listopadu 2014

 Ačkoliv týdny ubíhaly a Nicol byla v Bradavicích stále zahlcená úkoly, i tak si sem tam našla chvilku na to, aby se zamyslela nad Maximem. Nechtělo se jí věřit že ona, která považuje příslušníky mužského pohlaví za podřadnou skupinu, se dokáže tak dlouho trápit a myslet na jednoho kluka. Thea z ní kvůli tomu měla legraci, zatímco Brian jí přemlouval, aby došla do té zatracené kavárny a pokusila se ho tam potkat a začít s ním znovu. Chtěla to udělat, tak strašně moc ráda by si s ním někam sedla, poznala ho a na chvíli mohla úplně zapomenout na kouzelnický svět, ale na druhou stranu nevěděla, jestli dokáže svou hrdost odložit a skutečně to udělat. Nerada se omlouvala, za cokoliv. Bylo to, jako kdyby popírala svůj předchozí názor, nebo čin, ale někdy to zřejmě bylo potřeba. Sice jí to trvalo skoro osm týdnů, ale nakonec se rozhodla opět z Bradavic proklouznout a vrátit se do oné kavárny, kde ho viděla naposledy. Nezbývalo jí nic než doufat, že ho tam zrovna dnes potká a bude mít příležitost promluvit si s ním.

„Nemůžeš si brát osobně, že tehdy tak rychle zmizel, pokud ses chovala tak, jak ses chovala," uchechtla se Patience nad Nicoliným vyprávěním. „Max je fajn kluk, pokud ho do ničeho nenutíš. A má to tak i s holkama. Když se mu nějaká zbytečně moc podbízí, tak ji pošle do háje."

„Jo, tak na to už jsem taky přišla," zamručela Nicol a raději si usrkla ze svého šálku s černou kávou.

Blondýnka se zasmála. „Ale nesmíš to s ním hned vzdát. Ani nevíš, jak dlouho jsem ho uháněla já. Rozhodně bych to nevzdávala. Ty sis možná nevšimla, jak tě obdivoval, když jsi sem přišla v září, ale já jo a říkám ti, něco tam je."

Nicol jen zakroutila hlavou a snažila se na Maxima nemyslet. Ačkoliv ji Patience, s níž se dnes zapovídala a odvážila se k tomu, aby se jí svěřila se svým trapasem týkajícím se právě Patiencina bývalého přítele, jehož tady už dobrých patnáct minut probíraly, radila, aby to hned nevzdávala a zkusila to ještě jednu, tentokrát trochu jinak.

Otevírala pusu, aby nahodila nějaké jiné téma, ale její společnice se najednou šibalsky pousmála, mrkla na ní a zmizela vzadu, jako kdyby si náhle vzpomněla, že tam něco zapomněla. Zmateně nad ní povytáhla obočí, ale rázem pochopila, jakmile za sebou zaslechla povědomý hlas.

„Ale no tak, Pati, to my děláš naschvál!"

Otočila se a její čokoládové oči našly ty Maxovy, ještě tmavší barvy, než byly její. Několik vlhkých pramenů vlasů mu spadalo do čela a do očí, zatímco zkoumal pohledem tmavovlásku u sebe, podobně jako tenkrát v září, když ji viděl poprvé. Tentokrát měla vlasy rozpuštěné, vlivem deště ještě tmavší, než obvykle, svetr měla prakticky totožný, jen tentokrát byl v odstínu světlé šedé. Pořád stejně hezká, pomyslel si, ale potom zatřásl hlavou a natáhl ruku ke zvonečku, aby Patience zavolal.

„Maxime, počkej," zarazila ho a sama byla překvapená, že se k tomu donutila. Pohlédl na ni, čímž jí naznačil, že má jeho pozornost. Zhluboka se nadechla a na chvíli vstala ze židle, aby byla alespoň ve stejné výšce jako on. „Já bych se ti chtěla omluvit."

„Omluvit?" povytáhl obočí.

„Za minule."

„Za minule?"

„Prosím nedělej ze sebe blbce," povzdechla si. „Chci se omluvit za ty hlouposti, co jsem minule vyváděla. Já se takhle normálně nechovám, ale měla jsem pocit, že když jsem konečně potkala kluka, co vypadá fajn a sympaticky, musím ho nějak zaujmout a šla jsem na to blbě. Tak se chci zeptat, jestli bychom nemohli začít znovu."

Nepatrně se pousmál a následně k ní napřáhl ruku. „Maxim Lebedov, těší mě."

Usmála se. Tentokrát zcela upřímně, nijak přehnaně, a ruku mu stiskla. „Nicol Malfoyová. Taky mě těší."

„No, Nicol Malfoyová, můžu ti prozradit, že tys mě zaujala už dávno předtím, než jsme spolu vůbec poprvé mluvili."

„To jsem tehdy ještě nevěděla, jak moc se před tebou znemožním."

