Natalia Yaxleyová vždycky doufala, asi jako každá dívka, že se jednoho dne šťastně zamiluje, vdá a prožije si pohádkový život s nějakou tou drahou polovičkou po boku, nějakým dokonalým mužem, který jí bude dokazovat svou lásku a starat se o ni jako o oko v hlavě. A jako jedné z mála čistokrevných děvčat se jí poštěstilo, že byla zaslíbená někomu, k němuž přechovávala náklonnost a nemohla si tedy moc na co stěžovat. Evan Rosier figuroval ve všech představách její vysněné budoucnosti, o tom není pochyb. Tedy před ještě rokem a půl, kdy měla pocit, že její zasnoubení s Evanem je to nejlepší, co pro ni její rodiče mohli udělat, jelikož ten mladík vlastnil celé její srdce, o tom pochyb nebyl.

Jakmile nastal šestý ročník jejího studia v Bradavicích, ona byla během bylinkářství přiřazena do dvojice s Tobiasem Lloydem (čemuž se jakožto čistokrevná čarodějka bránila, jelikož bavit a stýkat se s mudlorozeným bylo pod její úroveň) po dvou měsících, kdy si na sebe zvykali, ji jistota toho, že Evan je ten nejlepší muž, s nímž může strávit zbytek svého života, začala pomalu opouštět. Tobias Lloyd si získal veškerou její lásku, kterou doposud přechovávala k Evanovi, ač zpětně uvažovala nad tím, zda to skutečně byla pravá láska, když tak rychle zvládla odejít.

Samozřejmě, že nebyla. Jak by taky mohla být, když její pravou láskou a nejdražší polovičkou nebyl onen chladný čistokrevný zmijozelský mladík, ale ten laskavý a usměvavý mladý Mrzimor, který jí každý den dokázal den rozveselit byť jen malým úsměvem, či nějakým kvítkem, které si obvykle připínala do vlasů, či na školní uniformu, aby ji alespoň trochu rozveselila. Došlo jí, jak byla hloupá, když soudila lidi pouze podle krve, podobně jako její fanatická rodina, přišla na to, o jak moc se ochudila. Tobias totiž nebyl rozhodně poslední kouzelník, jakého z Mrzimoru poznala.

Nemohla zapomenout na světlovlasou Laru, která vždycky dokázala propašovat z kuchyně ty nejlahodnější pochutiny a společně s další dívkou, Emmou sdílela lásku k famfrpálu, zatímco zase jiná její přítelkyně, jakou díky Tobiasovi mohla poznat, Agnes, byla spíš umělecká duše, která ji vždycky ochotně vpustila do společenské místnosti mrzimorské koleje. Všechny ty dívky a ještě mnohem víc Tobiasových přátel si oblíbila a mohla s jistotou prohlásit, že to je ta nejlepší a nejzábavnější společnost, v jaké se mohla ocitnout, bez ohledu na to, zda je jejich krev taková či maková. Uvědomila si, jaká byla chyba, nechat se rodinou ovlivnit, protože kdyby si jejich řeči stále brala tak k srdci, jako kdysi, rozhodně by teď neležela v Tobiasově náruči v jeho domově, který si zamilovala od prvního okamžiku, a neměla by svoje velké kulaté břicho, které se každou chvíli pohnulo, jelikož už devět měsíců v něm nosila dítě, které se každým dnem chystalo na svět. Kdyby stále tak naivně věřila své rodině, o tyhle všechny chvilky štěstí by se ochudila a její život by stále postrádal pořádný smysl, jaký nyní našla.

„Myslíš na něco vážného, nemám pravdu?" ozval se její milý, držící svou dívku v náručí a bez ustání hladíc její těhotenské břicho (výraz bříško už rozhodně nebyl na místě).

