prosinec 2014

Ahoj Talio," pousmála se Imogen na svou přítelkyni, za níž za následující tři měsíce docházela prakticky denně. Ačkoliv se zprvu sblížení s ní vyhýbala, jelikož se nezdálo, že by měla být příslušnice nějakého čistokrevného rodu, což byla podmínka, jakou jí už od dětství kladl na srdce dědeček, zjistila, že Talia je neskutečně milý a sympatický člověk a to, že nemá čistou krev ani v nejmenším nevadí.

„Co ten úsměv?" zeptala se s ještě větším úsměvem Natalia a poklepala na židli vedle sebe, aby se Imogen mohla posadit. „Kdo za ním stojí, povídej."

„Profesorka McGonagallová," odvětila pobaveně blondýnka.

„Takže ty řeči o vánočním plesu jsou pravda?" zaradovala se bradavická ošetřovatelka. „Slyšela jsem o tom spekulovat pár studentů, ale nevěděla jsem, jestli tomu věřit. No takže ses mi přišla pochlubit, že ty si na vánoce oblékneš princeznovské šaty a protančí celý večer v Declanově objetí? Pozval tě doufám on."

„Přišla jsem tě požádat o pomoc."

„Jestli se jedná o pomoc s výběrem šatů, tak říkám rovnou ano."

Zakroutila hlavou. „Ne, o šaty se nejedná, ačkoliv to s plesem souvisí."

Tmavovláska naklonila tázavě hlavu na stranu a všimla si, že její kamarádka viditelně znejistěla. Zamyslela se nad tím, co by mohla mít za lubem, když jedná tak opatrně a neřekla jí to narovinu, ačkoliv věděla, že Natalia jí vždycky se vším ochotně pomůže.

„Co se děje, Gen?" pohladila blondýnku po paži.

Imogen se obezřetně rozhlédla, aby se ujistila, že je nikdo neposlouchá. „Víš, jak ses mě jednou ptala na to, proč chci ten lektvar proti početí?"

„Potřebuješ další? Vždyť to nic není, můžu ti ho hned dát," usmála se Natalia v domnění, že se jedná jen o tuhle maličkost, sáhla do poličky za sebou, aby jí onen lektvar podala. Imogenino zakroucení hlavou ji ale zarazilo. „Tak to vyklop, Imogen. Co se proboha děje?"

„Ten profesor, kterého jsi se mnou jednou viděla..."

„To kvůli němu sis ten lektvar brala? No jestli s ním chceš být bránit ti v tom nebudu, ale v tom případě nechápu, proč jsi mi ještě pár dní zpátky nadšeně vyprávěla, jak se ti líbilo s Declanem."

„Přestaň mě přerušovat a dozvíš se to," napomenula ji přátelsky Imogen, v jejímž hlase ovšem nebyl ani náznak smíchu.

Tvářila se vážně, což bylo v Taliině přítomnosti neobvyklé. Zhluboka se nadechla a začala vyprávět. Od chvíle, kdy si jí Löfgren začal poprvé všímat, přes okamžiky, kdy jí zbytečně snižoval známku, či uděloval tresty jen proto, aby s ní mohl být o samotě v kabinetu a dělat si s ní, co jen bude chtít. Neodvažovala se jí svěřit s tím, proč to celé začalo, bylo by moc složité přítelkyni vysvětlovat, jak se to s ní ve skutečnosti má, co je schopná udělat, nechtěla o ni přijít. Vysoukala ze sebe cosi o průšvihu, který loni provedla, stejně tak prozradila, co se stalo ještě dříve, kdy byla jediná přítomná osoba, když jedna z jejích spolužaček zemřela a celé to spojila s tím, jak docílila toho, že kruvalský ředitel nic neví, protože by ji taky mohl vyhodit. Pokračovala i s onou nelichotivou zprávou, že bude muset za několik měsíců onomu profesorovi říct ano u svatebního oblouku, což není nic o moc příjemnějšího. Hlavu měla zahanbeně sklopenou a po tvářích jí tekly slzy, po celou dobu svého vypravování. Skončila v Nataliině objetí, pociťujíc, jak ji kamarádka konejšivě hladí po zádech.

Jen do toho. Řekni mi, jaká jsem běhna a štětka, když tohle dělám, pobízela ji v duchu plačtivým hlasem. Nechávám Declana, aby mi nadbíhal a sním o tom, že bychom to někdy mohli dát dohromady a přitom musím nadbíhat Löfgrenovi a být mu po ruce, kdykoliv si zamane.

