leden 2015

Nicol svoje zakázané návštěvy Londýna zbožňovala jako máloco, obzvlášť od doby, kdy se začala častěji scházet s Maxem a stali se z nich přátelé. Ona kavárna v jedné londýnské ulici se pro ni stala útočištěm a místem, kde ji nic nemuselo tížit. Mohla tam trávit hodiny a hodiny a stejně ji to místo neomrzelo. Ale dnes se něco změnilo a ona popravdě nevěděla, jestli se víc těší, nebo je nervózní. Možná obě věci najednou, ale pravděpodobně převažovala nervozita. Od onoho vánočního večera, tedy spíše noci, si s Maximem vyměnila pouze několik zpráv, ovšem v žádné z nich nebyla ani zmíňka o tom, co se mezi nimi událo v onen den, kdy se Nicol zjevila na jeho prahu v plesových šatech a utahovala si z jmelí, pověšeného u něj doma. Příliš se stresovala z toho, na ono téma hovor zavést a Max? Bůh ví, co se honilo hlavou jemu. Třeba bere jako jasnou věc to, že teď se to může opakovat, když se to oběma tak líbilo, nebo je to právě naopak a bere to jako záležitost uzavřenou, na kterou oba zapomenou. Tak či onak, byla si jistá, že pokud to brzy nezjistí, tak jí to nedá spát.

Myslela na jejich společnou chvilku snad bez ustání. Přes den tím zabíjela čas v nudných hodinách, v noci se převalovala v posteli a v koutku duše doufala, že by tam mohl ležet s ní a dotýkat se jí, jako tehdy. Dříve netušila, co na tom její vrstevníci mají, ale po jejím poprvé, které prožila právě s oním hnědovlasým mladíkem, měla pocit, že se toho nikdy nebude moci dostatečně nabažit a potřebuje ho neustále u sebe. A to obzvlášť v noci. 

Zatřásla hlavou, aby ty vlezlé myšlenky, které ji nutily červenat se, vyhnala alespoň na chvíli z hlavy. Zakoulela očima, když si všimla Altheina potutelného pohledu, jakým jí sledovala a v duchu se napomenula, že s tím červenáním bude muset něco udělat, nebo bude ty hloupé a provokativní řeči její kamarádky poslouchat celý život. „Tak budeš mě krýt, nebo budeš jen blbě koukat?"

„Promiň promiň," zvedla ruce v obranném gestu, ale potutelný úsměv jí z tváře nezmizel, „jasně, že tě budu krýt, já mladé lásce fandím." 

Rozesmála se, když jí Nicol počastovala nelichotivým gestem pomocí svého prostředníčku.

„Kdyby se nějaký profesor moc vyptával, je mi zle a jsem na pokoji. Ten klon, co jsem vyčarovala mi dá trochu zabrat, abych ho udržela takhle na dálku, ale kdyby se někdo náhodou rozhodl, že mě půjde zkontrolovat, mělo by to vyjít. Nevím, jak dlouho se zdržím." 

„Pro tvoje vlastní dobro doufám, že se zdržíš co nejdéle budeš moct, aby ses konečně pořádně uspokojila a-"

Pro svoje vlastní dobro se Nicol raději vydala rychlým krokem pryč, protože měla pocit, že kdyby to neudělala, bude barvou připomínat rajské jablko. Zaslechla za sebou Thein smích a měla co dělat, aby se neotočila a nevěnovala jí nějakou další ostrou poznámku. Raději pohlédla na displej telefonu, aby se ujistila, že jde na čas a jakmile se dostala do Prasinek, stiskla v kapse hůlku a během vteřiny byla pryč. Umírala touhou Maxe vidět. Možná ho taky obejmout, políbit, donutit ho sténat její jméno, jako tehdy... Měla by celý seznam věcí, které by chtěla dělat, ale moc dobře věděla, že nejdříve budou muset mluvit. A ač pevně doufala, že se mýlí, bude to poněkud trapný rozhovor.

Cestu do kavárny by našla snad i po slepu. Už tam za poslední měsíce šla tolikrát, že cestu měla vrytou do paměti, přesně věděla, na jakém rohu zahlédne co, kde potká jakého člověka, přesně věděla, kolik kroků je to od místa, kde se s Maxem potkávala, k onomu podniku, kde následně proseděli dlouhou chvíli, popíjejíc kafe a probírajíc vše možné i nemožné. Dneska ale nepočítala kroky ke kavárně, nýbrž ke zmiňovanému mladíkovi, který na ni již čekal na smluveném místě. Jeden, druhý, třetí, čtvrtý,... Tvář se jí rozzářila váhavým úsměvem, jakmile Max zaslechl její kroky a věnoval jí jeden ze svých úsměvů.

