leden 2015

Imogen obvykle neplakala jen tak pro nic za nic. Její slzy se pravidelně objevovaly pouze ve chvílích, kdy jí postihl trest, ať už rákoska, trhající jemnou kůži na jejích dlaních, či nějaký trest, co si pro ni vymyslel její neoblíbený profesor. Dědeček to považoval za slabost, kterou by neměla před nikým ukazovat, pouze před sebou samou. Pláč v přítomnosti lidí vyvolá šťouravé otázky. Nebyla tedy patřičně připravená na to, že bude mít na krajíčku, když se bude na konci ledna, po čtyřech měsících loučit se svými novými přáteli, které si za tu dobu v Bradavicích našla. Nechtělo se jí do toho, nejraději by tu zůstala, ale neměla na výběr. Její pobyt se uchýlil ke konci a ji čekal návrat zpátky do chladné Skandinávie, kde měla dokončit svůj poslední ročník studia. V hlavě uvažovala, jestli je pláč na místě, ale jakmile ji Declan sevřel v objetí a ona si uvědomila, že následujících několik měsíců se jejich kontakt omezí jenom na dopisy, jelikož mudlovské telefony byly v Kruvalu zakázané, zabořila svou tvář do jeho ramene a měla co dělat, aby svůj smutek udržela na uzdě.

Setrvala v tom objetí možná déle, než bylo přijatelné, ale nechtělo se jí odtahovat. Nikdy si pořádně neřekli, co mezi nimi je a jestli to bral jenom jako záležitost na těch několik měsíců, chtěla si jeho blízkost ještě patřičně užít. A zdálo se, že on to vidí stejně, neboť jejich rty spojil hned poté, co se Imogen neochotně vymanila ze sevření jeho paží. Usmála se a dalších několik vteřin ho nechala, aby jeho rty laskaly ty její.

„Budeš mi chybět," zamumlala nakonec a bázlivým pohledem k němu vzhlédla, jako by čekala, že se jí vysměje a řekne, že jejich vztah nevztah stejně za nic nestál.

K jejímu překvapení jí mladý Rosier věnoval další, tentokrát jenom kraťoučký polibek na rty. „Ty mně taky. Ale jakmile skončí škola, zase se uvidíme."

Její tvář se rozzářila a jen neochotně pustila jeho prsty ze svého sevření, když se od ní vzdálil, aby dal šanci i ostatním, co se chtěli s Imogen rozloučit. Trochu se zachmuřil, když Imogen vklouzla do objetí Nicolette Malfoyové, s níž se, ačkoliv se tomu Declan snažil zabránit, spřátelila snad nejvíce. Musel si dávat pozor. Nedošel s Imogen takhle daleko, aby si to nechal zkazit tím, že by ty dvě odhalily jejich příbuzenský vztah a došlo jim, jak se to vlastně má s tragicky zesnulou Nicolinou sestrou. Že ve skutečnosti nezemřela, ale právě teď svou adoptivní sestru objímá ovšem aniž by cokoliv z toho tušila. Díky bohu.

„Uvidíme se v létě po škole, přísahám," usmála se zrovna Imogen na svou hnědovlasou kamarádku. „Ale doufám, že mi napíšeš i teď během roku. Kdykoliv by sis potřebovala s někým promluvit, ať je to cokoliv, můžeš mi napsat, dobře? A je úplně jedno, jestli se to bude týkat tvojí sestry, nebo toho tvého drahého chlapce."

Nicol se kysele ušklíbla. „Tak to tě předem zklamu, ale žádné pikantnosti o vztahu mě a jeho už zřejmě nebudou, potom, co mi před pár dny řekl. Zkrátka se musím smířit s tím, že Maxim Lebedov není nic pro mě."

„Lebedov?" zopakovala překvapeně Imogen. Mluvila o onom mladíkovi s Nicol několikrát, ale její kamarádka nikdy nezmínila jeho celé jméno, jenž bylo pro Imogen až příliš povědomé. „Řekla jsi, že se jmenuje Maxim Lebedov? A je to mudla?"

„No jo. Je na tom něco, čemu bych se měla divit?"

