„No tak, lásko, je to tvůj bratr. A když už jsi mu napsal, opravdu by ses tam měl ukázat. A já ho chci konečně poznat."

Sirius Black cosi zamručel, ale musel uznat, že na slovech jeho přítelkyně je opravdu něco pravda. Poslal Regulusovi ten dopis? Ano. Měl by se ukázat v Prasinkách, pokud tam svého mladšího bratra donutil na Vánoce jít? Ano. Chtěl, aby Leslie poznala svého jediného strýce a Charlotte zase svého švagra? Ano. A nakonec, chtěl se s bratrem usmířit? Dát mu najevo, že ho má pořád rád? Ano. Nejspíš ano.

Charlotte poznala, že váhá a přistoupila k němu, berouc jeho obličej do dlaní. „Vždyť jsi říkal, že jako děti jste si byli blízcí. V Bradavicích vás rozdělil Moudrý klobouk, když ty jsi šel do Nebelvíru a Regulus do Zmijozelu, takže tam jste neměli důvod se bavit, ani pořádnou chvíli, během níž by to šlo, jste neměli, takže teď, když jste oba dospělí, je tohle báječná příležitost, jak se znovu usmířit, no ne?"

„Je to zvláštní," zakroutil Sirius hlavou. „Udělal tolik blbostí, tolikrát jsme se pohádali a on mě svým chováním tolikrát zklamal, ale pořád ho mám rád a je to můj bratr, nehledě na to, jestli jsem vyděděný, nebo ne."

„Není to zvláštní, Siriusi," usmála se na něj s láskou Charlotte. „Hele, já svého mladšího bratra ztratila a není jediný den, kdy bych nelitovala, že jsem se s ním nebavila víc, že jsem nechala naše koleje, aby nás rozdělily. Tohle je zlá doba, lásko, nemůžeš vědět, jestli se zítra nedozvíš o Regulusově smrti. Neudělej stejnou chybu jako já, neodstřihni ho ze svého života jenom proto, že je jiný. Seber se a přemísti se se mnou a s Leslie do Prasinek, abys ho pozdravil, popřál mu hezký svátky a dal mu najevo, že i přes to všechno jste stále bratři a ty tu jsi pro něj."

Krátce svou blonďatou přítelkyni políbil. „Čím to je, že ty vždycky víš, co říct?"

Zasmála se a polibek mu opětovala, než se zase odtáhla a vrátila se k původní činnosti - oblékaní jejich pár měsíců staré dcerky tak, aby jí venku vlivem mrazíků, které se se zimou a Vánoci neodmyslitelně pojily, nezáblo. Přitom pozorovala Siriuse, jak se co nejpomaleji obléká a tváří se zamyšleně. Měla pocit, že mu vidí v hlavě šrotovat kolečka, jak usilovně přemýšlel nad tím, jak setkání v kouzelnické vesnici proběhne. Bude tam vůbec Regulus, nebo se nebude ani obtěžovat dostavit? Nebude se s ním chtít bavit, nebo se ofrňovat nad Charlottiným smíšeným původem? To vše bylo ve hvězdách, nikdo nemohl vědět, jak tento vánoční večer skončí, ale Charlotte cítila, že to bude dobré. Že rivalita bratrů Blackových dnes večer konečně skončí a oni se znovu obejmou a usmíří, jako když byli malé děti a pohádali se o jednu ze svých oblíbených hraček. Všechno bude zase dobré.

xxx

Regulus Black seděl na okně v jedné z mnoha chodeb Bradavického hradu a hleděl ven, kde se stmívalo a schylovalo se k večeru, během čehož se rozhodoval, zda se zvednout a zamířit do Prasinek, kde se měl po více než dvou letech setkat a hlavně si promluvit se svým starším bratrem. Sledoval vločky, snášející se z oblohy na zem a vytvářely sněhovou přikrývku pro všechny rostliny a stromy a také nebe, kde se jedna po druhé rozsvítily hvězdy jako malé žárovičky. Nebylo pochyb o tom, že už za několik málo minut ve Velké síni začíná slavnostní vánoční večeře a že další den ráno se snad každému dítěti v Anglii rozzáří oči nad spoustou dárků, které najdou pod stromečkem. Pomalu ale jistě došlo na nejhezčí období v roce. Přišly Vánoce.

Ovšem Regulus tohle období nesnášel. Neměl žádné pravé přátele s nimiž by mohl Vánoce oslavit a rodinné trávení svátků, v podobě honosného banketu pro všechny významné kouzelnické rody, se mu nezamlouvalo o moc víc, než samotné Vánoce. Neměl nikoho, s kým by chtěl Vánoční svátky oslavit, což byla také příčina toho, proč tiše a sám shlížel bouřkově šedýma očima na Bradavické pozemky, odkud právě odbíhala hrstka mladších studentů po zuřivé koulovačce a naopak jiní studenti se blížili z Prasinek, kam byl v dnešní den umožněn studentům přístup, aby mohli oslavit vánoční svátky.