Mladé nastávající mamince se na tváři objevil úsměv. Pomalu otevřela oči a setkala se s pohledem Tobiase, který byl zvednutý na loktech a pozorně ze vzdálenosti zhruba dvaceti centimetrů sledoval její tvář, jako to dělával po ránu, když se probouzela. Neodolala a než odpověděla, s námahou se nadzvedla a jemně ho políbila.

„Ty snad vždycky poznáš, na co myslím, tak proč se teď ptáš?" odvětila s malým úsměvem.

Pozorně si prohlédl její tvář, přejel palcem po místě, kde se obvykle objevila její zamyšlená vráska, jak onu roztomilou nedokonalost označoval a potom se vítězně usmál. „Myslela jsi na mě?"

Zasmála se, ale popravdě přikývla. „Na tebe, na nás, na to, jak by vypadaly moje Vánoce, kdybych teď nebyla tady s tebou a nečekala na příchod našeho malého Ashe... Všechno mohlo být úplně jinak."

„Mohlo," připustil Tobias a líbl ji na čelo, „ale není to tak, tak na to nemysli a zbytečně se tím netrap. Tedy... pokud bys to nechtěla vrátit všechno zpátky, vrátit se k rodině-"

„Já ale jsem s rodinou, Toby," odvětila blondýnka a pohladila ho po tváři. „Moje rodina jsi totiž ty, tvoji rodiče, tvoje sestra, moje kamarádky a všichni moji ostatní blízcí, ale ne moje pokrevní rodina. Těm za malou chvíli skutečně dojde, že nechci žádný rádoby dokonalý život, jaký mi předurčili. Nechci jejich přepychové večírky, nechci už bydlet v tom příliš velkém a příliš chladném a neosobním domě, kde my je vždycky zima na nohy, ale nemůžu nosit pletené ponožky, protože se to nehodí, ani nechci tu jistě příšerně drahou a zbytečně velkou a honosnou svatbu, kterou mi plánují už od třinácti, kdy Evan prohlásil, že si mě vezme. Já chci svůj život trávit s někým koho miluju a kdo miluje mě, upřímně a od srdce a nejde mu jen o můj vzhled a o můj původ. Chci žít s někým, kdo mě bude líbat pod jmelím, bude se mnou péct cukroví, zdobit vánoční stromek a dělat všechny tyhle mudlovské tradice, protože mi nepřipadají hloupé a ze srdce je miluju. Stejně jako ze srdce miluju tebe, víc, než si umíš představit. Protože ty tohle všechno a ještě mnohem víc splňuješ."

Její slova vykouzlila na Tobiasově tváři úsměv a zřejmě by ji objal a už nepustil, kdyby je nevyrušilo zaklepání a následně příjemný melodický hlas Tobiasovy matky Marii Lloydové. „Děti moje, nerada vás ruším, ale večeře bude za pár minutek na stole, tak byste už mohli přijít dolů."

„Jdeme," houkl na ni její syn a pomohl své těhotné přítelkyni z postele. „Tedy spíš se valíme."

„Tak hezkou chvilku jsme měli a ty ji teď zkazíš," zakabonila se na něj Talia a pohladila se po břiše. „Nezapomínej, že jsem takhle kulatá kvůli tobě."

„No já nevím, obvykle jsou na tyhle věci potřeba dva lidi," odvětil pobaveně Tobias.

„Toby, nech toho," napomenula ho jeho máma, která celou slovní přestřelku poslouchala, jelikož čekala, až mladý pár vyjde za ní z pokoje. „Uvidíš, že až malý Ash přijde na svět, tak budeš za tohle kulaté štěstí jenom rád."

„Ale vždyť ty jsi se nám taky trošku zakulatil, Toby," poplácala mladíka po tváři tentokrát jeho babička Lloydová s milým úsměvem. „A to je jasná známka toho, že se tady Natalie narodí zdravý silný chlapeček."

„To je pravda," uchechtl se Tobiasův otec, Eric. „Nám říkala to samé, když tě maminka čekala. Ale taky to říkala, když se měla narodit Gia a to se úplně nepovedlo."

