Leslie Blacková poprvé po letech od války neměla trávit štědrý den sama. Neměla, ovšem teď, když sama, pouze s kočárkem, v němž dřímal její pár týdnů starý syn, stála na hřbitově a hleděla na náhrobek, na němž bylo vyvedeno jméno jejího otce, tušila, že tak dopadne i letos. Její společník, který opakovaně sliboval, že Vánoce si užije společně s ním a jeho širokou rodinou, se pořád nedostavil a tak se rozhodla, že dojde o Vánocích navštívit místo odpočinku jejího otce.

Usadila se na zeď, obhánějící hřbitov kolem dokola, jelikož hrob Siriuse Blacka byl až dole, úplně v rohu. Malý Fabian Sirius, jenž nesl stejné jméno, jako jeho zesnulý dědeček, spokojeně dřímal v kočárku opodál, tudíž jeho matka měla chvilku ticha pro sebe, kdy mohla nechat svým emocím volný průchod. Dýchla si na zmrzlé ruce a v duchu zadoufala, aby se její slzy, které jí stekly po tvářích nezměnily v mrazu na malé rampouchy, než očima spočinula na náhrobku svého otce.

„Bože, už jsem tak zoufalá, že hledám útěchu tady na hřbitově," zamumlala si pro sebe. „Nejspíš by ses smál tomu, jaká jsem najednou citlivka, viď, tati?

Přísahám, že to jsou ty hormony po porodu Fabiho, vždyť víš, že ty sám jsi mě nikdy neviděl brečet, pokud nepočítám časy, kdy jsem byla malinká. Ale nejdřív jsem ztratila tebe, chvíli na to Faith a potom jsem byla léta sama. A když se letos začalo blýskat na lepší časy, Percy to zase podělal."

„Mrzí mě to."

Leslie sebou škubla a na chvíli si pomyslela, že se z toho všeho zbláznila a odpověděl jí její mrtvý otec, ale jakmile pohlédla do strany, jen krátce, protože poté se zase odvrátila, uklidnila se myšlenkou, že jí odpověděl člověk, který je naživu. Ten člověk přešel k ní a usadil se na kamennou zeď, tedy poté, co z ní odhrnul vrstvu čerstvého sněhu.

„Co vy tady, Weatherby?" poznamenala a schválně ho oslovila přezdívkou, jakou mu tehdy nevědomky udělil jeho bývalý šéf a Leslie ji používala vždy, když na něj měla vztek. „Myslela jsem, že máte až moc práce a nemáte čas na hloupé rodinné oslavy."

Percy Weasley uchopil svou přítelkyni za ruku, snad aby se mu snáze povedlo usmířit si jí. „Nemyslel jsme to tak. Záleží mi na tom, abys zažila Vánoce, jaké si přeješ. Proto jsem teď tady."

„Kdyby ti na tom opravdu záleželo, tak bychom teď nebyli tady, ale byli bychom u vás doma, jak bylo v plánu, a pochutnávali si na výtečném obědě tvojí mamky. Teď sedíme na hřbitově. To není zrovna příjemné místo na trávení Vánoc a nevypadá to, že by ti na tom zrovna dvakrát záleželo."

„Mrzí mě to, Les," zopakoval svá předchozí slova a něžně ji líbl na spánek. „Ale jsem tady, ne? Můžeme si udělat hezké Vánoce teď, přísahám, že o práci už neřeknu ani slovo. Můžeme zůstat doma a strávit je spolu, ale pokud budeš chtít, můžeme dorazit k našim. Chci, abys konečně zažila Vánoce, jaké si budeš přát a jaké tě udělají šťastnou."

Mladé tmavovlásce to na tváři vykouzlilo úsměv, přičemž se jí hlavou prohnala myšlenka, jak moc zamilovaná musí být, že ji přešel vztek tak rychle, což u ní rozhodně nebylo zvykem. Zvedla pohled k zrzavému muži po svém boku a políbila ho na tvář. „Snažíš se vylepšit si skóre?"

