duben 2015

Leslie Blacková poznala, že je něco špatně v okamžiku, kdy Philip vpadl pozdě večer do jejího bytu se slzami v očích. Za poslední dobu byly Philipovy návštěvy čím dál častější, ovšem nikdy se ještě nesetkala s tím, že by Philipovi po tvářích stékaly slzy ve slaných stružkách, se zarudlýma očima, jako právě nyní. Něco se muselo pokazit. Něco se muselo sakra moc pokazit, když vypadal takhle. Protože za celých dvaadvacet let, co ho znala, ho nikdy takhle na dně viděla pouze jednou. Když se s ním setkala po bitvě o Bradavice, v níž ztratil svou milovanou snoubenkou a jejich nenarozené dítě. Bylo jí jasné, že za onen sklíčený výraz může jediné.

Pustila ho dovnitř a nechala jej, aby padl do její náruče a ronil slzy do její noční košile. Nemluvila. Nesnažila se Philipa konejšit slovy, neboť tušila, že by to nemělo smysl. Slova nic neznamenala. A nedokázala si představit, že by existovalo něco, co by mohla říct, aby to Philipovi zabránilo v truchlení. A tak bylo ticho, panující v Lesliině bytě přerušováno jen tlumenými vzlyky.

Ztratila pojem o tom, jak dlouho tam v tichosti klečeli na zemi, když Philip konečně promluvil.

„Je pryč," zachraptěl zlomeným hlasem prodchnutým bolestí. „Aline. Je pryč."

Zesílila stisk svého objetí a nepřestávala ho konejšivě hladit po zádech, jako když uklidňovala Fabiho po noční můře. 

„Moc mě to mrzí, Phily," zašeptala poté, ačkoliv věděla, že její slova nebudou mít valnou váhu. Může mu to říct klidně stokrát a stejně to lepší nebude.

„J-ještě včera mi říkala, že se cítí lépe," vzlykl Philip, „a že už se nemůže dočkat, až se odtamtud dostane. Ale když jsem dneska večer přišel..."

„Ššš," broukla konejšivě, aby nemusel pokračovat.

Odtáhl se od ní a ze zlomeného pohledu, jakým se na ni podíval, ji bodlo u srdce. Něžně uchopila jeho tvář do dlaní a líbla ho na čelo. Na malou chvíli se zdálo, že ho ten lehký dotyk uklidnil, ale slzy stále stékaly dolu po jeho tvářích.

„Copak jsem tak hrozný člověk, Leslie?" zašeptal tentokrát on a vážně hleděl tmavovlásce do očí. „Nezasloužil jsem si ji, tak mi ji zase vzali?"

„To není pravda," namítla ihned. Palci se mu pokusila otřít slzy.

„Ty nejsi hrozný člověk ani náhodou, Philipe."

„V tom případě si začnu myslet, že jsem prokletý. Už druhá holka, kterou jsem miloval a osud mi jí vzal. To přece nemůže být normální. Proč se to musí dít zrovna mně?"

S povzdechem si ho zase přitáhla do objetí. „Občas se nám v životě dějí věci, které si nezasloužíme a které nás dokážou naprosto potopit. A občas po nich trvá moc dlouho, než se zase dostaneme na hladinu a ten strašný pocit, že jsme na všechno sami zmizí."

Na nějakou chvíli opět oba zmlkli. Philip stále, tentokrát už mlčky ronil slzy, zatímco Leslie zvládla po svých slovech jen hledět na prsteníček své levé ruky, kde se ještě dnes ráno vyjímal snubní prstýnek. Ten samý snubní prstýnek, jaký si dnes z prstu stáhla tak prudce, až si sedřela kůži a ten samý prstýnek, jaký hodila po Percym, když ho se slzami v očích našla na ministerstvu a zjistila, že jí byl nevěrný. Sevřela ruku v pěst a raději znovu objala Philipa. On teď potřeboval, aby tu pro něj byla, její stížnosti na nevěrného snoubence mohou klidně počkat. To teď není důležité. 

„Měl by sis odpočinout," šeptla starostlivě, protože si všimla tmavých pytlů pod jeho očima. „Rozložím ti zase spaní na gauči, abys nemusel být doma sám."

„Nechci spát," řekl vzdorovitě jako malé dítě. „Musel bych na ni myslet a to teď nezvládnu. Viděl jsem jak zemřela, Leslie. Viděl jsem, jak pomalu přestala dýchat, jako kdyby usínala. Zavřely se jí oči a zastavilo srdce a doktoři mi řekli jenom to, že prohrála boj s nějakou mudlovskou nemocí a že je to mrzí, ale tohle se stává. A potom mě od ní odvedli pryč. Nechci, aby se mi v noci zdálo o tom, jak musela celé ty tři měsíce trpět, ani o tom, že umírá. Nepotřebuju to vidět znovu."