„Nezlobila bych se, kdybych měla holčičku," pousmála se Natalia a usadila se ke stolu, stejně jako zbytek rodiny, aby si mohli pochutnat na výtečné sváteční večeři paní Lloydové, „ale asi bychom museli vytáhnout u porodu z rukávu šupem nějaké jméno, protože celou dobu počítáme s chlapečkem."

„Aimee," řekl sebejistě Tobias. „Kdyby to byla holčička, bude to Aimee."

„Dost řečí, pusťte se raději do jídla, než vám to vychladne," pobídla je Maria, „na tyhle řeči budeme mít celý zbytek večera."

Ovšem po zbytek večera už na tohle téma řeč nepřišla. Ale do debaty o dárcích, vánočním duchu, pravé povaze těchto svátků a o tom, co je na nich nejkrásnější se ochotně zapojili všichni se stejným nadšením, jako při předchozím rozhovoru. Natalia se stále usmívala na slova babičky Lloydové, která prohlásila, že Vánoce tu odjakživa byly jen proto, aby dělaly radost a rodina byla pospolu. Všechny dárky světa byly podle ní nic, proti času strávenému s milovanými, nasávání té charakteristické sváteční atmosféry a opájení se lahodným jídlem a pitím, jaké se se svátky také neodmyslitelně pojilo. O Vánocích se mělo nechat průchodu emocím a citům, projevit lásku těm, které milujeme, udělat někomu radost, pokusit se byť i nějakým malým a skoro až nevýznamným skutkem někoho učinit šťastným.

A Natalia s ní souhlasila. Vyměnila by všechny drahé dárky, co kdy dostala, za více času stráveným s jejími milovanými, vyměnila by je za to, aby si dříve uvědomila, že nemusí slepě následovat názory své rodiny a může jednat jako tvor myslící vlastní hlavou, který si názory na lidi a na svět vytváří sám, nikoliv přebírá něčí, ještě k tomu špatný názor. Její mysl byla tak dokonale zaměstnána jinými podněty, že řeč na jejich potencionální dceru zavedla až pozdě večer, kdy opět podřimovala v posteli v Tobiasově náruči. Měla pocit, že poslední dny se s velikým břichem na nic jiného nezmůže.

„Takže Aimee, jo? Má to nějaký skrytý význam, nebo se ti to jméno prostě a jednoduše líbí?"

„Ve francouzštině to znamená milovaný. A já si myslím, že by se pro ni to jméno dokonale hodilo. Protože ačkoliv jsme tohle neplánovali, tak se s tím umíme poprat právě díky lásce a díky tomu, co k sobě navzájem cítíme. A naše dítě budeme milovat celými svými srdci, stejně jako milujeme sebe. Proto si myslím, že by to jméno bylo perfektní."

„Páni, jestli se nám narodí kluk, tak mu tohle nikdy nesmíme říct, protože Ashton nemá tak nádherný význam," zažertovala Talia, ale zahřálo ji u srdce, s jakou něhou o ní i o jejich dítěti Tobias mluvil. Poté jí ale úsměv z tváře zmizel. Tohle všechno, tahle všechna láska a štěstí, co spolu sdílí by mohli být ve vteřině pryč, kvůli tomu, co je ona zač. Kvůli tomu, co je její rodina zač.

„Co se děje, Tali?" zeptal se ihned Tobias, který si povšiml její náhlé změny nálad. „Je něco špatně?"

„Ne jen..." povzdechla si, doširoka otevřela oči a otočila se na něj, „...uvědomila jsem si, jak rychle tohle může skončit. Moje rodina je šílená, až na tohle přijdou, budou ochotní udělat cokoliv, aby se mi pomstili a potrestali mě. Evan je úplně stejný případ a já zkrátka nesnesu pomyšlení na to, že bys kvůli tomu ty, nebo nedej bože malý, musel zemřít. Nikdy bych si to neodpustila."

