duben 2015

Jak se vlastně začínají dopisy přátelům?

Snad tě neurazí, že ten řádný pozdrav vynechám, ale sakra, kdo v naší době a v našem věku ještě píše dopisy? Věř mi, že jsem upřímná, když řeknu, že mě pořádně štve, že v Kruvalu nemůžete používat mobily. 

Jak se tam v tom vašem tajemném hradu máš? Ani nevíš, jak mě potěšilo, když jsi konečně zase napsala. Abych ti odpověděla na otázku, ne, nezvládla jsem Marleeiny narozeniny zrovna nejlépe. Ačkoliv by se dalo říct, že každým rokem to je lepší. Když mi bylo dvanáct, strávila jsem celý den jejích narozenin zalezlá v bradavicích v mojí posteli a nikoho k sobě nepustila. A nikoho jsem k sobě nepouštěla dost dlouhou dobu, dokud se mi do života nezačal montovat Bucky a potom se do něj přimotala i Thea. Ale nikomu z nich jsem o svojí sestře nevyprávěla tak moc, jako tobě. Jasně, Thea je moje sestřenice, ví o tom, ale nikdy jsme o tom nemluvily, ale třeba Bucky to zjistil vlastně náhodou (mimochodem, můžu na sto procent říct, že je zamilovanej až po uši), když našel mojí fotku s dětství, kde jsme s Marlee spolu a začal se vyptávat. A tihle dva jsou, možná až na profesory jediní, kdo o tom ví. Nikdy jsem nechtěla být ta holka, které tragicky zemřela sestra a její máma se z toho zhroutila. Ale pak jsi přišla ty a tak nějak jsi mi rozuměla... A ani nevíš, jak mě mrzí, že jsi tu nebyla na začátku dubna, když měla narozeniny. Ty bys se mnou o tom uměla mluvit, u tebe bych se nemusela bát, že se zhroutíš, jako když jsem o tom zkoušela mluvit s mámou, nedostala bych od tebe přednášku o tom, že se tahle rána jednou zahojí, i když to pořád bolí a je to těžké, jako kdybych o tom mluvila s tátou. Oni tu bolest znají, ale nedá se s nimi o tom mluvit. Zatím ne. 

A abych odpověděla na tvojí druhou otázku, ne, s Maximem to nevypadá zrovna nejlépe. Mluvila jsem s ním ten den, co jsi odjížděla, trochu jsem na něj vyjela, protože mi neřekl, že je kouzelník. Nechtěla jsem, aby to vyznělo tak strašně, ale nechala jsem se trochu unést, spojilo se to s tím, co mi řekl před pár dny a vypálila jsem to na něj všechno najednou. Ale dočkala jsem se jen toho, že i já jsem mu lhala a nic neřekla a naše situace ohledně té noci... No, zkrátka a dobře myslím, že náš potencionální vztah je teď ještě vzdálenější, než byl předtím. Snažili jsme se vrátit věci do normálu, aby to bylo nejlépe jako před Vánoci, ale nevidím v tom moc nadějí. Jsme oba v přítomnosti toho druhého nervózní, už to vůbec není takové bezstarostné a klidné jako dřív, Max začal být hrozně odtažitý a rýpavý a řekla bych, že já tomu moc nepomáhám. Prostě to jde blbě, lépe to asi shrnout nejde. 

Doufám, že alespoň ty se máš fajn. Prosím tě, ten druhý dopis je od Buckyho pro Zoyu a ať mu raději odepíše co nejrychleji, protože jinak se mi zdá, že mu pukne srdce. Člověk může jen kroutit hlavou nad tím, jak je možné, že ti nějaký člověk dokáže tak moc chybět a neviděl jsi ho sotva tři měsíce. Thea slibuje, že ti napíše příště a mám tě pozdravovat i od Talii. Jo a mimochodem, opožděně všechno nejlepší k osmnáctinám. Nezmínila ses, že máš narozeniny.