Pomalu vstala a vytáhla ho na nohy, aby ho mohla odvést z chodby a alespoň ho do obývacího pokoje odvést, když už ho tam nemohla uložit ke spánku. „Tak ti alespoň udělám čaj, nebo něco."

„Něco silnějšího bys neměla?" zabručel unaveně Philip a svalil se na pohovku, čímž udělal patřičný hluk a v pokoji se za chvíli objevila i třetí osoba.

„Maminko?" zamumlal Fabian a protřel si unavená očka hřbetem ruky, zatímco druhou paží si k sobě tiskl plyšového lvíčka. „Už se vrátil domů taťka?"

Leslie nechala Philipa Philipem a přistoupila ke svému synovi, kterého vzala do náruče. „Ne, broučku, to není taťka. Pročpak nespíš?"

„Můžu si jít lehnout k tobě do ložnice a spinkat s tebou?" zamumlal klouček a vůbec nevzal přítomnost svého dalšího oblíbeného dospěláka na vědomí.

„Výjimečně," pohrozila mu rádoby přísně tmavovlasá maminka a na několik minut se Philipovi ztratila z dohledu a zaplula do ložnice, kde uložila Fabiho pod přikrývku a pohladila ho po tmavých vlasech. „Už je pozdě, lvíčku, musíš přece spinkat, abys měl sílu na další den."

„Ale ty taky ještě nespíš," poznamenal chytře malý Fabian.

Hravě ho cvrnkla do nosu a líbla na čelo. „Já musím ještě něco vyřešit, víš? Ty zatím můžeš spát a já potom přijdu za tebou."

„Slibuješ?" 

„Slibuju."

Věnovala mu láskyplný úsměv a jakmile se jeho očka zase zavřela, rozsvítila bludičku v rohu místnosti, aby se Fabi nebál, kdyby se probudil a její kroky zamířily zpátky do obýváku, kde nechala osamělého Philipa. 

Pořád seděl na pohovce jako hromádka neštěstí. Hlavu měl zakloněnou přes opěradlo dozadu, v jedné ruce pevně svíral pomačkaný kapesník, zatímco tu druhou zatínal do potahu pohovky. Slzy, které mu předtím už zasychaly na tváři byly nahrazeny novými, stále a stále klouzajícími po jeho tvářích jako kapky deště po skle.

Posadila se k němu a položila mu ruku na záda. „Je něco, co bych pro tebe mohla udělat? Cokoliv?"

Povzdechl si a zvedl hlavu, aby na svou společnici viděl. „Máš tady něco k pití? Něco pořádně silného?"

„Mluvíš s dcerou Siriuse Blacka, hochu, u mě doma se vždycky něco silného najde," pousmála se a otevřela jednu z mnoha dřevěných skříněk v obýváku, odkud vytáhla lahev průzračného alkoholu a dvě malé skleničky.

Cítila na sobě Philipův upřený pohled, když rozlila alkohol do dvou panáků a jeden z nich mu podala. Až v tu chvíli si všimla, že pohledem zkoumá její levou ruku.

„Nemáš prstýnek," podotkl.

„Nemám," přisvědčila a pocítila náhlou chuť nepít vodku po panácích ale rovnou z lahve.

„Co se pokazilo?"

„Weatherby očividně neměl dostatek tělesného kontaktu, tak si to musel dopřávat s nějakou štětkou ze své kanceláře. Která mi to klidně řekla přímo do očí, když jsem za ním přišla na ministerstvo," dlouze vydechla a zase se nadechla, „a on mi jenom řekl, že když tolik pracuje a nemáme na sebe tolik času, co se Fabi narodil, tak potřeboval trochu upustit páru. Jako kdyby byla moje vina, že je pořád zalezlý v práci a omlouvá to tím, že má spoustu práce. Vlastně by mě zajímalo, jak dlouho už ten jeho románek už trval. Nebo víš co? Vlastně ne. Už nechci vědět ani slovo."

Kopla do sebe prvního panáka a jen za pár vteřin následoval další a další. Napočítala jich pět, než znovu promluvila.

Povzdechla si. „Promiň. Ty jsi na tom daleko hůř, než já a já si tady vylívám srdíčko, jako kdybych na tom byla bůh ví jak špatně."

Zakroutil hlavou. „Podvedl tě snoubenec a otec tvého dítěte. Jestli si chceš promluvit, tak jsem tady. Jenom mi prospěje myslet na něco jiného..."

