Král Puštíků roztáhnul křídla a vylétl z hnízda. Chtěl se po náročném dni trochu protáhnout. Párkrát s nima mávnul a dostal se nad mraky. Tam ho začal nadnášet vítr. Odpočíval při letu. Najednou začalo hřmít. Králi přišlo divné, že je nad mraky a hřmí. Zahlédnul blesk. Tohle bylo už opravdu zvláštní. Začali mnohem víc svítit hvězdy a jedna z nich zazářila oslepujícím světlem. Král Puštíků začal máchat křídly na místě. Vypadal jako zpomalený kolibřík. Z velké hvězdy sestoupila sova. Pírka jí zlatě zářili a oči byly celé bílé. Na hlavě měla zlatě kovanou přilbu a kovovou násadu na pařáty. Sova začala mluvit. „Zdravím tě, Králi Puštíků.” Hlas sovy zněl nadpozemsky, byl hluboký s ozvěnou. „Na Puštíky se žene velké nebezpečí.” Králi Puštíků se zaleskl strach v očích. „Ale neboj! Mezi tvými sovami se nachází jedna mladá sova, která vás všechny zachrání! Bude to...” na chvílí přestala mluvit a zahleděla se na Krále Puštíků. Otočil se směrem, kam koukala, ale nikdo tam nebyl. Zavřel oči. „...Strážce tajemství.”