prosinec 2014

Imogen od okamžiku s Declanem v knihovně neměla šanci dát se s ním do řeči, natož mít čas i na něco víc, ovšem neuběhl snad jediný den, kdyby na události z knihovny nemyslela. Nedalo jí to. Musela se každou chvíli usmívat nad tím jak opatrně ji k sobě tiskl a s jakou naléhavostí, ale zároveň něžně líbal její rty. Ve všech ohledech to překonalo polibky, jaké zažila se svým profesorem, ať už ty první, které nebyly vynucené, tak i ty další, které si užíval už jen Löfgren, nikoliv jeho společnice. Declanovi Rosierovi patřilo teď celé její srdce a ona se nemohla zbavit vlezlých a pochybovačných myšlenek na to, jestli to s ní opravdu myslí vážně, když ji poslední týden nekontaktoval, tedy pokud by nepočítala pohledy, jaké po ní bez ostychu házel během hodin, nad nimiž se dokázala jen usmívat a pýřit se.

Proto se dalo očekávat, že když si ji po těch několika dlouhých dnech, konkrétně tedy dvou týdnech, konečně odchytil na chodbě, poté, co všechny vyučovací hodiny skončily a většina studentů mířila na oběd do Velké síně, byla z toho pochopitelně nadšená a tvář jí zdobil úsměv. A ten se ještě prohloubil, jakmile ji Declan jemně políbil.

„Dlouho jsem tě neviděla," poznamenala poté, co se od ní odtáhl a neodolala a prsty ho pohladila po tváři. Věnoval jí na prsty motýlí polibek, než promluvil i on.

„No vidíš, a já na tebe koukal celé dny," opáčil.

Jemně ho praštila do ramene. „Ty víš, jak to myslím."

„Vím. Měl jsem toho nějak moc do školy," vymluvil se a vykouzlil na tváři omluvný úsměv, což v kombinaci s jeho podmanivýma zelenýma očima a tmavým pramínkem vlasů, co mu spadl do čela, dokázalo Imogen zcela odzbrojit a pokud se na něj doposud zlobila, rázem byla její zloba ta tam. „Ale dneska už ani jeden nemáme ani jeden hodiny a navíc je za pár dní ten ples... Tam na sebe určitě budeme mít spoustu času.

Pousmála se. „Mám si to vyložit tak, že mě zveš na ten vánoční ples?"

„Podle toho, co bys odpověděla."

Dávala si s odpovědí na čas. Hraně přemýšlela, předstírajíc, jak dlouho si onu nevyslovenou otázku musí promýšlet a uvažovat nad tím, co odpoví. Sem tam ho přejela skoro až pohrdavým pohledem, jako by mu chtěla dát najevo, že s někým jako je on se rozhodně nemíní zdržovat. Přes to všechno se ale nakonec usmála a vtiskla mu krátký polibek na rty.

„Šla bych moc ráda. Opravdu."

„Tak to mi dovol, abych to mohl udělat pořádně a zeptat se," mrkl na ni a propletl si s ní prsty. „Nejdražší Imogen Averyová, prokázala bys mi tu čest a věnovala mi svůj drahocenný čas, abychom spolu mohli jako pár zavítat na vánoční ples?"

„Šašku," otitulovala ho se smíchem.

„Budu to brát, jako ano."

Polibek, který následoval, si Imogen patřičně užívala. Ostatně stejně jako všechny, jaké zatím s Declanem pocítila. Nikdy nezažila, co je to láska, měla pocit, že její poslední (a taky první) vztah, který nedopadl zrovna dobře, byl o pouhé vášni a pokud v něm byly nějaké city, přechovávala je pouze ona k němu, kdežto teď měla pocit, že tohle by mohlo být ono. To, co cítila k Declanovi, bylo jiné, než její tehdejší city k jednomu z jejích spolužáků. Mohla to být láska? Opravdová láska, o jaké vždy zbožňovala číst a jaká se objevovala v pohádkách, kde dobro vítězilo nad zlem, a zamilovaných románech? Pevně v to doufala.