Zase se někdy ozvi.
Nicol

Imogen, usazená v okénku malé, nízké, na první pohled lehce přehlédnutelné vížky, vzdálené od hradu, která byla vyhrazená pro ubytování všemožných druhů sov a jiných okřídlených tvorů, kteří dokázali přenášet dopisy z místa na místo, se na dopis pousmála a nakoukla do obálky, aby se ujistila, že další list hustě popsaného papíru, adresovaný její kamarádce, tam skutečně je. Dopis od Nicol ji potěšil, stejně jako těch pár předchozích, co si za uplynulé tři měsíce vyměnily. Vždycky ji ale při jejich čtení zamrzelo, že si tohle nemůže s přítelkyní říct z očí do očí a vzhledem k absenci telefonů a signálu v Kruvalu ani říct alespoň pomocí hovoru. Tak ráda by s ní do detailu probrala všechno, o čem si stihly v několika dopisech napsat, včetně Nicoliných trablí se zvládáním sestřiny nepřítomnosti, tak těch týkajících se Maxima Lebedova. Na druhou stranu, jedno z mála pozitiv bylo, že Nicolino reptání nad tím, jak otravné je dopisy psát ji vždycky dokázalo rozveselit. 

Schovala obálku i s dopisy bezpečně do kapsy vlněného kabátu, chránícího ji před dubnovými mrazíky a vyskočila z okénka, které se nacházelo jen několik málo metrů nad zemí. Do teď jí zima nebyla, ale ještě o pár minut déle by v oné chladné kamenné věžičce posedávala a po cestě zpět do hradu po rozlehlých pozemcích by na ni zaručeně přišla. Navíc, pokud si chtěla vyzvednout oběd včas, než se do kuchyně nahrnou i ostatní studenti, a v klidu a o samotě poobědvat v útulné místnosti, vyhrazené pro studium a pro studenty, kteří si chtěli dlouhou chvíli zkrátit čtením, měla by pospíšit. Nosit si jídlo co nejdříve a co nejrychleji pryč navíc mimo klidu znamenalo i vyhnout většině profesorů, včetně profesora, jenž vedl hodiny pro zájemce o černou magii. Bylo jen několik výjimek, kteří si pro jídlo chodili podobně brzy, jako Imogen.

Kruvalská Matsal se vzhledem a impozantností nemohla ani zdaleka rovnat s kouzelnou Velkou síní v Bradavicích. Zatímco v britské kouzelnické škole vás na první pohled učaroval kouzelný strop, nesoucí podobu oblohy, klenutý kamenný strop v Kruvalu byl oproti tomu nudný a nezajímavý. Osvětlení nebylo způsobené množstvím svíc, vznášejících se studentům nad hlavami, ale obyčejnými pochodněmi, neustále hořícími a rozvěšenými na kamenných zdech, z nichž i přes oheň, plápolající na dřevěných pochodních, šel chlad a vlhko i v těch nejteplejších měsících a ačkoliv studenti taktéž posedávali na dlouhých dřevěných lavicích, což byla snad jediná věc podobná bradavické škole, Imogen se nemohla zbavit pocitu, že Kruval se Bradavicím nedokáže vyrovnat ani v nejmenším.

Doplahočila se do rohu zatím skoro prázdné místnosti, kde obloukem obešla místo, u nějž se pod vlivem kouzla naběračka sama pokaždé ponořila do hrnce a rozlévala horkou hrachovou polévku, ve Skandinávii oblíbenou ärtsoppu, jelikož onu polévku nemohla vystát, stejně tak obešla bramborové knedlíčky plněné cibulí a vepřovým masem a raději si na talíř nandala několik sladkých typicky švédských palačinek a ukořistila pro sebe i kousek semmeltårty, dalšího oblíbeného švédského pokrmu, tentokrát ovšem dezertu plněného šlehačkou a mandlovou nádivkou. V duchu si pogratulovala, že to všechno stihla právě ve chvíli, kdy se do Matsaly nahrnulo nejvíce studentů a rychlým krokem se vydala pryč, aby si pro sebe zabrala oblíbené místo blízko krbu, kde by si mohla svůj sladký oběd vychutnat a nakonec tam i nějakou dobu posedět s knihou, kterou dostala od Declana k narozeninám.

Ovšem štěstí jí ten den nepřálo, po vyklouznutí ze dveří stačila ujít jen několik desítek metrů a ve chvíli, kdy poněkud zbrkle zahnula za roh, její myšlenky na lahodný oběd se rozplynuly. Palačinky dopadly na zem, kde se talíř, na němž spočívaly, roztříštil na desítky střepů a kousek šlehačkové pochoutky už taktéž nebyl na jejím talíři, ale skončil na svetru a částečně i kalhotách osoby, jež se jí připletla do cesty. Zvedla pohled, aby tomu člověku vyčinila, ovšem z nějakého důvodu pusu rychle zavřela, když zjistila, že se jedná přesně o toho člověka, jemuž se dneska chtěla vyhnout.

