leden 2015

Bolest. Aline měla mozek zatemněný bolestí, nedokázala vnímat nic jiného. Bylo to jiné, než v uplynulých týdnech. Bolest byla intenzivnější, její zdraví se zdálo čím dál víc chatrnější a její tělo každým dnem chátralo. Netušila, proč se to děje. Z počátku to považovala za chřipku, u níž jí bylo řečeno, že během dvou týdnů zase zmizí a bude dobře, jenomže dobře nebylo.

V duchu se proklínala za to, že už tehdy v listopadu, kdy se jí udělalo tak podivným způsobem slabo na večeři u Philipovy dávné kamarádky, nezačala svoje zdraví více řešit a nestarala se o to, co se s ní děje. Nikdy předtím to nebylo tak zlé, necítila se tak hrozně, jako v tuhle chvíli. Co když se něco opravdu podělalo a ona to ještě zhoršila tím, že o sebe nedbá? Už ti je přes čtyřicet, Aline, nemůžeš si pořád hrát na to, že ti je dvacet a žádná nemoc tě nesrazí, promlouvala sama sobě do duše, zatímco se ztěžka opírala o pracovní stůl v kabinetu profesora Obrany proti černé magii, který stejně jako před lety neobývala sama. Zasténala a odkašlala si. Neudivilo ji, že v puse ucítila kovovou pachuť krve. Zvedl se jí žaludek a pocítila chuť vyvrátit všechen jeho obsah ven. Proč já?

Volala v duchu Philipa, naivně si myslíc, že by ji mohl zaslechnout a odvést si ji domů, kde by se z toho mohla klidně vyspat a několik dní si odpočinout. Potom to určitě bude zase dobré, tedy alespoň v to doufala. Ale marně svého milého volala. Myšlenky se jí už pomalu stáčely k otázce, jak dlouho může člověk vnímat bolest, než se dostaví smrt, když v tu chvíli prošel dveřmi do kabinetu její zachránce.

Remusovi stačil jediný pohled na jeho pobledlou kolegyni, aby pochopil, že jeho sýčkování o tom, jak tmavovlasá žena nevypadá dobře a možná by si měla zajít na ošetřovnu, a které ona vždycky tak razantně zamítala, se vyplnilo. Několika rychlými kroky překonal vzdálenost mezi nimi a Aline podepřel, jelikož hrozilo nebezpečí, že se zanedlouho odporoučí k zemi.

„Tenhle stůl," zasípala Aline a poklepala klouby prstů na dřevěnou desku, která byla spolu s Remusem její podpěrou, „už toho s námi zažil nějak moc. Asi bychom ho měli vyměnit."

„Najednou máš energii na žertování," podotkl Remus a popadl pohublou tmavovlásku do náruče, „když jsem si z tebe udělal legraci před pár dny po ránu, tak jsi mě málem sežrala a teď, když se skoro nemůžeš nadechnout, máš chuť vtipkovat. Jak je to možný?"

„Říká se přece, že před smrtí se člověku udělá trochu líp. Třeba to u mě vypadá takhle."

„Opovaž se takhle mluvit," napomenul ji Lupin a vyrazil s ní na ošetřovnu. Tušil totiž, že tohle bude přesně tak vážné, jako to vypadá a Aline nepřehání. Nepostěžovala si na bolest ani před dvaadvaceti lety, když jí na famfrpálovém zápase zaběhlý potlouk přelámal všechny prsty jednou ranou, kdy musela snášet celou noc bolest, když jí kosti opět srůstaly a najednou sama nedokázala ani stát, mělce dýchala a co chvíli zakašlala a obličej se jí zkřivil nechutí. Tady rozhodně bylo něco špatně. „Ty jsi ještě moc mladá na to, abys to tady zabalila."

Chraplavě se zasmála, což ale nezůstalo bez následků a vzápětí se opět rozkašlala a trvalo několik vteřin, než se znovu uklidnila. Remus obdivoval, že i přes to, jak zle se očividně cítí, se stále dokáže smát. Zakroutil nad ní hlavou a raději ji položil na jedno z mnoha lehátek, které bylo na ošetřovně, což přivolalo mladičkou ošetřovatelku, která tomuto místu kralovala a vystřídala ve funkci postarší a dobře známou Poppy Pomfreyovovu. Usmívala se, jak bylo jejím dobrým zvykem, ale při pohledu na pobledlou, ovšem stále se mírně usmívající Aline, se zarazila a úsměv jí z tváře sklouzl.

„Co se stalo?" zeptala se ihned a položila tmavovlasé profesorce dlaň na čelo.