Myšlenky se jí okolo toho motaly i poté, co ji Declan o několik minut později opustil a ona se vydala bradavickými chodbami ke kabinetu jednoho z profesorů její školy, který zavítal do britské kouzelnické školy společně se svými studenty. Kabinet Eliase Löfgrena byl umístěn vzadu, stejně jako ten ředitele Chernyshevskyho, který byl jen o několik desítek metrů dále. Pokud se ale domnívala správně, ředitel bude teprve vysedávat ve velké síni, pochutnávat si na výtečném obědu, během nenucené konverzace s ostatními profesory, zatímco jeho mladší kolega obědval buď mnohem dříve, aby měl klid, nebo si jídlo nosil právě do svého kabinetu, u nějž Imogen hlídkovala.

V duchu se přitom uklidňovala a snažila se zahnat temné myšlenky, připomínající jí, co se stane, pokud se jí její plán nevyvede. Nikdy se nesnažila se svou mocí přímo způsobit určité zranění, vždycky to přišlo tak náhle, že si ani nestihla uvědomit, co vlastně pořádně dělá. A hlavně, nikdy její moc nezpůsobila nic jiného, než smrt. Co když nic jiného nezvládne a Löfgren kvůli ní zemře? Na jednu stranu by ji to nevadilo, měla by od něj konečně pokoj a padlo by i ono nechtěné zasnoubení, ovšem přát někomu smrt? Opravdu je tak bezcitná, aby to dokázala?

Uklidni se. Budeš se soustředit a zvládneš to, jasné? Neopovažuj se myslet na to, že se ti to vymkne z rukou a ty poděláš další život. Nic takového se stát nesmí. Nesmí. Nesmí. No jasně, to se snadno řekne, ale-

Přestala v duchu hovořit sama se sebou a zaměřila se na přibližující se světlovlasou postavu, kráčející směrem, kde se schovávala za rohem. Elias Löfgren mířil, přesně jak předpokládala, do svého kabinetu, aby si vychutnal dnešní oběd. Pohledem sklouzla na jeho nohy, zdolávající dlouhé schody jeden za druhým. Pokud by se jí podařilo zasáhnout svou mocí jeho kotník, dalo se předpokládat, že se jako zralá hruška svalí dolů a nikomu to nebude připadat podezřelé. Nic to přece není.

Nic to není, no to určitě. Nedařilo se jí ani zdaleka tak, jako doufala, že bude. Necítila v konečcích prstů to obvyklé brnění, jaké přicházelo pokaždé, kdy se její moc probouzela k životu po dlouhém spánku. V duchu si nadávala, pokusila se probudit nějakou silnou emoci, jaká by ji dokázala natolik ovládnout, že se moc probere, ale marně, nic nezabíralo. Nic.

Zachmuřila se. Než přemlouvat to cosi uvnitř sebe a zmeškat jednu z mála vhodných příležitostí, která se jí naskytne, raději by měla použít své obvyklé kouzelnické nadání, jaké sdílela i s ostatními obyvateli tohoto hradu. Bude lepší, když svoje schopnosti pohřbí tak hluboko, že už se nedokáží sami od sebe probudit k životu, jako to bylo v jejich oblibě, tak proč by je měla zbytečně probouzet? Přece by stačilo jedno mávnutí hůlky, aby se Eliasovi podlomil levý kotník a on se svalil po schodech přesně tak, jako čekala. Nic složitého. Ale přece jenom... dědeček vždycky chtěl, aby se to naučila ovládat, tak proč by to nemohla zkusit?

Nezabíjej ho, broukla konejšivě k tomu monstru, probouzejícímu se v jejím nitru k životu. Vyklepala si prsty, jež jí opět začaly brnět. Nepotřebujeme ho zabít. Stačí, když mu trošičku pochroumáme nohu.

Připadala si jako blázen. Snaží se mluvit k něčemu uvnitř sebe, o čem netuší, co je zač, nebo jak se to v ní vlastně vzalo a riskuje smrt dalšího člověka. Připadala si sobecká. Přece by šlo zařídit i jinak, aby jí alespoň během vánočního plesu dal pokoj, tak proč tak moc riskuje? Zatřásla hlavou a chystala se zahnat brnění ve snaze nikomu nic neprovést, ovšem bylo příliš pozdě. Brnění se rozlezlo do celého jejího těla a ona v hlavě slyšela podivné hlasy. Promlouvaly k ní líbezným neznámým jazykem, v němž ale bůh ví proč dokázala rozeznávat slova. Sváděly ji k tomu, aby svou moc použila, aby pro jednou Eliasovi způsobila bolest ona a ne on jí. Zaslouží si to přece, promluvil další medový hlásek, bolest za bolest, no ne? To je přece spravedlivé. A ty chceš být spravedlivá, Marlowe. Stejně jako jsem já.

