„Cože?” Macík se divil. „Ano! Proč si myslíš, že ty cizí sovy odletěli?”

Poté, co vyzvednul Mňamíka ze školky, a srovnal si v hlavě, co se stalo, došli si s Houkáčkem na teplé myšky. Trochu ho uklidnily. „Zítra jdeme se školou na výlet, těšíš se?” „To je zítra? Nebudeme se zítra učit?” divil se Houkáček. „Máme zítra volno, ředitel nám ho dal kvůli tomu nebezpečí.” vysvětlil mi Macík. Mňamík jedl myšku a napjatě poslouchal. „Jo ták, no tak to se těším!” zahoukal Houkáček. „Jaké nebezpečí?” Mňamík s plným zobákem vzhlédl směrem k staršímu bratrovi. Macík si vyměnil pohled s Houkáčkem. „Žádné nebezpečí nám nehrozí, Král se jenom zbláznil,” zahoukal Bručík. Bručík byl namyšlený bručoun a neměl rád krále. Všichni tři se na něj zamračili s Bručík ztichnul. „Já ti nevěřím, král není blázen!” naštval se Mňamík. „Tak mi nevěř, ale já ti říkám pravdu!” Bručík odletěl pryč. „No jo no, tipický Bručík.” zamumlal Houkáček a zvednul se. „Už musím domů,” a odletěl. „My už taky půjdeme, viď?” „Až za chvilku, ještě si musím koupit pití na zítra.”

Další den šli se třídou na výlet. „Tak sovičky, jelikož jste na škole pro budoucí průzkumníky, zadám vám úkol. Dostaňte se do dolíku za horou, a při tom prohledejte co nejvíc lesa. Můžou se tu schovávat cizí sovy.” Bručík cosi zašeptal Rychlíkovy, nejrychlejšímu žákovy průzkumnické školy. „Tři... Dva.... Jedna.... Teď!” zahoukal pan učitel a všechny mladé sovy vyletěli.
„Asi jsem se ztratil....” zamumlal pro sebe Macík, když už pár hodin nemohl najít cestu k dolíku. „Proč jsem vůbec šel na Průzkumnickou školu, když jsem se zase ztratil?” Najednou ho oslepila silná záře. Sestoupila k němu sova se zlatými pírky, zlatě kovanou přilbou, železnými nástavci na pařáty a bílýma očima. „Nestratil ses kvůli tomu, že by jsi byl neschopný. Zařídil jsem to já.” zahoukala sova. „Ahoj Macíku, jsem král hvězdných sov z rodu Puštíků. Blíží se k vám velké nebezpečí. Mezi mladými sovami se nachází někdo, kdo všechny zachrání, bude se mu říkat...