Macík se probudil z krásného snu. Bohužel ho zapomněl, tak nad tím zase tak nevěšel hlavu. Vyšel ze svého pokoje, aby si došel pro snídani. Dneska skončili prázdniny a zase se šlo do školy. „Ahoj Macíku!” zakoukal Mňamík, Macíkův mladší bráška. Má rád jídlo, proto se mu říká Mňamík. „Ahoj Mňamíku.”
Když dojedl snídani, došel na chodbu. Maminka s tatínkem si o něčem povídali. Macík slyšel jen pár slov. „Král říkal.... Strážce tajemství... Zachrání... Nebezpečí....” Macík se tím moc nezabíval. Otevřel dveře, roztáhl křídla, zamával s nima a rozletěly se ke škole.

Třídnická hodina. Pan učitel mluvil o školním řádu. Za chvilku začal chrčet rozhlas. „Všem žákům a učitelům Školy Puštíků. Nechceme nikoho strašit, ale blíží se k nám nebezpečí. Nemusíte se bát, prý se mezi mladými sovami schovává někdo, kdo nás zachrání...” konec oznámení. Všechny sovy ve třídě si začali něco šuškat. Je to ten Strážce tajemství?

Po škole se vydal Macík vyzvednout Mňamíka ze školky. Před školou ale uviděl, jak nějaké cizí sovy bouchají jeho kamaráda Houkáčka. Rozletěly se k nim. „Hej! Nechte ho být!” zakřičel Macík. Cizí sovy se k němu otočili. Byly to Sovice Sněžní. Jedné se v očích zaleskl strach. Bouchnul druhou křídlem a oba odletěli. Co se stalo? „Jsi v pořádku?” zeptal se Houkáčka. „A-ano.” „Děje se něco?” Houkáček zněl vystrašeně. Asi to bylo kvůli těm cizím sovám. „Z-zářili ti oči”