„Proboha, Gen," povzdechla si Natalia, když konečně promluvila. „Proč jsi to nikomu neřekla, vždyť kdybys to udělala, tak se s tímhle vůbec nemusíš potýkat a to hovado by to mělo spočítaný. Váš ředitel-"

„Musíš mi slíbit, že to nikomu neřekneš," přerušila ji Imogen, otírajíc si slzy z tváří.

„Ale vždyť-"

„Talio, já tě prosím. Nech si to pro sebe, ano?" povzdechla si blondýnka, „Löfgren má moc známostí a kdybych s tím za někým došla, měl by argumenty, použil by moje činy proti mě a já bych letěla ze školy stejně jako on. Nejde to."

Natalia zavrtěla hlavou a povzdechla si znovu. „Chráníš ho. Úplně zbytečně, když si to nezaslouží."

Tentokrát zavrtěla hlavou Imogen. Ne, nebylo to zbytečně. Pokud by se v tom někdo začal hrabat, hned by přišel na to, co tehdy provedla a proč tohle všechno začalo. A to nemohla dopustit. Lepší bude strpět všechno, co po ní bude onen profesor požadovat, než aby se musela čelem postavit svým problémům a tajemstvím, která jsou prozatím bezpečně skrývaná. A tak to taky musí zůstat.

Tmavovlasá ošetřovatelka si povzdechla. „Jak myslíš. Ale kdyby sis to někdy rozmyslela, u mě vždycky najdeš zastání, ano?"

„Děkuju," vydechla upřímně Imogen. „A teď k tomu, o co jsem tě chtěla požádat..."

xxx

Delaney Malfoyová nerozhodně přecházela sem a tam po obývacím pokoji jejího domu, zatímco čekala na Bartyho, až dorazí domů z práce. Už to tajila dlouho, moc dlouho. Musela mu to malé velké tajemství, které už od října nosila pod srdcem. Ruce se jí potily, jak byla nervózního. Ačkoliv už měla jedno těhotenství za sebou a vychovávala od útlého věku i Nicol, nemusela se potýkat s tím, že by o svém těhotenství napřímo říkala otci dítěte. S rodinou to bylo snadné, jediné, na co se poměrně těžko odpovídalo byla otázka, kdo je otcem Marlee, když v čerstvě osmnácti otěhotněla. Tentokrát to bylo jiné. Vlastně ani nečekala, že se s tímhle ještě někdy bude muset potýkat. Potom, co se stalo Marlee měla pocit, že kdyby měla být znovu matkou, už to nezvládne. No a teď jí v lůně rostl další nový život a ona musí být schopná se o něj postarat.

„Co tady tak pochoduješ?"

Prudce se otočila a vykouzlila na tváři trochu nucený úsměv, aby nepoznal, jak je nervózní, ale po šestnácti letech, co ji znal, už ho nedokázala oklamat skoro nikdy. „Něco se stalo, že?"

„Ne, že by se úplně něco stalo, ale..." zhluboka se nadechla, aby si dodala odvahy, „potřebuju si s tebou o něčem promluvit."

Přistoupil k ní a políbil ji na čelo. „Tak povídej."

Nepromluvila hned. Nerozhodně přešlápla, než k němu vzhlédla a podívala se mu do očí. Klidně se na ni usmál. Bude rád. Tedy alespoň v to Lana doufala. Co když si bude připadat moc starý na to, aby vychovával dítě? Přece jenom je už o patnáct let starší než ona, už se nemusí cítit dostatečně schopný na to, aby se postaral o ní, až nebude moci chodit do práce, i o to malé. Neudělala nakonec špatně, že si to nechala tak dlouho pro sebe a nezvážila to, nechat si dítě vzít?

Bože, Delaney, o čem to uvažuješ? Nenechala sis vzít Marlee, v osmnácti, když jsi Bartyho neměla a teď bys o tom uvažovala? Zatřásla hlavou a z nervozity si začala žmoulat rukávy svetru, dokud jí Barty nechytil za ruce a nedonutil ji zklidnit se. Klidně se na ní pousmál, čímž ji pobídl k tomu, aby to řekla, nehledě na to, co to je.

„Čekám dítě."

Vyklouzlo to z ní snáze, než čekala, že to půjde. Pozorně sledovala, jak přes jeho tvář nejprve proběhl šok, poté následovaný údivem a nakonec ho vystřídal úsměv a radost. Popadl svou přítelkyni do náruče a pevně ji objal, zatímco se vesele smál.

„Máš radost," zkonstatovala a i jí tvář ozdobil úsměv.

