou vlasů a modrošedýma očima.

„Philipe!" vyhrkla překvapeně a zastrčila si pramen zesvětlených vlasů za ucho. V duchu doufala, že vypadá alespoň trochu reprezentativně. Po prodírání davem na ministerstvu byla pravděpodobně rozcuchaná, oblečení měla pomačkané, ale nezdálo se, že by to Philip bral příliš na vědomí, když se mu koutky úst rozjely do stran v užaslém úsměvu.

„Delegace z Francie? To jsem se měl na dnešek lépe oháknout," zavtipkoval a sklonil se k ní, aby jí vtiskl zdvořilý polibek na tvář. Už dávno jí nevyčítal, že odešla, smířil se s tím, že mezi nimi nejspíš nic vážného nebude. Ale teď, když ji znovu viděl, zahořel stejnou touhou ji opět získat, jako tehdy v šestém ročníku, když ji viděl poprvé. „Ahoj, Celeste."

Celeste mu věnovala úsměv a povolila si krátký pohled na jeho tvář i jeho tělo. Vlasy měl zvlhlé, jako kdyby právě vylezl ze sprchy, na krku mu ulpělo několik kapek slaného potu, vypadal jako po nějaké náročné fyzické aktivitě. Jeho tělo za ten rok, co ho neviděla viditelně zmužnělo, ačkoliv ani tehdy nebyl k zahození. V duchu se zasmála nad tím, jak ji kamarádky povzbuzovaly, ať to s ním zkusí, protože podle jejich slov byl Philip opravdu roztomilý. Roztomilý nebylo to správné slovo, uznala nyní ve své hlavě. Byl přitažlivý, sakra moc, až se jí téměř podlomila kolena. Při vzpomínce na to, co s ní dělalo jeho tělo a jeho doteky se mírně začervenala a potřásla hlavou, čímž si znovu uvolnila prameny vlasů, strčených za ušima, aby tu představu vyhnala z hlavy.

„Koukám, že moje přítomnost tě rozpaluje stejně jako tehdy," ušklíbl se Philip provokativně, jako kdyby přesně věděl, co se jí honí hlavou. Taky že věděl, ale to ona netušila. „Svezu se s tebou nahoru, jo?"

„Jsi pořád stejný," zakroutila nad ním pobaveně hlavou, přičemž ty neposedné vlasy raději stáhla do gumičky, protože se s nimi už nechtěla otravovat, čímž nevědomky odhalila malé znamínko na krku, načež pokývala hlavou, aby mu dala odpověď na jeho otázku. Philip ho spatřil, na chvíli nespokojeně svraštil čelo, ale rychle to zahnal, aby si o něm nemyslela bůh ví co. „Co ty tady? Na ministerstvu?" zeptala se tentokrát ona, jakmile se telefonní budka dala do pohybu.

„Budeš se možná divit, ale snažím se tu pracovat," odvětil Philip, pohledem stále zaměřený na její označkovaný krk. Rychle ale svůj pohled odtrhnul a raději se jí zadíval do tváře. „Trénuju, abych se mohl stát bystrozorem. Slyšela jsi o tom, co se stalo Laně a co se loni v létě stalo Alby?" Přikývla. „Tak přesně proto. Když mi ten parchant unesl Lanu, byl jsem z toho na dně, stejně jako když se roznesla zpráva, že Albertine je mrtvá. A chci se pokusit zabránit tomu, aby to prožívali i jiní, protože to je hroznej pocit."

Typicky statečný Nebelvír, pomyslela si Celeste v duchu, ale nad jeho slovy se pousmála.

„Jak to vlastně Lany zvládá? Je v pořádku?"

„V rámci možností," připustil Philip. „Po fyzické stránce jo, ale ta psychická se potřebuje ještě uzdravit. Weasleyovi jí nechali u sebe, aby u sebe celý den někoho měla, než aby přes den byla sama a čekala, až já se vrátím z ministerstva."

„Nemá přítele, nebo tak?" vyzvídala dál.

„Nemá. Od té doby, co Cedric zemřel při turnaji si žádného moc do života nepouštěla a myslím, že potom, co se jí stalo teď, to tak bude ještě chvíli vypadat."

Společně vystoupili z budky a na malou chvíli zastavili před ní, aby mohli ještě prohodit několik slov. Celeste z jeho slov víceméně pochopila, co přibližně se mohlo stát a zařekla se, že alespoň jednou během svého pobytu v Anglii musí Lanu kontaktovat a setkat se s ní.

„Můžu tě někam doprovodit?" nabídl se Philip, když se po několika dalších minutách mírně sešeřilo a hodiny odbily sedmou hodinu večer.

„Jestli se ti chce a nespěcháš domů, tak budu moc ráda," věnovala mu vděčný úsměv a zavěsila se do jeho nabízeného rámě.

„Nemůžu tě přece takhle na večer v téhle době nechat pochodovat městem samotnou. To by tvůj přítel jistě nebyl nadšený," neodpustil si poznámku.

Došlo jí, na co asi naráží a měla alespoň tolik hrdosti, aby cucflek na krku ihned nepřiplácla rukou, nebo nezakryla vlasy.

„Nemám přítele," prohlásila potom. Nelhala, skutečně přítele neměla. Tedy teď už ne. Poté, co zjistila, že onoho mladíka, kterého před několika týdny potkala na francouzském ministerstvu, a s nímž se pokoušela chvíli chodit, zajímal jenom sex a to, kdy bude z Anglie zase zpátky, aby mu ho mohla dopřát, ho raději opustila. Nebyl jí sympatický, nechoval se k ní jako k sobě rovné a pohlížel na ní jako na někoho, kdo tu je jen proto, aby ho potěšil. A také měl ještě jednu zásadní vadu. Nebyl to Philip.