Mladík v okně sevřel ruce v pěst a zavřel oči. I když by to nikdy nahlas nepřiznal, vždycky záviděl Siriusovi všechno, co měl. Zatímco on se musel podřídit svým rodičům a po dosažení plnoletosti a ukončení studia měl na předloktí nosit znamení zla, Sirius byl volný. Sice byl možná vyděděný, ale měl svobodu a přátele, dvě věci, které Regulus silně postrádal. Pevně tiskl víčka k sobě a snažil se vybavit něco, co by ho mohlo rozveselit, nebo jenom zahnat myšlenky na to, jak svému staršímu bratrovi závidí. Když se mu to stále nedařilo a začal už silně uvažovat nad tím, že půjde i on do Prasinek, koupí si lahev whiskey a zase se vrátí, místo toho, aby setkání s bratrem čelil, v hlavě mu vyskočila vzpomínka na nejspíš poslední Vánoce, které si opravdu užil.

„Tohle bychom neměli, matka s otcem se to dozví a já nechci schytat výprask, Siriusi," dostal ze sebe mezi supěním Regulus, škrábající se za svým bratrem do velkého kopce. Bylo mu tehdy teprve devět let a tresty od jeho matky za neslušné chování čí neposlušnost, ho nepostihly ani zdaleka tolikrát, jako o rok staršího Siriuse, ale zrovna v tomhle svého bratra netoužil dohnat.

„Neměj strach, nic nezjistí. Nalil jsem matce do kafe bourbon, takže bude otupená a otec ani není doma. Nemáš se čeho bát," uklidňoval ho Sirius a podal bratrovi ruku, aby mu pomohl vylézt na onen kopec, kam se oba už dobrou půl hodinu škrábali.

Regulus pochybovačně pohlédl na staré rozklížené sáňky mezi nimi a prudký kopec dolů. Už od chvíle, kdy je Sirius přitáhl domů a schoval v jejich pokoji, pochyboval, že tenhle ztrouchnivělý kus dřeva je oba uveze a nerozpadne se pod nimi, jako by byl z papíru.

„Tak rychle, ať už to máme za sebou," pobídl Siriuse a se strachem pohlédl na jejich dům v dáli.

„Nebuď taková třasořitka, brácho," popíchl ho Sirius. Nasměroval sáňky z kopce a s potěšením se zahleděl dolů. ,,Tohle bude něco!"

Mladší z bratrů se okamžitě posadil na sáňky a chytl se dřevěného ucha vpředu. „Nejsem třasořitka! Nebojím se toho!" prohlásil pevným hlasem.

„Tak v tom případě jedeme!" zavelel Sirius. Roztlačil sáňky a v okamžiku, kdy se rozjížděly, naskočil za Reguluse.

Sáňky vrzaly jako staré nepromazané dveře. Skluznice, které už taktéž nebyly v nejlepší kondici, jim slibovaly trhavou a ne úplně hladkou jízdu, ovšem i přes to měl Regulus na tváři veselý úsměv a slyšel za sebou bratrův smích. Už v polovině kopce se ze saní utrhl první kus dřeva a jen o chvilku později mladšímu z bratrů Blackových úsměv zmizel z tváře.

„Siriusi!" křikl Regulus hlasitě, aby ho přes fičení větru Sirius slyšel, ,,Před námi je strom! Narazíme do něj!"

Sirius zbledl. Pevněji si k sobě Reguluse přitiskl, aby se mu nic nestalo. „Připrav se na trochu tvrdší přistání! Pusť to držadlo a až řeknu teď, vyskoč!" zavelel Sirius.

Regulus ho ihned poslechl a těsně předtím, než saně, které už na vršku kopce, byly v posledním tažení, vrazily do stromu a rozsypaly se na kusy, oba dva pasažéři se na Siriusův povel odrazili a skočili do závěje sněhu po jejich levé ruce.

„Tohle byla bomba! Měly bychom jet znovu!" zasmál se rozjařeně Sirius. Úsměv mu však z tváře zmizel, když se rozhlédl a nespatřil svého mladšího bratra. „Regulusi?" vyhrkl vyděšeně, protože bratr nebyl k nalezení, „ozvi se ty pako, kde jsi?"

„Útok!"

Než se Sirius nadál, za ním kdosi vyskočil ze sněhu, skočil mu na záda a vmetl mu celou náruč sněhu přímo do obličeje. Sirius se do jeho hry s radostí přidal a oba se z hromady sněhu svalili až na cestu. Tam je však čekalo nemilé překvapení. Ovšem ani jejich rozzuřená matka nedokázala Regulusovi zničit nejhezčí vzpomínku na Vánoce, kterou měl.