„Myslela jsi, že se budu zlobit?" zasmál se šťastně. „Napoprvé jsem to podělal, Laney. Nezasloužil jsem si, abys mi to odpustila, když jsem ti tehdy v srpnu tak ublížil. A i tak sis Marlee nechala a nakonec jsi dala šanci i mě. Teď mám šanci to napravit. Pomáhat ti, během všech těch měsíců, vidět naše dítě jak vyrůstá a o vás oba se postarat."„

Úsměv z její tváře zmizel stejně rychle, jako se předtím objevil. Připomínka její prvorozené dcery ji zasáhla do srdce jako šíp a její radost byla ta tam. „Co když zase jako máma zase zklamu, jako jsem zklamala Marlee? Bože, Barty, co když se o toho prcka nedokážu postarat a-"

Nebránila se, když ji přerušil tím nejspolehlivějším způsobem, jak ji uklidnit. Nechala ho, ať si jí přitáhne k sobě a přitiskne své rty na ty její. Položila mu dlaň na tvář a nechala se jeho polibky na chvíli unést pryč z reality. Z reality, v níž ji den co den sužovala a zraňovala myšlenka na její přes deset let postrádanou dceru, i na tu druhou, která se jí čím dál víc odcizovala. Když byla s ním, nemusela tomu čelit. Možná proto je osud svedl dohromady. Protože ani Lanin bratr ji nedokázal odreagovat tak dobře, jako to dokázal během několika vteřin Barty a stačil mu k tomu jenom jeden polibek.

„Ty jsi nikdy nezklamala, Laney," zašeptal poté. Opřel se svým čelem o to její, zatímco pažemi ji stále objímal a jemně se s ní kolébal. „Nemohla jsi zabránit tomu, co se stalo Marlee. Stejně jako jsi nemohla nic udělat proti tomu, když se nám Nicol začala vzdalovat."

Zavrtěla hlavou. „Nicol mě nesnáší. Ty tomu nerozumíš, protože tobě alespoň občas něco řekne, svěří se ti. Ale já jsem matka k ničemu, když se mnou odmítá mluvit o tom, jak jí je. Vždyť já vůbec nevím, jestli se jí někdo líbí, jestli už dala někomu první pusu a připadám si strašně, když mi o tomhle Danelle vypráví a já nic takového nevím, protože se mnou o tom Nicol nemluví."

„Pořád je to tak trochu puberťačka, nemůžeš po ní chtít, aby ti vykládala detaily o svém milostném životě. Až bude starší, tak se to mezi vámi zlepší, uvidíš."

Povzdechla si a objala ho co nejpevněji to dokázala. „Jak je možný, že rozumíš chování puberťaček mnohem lépe než já? Nemělo by to být spíš naopak?"

Zasmál se, rád, že zahnal její špatnou náladu a dokázal ji rozveselit, ačkoliv se to občas zdálo jako téměř nemožný úkol. Věnoval jí láskyplný polibek na čelo, než zase promluvil. „Musíme se přece v něčem doplňovat. Kdybychom oba zvládali všechno, tak bychom se navzájem nepotřebovali."

Opřela si svou hlavu o jeho hruď a dlaní přikryla jeho ruku, kterou jí něžně položil na břicho. „Já tě budu potřebovat vždycky, na to se spolehni. Připadám si bez tebe jako bez ruky. Naprosto bezmocná."

„Delaney Malfoyová, ty jsi všechno, jen ne bezmocná," zavrtěl nad ní hlavou Barty. „Všechno to, čím sis životem prošla jsi zvládla i beze mě. Až tě tady jednou nechám, budu vědět, že ty se o sebe dokážeš postarat."

„Doufám, že ten drobeček bude spíš po tobě než po mně. Jestli se takhle složí pokaždé, když mu něco přijde do cesty, tak bude mít pěkně komplikovaný život."

„Uslyším ještě jednu poznámku na to, jaká jsi a uvidíš, jak si tě podám, Malfoyová," zahrozil jí, aby se jí pokusil rozveselit.

Podařilo se. Jeho přítelkyně se zasmála a shlédla dolů na své břicho, které se během několika týdnů začne zakulacovat a zvětšovat. „Vidíš to, prcku? Jak je táta zlý na chudáčka tvojí nestabilní a emocionálně rozhozenou maminku?"

Překvapeně vypískla, když ji popadl do náruče a jen tak tak mu stihla omotat ruce kolem krku, aby mu nespadla.

„Já myslím, že teď ukážeme té nestabilní mamince jak to vypadá, když neposlouchá tatínka."

„Ty blázne, vždyť mě neuneseš a ještě si něco uděláš!" bránila se se smíchem Lana, po jejímž smutku už nezbylo ani památky. „Pamatuj na to, kolik ti je."

„Tak za tohle budeš pykat dvakrát tolik!"