„Slečno Imogen," oslovil ji Elias Löfgren a dle jeho zaťaté čelisti bylo jasné, že jen tak tak drží svůj vztek. „Kam ten spěch?"

„Omlouvám se, pane profesore, nedávala jsem pozor na cestu," vypadla z ní omluva okamžitě, aby si nezdělala nějaký problém. 

Ona naopak od něj zadržovala smích a snažila se udržet vážnou tvář, protože ač tohle neplánovala, rozhodně to zvedlo její náladu, i když to znamenalo, že bude patrně bez oběda. 

„Hned vám pomůžu," pokračovala a automaticky sáhla do kapsy kabátu pro hůlku, jenže v tu chvíli si uvědomila, že se do ptačí věže vydala bez hůlky a zatím se nedostala na pokoj, aby se jí opět dostala do ruky.

Ani to ale nedokázalo zabránit tomu, aby jí pobaveně zacukaly koutky, když se k nim vrhla jedna z kuchařek, která byla zřejmě vyslána za účelem donesení oběda řediteli Kruvalu, která přesto, že byla umlčena kouzlem vypadala, že by se nejraději rozesmála na celé kolo. Imogen ji měla ráda. Jako malé dítko za ní chodila po večeři a vyprošovala si u ní semlory a karamelové knäck, a Katina, jí je vždycky ráda vydala.

Löfgren ji odehnal gestem ruky jakmile si všiml jejího pobaveného úsměvu, u čehož stihla Katina na Imogen spiklenecky mrknout, protože si povšimla, že i blonďatá studentka se jen tak tak drží, aby se nezasmála. A ve chvíli, kdy si toho všiml i profesor, jeho rádoby klidná tvář vzala za své a hrubě popadl dívku před sebou za uzel na vršku hlavy. U jiné studentky by si to nedovolil, ale moc dobře věděl, že u Imogen může. 

„Takže já jsem tobě a té staré motácké babce k smíchu?" zachmuřil se a zatahal Imogen za vlasy, až bolestně zasykla a její úsměv zmizel. „Takhle by ses ke svému nastávajícímu chovat neměla, drahá Imogen. Tvůj dědeček by o tom jistě nerad slyšel."

Tentokrát se zachmuřila i ona. „Už jednou jsem ti řekla, že si tě nevezmu, ani kdyby mě k oltáři měli dotáhnout v poutech. Nikdy se dobrovolně nestanu tvojí ženou."

„To se ale šeredně pleteš, holčičko," zavrčel zlostně Elias. „Ty si mně vezmeš, jakmile dokončíš tuhle zpropadenou školu a věř mi, že potom si tyhle řeči už nikdy nedovolíš mít."

„V tomhle se zase šeredně pleteš ty," opáčila se sladkým úsměvem na tváři, „protože kdyby došlo na to, že bych si tě skutečně vzala, nenechám se sebou zametat jako do teď. Přestaň na mě sahat svýma nechutnýma prackama, jinak jdu rovnou za ředitelem a-"

„A co? Postěžuješ si mu? Budeš se snažit měřit svým slovem proti tomu mému, Imogen? To je úsměvná představa."

Zatnula zuby a pokusila se vymanit z jeho sevření. Věděla, že její slovo by oproti němu nemělo valnou váhu, ovšem za to oba moc dobře věděli, že v případě jejího dědečka by to bylo naopak. Ale chtěla udělat Eliasovi tu radost a schovávat se za Abraxase, jako kdyby byla malá holka? Dokázala by ho přece lusknutím prstů sprovodit ze světa a on už by více neotravoval. To byla více než lákavá představa. A pokud ne, může mu přinejmenším způsobit bolest i bez toho, aby  svou moc vůbec probouzela. 

Rozpřáhla se kolenem, ve snaze udeřit ho mezi nohy, ovšem její činy odhadl ještě před tím, než je stihla uskutečnit a silně ji zády přitiskl na kamennou zeď, až zalapala po dechu, jakou silu na to vynaložil. 

„Ale copak? Došlo ti, že bez dědečka za zády nejsi nic víc, než hloupá malá holka s ještě hloupějšími sny a představami o lásce, co si myslí, jak silná je?" vysmíval se jí. „Dovol mi, abych tě vyvedl z omylu, drahá. Každý si s tebou může dělat cokoliv se mu zachce a stačí mu k tomu jen pár sladkých slovíček. Jako ten tvůj rádoby zamilovaný floutek, kterého sis našla v Bradavicích. Myslíš, že mu jde o něco jiného, než o tvoje tělo, nebo o tvoje schopnosti? Ne. Ničím jiným totiž zajímavá nejsi."