Pobaveně se usmál, seskočil ze zdi a napřáhl k ní ruku, aby tak učinila i ona. „Možná trochu. Ale myslím to od srdce vážně. Záleží mi na tobě a na tom, abys byla šťastná. A udělám pro to cokoliv."

„Takže kdybych ti řekla, že bych si jako vánoční dárek moc přála, abys kvůli mě dal výpověď v práci, udělal bys to?" utahovala si z něj s o dost lepší náladou, než prve.

„Kdyby sis to opravdu přála..." odvětil, ačkoliv na něm bylo znát, jak zaváhal, jelikož jeho ambiciózní já zkrátka nešlo jen tak potlačit.

„Přeju si, abys byl šťastný a spokojený," pousmála se a krátce ho políbila, „a ačkoliv nejsem úplně nadšená z toho, že jsi v práci takřka každý den v týdnu a dlouho do večera, tak vím, že tě ta šílenost dělá šťastným a jsi tak spokojený. Takže se nemusíš bát toho, že bych tě před tohle rozhodnutí někdy postavila."

Percy se zasmál a zamířil s ní směrem k hřbitova, následován svou milou, která před sebou tlačila kočárek s jejich synem, stále klidně spícím v peřinkách. „Tak co s tím dneškem? Chceš jet k nám, nebo se omluvíme a zůstaneme doma?" Naklonil se k jejímu uchu a jemně ji líbl na krk. „Určitě bychom si našli nějakou zábavu."

„Ne, že by se mi tvoje nabídka na zábavu nelíbila," pobaveně se usmála, „ale celý prosinec jsem se patlala s cukrovím, abych se alespoň trochu vyrovnala tvojí mámě a rozhodně bych nechtěla, aby všechna moje práce přišla na zmar, takže vzhůru do Doupěte."

„Dobrá tedy, vzhůru do Doupěte!"

xxx

„Tohle bys neměl zapomenout," ozvala se Leslie z ložnice a Percymu v rukou přistál rudý svetr s velkým písmenem P na hrudi. Ona sama už si na sebe navlékla svůj, který dostala k loňským Vánocům od paní Weasleyové, pro niž bylo pletení těchto weasleyovských svetrů, jak je nazývali všichni příslušníci oné zrzavé rodiny, něco jako vánoční tradice, ale navléct do něj Percyho se snažila už loni, kdy onen svetr, jenž nyní nerozhodně svíral v rukou, dostal v balíčku od své mámy. „No tak šup, přece nebudeš trhat partu, lásko."

„Vždyť moc dobře víš, že-"

„Nemáš rád svetry? Vím. Ale tyhle od tvé mámy jsou tak moc příjemné a ty nesnášíš ty kousavé, ve kterých máš pocit, že tě co nevidět sežerou. To tenhle není ani náhodou," argumentovala s úsměvem na tváři. „Navíc na něm máš P jako prefekt!"

Zaúpěl, zatímco ona se zasmála. „Obléknu si ho, když dneska nenecháš George, aby ti vykládal o legráckách, co jemu a Fredovi přišly jako hrozná psina, když se týkaly mě."

„To nemůžu slíbit," pokrčila nevinně rameny a přetáhla mu pletený kousek přes hlavou a Percy si jen několik vteřin předtím, stačil sundat brýle, aby s nimi nechodil celý den nakřivo, jako v případě jednoho vánočního dne v Bradavicích, kdy mu stejným způsobem oblékali svetr jeho dva mladší bratři.

„Nenuť mně, abych ti ten tvůj stáhl a ukázal ti, co bude, když budeš drzá," pohrozil jí Percy, zřejmě dnes v dobré náladě, když tolikrát narážel na jejich fyzický kontakt, který si od příchodu Fabiho na svět ještě nemohli dopřát.