„Jak se to vezme. Maxim Lebedov byl můj o rok starší kamarád, z Kruvalu. Chodil o ročník výš, loni udělal závěrečné zkoušky a odešel. Po tom jsem o něm už moc neslyšela, ale prý si dodělával ještě mudlovskou školu," vysvětlila blondýnka.

Nicolette vypadala v tu chvíli dokonale zaražená. Takže Maxim je ve skutečnosti kouzelník? Není to mudla, jak si myslela? Proč se o tom nezmínil a tajil to před ní? Přece musel poznat její příjmení, mezi kouzelníky tak nechvalně proslulé. Nebo ji za nos tahal naschvál?

„No," vydechla nakonec, „tak to je teda moc hezký překvápko."

„Promiň, tohle jsem nechtěla, já... Třeba to je jen shoda jmen!" pokusila se to zamluvit Imogen, ale zdálo se, že Nicol už ji moc neposlouchala.

Krátce ji objala. „Promiň, musím běžet. Ale napíšeme si, jo?"

Imogen si jen rezignovaně povzdechla a objetí jí oplatila. Hnědovlasá zmijozelská studentka jí věnovala poslední úsměv, na nějž se zmohla a potom se rychlým krokem protáhla mezi ostatními spolužáky a zamířila z velké síně, kde loučení probíhalo pryč. Blondýnka odhadovala, že zamíří do Prasinek, odkud se přemístí do Londýna, aby si to s Maximem vyjasnila. Doufala, že to mezi nimi dopadne dobře, ale oba znala poměrně dobře a uměla si odhadnout, jak jejich rozhovor, kdy se budou navzájem obviňovat z toho, co si řekli a naopak neřekli, bude vypadat.

„Kam se tak žene?"

Imogen se obrátila na dalšího člověka, s nímž se chystala loučit. Althea s povytaženým obočím sledovala dveře Velké síně, jimiž Nicolette jen před pár vteřinami proběhla jako divoká voda a zmizela neznámo kde.

„Myslím, že si potřebuje něco vyjasnit," odvětila neurčitě Imogen.

„Zrovna teď? Už den hudruje nad tím, že odjíždíš," poznamenala Thea a vtáhla si blondýnku do objetí. Nechala Nicoliny problémy na chvíli být a věnovala se jenom své kamárdce. „Tak tam ten poslední půl rok přežij. Na konci roku půjdeme spolu zapít to, že jsme tou školou vůbec ve zdraví prošly."

Se smíchem kamarádku stiskla v náručí. „To si piš. To, že konečně nebudeme školou povinné chce pořádnou oslavu. Tak na to pamatuj."

„Na něco takového já rozhodně nezapomenu! Vždyť víš, že je na mě spoleh, drahá Gen."

„Vím. V těhlech věcech nezklameš nikdy," odvětila její bývalá spolužačka s úsměvem na tváři. „A nenech se vyprudit tátou, jasné?"

„To by se musel hodně snažit, aby se mu to povedlo," ušklíbla se pobaveně Althea.

Její vztah s Philipem stále nebyl zrovna ideální, což Imogen i ostatní moc dobře věděli, ovšem nezdálo se, že by to Altheu nějak zvlášť trápilo. Dokonce se zdálo, že si vytáčení svého otce k nepříčetnosti tím, že se dělá cokoliv, jen nedodržuje jeho pravidla, užívá. Několikrát svoje přátele bavila tím, že se rozčíleného otce snažila poměrně úspěšně imitovat.

„To mi je jasný, Theo," oslovila ji provokativně s pobaveným úsměvem Imogen.

„Máš štěstí, že odjíždíš," poznamenala hrozivým hlasem oslovená, „protože jinak bys z toho takhle snadno nevybruslila!"

