31. srpna 2009

Bradavice byly snem mnoha dětí, které měly to štěstí, že byly obdařeny kouzelnickou silou. Byla to škola snů, kde jim bylo umožněno strávit sedm let života a během toho plně ovládnout kouzelnické schopnosti, jež byly od té doby nedílnou součástí jejich životů. Bylo skutečně málo dětí, které do Bradavic nechtěly odjet. Naneštěstí, Nicolette Malfoyová se počítala právě mezi ně.

Seděla uprostřed svého pokoje, přerovnávajíc všechny věci, které si s pomocí své matky, respektive které jí její matka sama, zabalila už před pár hodinami. Nechtělo se jí do Bradavic. Nechtěla odjet z domu, od svých přátel, které si našla v mudlovské škole, navíc se jí vůbec nechtělo strávit tolik let studiem jenom kouzel a ničeho jiného. Kouzla už ji ani zdaleka nefascinovala tolik, jako před lety, kdy po večerech spolu se svou sestrou nadšeně poslouchaly vyprávění jejich mámy o tom, jak kouzelná a úžasná bradavická škola je. Pohled jí slouzl na fotografii, kterou si schraňovala už spoustu let a vždycky, když někam jela, tuhle fotku vozila s sebou. Byla už několik let stará, ale přesto jí pokaždé pohled na obrázek, na němž spolu se svou sestrou sedí u vánočního stromečku a jedna druhé cpe do pusy kousek cukroví.

Marlee. Už pět let s nimi nemohla být, pět let už byla po smrti. Měla pocit, že i kvůli tomu už nedokáže kouzla tak obdivovat a zbožňovat. Marlee je vždycky milovala, už jako malá brala s jiskřičkami v očích do ruky hůlky jejich rodičů a s obdivným ocháním a acháním si je prohlížela a představovala si, jak jednou bude mít svou vlastní. Nicol si vzpomínala, jak jim maminka vždycky hubovala, když u své starší dcerky hůlku našla. Marlee se tomu jen smála a svým andělským kukučem se z jakéhokoliv průšvihu stejně bez úhony dostala. Někdy je vytáhla z maléru obě, když něco provedly. 

Povzdechla si a fotku přilepenou z vnitřní strany kufru přejela smutným pohledem, než se opět vrátila k přehrabávání věcí  kufru. Po tvářích jí přitom stekly slzy, které stihla jen tak tak otřít, než zaslechla zaklepání na dveře.

„Přemýšlíš, jestli ty věci z toho kufru nevyházet? To bych být tebou nedělal, měla bys vidět, kolik nadávek padlo při žehlení toho oblečení."

Zvedla hlavu a ubrečenýma očima se setkala s pobaveným pohledem, který se ale rázem změnil a zvážněl, jakmile Barty v čokoládových očích jeho adoptivní dcery zahlédl slzy.

„Co se děje, Nicol?" zeptal se vlídně a sedl si k ní na zem. Odpovědi se nedočkal hned, namísto ní totiž přišlo objetí.

Jedenáctiletá hnědovláska mu vklouzla do náruče a slzami mu promáčela domácí košili. Bartymu stačil jediný pohled na fotografii v kufru, aby pochopil, o co tady jde. S povzdechem pohladil svou dceru po zádech.

„Chtěla bych, aby mohla jet do Bradavic se mnou... Byla by z toho nadšená. Ne jako já. Nedokážu z toho být nadšená!"

Barty ji klidně kolébal v náručí a hladil po vlasech. „Já tě chápu. Vím, že se ti tam nechce, ale zároveň je to pro tvé dobro. Musíš umět s kouzly pracovat, když jsi čarodějka, to přece chápeš."

„Mamka to nechápe," zabručela Nicol a odtáhla se jen proto, aby si setřela neposedné slzy z tváří.

„Ale chápe," zastal se své přítelkyně Barty. „To víš, že tě chápe. Ale ztratit Marlee bylo těžké i pro ni, ještě k tomu jak se to stalo."

Nicol si povzdechla a mimoděk pohlédla dolů směrem k obýváku, kde zrovna její máma byla. Každou chvíli přicházela s teoriemi, jednou nepravděpodobnější, než tou druhou, jak vlastně Marlee ztratili a co se té noci stalo. Proč se to stalo. Cokoliv, co by jí pomohlo ujistit se, že její dcera je opravdu mrtvá, nebo dopomohlo k jejímu nalezení.