„To nic není, Tali, je mi takhle mizerně už pěkných pár týdnů. Ono to zase přejde, jako to přešlo předtím," zamumlala Aline. Její veselí bylo rázem pryč a ona netoužila po ničem jiném než po tom, aby jí bylo dovoleno schovat se pod příjemně vonící přikrývku, na níž ležela, zavřít oči a na několik hodin se odebrat ke spánku. Protestativně zamručela, když ji Natalia s Remusovou pomocí vytáhla do sedu s prosbou, ať ještě pár minut vydrží nespat. Poté se Nataliin pohled stočil na druhého profesora obrany proti černé magii v naději, že se dozví, co přesně se s oblíbenou profesorkou stalo.

„Nejsem z toho o moc moudřejší, než ty," povzdechl si Remus a starostlivě tmavovlasou ženu sledoval. Její stav se nelepšil, ba právě naopak se zdálo, že je na tom čím dál hůř. „Našel jsem ji takhle v kabinetu, ale už nějakou dobu mi přijde, že nevypadá úplně nejlépe. Několikrát se v noci vzbudila s horečkou a žadonila, abych jí sehnal od profesora Křiklana nějaký lektvar, který by jí pomohl, protože na ošetřovnu nechtěla, pořád kašle, hrozně zhubla... Něco s ní rozhodně není v pořádku."

„Nějakých dalších změn sis nevšiml?"

„Nedávno jsem spolu šli z Velké síně do kabinetu a na schodech se strašně zadýchávala. Sváděla to na to, že ten den špatně spala a byla vyčerpaná z hodin, ale..." Remus si povzdechl a pohlédl na Aline, která se se zavřenýma očima snažila přemoci další nával kašle.

„Měl bys asi dát vědět Philipovi," povzdechla si Natalia a vytáhla hůlku. „Tohle je nad moje síly, sama to nezvládnu. Obávám se, že budeme muset Aline dostat do nemocnice, aby se na ní podívali tam."

„Je to jen obyčejná chřipka, zase to přejde," bránila se Aline chraplavým hlasem.

Remus si s mladou ošetřovatelkou vyměnil vážný pohled. Oba dva tušili, že jen tak nějaká obyčejná chřipka to nebude. A obávali se toho, co bude dál.

xxx

Philip prvně zprávě o Alinině bídném stavu nechtěl věřit, ale poté, co si vyslechl Remusova patrona podruhé, sebral se a v polovině rozhovoru se svým svěřencem se ani neobtěžoval dokončit větu a spěchal do nemocnice. Ve zběsilém tempu téměř proletěl atriem ministerstva, bez toho, aniž by se omluvil komukoliv, kdo se mu připletl do cesty a on jej srazil. Nezajímalo ho nic jiného než to, jak na tom jeho milá právě teď je. Nic jiného důležité nebylo.

„Prosím, řekni mi, že je v pořádku, že to byl jen planý poplach," upřel oči plné strachu na dceru svého nejlepšího přítele. V duchu se modlil, aby se nemýlil, ale Nataliin vážný pohled ho vyváděl z míry. Už jednou svoji dívku ztratil, nechce ten smutek a to prázdno zažívat znovu. Ne, když se z toho teprve před několika měsíci úspěšně dostal. 

„Říct ti to můžu," povzdechla si mladá Lloydová, „ale bojím se, že bych ti musela lhát. Podle toho, co říkal Remus, už vypadala špatně posledních pár týdnů, ty sis ničeho nevšiml?"

Povzdechl si a prsty si prohrábl zpocené vlasy. „Všiml jsem si, že není úplně ve své kůži a změnila se, ale vždycky, když jsem na to přivedl řeč, tak se hrozně bránila a... Bože, já jsem takový hlupák. Kdybych byl trochu důslednější, tak jsem ji mohl přemluvit, aby si došla alespoň za tebou a tomuhle bychom se vyhnuli." Bolestně sevřel oči a promnul si kořen nosu, načež znovu pohlédl na Nataliu. „Můžu jí vidět? Jak je na tom?"

Stiskla mu rameno, aby se alespoň pokusila ho povzbudit a kývla na něj, aby ji následoval, což okamžitě učinil. Několik minut kráčeli kouzelnickou nemocnicí, vyhýbajíc se procházejícím lékouzelníkům, či jiným návštěvníkům a pacientům nemocnice u svatého Munga, než Natalia konečně zastavila, zaklepala na dveře a vstoupila do pokoje, kde mimo Aline, pospávali dva další pacienti. Měla zavřené oči, Philip usoudil, že se nechce dívat na lékouzelnici, černošku s tmavými vlasy zapletenými do množství drobných copánků, která ji odebírala vzorek krve, jelikož Aline jehly a injekce obzvlášť nenáviděla. Jakmile ho ale zaslechla, jak zlomeně vydechl její jméno, oči se jí doširoka otevřely a druhou volnou rukou zašátrala jeho směrem, čímž ho pobídla, aby přišel až k ní.