„Mám chuť teď udělat něco, co by tě navnadilo ještě víc," poznamenala pobaveně, jelikož tahle Percyho stránka se rozhodně neobjevovala ani zdaleka tak často, jak by ji ráda viděla. „Ale obávám se, že za pár minut už máme být úplně jinde."

Zasmál se a krátce ji políbil. „Příště se tomu už nevyhneš," varoval ji pobaveně.

„Beru na vědomí," odvětila, zamrkala na něj a vzápětí rychle zmizela v koupelně, aby ho poškádlila, jelikož jeho dlaň už mnohem níže, než bylo společensky přijatelné. Percy jen zaslechl její poťouchlý smích, když za ní houkl, že to myslel smrtelně vážně, a donutilo ho to usmát se. Nepochyboval o tom, že tu rozesmátou, občas kapku šílenou holku miluje, mnohem více a upřímněji, než před lety, kdy je osud ještě odmítl svést dohromady.

Dorazili do Doupěte zhruba o dvacet minut později, kdy už byli všichni ostatní přítomní členové rodiny smířeni s tím, že Percy se svým milým doprovodem nedorazí, ostatně jako to udělal i často i předchozí roky, a jejich příchod byl příjemným překvapením pro všechny, obzvlášť pro paní Weasleyovou, která je nadšeně uvítala a o to nadšeněji vypadala, když si později toho odpoledne, kdy se všichni, až na tyto dvě ženy, shromáždily v obývacím pokoji, od Leslie převzala svého nejmladšího vnuka, malého Fabiana Siriuse Weasleyho.

„Roste jako z vody," rozplývala se nad kloučkem v její náručí, mrkajícího na ní čokoládově hnědýma očima.

„To mi povídejte," usmála se Leslie, při pohledu na svého syna. „Už je to přes deset týdnů a už stihl tolik vyrůst, přijde mi to neskutečné. Přijde mi, že na to, jak dlouho se táhlo těch devět měsíců tohle ubíhá hrozně rychle."

Molly Weasleyová se na ni usmála a poté svou pozornost upřela zpátky na svého vnoučka. „Připadá mi, že vůbec nepláče. Percy byl jako miminko jeho pravý opak, plakal skoro pořád."

Tmavovláska pohlédla do obývacího pokoje, kde její drahý přítel čelil narážkám ze strany svých sourozenců, ale místo toho, aby se tvářil dotčeně, jako by to udělal před několika lety, se smál spolu s nimi a rýpal si i on do nich. „Tak to jsem jen ráda, že tuhle vlastnost po něm nezdědí. Tedy tuhle jedinou. Protože až vyroste, jeho budoucí partner nebo partnerka budou mít hrozné štěstí. Jako já."

„Jsem moc ráda, že jste dneska dorazili," řekla upřímně zrzavá žena. „Popravdě už jsme v to ani nedoufali, protože Percy už se tolikrát omluvil, že kvůli práci nemůže přijít, ale dneska jste dorazili a já jsem moc ráda. Protože o Vánocích by měla být rodina pohromadě. A z toho já mám vždycky tu největší radost. Když je vidím všechny pohromadě, jako úspěšné a šťastné. A Percyho obzvlášť. Od té doby, co jste vy dva spolu mám pocit, že i on konečně a opravdu dospěl. Vždycky se tak usilovně snažil, aby nikoho nezklamal, nejprve nás, poté profesory v Bradavicích, potom všechny svoje nadřízené na ministerstvu a nutil se kvůli tomu hrozně rychle dospět. Ty od něj nic velkého nečekáš, nepotřebuješ od něj, aby byl bezchybný a perfektní, přijímáš ho i se všemi jeho chybami. Proto bych řekla, že se mu skutečně podařilo dospět až s tebou a tímhle vaším malým pokladem."