„Philip pořád říká, že to přehání, když na to pořád myslí a má ten svůj blok, kam všechno zapisuje," podotkla hnědovláska a s nevyřčenou otázkou v očích se zadívala na svého adoptivního otce.

„Tvoje máma není blázen," zakroutil hlavou Barty a klidně se na ni pousmál. „Je zlomená. Má pocit, že jako máma zklamala a nenechá toho, dokud nepřijde na to, co se tehdy v noci stalo, víš? A my jí s tím nemůžeme nijak pomoct."

Ačkoliv to před Nicolette nechtěl dávat najevo, měl o Delaney možná větší strach, než všichni ostatní. Na vlastní oči viděl, jak se před pěti lety v Delaney cosi zlomilo a ona se začala měnit. Dlouhé hodiny v noci proseděla v pokoji, který obývala Nicol, slyšel ji vzlykat ze spaní a trvalo opravdu dlouho, než ji dokázal zklidnit a ukonejšit ke spánku. Zakazovala Nicol přibližovat se k jakémukoliv otevřenému ohni, k tomu v návalu vzteku zničila krb, od nějž celý požár tehdy v noci vznikl, jak se domnívali hasiči. Měla chvíle, kdy se chovala normálně, jindy s nikým nechtěla mluvit a jen si cosi čmárala a zapisovala do bloku v tmavomodrých deskách. Barty netušil, co v něm je.

„A bude zase v pořádku?"

„Určitě ano," klidně se na ni usmál, ačkoliv v hloubi duše tak klidný postoj k téhle situaci rozhodně neměl. „A teď už na kutě. Zítra máš velký den."

Vyklouzla z jeho náruče a zmizela na druhé straně chodby, než byl její pokoj, aby mohla provést potřebnou hygienu před spaním. Bartymu tím dala chvilku klidu, kdy přešel ke schodům do přízemí a shlédl na svou milovanou tmavovlásku, jak klidně oddechuje, napůl v sedě, napůl v leže, na šedé pohovce v obýváku. Byla zachumlaná pod dekou a v klíně jí ležel onen zmiňovaný modrý blok spolu s propiskou. Jejímu příteli blesklo hlavou, jak ve spánku vypadá o dost klidněji a spokojeněji, než když je vzhůru.

Budeš v pořádku, viď že ano? povzdechl si v duchu. Protože my tě potřebujeme, Laney. Nicol, Philip, Danelle, Remus a všichni ostatní. Ale hlavně já. Můj život už by bez tebe neměl smysl.

xxx

Imogen měla vstup do dědečkovy pracovny zakázaný, pokud byla sama, nesměla tam strčit ani špičku nosu. O to jí dnes bylo podivnější, že tam měla sama stát a čekat, než dědeček dorazí. Věděla, že pokud se přijde na to, že tam šmejdila, dostane řádně vyhubováno, ale když všechno vrátí na svá místa předtím, než pán domu přijde, tak se nic nestane, nebo ano?

Pečlivě se rozhlédla, zaposlouchala se do ticha, panujícího na chodbě i v samotné pracovně a s tichým klapnutím dovřela dveře, aby uzavřela i tu nejmenší mezírku, která tam byla. Potřebovala mít klid a odemykání dveří bude zároveň skvělý varovný signál pro to, že se dědeček vrací. 

Stihla už místnost prozkoumat pohledem během těch několika minut, co tu stála, ačkoliv jí nebylo zrovna dvakrát jasné, proč má Abraxas na zdi pověšenou rákosku, nebo co je ta podivně zdobená železná maska ležící zaprášená na jedné z poliček, ale to ji zase tak nezajímalo, jako všemožné papíry a dokumenty na jeho stole. Co se asi schovává tam? Proč je tahle místnost tak úzkostně skrývaná? Tají jí snad něco dědeček?

Otevřela první zásuvku a její prsty začaly klouzat po papírech a probírat se jimi. Většinou je jen bez zájmu přelétla pohledem - nic zajímavého. Dopisy s třicet let starými daty, dopisní papíry, či bílé obálky. Nic jí nepřišlo natolik zajímavé, aby to dědeček musel tak moc tajit. Je v tom něco, co jí uniká? Povzdechla si a urovnala štos papírů. Nemohla si dovolit nechat nějaké důkazy, dědeček by ji odhalil a o nějaký výprask rozhodně nestála.

