léto 2014

Měsíce plynuly, roční období se střídala a Imogen Averyová si skoro ani neuvědomovala, že už je v sídle svého pradědečka vězněná už něco málo před deset let. I když ono slovo vězněná zřejmě nebylo dobře zvolené, protože ona si rozhodně nepřipadala, jako kdyby ji někdo věznil. Ačkoliv se to mohlo zdát zvláštní, měla se dobře a nestrádala. A aby taky ano, když si jí Abraxas opravdu vydržoval a postaral se o to, aby nevzdychala po ničem, co předtím měla a teď už mít nemohla. Její vzpomínky na předchozí život byly pečlivě ukryté ve zkumavkách v jeho pracovně, kam měla zapovězený přístup i teď, jako dospělá, tudíž málokdy myslela na své rodiče, sestru, či zbytek lidí, kteří byli do jejích sedmi let nedílnou součástí jejího života a její rodinou se stal (mimo moratého kotěte, které našla několik let zpátky na zahradě sídla) Abraxas a ona blonďatá žena, Aalyiah, která byla Abraxasovou dcerou a byla zabydlená v Imogenině pokoji, ve svém bývalém pokoji, kde šestnáctého srpna sedmdesát osm zemřela. 

Popravdě si Gen ani neměla moc na co stěžovat. Její dědeček, jehož považovala pouze za svého nevlastního dědečka Averyho, jenž ji zachránil před sirotčincem, když jako dítě přišla ke svým jizvám a její rodina se jí chtěla zbavit, ji udělal co jí na očích viděl, aby si ji proti sobě nepohněval a udržoval si její přízeň, tudíž Imogen opravdu nescházelo nic, po čem zrovna zatoužila. Měla možnost studia, ačkoliv trochu litovala toho, že nemůže studovat v Bradavicích a navštěvuje Institut čar a kouzel v Kruvalu, přístup do ohromné knihovny, co se v jejich sídle nacházela, kde si mohla dle libosti číst i o té nejtemnější magii, která ji fascinovala už od útlého věku, mohla si v noci poručit, že má chuť na horkou čokoládu a dostala ji. Dobře, možná se dalo říct, že byla zbytečně moc rozmazlená, ale Abraxasovi to rozhodně nepřekáželo, pokud si zrovna nepostavila hlavu, ba naopak. Imogen moc dobře věděla, že za drzost a neuposlechnutí něčeho, co ji nařídí jí přinese jenom bolest a trest, to byla další věc, co zjistila už v útlém věku, zatímco pokud mu vyhověla a dělala co chtěl, Abraxas ji za to patřičně odměnil. 

Ovšem ani Abraxas a jeho důsledná výchova nedokázal zabránit občasnému projevu její vzpurné povahy, kterou jistě podědila po své matce a také babičce, s nimiž si Abraxas mnohdy nevěděl rady a nezbývalo mu než zuřit nad jejich drzostí. U Imogen to ale nehodlal do pustit. Nadbíhal si jí, staral se o ní a předstíral rádoby starostlivého a milujícího dědečka, a jelikož byl prakticky jedinou Imogeninou rodinou, odpouštěla mu i chvíle, kdy se rozčílil a ona si z toho odnesla drobné jizvičky na rukou. Ovšem ne vždy se tak snadno něčeho vzdala, navzdory tomu, že se to Abraxasovi nelíbilo. Pokud něco opravdu chtěla, byla schopná si za tím jít a tak to bylo i nyní.

„No tak, dědečku," vrhla na muže s kšticí šedivých vlasů prosebný pohled, „jaký je rozdíl v tom, studovat v Kruvalu nebo v Bradavicích? Navíc bych tam nebyla ani celý rok, takže na učení se na zkoušky budu mít dostatek času."

Abraxas se zachmuřil, zatímco pomalu žvýkal sousto a uvažoval nad prosbou, s níž ho Imogen obtěžovala už od konce jejího školního roku, kdy se ze Skandinávie vrátila zpátky domů. Už je to deset let od chvíle, kdy ji odvedl od její matky, jistě by ji nikdo jen tak nepoznal a ona by se neměla nikde prořeknout, když o ničem neví, ale stojí mu to za to riziko? To, že jí splní tenhle její rozmar může být taky jeho konečná - celý jeho plán, který už má v hlavě tak dlouho, by šel celý do kopru.