„Pozdě jako vždycky," zažertoval a poklepal si na hodinky.

„Alespoň tu nemusím mrznout už deset minut předem," vrátila mu to s mírným úsměvem a natáhla se k němu. Původně doufala, že ho políbí, ale Maxim se nechal políbit jenom na tvář. Překvapilo ji to, ale nic nenamítala. Jen se na něj pousmála. „Ráda tě vidím. A opožděně přeju šťastný nový rok."

„Taky taky. Užila sis svátky a volno?" nadhodil téma a rozešel se ke kavárně.

„Ani nevíš jak. Po tom předvánočním blázinci jsem nějaký to volno potřebovala jako sůl," postěžovala si a sedla si na jejich obvyklé místo. Nějakou chvíli pozorovala, jak si svléká kabát, přehazuje ho před opěradlo židle, než si v duchu dodala odvahy a otevřela téma, které okupovalo její hlavu už od Vánoc. „Maxi, já bych si jen potřebovala něco ujasnit. Ten vánoční večer..."

„Co s ním?" usmál se bezstarostně Maxim, ačkoliv na něm poznala nějaké známky nervozity. „Dostala jsi ve škole čočku, protože jsi se vypařila z toho plesu?"

„Ne, nemyslím teď školní záležitosti. Myslím to, co se stalo mezi námi dvěma."

„Mezi námi dvěma? No, tak povídej, co na tom potřebuješ ujasnit," pobídl ji a usrkl z šálku s čajem, který se objevil před ním na stole, tak jako vždycky.

„No..." pročistila si hrdlo zakašláním, „vlastně celý ten večer. Ale hlavně, co to znamenalo?"

„Znamenalo? No co by? Prostě jsme spolu měli jednu citlivější chvilku, to je celé, řekl bych," pokrčil rameny její společník, což donutilo Nicol překvapeně zamrkat.

Zatřásla hlavou, aby se ujistila, že slyšela dobře. Citlivější chvilka. On to měl jenom za nějakou citlivější chvilku, zatímco jí se rozklepala kolena pokaždé, co na to jen pomyslela. Vždyť Patience o něm vždycky mluvila, jako o fajn klukovi, co sice na první pohled vypadá jako trochu necita a mrzout, ale když se mu člověk dostane pod kůži, je zlatý, tak proč se tak teď nechová? Opravdu to pro něj nic, ale vůbec nic neznamenalo? No jistě, proč by taky mělo. Jsou to přátelé a tyhle věci přece přátelé nedělají. Co si vůbec myslela? 

„Tak to jsem ráda, že to tak vidíš," zalhala a vynutila na tváři úsměv. „Jen citlivější chvilka."

Povytáhl obočí. „Vážně? Nemáš s tím problém?"

„Ne, jasně že ne. Proč bych měla?" opáčila bezstarostně a raději se napila kávy, aby zamaskovala rozpaky. 

Měla co dělat, aby na něj vypálila, jak ji tímhle rozčílil a ten rozhovor se vyvinul úplně jiným způsobem, než by si přála. Mnohem hůř, než čekala. Zatímco před chvíli se v Bradavicích nemohla dočkat toho, až dorazí sem, teď toužila jen po tom, dostat se zpátky do školy, najít Altheu, která měla s kluky a se vztahy přece jenom víc zkušeností a postěžovat si, jak tohle dopadlo. 

„Tak fajn, to... jsem rád."

On možná byl, ale Nicol rozhodně nebyla. Ale přesto jen znovu upila ze šálku s kávou, usmála se od něj a nechala to být. Ačkoliv její srdce zoufale křičelo po opaku.

xxx

„Čekala jsem, že přijdeš mnohem později," podotkla Althea, když se Nicol objevila v jejím pokoji vyzdobeném nebelvírskými barvami, podobně jako před pár měsíci, kdy se s Maxem poznala.

„Už jsem to nemohla vydržet," povzdechla si hnědovláska.

„Ale? Co provedl tvůj vyvolený? Nebyl tak něžný a láskyplný jako minule?" 

„Kéž by," zamručela nespokojeně Nicol a zadržela sestřenici, chystající se pronést další lechtivou poznámku, gestem ruky. „Všechno by bylo lepší, než to, co mi dneska řekl."

Althea povytáhla obočí a tázavě naklonila hlavu na stranu, čímž dala stěžující si Nicol jasně najevo, že by ji moc zajímalo, co se během dnešního odpoledne v kavárně stalo.

„Označil ten večer jenom jako citlivější chvilku, která nic neznamenala. A já nechtěla přijít i o naše přátelství, tak jsem řekla, že jsem ráda, že to tak bere, protože já to tak mám taky."