Zdálo se, že alkohol mu pomohl uvolnit se. Slzy byly pryč a nebýt bolesti v jeho očích by si kdokoliv mohl myslet, že je Philip v pořádku. Že dnes nemusel čelit další těžké ztrátě, která ho postihla.

A tak mluvila. Vyprávěla mu o tom, jak zoufale a nemožně se cítila, když přišla dnes dopoledne na ministerstvo a ta žena s dokonale upravenými vlasy, v dokonale nažehleném rudém kostýmku, ladícím barvou s rtěnkou na jejích rtech se jí zeptala, se jen líně zvedla od stolu a s nezájmem se zeptala, co potřebuje. Při pohledu, jaký na ni Audrey Adleronová vrhla, měla chuť jí jednu vrazit a trochu jí tu její perfektní tvářičku poupravit. Dívala se na Leslie zvrchu, jako kdyby někdo jako ona neměl na ministerstvu co pohledávat, jako kdyby ji pouhá její přítomnost obtěžovala. A když Leslie procedila zlostně skrz zuby, že potřebuje mluvit s Percym, se svým snoubencem, Adleronová se usmála jako divoké zvíře, hledící na svou oběť, která už nemá šanci utéct.

Řekla bych, že se ještě obléká, vzadu, v jeho kanceláři, prohlásila a pohodila hlavou ke dveřím, vedoucím do Percyho osobní kanceláře. 

V tu chvíli, kdy Percy z kanceláře skutečně vyšel a na krku měl slabý otisk oné rudé rtěnky Leslie netušila, jestli s ní víc cloumá vztek, nebo smutek, když si strhla z prstu svůj zásnubní prstýnek, jaký jí navlékl na prst před několika měsíci a hodila ho po něm. Nikdy se ještě necítila tak nemožně, jako když se musela s Percym dohadovat přímo před zraky jeho odporné milenky, která vypadala, že ji jejich hádka těší víc, než cokoliv jiného na světě.

Mluvila a mluvila, dokud ji Philip nevyrušil. Ovšem ne slovy, nebo nějakým gestem. 

Přes slzy, hrnoucí se jí do očí už ani pořádně neviděla, když dospěla na konec svého vyprávění a když ucítila na svých rtech dotyk těch Philipových. Cítila z nich alkohol a cosi neidentifikovatelného, co její smysly nikdy pořádně nedokázaly pojmenovat už tehdy v Bradavicích, kdy si navzájem poskytovali potřebné rozptýlení a vášeň. A ačkoliv v první chvíli mu polibek vrátila a dovolila si na chvíli se oddat těm slastným pocitům, kdy ji líbal, v další vteřině ho od sebe odstrčila a zakroutila nad jejich činy hlavou.

„Už nám není šestnáct, Phily. Nemůžeme smutek a rozčilení řešit takhle. Obzvlášť ne v takovéhle chvíli."

„Jakou chvíli máš na mysli?" zeptal se šeptem a sledoval ji. 

Lahev vodky už byla v tu chvíli téměř prázdná, což měl na svědomí zejména on, tudíž mu odpustila, že si své činy neuvědomuje. A ač by její tělo po nějakém tom láskyplném dotyku toužilo, nemohla mu to dovolit. Ne potom, co ho svírala v náručí a utěšovala ho, když ještě před hodinou truchlil nad svou zesnulou láskou.

S povzdechem vstala z pohovky. „Já jsem dneska poslala svého snoubence k šípku. Ty jsi ztratil holku, kterou jsi miloval. Není to správný."

Naklonil hlavu na stranu a pramínky tmavých vlasů mu padly do čela. Modrosivýma očima ji pozorně sledoval a mezi prsty stále svíral skleničku po alkoholu. Srdce se jí přitom pohledu snažilo přesvědčit, aby neposlouchala svou hlavu a udělala to, ačkoliv se to nezdálo správné.

Zatřásla hlavou. Ne, nemohla. Nebylo to správné a jen by si tím ubližovala. Sobě i jemu. Není správná chvíle.

„A bude to zase někdy správný? A teď nemyslím jenom tohle. Bude zase jednou někdy všechno a všichni v pořádku a nebudeme si muset tuhle otázku, jestli je to správný, nebo ne, pokládat, ať už se bude jednat o kohokoliv?" zeptal se tiše. „Přestane to bolet a já nebudu muset zahánět smutek takovým způsobem?

Zamyšleně na něj pohlédla. Chvíli s odpovědí zdržovala, promýšlela si jeho slova, rozmýšlela nad tím, co na ně odpovědět. Bude zase jednou dobře?

„Bude a přestane," odpověděla nakonec. „Určitě."

„Slibuješ?"

„Slibuju."