S povzdechem oči otevřel a zahleděl se na svoje nohy. Navzdory tomu, že měl obuté boty viděl své ponožky. Už opakovaně několik let nosil na Vánoce ty samé. Ponožky, které mu před pěti lety Sirius daroval, protože je dostal od tety se strýcem, jež nesnášel a vždycky tvrdil, že mu ty ponožky dělají ošklivé nohy. Regulus však už nikdy neměl šanci mu dát dárek na oplátku. Následující Vánoce Sirius zůstal v Bradavicích a roky potom, když Reguluse zařadili do Zmijozelu, spolu už Vánoce nikdy nestrávili.

Rozhodl se přestat s přemýšlením a vstal z parapetu a vydal se k hlavnímu vchodu. Cesta do Prasinek mu zabere přinejmenším deset minut, během nichž budeme moci svoje rozhodnutí ještě pečlivě zvážit. Když si to rozmyslí, prostě se schová U Tří košťat a vydá se zpátky do školy až poté, co do svého těla vpraví přinejmenším tři panáky nějakého alkoholu, aby se vypořádal s tím, že další Vánoce tráví sám.

Už v polovině cesty do oné kouzelnické vesnice zaslechl hlasy, které se k němu nesly a zahleděl se do šera, kde na cestě spatřil dvě osoby a na malou chvíli se zarazil a začal přemýšlet nad tím, jestli z toho setkání vzejde vůbec něco dobrého. Upřímně by rád poznal bratrovu přítelkyni, která ho dokázala tak okouzlit, že hned po roce společného života jim do života přišla i dcera, Regulusova neteř. Zajímalo ho, jak se Sirius má, co dělá, jestli mu vůbec během těch let, co se neviděli, chyběl. Ano, setká se s nimi. Třeba se budou moci konečně zase normálně bavit, jako když byli malí kluci, ovšem s tím rozdílem, že oba už jsou dospělí. Třeba to bude o to lepší.

Kroky a hlasy byly čím dál blíž a za malou chvíli oba bratři stanuli tváří v tvář. Navzájem se zkoumali pohledy, ovšem ani jeden z nich se nezmohl na to, aby promluvil. To se rozhodla změnit blonďatá mladá žena, která přišla se Siriusem. Usmála se na bratra svého přítele a přistoupila k němu blíž, i s děvčátkem v náručí, zabaleném v teplé zavinovačce, aby byla uchráněná před mrazem.

„Regulusi," oslovila ho s úsměvem na tváři, „moc ráda tě konečně poznávám, jsem Charlotte."¨

„Moc mě těší," dostal ze sebe Regulus a nechal ji, aby ho políbila na tvář. Poté se odvážil podívat na Siriuse. „Ahoj, brácho."

„Šťastný a veselý," odvětil Sirius a ještě malou chvíli bratra sledoval, než udělal dva roky dopředu a objal jej.

Regulus byl překvapený. Nejprve jeho paže jen ochable spočívaly podél těla, než bratra pevně objal a poplácal ho po zádech. Už tak dlouho tohle nezažil, tak dlouho nemohl bratra obejmout jen kvůli jejich rodině. Nelitoval toho, že se sem nakonec vydal, aby Siriuse viděl. Třeba konečně prožije svátky, co budou stát za to.

„Rád tě vidím," řekl tiše, než se Sirius odtáhl z jeho objetí a zazubil se na něj. Úsměv měl dočista stejný, jako když byl ještě malý kluk, co s Regulusem potají sáňkoval z onoho kopce.

„Nápodobně," přikývl Regulus a i jemu se kupodivu na tváři objevil malý úsměv. „Jsem rád, že... no že jsi se ozval."

„Musel jsem ti přece představit nové členy vyděděné Blackovic rodiny," odvětil Sirius stále s mírným úsměvem na tváři. Převzal si od Charlotte svou dceru a opatrně děvčátko předal jejímu strýci. „Takže, Regulusi, je mi ctí ti představit tvoji neteř. Tahle malinká kráska je naše Leslie Blacková."

Už podruhé v ten sváteční večer se Regulus usmál, tentokrát při pohledu na Leslie v jeho náručí. Držel ji opatrně, jako kdyby bylo děvčátko z porcelánu. Vždycky byl v rodině nejmladší, nikdy neměl mladšího sourozence, či jiného člena rodiny, tudíž nezažil, jaké to je chovat tak malé stvoření a měl strach z toho, že jedním neopatrným pohledem by jí mohl ublížit. Přesto mu ji ale Sirius s důvěrou svěřil. Vzhlédl na chvíli opět k němu a Sirius ho jedním pohledem beze slov přesvědčil, že jsou stále bratři. I přes to, že se mu příčí spoustu věcí, co Regulus udělal a kvůli jejich rodičům ještě udělá, kvůli tomu jak snadno se nechal ovlivnit svými zmijozelskými spolužáky a opovrhoval jak Siriusem, tak jeho přáteli, stále to byl jeho bratr a měl ho rád. A to bylo něco, za co byl Regulus opravdu a upřímně šťastný.