„Poslouchej," řekl konejšivě a sevřel její ruce ve svých. „Já chápu, že máš strach. I já ho mám a myslím, že ani jeden z nás se ho jen tak nezbaví, dokud tu stále bude Voldemort a jeho moc a také dokud bude tolik rodin prosazovat názor, že mudlorození kouzelníci, či ti se smíšenou krví jsou něco míň, než všichni čistokrevní, nikdy nebudeme úplně v bezpečí. Ale máme jeden druhého, máme mojí rodinu, máme přátele. Když budeme všichni stát při sobě, tahle zlá doba se nám podaří přečkat a jednou budeme zase žít svobodně, beze strachu, jako když jsme byli malí. A když se nám podaří přečkat tohle, tak přečkáme všechno zlé, co nám přijde do života, spolu překonáme všechno, i kdybychom čelili tvé rodině. Nedovolil bych jim, aby ti ublížili. Dokud jsem tady já, nikdo z nich ti už nikdy neublíží."

Vhrkly jí slzy do očí a pevně ho objala, tak pevně, jak jen jí to těhotenské břicho dovolovalo. Připadalo jí, že Tobias má odvahy stejně, ne-li víc, než kdejaký Nebelvír a stejně tak jí připadalo, že se do něj po těchto slovech zamilovala ještě víc, pokud to bylo možné.

„Miluju tě," sdělila mu to se slzami v očích, „strašně moc tě miluju a jsem hrozně ráda, že jsem teď s tebou tady u tvé rodiny, kde mě berou takovou, jaká jsem a nemusím být pro nikoho dokonalá. Nemusím se přetvařovat, nemusím nic předstírat. Tady jsem skutečně šťastná a ne tam, kde je moje pokrevní rodina."

Tobias se usmál a políbil svou dívku na spánek. „Jsi o Vánocích nějaká přecitlivělá," broukl láskyplně.

„Za to můžou slova tvojí babičky," vysvětlila Natalia, otírajíc si slzy z tváří. „A když tu je pořád ta krutá realita a hrozí, že nás mohou prakticky každou minutu zabít, nebo nám přinejmenším zle ublížit, nechci ztratit jedinou minutu, kterou můžu strávit s tebou a kdy ti můžu vyjádřit svoje city. Protože nebýt tebe, tak by všechno bylo jinak. A já vím, že bych neměla přemýšlet o tom, co by se stalo kdyby, ale já to stejně dělám a dělat budu. Protože kdybych tehdy nepoznala tebe, těšila bych se na svou bezpochyby dokonalou a honosnou svatbu s Evanem a na svůj život, kdy nebudu mít větší roli, než jako rodička a matka jeho potomků a jeho občasná dekorace, nebo zábava do postele. Ale s tebou tohle všechno nepřichází v úvahu. Jistě, chci s tebou mít děti, chci, abychom měli svatbu a chci si užívat každé fyzické zábavy, ale protože vím, že ty mně nikdy nebudeš vnímat jenom jako slabou ženu, co se na nic jiného nehodí. Naše děti budeme vychovávat společně, naše svatba bude skvělá, ale nemusí být dokonalá, stát tisíce a tisíce liber a milostné hrátky nebudou probíhat tak, že ty máš zrovna chuť a já se ti musím podřídit. Nic z toho nebude takové, jako jsem plánovala kdysi, jako jsem si to vysnila. A je to ten nejlepší pocit, jaký jsem kdy cítila."

Usmál se a ona ucítila, jak jeho objetí zesílilo. „Veselé Vánoce, Tali. Doufám, že takhle překrásně na mě budeš mluvit každý rok a není to jen chvilkové poblouznění tvých hormonů."

Natalia se zasmála a vtiskla mu polibek na čelo. „Veselé Vánoce, Toby. Přísahám, že tohle není jen chvilkové poblouznění a klidně ti tohle budu opakovat dnes a denně, nehledě na to, zda zrovna jsou, nebo nejsou Vánoce. Protože to není nic než pravda. A já tě, i přes všechny ty překážky, miluju."