Marlowe. To jméno jí znělo v hlavě ještě několik vteřin, stále slaběji, jako ozvěna. Bylo tak podivně známé a zároveň vzdálené. Nerozuměla tomu, stejně jako nechápala, proč ji tak několik měsíců zpátky oslovil právě muž, jehož zrovna sledovala. Zatřásla hlavou. Lámat si hlavu nad jménem může kdykoliv, ale čím dříve si zajistí Eliasovu nepřítomnost na následujících několik dní a snad i ples. Ten hlas v její hlavě měl pravdu. Bolest za bolest. Je to spravedlivé.

Brnění v jejím těle bylo čím dál silnější. Cítila se mnohem jistější než tehdy, když přišel o život Nikola Andreikov. Dneska určitě nic nepokazí. Pohledem spočinula na Eliasovi a nějakou dobu ho jenom sledovala, než se její pohled sklouzl níž, přesně ve chvíli, kdy profesor dospěl na vrchol schodiště. Ztichlou chodbu prořízl zvuk křupnutí, jak se kost v profesorově noze zlomila a následný tupý pád, jak se skácel po schodech dolů. Brnění ustoupilo, hlasy v hlavě zmizely a Imogen jen vyděšeně vykoukla z po za rohu, aby se ujistila, že dýchá.

Ano, pokud jí zrak nešálil, skutečně se jeho hrudník pravidelně nadzvedával, jen oči měl zavřené a do hlavy zřejmě schytal pořádnou ránu. Ze srdce jí spadl kámen. Sice jí už několikrát ublížil, ale jednou z věcí, které už by skutečně nikdy nemusela zažít, byla smrt opět způsobená jejím prokletím. Povzdechla si a vyrazila rychlým krokem na ošetřovnu. Nezbývalo jí nic než doufat, že Natalia nezmění názor a splní slib, který jí dala před několika dny.

„Víš, tak nějak doufám, že by mě třeba Declan mohl pozvat na ples, potom, co se mezi námi stalo. Ale jestli to udělá, musím mít jistotu, že mi Löfgren nebude dělat problémy."

„To chápu, ale co proti tomu já zmůžu? Mám ho svést, aby ti na ten večer dal pokoj?" zažertovala tehdy Natalia, ale vtipy jí přešly, když zjistila, jak vážně se Imogen nepřestává tvářit. „Bože přestaň už takhle koukat, vážně mě děsíš."

„Potřebuju se ho zbavit, alespoň na ten jeden večer. A kdybys mi s tím pomohla, budu ti nadosmrti vděčná," vrhla na ni prosebný pohled. „Kdyby se mu něco stalo, jenom nějaké nevinné zranění, dokázala bys ho tady zdržet, alespoň v den toho plesu tady na ošetřovně?"

„Ale Imogen, vždyť já-"

„No tak, prosím. Bude to jenom na ten jeden den, abych měla jeden večer klid. Vždyť jsem ti říkala jak se věci mají." Její pohled byl hodný malého ztrápeného štěněte, žadonícího o pohlazení.

Mladá ošetřovatelka si dlouze povzdechla a přitáhla si kamarádku do objetí. „Máš štěstí, že tě mám ráda a chci, abys byla šťastná. Jestli to bude potřeba, slibuju, že ho tady zdržím tak dlouho, jak jen budu moct."

„Ženeš se jako velká voda," poznamenala Natalia, jakmile se Imogen rychlým krokem přihnala na ošetřovnu. Zřejmě měla svou obvyklou návštěvu, svého přítele Charlese, protože dveře otevřela jen na tak velkou mezeru, aby pohodlně viděla na Imogen a zároveň za ní byl slyšet tlumený smích právě jistého mladíka, jehož měla Imogen tu čest poznat už před několika týdny. „Je všechno v pořádku?"

„Bude. Za chvíli. Když půjdeš za mnou," nevinně se na ni pousmála.

„Vybrala sis vážně výbornou chvíli!" houkl na ni z ošetřovny Charlesův hlas.

„Jakožto ošetřovatelka, bys měla-"

„Víc neříkej," povzdechla si Natalia a vyklouzla na chodbu. „Tak kde ho máš?"