I kdyby si někdo z nějakého důvodu myslel, že je to ztracená Marlee, nemají jak to dokázat, připomněl si v duchu, zatímco zkoumal tvář své pravnučky. Už dávno to nebylo ubohé vyděšené děvčátko, které v té samé místnosti, kde se teď nachází, utěšoval a ošetřoval její spáleniny poté, co onoho srpnového večera zabil svou bývalou ženu a unesl právě Marlowe, jež o své minulosti neměla sebemenší tušení. Konečně polkl a upil ze sklenice s vínem. 

„Už jsem ti na konci června říkal, že si to nechám projít hlavou, Imogen," odvětil klidně, „proč to zase vytahuješ?"

„Ředitel Chernyshevsky nám poslal upomínku, že pokud chceme na ten výměnný pobyt jet, měli by mu naši rodiče, nebo poručníci dát vědět co nejdříve," znovu na něj vrhla prosebný pohled a odložila příbor. „Určitě už jsi o tom musel přemýšlet, no ne?"

„Přemýšlel jsem," odvětil klidně Abraxas, ačkoliv se mu příčilo, když Imogen o něco tak žadonila, „ale zatím jsem se nerozhodl. Víš, že jsem raději, když o tobě vím a vím, že jsi v pořádku."

„Do Bradavic bys to měl ještě blíž než do Kruvalu!"

„Nezvyšuj na mě hlas," okřikl ji a zpražil svou pravnučku přísným pohledem. „Řekl jsem snad, že si to nechám projít hlavou, ale takovým chováním si koleduješ o to, abych tě nechal v Kruvalu."

To donutilo blondýnku se na chvíli stáhnout. Zvykla si na to, jak snadno se Abraxas rozčílil, po těch letech ani nebylo možné, si na to nezvyknout a dávat si na to pozor, protože stačila i ta nejmenší maličkost, co dokázala starého muže vytočit k nepříčetnosti. Ovšem občas ji přece jenom překvapilo, s jakou lehkostí ho dokázala naštvat a v duchu si za to nadávala. Pokud se neuklidní a nepřestane na něj naléhat, může na nějaký výměnný pobyt zapomenout a bude pořád tvrdnout jenom v chladné Skandinávii, místo toho, aby poznávala Skotsko a Bradavice, kde by správně měla už šest let studovat, kdyby se dědeček nerozhodl, že lepšího vzdělání se jí dostane v onom přísném kouzelnickém institutu namísto v kouzelných a pohádkových Bradavicích. Netušila, proč k oné škole chová takovou averzi, ale co věděla bylo, co na něj zabírá. Ačkoliv by měla raději mlčet a nekoledovat si o nějaký trest, ať o ten fyzický, nebo týkající se její žádosti o půlroční pobyt právě v britské kouzelnické škole, odhodlala se k tomu promluvit ještě jednou.

„V Bradavické škole je prý obrovská knihovna. Určitě bych tam mohla najít nějakou další literaturu, kde by se psalo o tom mém prokletí," prohodila ledabylým tónem, po očku přitom sledujíc Abraxase, který se zarazil uprostřed pohybu.

Imogenino prokletí bylo kapitolou stejně zajímavou, jako byla samotná dívka, jež byla oním prokletím postižena. Netušila, kde se vzalo, ani Abraxas jí na tuto otázku nikdy neodpověděl, ačkoliv to velmi dobře věděl, ovšem to, z čeho měla jako dítě strach se později přeměnilo v něco, co si pochvalovala a byla na to pyšná. Jistě, nemohla o tom prakticky s nikým mluvit, měla to přísně zakázané, a přineslo jí to spoustu problémů, které se jí stále drží, ovšem cítila se výjimečná. Dědeček ji často nazýval dívkou, před kterou se skloní i samotná smrt, kdyby si to Imogen usmyslela a ona na to byla pyšná. Proto se nikdy nebránila tomu, cvičit se ve svých dovednostech, nikdy dědečkovi nebránila ve spřádání plánů, jak její schopnost zabít bez sebemenší námahy (tedy ne, že by o většině jeho plánů věděla víc než to, že se týkají právě jí). Měla ke své podivné smrtelné moci respekt, ale zároveň ji obdivovala. A věděla, že pokud ji použije jako záminku, proč by se do Británie měla vydat, Abraxas skoro jistě povolí.