Leslie to vykouzlilo široký úsměv na tváři. Taková slova pro ni znamenala nesmírně moc, obzvlášť od Molly Weasleyové, její pravděpodobně budoucí tchyně u níž si mohla být téměř na sto procent jistá, že jí nebude nikdy vadit, nebo obtěžovat, jako si často vdaní lidé stěžují. „Zvláštní, že moje máma nedávno říkala skoro to samé Percymu o mně." Obě se od srdce zasmály.

„Matky tohle poznají," odvětila s úsměvem paní Weasleyová. „A nejen za Percyho jsem šťastná, že on je šťastný a spokojený, ale i za tebe, Leslie. Věřím tomu, že pro tebe léta po válce musela být těžká, když jsi ztratila další milovanou osobu, ale jsi neskutečně silná žena, co to zvládla překonat a doufám, že se nemýlím, když řeknu, že i ty jsi teď šťastná a spokojená."

„Leslie, Leslie! Percy říkal, že se s námi půjde ven koulovat, ale jenom když přemluvíme i tebe. Viď že s námi půjdeš!" upřel na tmavovlásku prosebný pohled jeden z jejích skoro synovců, Fred Weasley a zatahal ji za rukáv.

Mladá maminka nejprve pohlédla tázavě na Molly Weasleyovou, která na ni jen kývla a odpověděla tím na nevyřčenou otázku, zda se postará o svého vnoučka. S úsměvem tedy pohlédla na hnědovlasého chlapce, jenž na ni stále nedočkavě hleděl. „To se ví, že s vámi půjdu, Freddie. Musíme jim přece ukázat, jak má taková koulovačka vypadat," pocuchala mu vlasy a vstala z gauče. „Tak šup, připravit rukavice a kulichy a můžeme jít na to."

Fred nadšeně zavýskal a vyběhl do horních pater domu, odkud vzápětí přiběhl nabalený do zimního oblečení a vyběhl ven, kde už čekali ostatní účastníci oné bitvy. Ani on, ani Leslie, která mu byla v patách nečekali, uplácali z čerstvě napadaného sněhu koule a ty o pár vteřin později našly svůj cíl - Geogův a Percyho zátylek. Oba dva útočníci se rozesmáli, stejně jako nejstarší syn Weasleyových, Bill, se svým čtyřletým synem Louisem se svou mladší dcerou Dominique, jen dva zrzaví bratři, jež byli zasaženi, se tvářili smrtelně vážně.

„Útook!" vykřikl náhle George a další koule našla svůj cíl - obličej bratrovy tmavovlasé přítelkyně, která popadla malého Freda za ruku a oba se ztratili za vyházenou hromadou sněhu.

Přiložila si ukazováček ke rtům, aby utišila Fredovo chichotání a nenápadně vykoukla, aby zhodnotila situaci. „Tak se zdá, poručíku, že útok je zažehnán a my můžeme ty bídné vzbouřence přepadnout ze zálohy s pořádnou zásobou munice."

Chlapec se opět zachichotal, ale začal ihned po jejích slovech vyrábět s její pomocí sněhové koule do zásoby, zatímco k jejích uším doléhal smích a křik ostatních. Až teprve když utichl a Leslie slyšela jen prudké oddechování, mrkla na Freda a ten se vyklonil, aby mrštil první sněhovou koulí. A za ní další a další, až nakonec vyběhl celý, zasypávajíc své rodinné příslušníky salvou sněhových koulí, zatímco jeho spolupachatelka se smíchem vykukovala z poza svého štítu, připravujíc mu další munici.

Molly měla pravdu, uvědomila si poté, když chvilkami stíhala sledovat i Percyho, který se tolik změnil od chvíle, kdy se poznali během jejího třetího ročníku v Bradavicích, stejně jako ona. Oba se museli poprat se ztrátami svých milovaných a všemi překážkami, co jim život nakladl do cesty, ale oba dospěli a osud je poté konečně svedl dohromady. A ona mohla bez pochyby souhlasit se slovy paní Weasleyové. Šťastná a spokojená. Přesně to teď jsem. Díky němu a díky vší té radosti a štěstí, co mi přinesl do života.