Chtěla něco namítnout, bránit se, ale neměla pro něj slova, kterými by to mohla zkusit, kterými by dokázala, že se mýlí. Možná měl pravdu. Nebyla nic zvláštního a je zajímavá jenom svými vlastnostmi, tedy pro ty, kteří o nich ví. Nic víc neznamená. 

Přestala tisknout ruce v pěst a dlouze vydechla, čímž uvolnila zatnuté svaly v těle. Löfgren si to zřejmě vyložil jako známku vítězství a rádoby láskyplně ji pohladil hrubými prsty po tváři, načež silně chytil prsty její bradu a donutil ji, aby se mu dívala do očí.

„No vidíš, jak ti to jde. Podřídit se a nehrát si na slečnu důležitou," zašeptal a následně sjel rukou na dívčin krk, až vyděšeně zalapala po dechu. „Tvůj dědeček má pravdu. Potřebuješ chlapskou ruku, aby ses přestala chovat takhle směšně. Ale to se konečně změní, jakmile mi u oltáře řekneš svoje ano a budeš moje. Potom ti tyhle drzosti už procházet nebudou."

Imogen znechucovalo, jak zhrublým hlasem mluví, zatímco sleduje, jak tiskne svou ruku na její krk a každých pár vteřin sevření zesílí a zase povolí a střídavě tak zabraňuje a zase povoluje přístupu kyslíku do jejích plic. Jeho zhrublý šepot, jakým na ni mluvil i teď, přicházel vždycky, když byl vzrušený. A Imogen ho nenáviděla víc, než cokoliv. Už od jejího šestého ročníku, kdy ji poprvé donutil, aby se ho se slzami v očích dotýkala, kdy mu dovolila, aby se on dotýkal jí, jen hodinu poté, co ji našel roztřesenou a vyděšenou vedle chladnoucího těla Nikoly Andreikova, kdy před ní vyslovil onen návrh, jak by tenhle skandál mohl zůstat jenom mezi nimi, se jí ten zvuk protivil. A přesto ho slýchala častěji, než by si přála. 

„Jak jsem řekla," zachraptěla mezi lapavými nádechy, „já ti ano u oltáře nikdy neřeknu."

Zachmuřil se. „Takže ty si nedáš pokoj, chápu to správně?"

Přitlačil svou ruku silněji na její hrdlo, až Imogen znovu zalapala po dechu. Naklonil hlavu na stranu, jako kdyby uvažoval, jak ji hodlá potrestat. Dívka ten pohled moc dobře znala. Vzbuzoval v ní strach, podobně jako když se na ni díval dědeček a jí bylo jasné, že během několika vteřin ji bude čekat bolestivý trest. Jako právě teď. 

Zasténala bolestí, když zapletly prsty do jejích vlasů, čímž ji donutil, aby kráčela za ním. Odmítala mu udělat tu radost a prosit ho o odpuštění, nemínila ho prosit jako zbabělec, přesto však v hlavě doufala, že třeba někoho potkají, on ji bude muset pustit a ona stihne utéct. Ani dědečkovy tresty nebyly tak strašné jako ty, co si pro ni připravoval Löfgren. Ale nikdo jim do cesty nevstoupil. Stejně jako se to nestalo nikdy předtím, ani dnes onomu profesorovi nic nezabránilo v tom, aby Imogen dotáhl do svého kabinetu a potrestal ji, jak si bude přát.

Dotýkal se jí, ubližoval jí, nutil ji, aby se ona dotýkala jeho těla, všude, kde si přál. Nebral na vědomí to, že jí ubližuje, že jí tečou slzy po tvářích a místy se musí držet, aby nekřičela bolestí. Právě naopak. Toho zvráceného bastarda to činilo ještě víc vzrušeným a spokojeným. 

Vyhodil ji ze svého kabinetu se slovy, aby už se to více neopakovalo a nechal ji tam. Zneuctěnou jako vždy, v potrhané uniformě, s rozbolavělým tělem, obranou o veškeré zbytky její důstojnosti.

Máš pravdu. Už se to nikdy víc opakovat nebude, slíbila mu v duchu hlasem silnějším, než na jaký by se nahlas zmohla. Protože až se mě příště dotkneš bez mého svolení, už nebudu mít slitování a nebudu se držet zpátky jako tehdy v Bradavicích. Nedal jsi mi přece jméno Dotter till döden jen tak pro nic za nic.