„Takže jsi vysávala a ten cucflek máš od vysavače?" povytáhl obočí. „Hele, Celeste, já ti nic nevyčítám. Mezi námi nic není, skončilo to loni, když ses vrátila do Francie, a mě je prd do toho, jestli někoho máš, nebo-"

„Ale já vážně nikoho nemám, Philipe," zavrtěla hlavou a ani ho nenechala domluvit. „Měla jsem, ale než jsem odjela sem, tak jsem se s ním rozešla. Byl to idiot."

„Co provedl?" zeptal se empaticky Philip a snažil se skrýt potěšený úsměv, deroucí se mu na tvář.

„Nezajímalo ho nic jiného než to, co se bude dít v posteli a kdy se to bude dít. Řekla bych, že mě bral jenom jako holku do postele, než jako přítelkyni," povzdechla si.

„Idiot," podotkl její společník. „Jako na jednu stranu chápu, že když mohl mít tebe, tak se nechtěl hnout z postele, ale právě proto, že měl šanci chodit s tebou se o tebe měl starat jako o princeznu."

Nepatrně se začervenala a zároveň se pousmála. Jeho řeči jí chyběly, stejně jako on sám. Vlastně byla ve finále ráda, že nemusela čelit tomu zdlouhavému rozhodování, zda se s ním sejít, nebo ne, ale osud zkrátka rozhodl za ni. A byla rozhodnutá se té šance chytit.

„Nechceš jít na chvíli nahoru?" navrhla, jakmile zastavili před hotelem, kde byla ubytovaná. „Pokud nepospícháš domů, můžeme si dát skleničku vína, popovídat si... a tak."

Zdál se její nabídkou překvapený, ale potom se usmál. „Moc rád."

No upřímně u jedné skleničky to neskončilo. Ačkoliv se Celeste snažila držet zpátky, vzhledem k tomu, že bude mít zítra práci, ale nakonec stejně jedna prázdná lahev byla již odložená pod malým stolečkem, který stál na zahradě, a druhá, stojící na stole, byla sotva z poloviny plná. Mezi oběma bylo nyní nějakou dobu ticho. Hleděli na setmělou oblohu, Celeste držela v prstech svou skleničku, z níž upíjela, nohy hozené na stole, zatímco Philipova sklenička stála vyprázdněná na stole, oči měl zavřené a rukou jemně hladil Celestino stehno, nad čímž se světlovlasá dívka po jeho boku jen nepatrně usmívala.

„Víš, že zrovna ve chvíli, kdy jsem tě potkala, jsem zrovna přemýšlela nad tím, jestli se s tebou nechci potkat, během toho, co budu tady?" přerušila nakonec ticho Celeste.

Philipa to donutilo otevřít oči a pohlédl na ní. „Takže jste na mě myslela, slečno Delacroix?" povytáhl obočí a šibalsky se pousmál.

„Pořád," vydechla Celeste a natočila hlavu, aby na něj viděla. „Od té doby, co jsem se po turnaji vrátila domů do Francie, tak jsem na tebe pořád myslela. Chyběl jsi mi, ale snažila jsem si to tajit a zapomenout na tebe. Ale zkrátka to moc dobře nešlo."

„Chybělo ti, jak jsem si tě rozmazloval v posteli, viď?" mrknul na ní, čímž docílil toho, že se znovu začervenala, jako na ministerstvu v budce.

Ustala v polovině pohybu, kdy vstala a natahovala se pro lahev vína, aby jim dolila skleničky. Sledovala, jak vstal, jemně jí vzal lahev z ruky a dolil jim skleničky sám, zatímco po očku pobaveně sledoval, jak se červená.

„A víš, že jo?" odvětila nakonec, protože se nechtěla upejpat a červenat jako stydlivá malá holka. „Chybělo mi, jak jsi mě líbal a dotýkal se mě, jak jsi byl nedočkavý předtím, než na to došlo."

Přistoupila blíž k němu, chytila ho tričko a donutila ho sklonit se blíž k ní, jelikož ji o dobrých deset patnáct centimetrů převyšoval. Jemně ho políbila na místečko pod uchem a pousmála se nad tím, jak se mírně zachvěl.

„A taky mi chybělo, jak jsem postupně poznávala všechna ta místečka, na kterých jsi tak moc citlivý," zašeptala mu do ucha a chtěla se odtáhnou. Nedovolil jí to.

Chytil ji za bradu a nasměroval její rty k těm svým. Jejich rty do sebe narazily a Celeste tiše zasténala slastí, když ji jazykem přejel přes spodní ret a vyžádal si tak vstup do jejích úst. Udělala několik kroků z balkónu zpět do hotelového pokoje, kde dosedla na postel, na kterou jí potom povalil úplně. Jakmile se dostatečně nabažil jejích rtů, polibky sjel na její krk a dekolt a stejným způsobem pokračoval ještě několik dalších minut. Už nepromluvili, nastalo mezi nimi ticho vyplněné jen zasténáním jednoho z nich, když si vzájemně užívali přítomnost toho druhého, jako tehdy v Bradavicích, kdy se k sobě jejich nahá těla tiskla a zahrnovala se vášní a láskou. A ačkoliv Celeste netušila, že ten večer vygraduje takhle, ani v nejmenším toho nelitovala.