Věnoval jí polibek na čelo a propletl si s ní prsty  a soucitně jí palcem pohladil po hřbetu roztřesené ruky. „Jak se cítíš? Popravdě."

„Popravdě? Je mi pěkně na nic. Asi jsi tentokrát měl pravdu. Výjimečně."

Usmál se, ačkoliv v jeho úsměvu nebylo nic veselého a rozhodně nebyl v situaci, kdyby se mu chtělo kdovíjak smát. „Já mám pravdu vždycky."

„Tak to bych se hádala," odvětila Aline s podobným úsměvem na tváři a slabě mu stiskla ruku, již svíral jako záchranné lano. 

Chvílemi měla pocit, že Philip ji tak drží, protože se bojí, že kdyby sevření povolil, tak mu zmizí. A to on nemohl dovolit. Chránil a opatroval ji jako oko v hlavě od chvíle, kdy poprvé vyslovili oba ona dvě slova, kterými tomu druhému vyznali svoje city. Věděla, proč to dělá, byla obeznámená s tím, jak špatně na tom byl, když jednoho milovaného člověka ztratil před šestnácti lety v bitvě o Bradavice. Nechtěl dopustit, aby se to stalo znovu. Strach ze ztráty svých blízkých ho provázel už od mladého věku, kdy pochopil, že pod Voldemortovou krutovládou nebude nic jako dřív a lidé budou umírat, ovšem čím starší byl a čím více milovaných ztratitl, tím se jeho strach ještě prohluboval. Zatoužila po tom, aby ho mohl políbit, aby mu tím láskyplným gestem strach a obavy dokázala vymazat ze tváře, ale zvednout se do sedu a přitáhnout si ho k sobě se zdálo jako strašná námaha, na níž neměla dostatek energie.

„Aline, vždyť víš, že mi můžeš říct cokoliv a nehrát si přede mnou za hrdinku," povzdechl si Philip už o něco vážněji. „Proč jsi mi neřekla, že se necítíš dobře? Mohli jsme tu být mnohem dříve a nemuselo by to zajít až do takového extrému jako dneska."

„Ale prosím tě, vždyť se mi jen udělalo slabo a Tali si myslí, že když jsem starší, už nic nevydržím," pokusila se situaci zlehčit oslovená, ale vzápětí se opět rozkašlala, že pokud její silácká slova o tom, jak je v pořádku, do teď někdo bral vážně, už to tak jednoznačně není.

„No jistě, ty hrdinko," povzdechl si a znovu ji políbil na čelo. Poté obrátil svou pozornost na lékouzelnici, která skončila s odběrem krve. „Víte už, co se stalo? Bude v pořádku?"

„Bohužel, pane, zatím nevíme, co se mohlo pokazit, ale zítra určitě budeme moudřejší," pokusila se ho uklidnit lékouzelnice.

„Myslím, že pokud do zítřka na nic nepřijdete, bylo by dobré, zkusit vzít Aline do mudlovské nemocnice, aby se na ní podíval nějaký tamní doktor," odvážila se ozvat Natalia a vážně na lékouzelnici pohlédla. „Protože tyhle příznaky se nejeví jako žádná kouzelnická choroba a pokud je to něco mudlovského, určitě by bylo lepší, kdyby to byl doktor, co je vyučený přímo na ty a-"

„Připomeňte mi, slečno Lloydová, jak dlouhou praxi jako bradavická ošetřovatelka a lékouzelnice máte?" přerušila ji přísně žena.

Natalia se začervenala. „Rok a několik měsíců, madam..."

Lékouzelnice se skoro až samolibně usmála. „Já tady pracuji už přes patnáct let, tak bych vás ráda požádala, abyste se do tohoto problému víc už nepletla. My rozhodneme, co je pro slečnu Chernyshevsky nejlepší."

S těmito slovy odkráčela a nechala rudnoucí Nataliu rozhořčeně postávat v pokoji. Hnědovláska se červenala, dokud jí Aline jemně nestiskla ruku a slabě se na ni usmála. „Neboj se. Jestli se o mě bude starat ona, budu mít o to větší motivaci se uzdravit."