„Ale nemáš," odhadla Althea. 

„To se ví, že nemám. Vždyť jsem poslední dny od Vánoc myslela jen na ten večer a na něj, dneska jsem doufala, že si vyjasníme, jak to je a třeba dojdeme k závěru, že si tak rozumíme, že bychom to spolu zkusili třeba trochu jinak, než jako kamarádi a- co zas?" přestala ve svém vyznávání a povytáhla obočí nad pohledem, který se Thee usadil na tváři.

„Víš, jak se tomuhle říká, drahá Nicol? Tohle je láska."

„Nestraš," povzdechla si hnědovláska. 

Nesnášela ten podivný pocit. V duchu se proklínala, že to tehdy nenechala být a do ničeho se nezaplétala, mohla být přece daleko spokojenější. Nemusela by se snažit porozumět k citům, které přechovává k Maxovi, v nichž se tak zoufale snaží vyznat, nemusela by se snažit pochopit svoje chování i jeho chování, nemusela by řešit fakt, že k němu něco cítí, zatímco on jejich společně strávenou noc označil jenom jako citlivější chvilku, co nic neznamená. Ale přesto tohle všechno řešit musela, protože si Maxe oblíbila v okamžiku, kdy ho poprvé zahlédla. Protože ten den, kdy jí jako v tom největším klišé zachránil od pádu do špinavé kaluže a pozval ji na kafe měla pocit, že není žádná ledová královna, jako jí označují její spolužáci a vrstevníci. Jen čekala na někoho, kdo jí to ukáže. A Maxim jí to možná ukázal, ovšem způsobem, jaký se jí vůbec nezamlouval.

„Nicol," povzdechla si Thea, sklouzla k ní na postel a sevřela ji v objetí, „tohle přece není konec světa. Třeba přijde na to, že udělal chybu a rozmyslí si to, uvidíš. A kdyby ne, alespoň víš, že nebyl ten pravý a někde na tebe čeká někdo lepší. Já se taky kolikrát spálila, než jsem poznala Jacoba."

Nicol jen zavrtěla hlavou a beze slova se zvedla a vydala se zase pryč. Tohle jí až moc připomínalo onu chvíli, kdy si za Altheou přišla postěžovat poté, co Max utekl z kavárny, kde si spolu měli dát kafe. V duchu opět zatoužila změnit minulost, vůbec jeho nabídku na kávu nepřijmout... Ale copak mohla vědět, že to skončí takhle?

S povzdechem se usadila do jednoho z okenních výklenků poblíž nebelvírské koleje a vytáhla z kapsy mobil, který zavibroval v její kapse, hned několikrát. Při pohledu na jméno odesílatele, zobrazené na podsvícené obrazovce měla chuť s ním praštit o zeď. Přesto ale vyťukala palcem číselný kód a zahleděla se na zprávu.

M: Je všechno ok? Přišla jsi mi dneska nějaká zaražená.
M: Mimochodem, příště platíš ty a už se z toho nevykroutíš, Nicolette. :)

Zachmuřila se, ačkoliv by se nejspíš měla radovat, že si přinejmenším všiml změny v její náladě. Byla nazlobená, že pro ni to bylo tak těžké a on to bral jako by nic. Jako kdyby to pro něj byla už klasická situace. Možná byla. Netušila, jestli měl nějaké vztahy po Patience, jeho bývalá přítelkyně a blízká kamarádka tvrdila, že ne, ale co když to jen neví? Třeba je Maximovou zálibou se jen tak z rozmaru s někým vyspat a potom to nechat plavat a do očí to té osobě říct. 

Prsty se jí rozběhly po displeji toho mudlovského výtvoru. Slov ve zprávě, adresované právě jemu přibývalo. Chtěla by mu říct, jak to vlastně má ona, že mu dneska odpoledne lhala. Ale ztratila odvahu. To, že by ho mohla ztratit jako kamaráda bylo snad ještě horší, než ho ztratit jako něco, čím vlastně oficiálně nikdy nebyl. Dvěma kliknutími zprávu smazala a schovala telefon zpátky do kapsy. Následně složila hlavu do dlaní a frustrovaně si prohrábla vlasy. Proč to musí být tak složité? Když sleduje svoje rodiče, nebo třeba Theu s Jacobem, vypadá láska tak kouzelně, jednoduše a někdy dokonce až příliš sladce, že se její úsměv změní spíš v pobavený úšklebek, ale to nic nemění na tom, že to u ostatních vypadá jako nic. Tak proč se ona teprve v šestnácti musela zamotat do tohohle? Jakoby těch problémů neměla dost.