Druhý šuplík byl o něco zajímavější. Překvapeně povytáhla obočí, když našla pootevřenou krabici, v níž se leskly ampulky s podivnými zářivými vlákny, a na ní položený dopis, ve kterém jasně několikrát zahlédla své jméno, Imogen Averyová. Zároveň s ním tam ale bylo mimo jiné i jméno jejího dědečka a poté jakýsi Elias Löfgren. Ale kdo je sakra Elias Löfgren? ptala se sama sebe v duchu Gen a chystala se dopis rozložit a celý přečíst.

„Učil jsem tě, abys věci v mé pracovně nechala být. To jsi tak špatně vychovaná, Imogen?" ozval se ode dveří pobouřený známý hlas.

Blondýnka ucukla a upustila složený papír na zem. Vztek v Abraxasových očích ji děsil už jako malé děvčátko a i teď, ve dvanácti letech z něj měla stejný respekt. Budil strach.

„N-ne."

„Ale jsi tady a prohrabuješ se mými věcmi, přestože ti nepatří a máš tu jen bez hnutí čekat na mě?" pokračoval Abraxas a mířil směrem k ní. Cestou sejmul ze zdi rákosku.

„Já jen... V tom dopisu bylo moje jméno a-" nedovolil jí domluvit a nějak se obhájit. Rákoska jí dopadla na prsty ruky, jež doposud držela dopis. Za tichým švihnutím následovalo blondýnčino vyjeknutí.

„Tak sis myslela, že si ho můžeš přečíst? Kdyby byl určen tvým očím, tak bych ti ho dal."

Z očí jí vyhrkly slzy a potlačila další výkřik, jakmile se ostrá rákoska dotkla jejích prstů znovu a tentokrát za sebou nechala červenou, slabě krvácející ranku. Tělesného trestu se zatím nikdy nedočkala, ať provokovala jakkoliv, popravdě ani netušila, že by byl Abraxas něčeho takového schopný. Ale očividně se mýlila.

„Ruce dlaněmi nahoru," poručil jí přísně a měřil si jí pohledem. Když to neudělala ihned, přistála jí na kloubech prstů další rána a dívka zaskučela bolestí jako raněné zvíře. „Nebudu to opakovat, Imogen."

Se vzlyknutím otočila ruce dlaněmi ke stropu a sklopila hlavu, aby nemusela sledovat, jak se na nich tvoří modřiny a červené krvavé ranky, jako na hřbetu rukou. Jenomže postarší muž jí hrotem onoho nástroje donutil zvednout hlavu a zafixovat svůj pohled na ruce, na něž dopadla první rána. Jemná kůže na dlani se rozsekla a potřísnila zbytek kůže rudou tekutinou. 

„Žiješ pod mou střechou. Kdybych si tě tehdy nevzal k sobě, shořela bys zaživa, nebo bys přežila a tvoje povedená matička by tě strčila do sirotčince, to bys chtěla? Vyrůstat tam? Pořád není pozdě tě tam odvést."

Další rána, která se překřížila s tou předchozí a Gen už to nevydržela a rozplakala se. 

„Nechceš přece do sirotčince, drahá Imogen, že ne? Můžeš vyrůstat tady, v pohodlí, tak si to tímhle nepokaz, jasné? Tady co řeknu, to platí, a pokud to nebudeš dodržovat, tak tě postihne trest." Naposledy jí udeřil rákoskou. „A teď si jdi sbalit všechny věci. Zítra musíme brzy ráno vyrazit do Kruvalu."

Imogen do pokoje mířila s pláčem. Ruce se jí třásly, skoro nemohla ohnout prsty, jak jí i po těch několika málo ranách. Aalyiah, která s ní v pokoji trávila už téměř každý den, když se Gen podařilo ji nějakým způsobem zavolat, stačil jediný pohled na její ruce a slzy v očích, aby pochopila, co se stalo. Zbytek večera strávila mladší Malfoyová u ní. Cítila její přítomnost, slyšela, jak tiše proklíná Abraxase, zatímco jí konejší ke spánku, aby bolest zaspala a nemyslela na ní. Aalyiah Malfoyová věděla totiž lépe než jiní, jak bolestivé rány rákoskou jsou a jak dlouho mnohdy trvá, než se uzdraví, pokud nejsou použita kouzla, nejednou si to zažila. Ale teď nemohla s tím, že Imogen trpí udělat nic jiného, než odvádět její pozornost daleko odsud, daleko od bolesti, která ji tady potkala a jistě ještě potká.