Uchechtl se a konečně stiskl zvonek, na což Patience hbitě zareagovala a vykoukla že skladu. Jakmile je zahlédla vedle sebe a oba s úsměvy na tvářích, nadšeně se usmála i ona a přispěchala k nim. „Tak co to bude?"

xxx

Londýn nebyl jediným místem, kde se seznamování a lásce dařilo (ačkoliv mezi našimi dvěma hrdiny, posedávajícími společně v oné londýnské kavárně se ještě nedalo mluvit o lásce). I v Bradavicích byla nějaká ta rozkoš a emoce všudypřítomné, to mohla Imogen Averyová potvrdit.

Pokud si v bradavické škole oblíbila nějaké místo, jednoznačně to byla knihovna. Rozlehlá, plná zapadlých koutků, kam si člověk mohl do klidu zalézt s knížkou, či kvůli jiným věcem, na než by měl rád klid. Už se stalo téměř její každodenní rutinou popadnout právě rozečtenou knihu, nebo vypátrat v knihovně nějako jinou zajímavou, usadit se v zapomenutém polstrovaném křesílku na samém konci knihovny a klidně i několik hodin strávit pouze tam. Ačkoliv v rodinném sídle, které bylo jejím domovem, byla knihovna dobře vybavená, oddělení s omezeným přístupem, kam měla díky Declanovi přístup si získalo její srdce ještě víc. Byla si jistá, že by tam mezi policemi dokázala strávit i hodiny jen zjišťováním, co za díla se v oné uzavřené sekci nachází.

Rosier byl jejím častým tichým společníkem. Vyplňoval úkoly, zatímco si četla, pomáhal jí s těmi jejími, po čemž oba obvykle vzali do rukou nějakou knihu, aby následující chvíle strávily v tichu, očima, ve stejném odstínu modrosivé, přejíždějíc zažloutlé stránky knih, hltajíc každé slovo. Dnes to ale dopadlo jinak.

Vracela se na svou dočasnou kolej s úsměvem na tváři a ruka jí během chůze sem tam vylétla k obličeji, aby se mohla prsty dotknout stále jemně naběhlých rtů. Přemýšlela o tomhle od chvíle, kdy ji s Declanem tehdy na chodbě přerušil její profesor a snoubenec v jedné osobě. Jaké by to bylo, kdyby se tehdy mladík přiblížil ještě víc a jejich rty by se setkaly? Líbal by jí. Možná pomalu a jemně, možná vášnivě a hladově, ale nedokázala si představit, jaký je to pocit. Před několika minutami v knihovně to konečně zjistila. A rozhodně se nedalo říct, že by byla zklamaná.

Než na to došlo, cítila v břiše ty podivné šimrající motýlky. Popravdě, cítila je už předtím, snad pokaždé, když se ji Declan nějak dotkl, ale nikdy to nebylo tak intenzivní jako teď, když ji políbil. A přitom to začalo úplně nevinně – když se Imogen natahovala pro knihu v jedné z vyšších polic, vyjekla, když ji čísi ruce přejely po bocích, kde byla lechtivá a poté, co se zprudka otočila, zůstala uvězněná mezi regálem knih a mladým Rosierem, který ji pobaveně sledoval. V jeho tmavých očích ale nebylo vidět jen pobavení. Rozeznala v nich ten zvláštní neidentifikovatelný pohled, jakým ji sledoval už několik týdnů zpátky na jedné z bradavických chladných chodeb. A teď v útulné knihovně, naprosto o samotě jim nehrozilo, že by je překvapil onen profesor, jako tehdy na chodbě.

Oba mlčeli. Gen pochybovala o tom, že by se v tu chvíli zmohla na to, říct něco srozumitelného. Ani se o to nechtěla pokoušet. Měla pocit, že i to nejkratší slovo pronesené nejtišším hlasem by tu chvíli dokázalo pokazit. Srdce jí divoce bušilo, když se konečně toho vysněného okamžiku. Declan si ji přitiskl k sobě, že mezi ně nešel vsunout ani slabý list papíru. Konečně zjistila, že všechno, psané v jejích oblíbených románech je pravda. Ten omamný pocit, když konečně znovu zažila polibek, který nebyl vynucený, ji naprosto ohromil.

Ucítila, jak jí jeho jazyk jemně pohladil po jejích rtech, které automaticky pootevřela a vyšla mu naproti tím svým. Pažemi ho objala okolo krku, aby ho měla co nejblíže to šlo, zatímco jeho ruka spočinula na jejím stehně, které líně hladila přes látku kalhot. Skoro zasténala, když jí jemně skousl ret a nechtěla, aby se od ní někdy musel odtáhnout. Chtěla by tam zůstat, prožívat tenhle okamžik pořád a pořád dokola, protože měla pocit, že se jeho polibků nikdy nedokáže nabažit. Bylo jí jedno, že oba sotva popadali dech, byla by nejraději, kdyby ji Declan mohl ulíbat k smrti. Držela se, aby ho nepobízela k zuřivějším polibkům a dalším dotekům. Její tělo po nich volalo, jako by pro ni byly životně důležité.