Naposledy se objaly a Althea poté ustoupila, aby našla svého přítele. Imogen té chvíle před tím, než bude muset Bradavice opustit, využila k tomu, aby si vryla do paměti sebemenší detail té okouzlující místnosti. Čtvery hodiny s blýskajícími se drahými kameny, označujícími, kolik jaká kolej získala bodů, dlouhé dřevěné stoly, u nichž proseděla dohromady spoustu hodin, pochutnávajíc si na výtečném jídle, či jenom trávíc čas se svými nově nalezenými přáteli. Usmála se, když u jednoho stolu, dál od hloučku loučících se studentů, zahlédla svou spolužačku Zoyu, která si vybrala pro výměnný pobyt taktéž bradavickou školu, jak si zrovna opatrně propletla prsty s nejlepším přítelem Nicol a Althey, Brianem Buckleym, v němž během uplynulých čtyř měsíců našla skvělého společníka a konečně i někoho, který přesně chápal a respektoval, co ve vztahu chce. Zahlédla, jak se Zoya začervenala poté, co ji mladík něžně políbil na spánek, než rozpojil jejich propletené ruce a nechal ji odejít k jejím spolužákům, zatímco za ní stále koukal. Imogen mu věnovala veselý úsměv a stejně tak se podívala na Zoyu.

„No, tak vidíš. A ty jsi mi tvrdila, že kluka, co to cítí stejně, jako ty a nehledá ve vztahu sex, nikdy nenajdeš," usmála se na kamarádku šťastně.

„A ono stačilo jenom na chvíli vyjet někam pryč a najít ho," doplnila ji černovláska a naposledy pohlédla směrem k Brianovi, který se na obě dívky naposledy usmál a potom jim zmizel z dohledu. „Teď už jen doufat, že to ty měsíce, kdy já budu dokončovat školu a ten poslední rok, který bude čekat jeho, nezkazí. Protože najít někoho, jako je on bylo dost náročné. A nerada bych to podstupovala zase znovu."

„Třeba tím ten vztah jen posílíte a budete vědět, že k sobě opravdu patříte, když to zvládnete," povzbudila ji Imogen.

„Třeba. Snad máš pravdu."

Obě naposledy našly v davu tváře, s nimiž se chtěly rozloučit, věnovaly jim poslední úsměvy a poté v dokonalém hloučku zamířily se svými zbývajícími spolužáky do ředitelny, obývanou profesorkou McGonagallovou, odkud se měli všichni přemístit zase zpátky do své školy. Stejně jako studenti Stříbranova a Krásnohůlek, kteří opustili Bradavice už před pár hodinami, i je nyní čekal návrat zpátky, a bylo po nich požadováno, aby tuhle kapitolu letošního školního roku nechali za sebou.

xxx

„Nebojíš se, že to všechno teď půjde do kopru, když se s ní takovou dobu neuvidíš?" prohodil Declana spolužák, jenž jako jediný věděl o plánech, co s Imogen, tedy vlastně Marlowe, jeho kamarád zamýšlel.

Sledoval přitom jak dívka, o níž právě promluvil, spolu se zbytkem svých spolužáků opouští Velkou síň, chystajíc se přemístit zpátky do Skandinávie. Dozvěděl se o jeho plánech krátce potom, co je Declan začal spřádat, tudíž o nich měl ponětí už několik měsíců. Do té doby mu nebylo úplně jasné, proč Declan za onou blondýnkou, s jizvami na tváři a paži, mluvící s falešným cizím přízvukem stále chodí a snaží se získat její přízeň, když by si mohl vybrat jakoukoliv jinou. Ovšem jakmile se dozvěděl, kdo ve skutečnosti ta na první pohled obyčejná dívka je, okamžitě jeho pozornost zaujala o něco více.

Declan se pouze ušklíbl, kroutíc nad Jacobovými slovy hlavou. „Nebuď hlupák, viděl jsi, jak na mě kouká? Ta je tak hloupě zamilovaná až po uši a rozhodně nehrozí, že by jí to jen tak přešlo. Všechno vychází tak, jak má."

„No jasně, ale co kdyby?"

„Pochybuješ snad o mně?" povytáhl Declan obočí a mírně se na svého společníka zachmuřil. „Ta holka nic neví. V jejím hloupoučkém světě je jen dobro a láska a nemá ani ponětí, že jsem si ji šikovně omotal okolo prstu. Zanedlouho se jí budou všichni bát a já se konečně dostanu k moci, abych dokázal, že nejsem takový srab, jako otec, který před válkou a povinnostmi, vázajícími ho k Pánovi Zla, utekl. Už brzy."

Vytáhl z kapsy ampulku s lektvarem a napil se. Věřil svým slovům. A stejně tak věděl, že jim uvěří i Jacob a zanedlouho i další lidé, kteří budou tančit přesně tak, jak on bude pískat a chtít.