Zvedl pohled a upřel ho na svou pravnučku, která se ze všech sil snažila tvářit, jako kdyby tohle bylo něco úplně obyčejného a vlastně to prohodila jen tak náhodou. Věděl, co tím sleduje, ale nemohl popřít, že by neměla pravdu. Pokud chce, aby byla schopná svou moc plně ovládnout, je třeba, aby měla nastudováno co nejvíc a bradavická knihovna byla skutečně místem, kde se dala najít všemožná literatura, o čemž se přesvědčil už on, za svých školních let.

„Přines mi ty papíry od ředitele," broukl nakonec rezignovaně a sledoval, jak se Imogen s širokým úsměvem na tváři zvedá od stolu a rychlým krokem míří do svého pokoje, v němž byla zabydlená už několik let. Byl si skoro jistý, že jakmile tam dojde, popadne tu svou mudlovskou krabičku, díky níž byla ve spojení se svými několika přítelkyněmi ze školy a kterou on předstíral, že nevidí, ačkoliv se mu zrovna dvakrát nelíbilo, že používá čistě mudlovský přístroj, a klasickým dívčím štěbetáním, jež mu lezlo na nervy, jim dá vědět, že se skutečně i ona bude moci pravděpodobně vydat do své vybrané kouzelnické školy.

Nemýlil se. Imogen skutečně měla v plánu se o tuhle skvělou zprávu podělit se svými dvěma nejbližšími kamarádkami ze školy, ovšem osobě skutečně nejbližší to měla v plánu říct hned, jakmile se dostane do své ložnice. Aalyiah, s níž dokázala Gen rozmlouvat už od svého útlého věku, kdy se její prokletí poprvé projevilo a ačkoliv se to mohlo zdát zvláštní, skutečně se z ní stala její nejbližší přítelkyně, která se vždy jako první dozvěděla, když Imogen něco trápilo, nebo měla z něčeho radost. Proto, jakmile blonďatá dívka vpadla do své ložnice s úsměvem na tváři, moc dobře poznala, že dnes se dočká nějaké radostné zprávy. 

„Hádej, kdo se na půl roku podívá do Bradavic?" usmála se na blonďatou ženu, usazenou jako vždy v okenním výklenku s jednou a tou samou knihou v ruce. „Tebe ta Alcottová nikdy neomrzí, že?"

Aalyiah se jen usmála a knihu zaklapla. „To je skvělé, Gen. Bradavice si zamiluješ, je to tam úžasné."

Mladší z nich se jen pobaveně usmála nad tím, jak se vyhnula její poznámce o její oblíbené knize a autorce, ale přešla to bez dalších řečí a jen s úsměvem přešla ke svému pracovnímu stolu, aby našla dopis od ředitele Institutu čar a kouzel v Kruvalu, jenž měla následně donést Abraxasovi. „Ani nevíš, jak se těším. Jen doufám, že mě opravdu vyberou."

„Jsem ráda, že ti to dovolil," poznamenala Aalyiah a natáhla jejím směrem paži, jako kdyby se jí snažila pohladit po rameni, což ale nemohla. Nechovala k Imogeninu dědečkovi zrovna dvakrát velké sympatie už jen proto, jak moc jí připomínal jejího vlastního otce, k němuž přechovávala nenávist odjakživa. „Ale upřímně jsem překvapená. Netvářil se na to nijak nadšeně, když jsi s tím přišla poprvé."

„To já taky," připustila Imogen, „ale rozhodně mi to nevadí."

„Určitě si to tam užiješ," usmála se na ni Aalyiah, aby nezněla tak protivně. „Je to báječné místo a jsem si jistá, že si ho zamilujes."

Imogen jí úsměv oplatila a s tlustou obálkou v ruce z ložnice opět vyklouzla. Ano, Aalyiah má pravdu. Užije si to tam jak nejvíce bude moct, protože konečně jednou nebude pod permanentním dohledem některého z Kruvalských profesorů, který by byl přinucen Abraxasem, aby na ni dohlížel. Konečně jednou nebude spoutána pravidly, protože k dědečkovi se těžko donese co všechno bude v Bradavicích dělat, konečně pozná, jak chutná svoboda. A hodlá si tu svou svobodu užít plnými doušky.