Pousmála se nad onou stále živou vzpomínkou. Vybavovala si jeho šibalský úsměv i to, jak jemně ji líbl do koutku poté, co se od ní odtáhl. Tváře měla zardělé a rty naběhlé, ale oči jí zářily a dychtila po dalších polibcích, které – díky bohu – přišly.

xxx

To Nicol na tom ještě daleko nebyla, ale nedalo se popřít, že by ji na Maxovi něco nefascinovalo a čím víc s ním mluvila, tím větší chuť ho poznat mnohem osobněji, ačkoliv by to asi nikomu, ani sobě, jen tak nepřiznala. Cítila se mnohem uvolněněji a příjemněji než minule, kdy ze sebe nutila úsměvy a chabě se snažila napodobit They šibalské mrknutí. Mohla být sama sebou, nepřetvařovat se, ani neudržovat na tváři chladnou masku, jakou se prezentovala v Bradavicích. S ním se mohla bavit o čemkoliv (vyjma kouzelnických věcí, logicky), aniž by ji za něco odsoudil, či se jí vysmál. Byla si jistá, že kdyby mu vyvalila i to, jak se cítí prázdná od chvíle, kdy ji opustila její sestra, což zatím nikdy nikomu neprozradila, ačkoliv je to už deset let, zbytečně by se nevyptával. Netahal by z ní detaily a podrobnosti toho, co a jak se stalo, čímž by jí ubližoval ještě víc. Přitáhl by si jí do objetí a ona by se mohla nechat ukonejšit tou jeho přitažlivou vůní, připomínající černý čaj a cosi neidentifikovatelného, ale teď už k němu neodmyslitelně patřícího.

Bože, Nicolette vzpamatuj se. Pořádně ho znáš jak dlouho, hodinu? A už tady myslíš na to, jak bys mu padla do náruče. Začínáš být nějaká přecitlivělá, napomenula se v duchu a zatřásla hlavou.

„Měl bych nechat chvilku mluvit i tebe," poznamenal poté Max a ona si oddechla, že se neptá na nic, souvisejícího s jeho předchozím vyprávěním, protože ač se za sebe zastyděla, vůbec si nepamatovala, co jí řekl, zatímco ona byla několik vteřin ztracená ve svých myšlenkách.

„Budete to muset nechat na příště, hrdličky," vyrušila je z hovoru Patience. Nicol si ani nevšimla, že se během jejich hovoru celá kavárna vyprázdnila a i sama Patience už byla z pracovního převlečená zpátky do civilu, aby mohla vyrazit po práci domů.

„Promiň, Pat," omluvně se na ni pousmál Max a vstal. Hrnečky už jim dávno zabavila, aby je mohla umýt, ale ani absence čehokoliv k pití, v Nicolině případě černé kávy, v tom Maxově zase čaje, je nezastavila v tom, aby si spokojeně povídali dál. „Už to balíme."

„No to doufám," pousmála se jeho bývalá přítelkyně. „Sice je radost vás sledovat spolu a ne jen jednoho z vás přemlouvat k tomu, abyste si s tím druhým promluvit, ale ráda bych se dostala domů, protože vy dva nejste jediní, kteří chtějí strávit nějaký čas s někým, po kom toužíte."

Nicol se po jejích slovech snažila nezačervenat, zatímco Maxim jen s pobaveným úsměvem zakoulel očima. To je to tak vidět? ptala se sama sebe tmavovláska, když vycházela za Patience z kavárny. Asi bych s tím měla něco dělat.

„Červenáš se," šeptl jí Max do ucha a z jeho hlasu bylo znát, že má co dělat, aby se nesmál. I přesto jí ale na krku naskočila husí kůže, když jí jeho dech pošimral na citlivém místě pod uchem. Raději se otočila a zakabonila se na něj, aby své rozpaky zamaskovala.

„Jste spolu sladcí," poznamenala blondýnka pozorně je sledující ze zhruba metrové vzdálenosti, pyšně se tvářící nad tím, že to byla ona, kdo je donutil, aby si spolu promluvili a oni si tak padli do oka. „Za chvíli z vás bude ukázkový páreček."

Rozesmála se a kousek popoběhla, když ji Maxim zpražil pohledem. Poslala oběma vzdušný polibek a rozjařeným krokem pokračovala ulicí směrem ke svému domu.

„Kdy tě zase uvidím?" získal si zpátky Nicolinu pozornost Max, sledující jí, namísto odcházející Patience.

„Já se zase někdy objevím a spadnu ti do náruče."

„Trochu konkrétnější bys být nemohla?"

Zasmála se a zahnala svou ostýchavost, aby se vyhoupla na špičky a na rozloučenou ho přátelsky políbila na tvář. „V sobotu řekněme ve tři?"

„To mi vyhovuje. Tak v sobotu, Nicolette."

„V sobotu, Maxime."