léto 2014

„Stejně pořád nějak nemůžu uvěřit tomu, že konečně poznám tvojí šestnáctiletou dceru. Je skoro starší než Nicol a my ji v životě nepoznali."

„Sedmnáctiletou," opravil svou sestru Philip bez většího zájmu. Podobné reakce už se během několika posledních dní dočkal už od tolika lidí, že ho rozhodně nedokázala rozházet. „A já jsem ji taky nepoznal, takže jsme na tom všichni stejně."

„No ještě k tomu!" zakroutila nad ním hlavou Delaney. „Proč ses nikdy nesnažil o to, starat se o ní?"

„Protože jsem pro ní skoro neexistoval," opáčil tmavovlasý muž a už poněkolikáté toho dne vyhlédl z okna. „Navíc Louise nechtěla, abych se do její výchovy zapojoval, takže jsem víceméně neměl šanci. Snažil jsem se, přísahám. Mrzí mě, že jsem ji nemohl vychovávat, nebo ji alespoň poznat a párkrát vidět, ale její máma rozhodla a mě nezbývalo nic jiného, než se přizpůsobit."

„Tak to teď můžeš napravit," povzbudila ho a stiskla mu rameno. 

„Vždyť já vůbec nevím, jak se taková dospívající holka vychovává," rozhodil rukama Philip. „Budu pro ní jen otec, co se o ní celý její život nezajímal, u kterého teď musí žít, dokud nebude podle mudlů dospělá. Kdybych se domníval, že si mě zamiluje a bude mě zbožňovat, byl bych víc než naivní."

„Alespoň jsi dostal šanci," pousmála se na něj jeho sestra, ačkoliv pro ni úsměv v tu chvíli nebyl zrovna jednoduchý. Myšlenky na malou chvíli vypustily Philipovu dceru, s níž se měla za několik minut seznámit, ale dovolila si do nich vpustit tu svou. Sedmileté blonďaté děvčátko, které se slovy, že do rána bude zase zpátky, políbila na čelo a už ji poté nikdy neviděla. Marlowe už by dnes dávno nebyla jen sedmiletým děvčátkem, ale byla by o pouhých několik týdnů starší než její sestřenice. Pár měsíců zpátky, v dubnu by oslavila svoje sedmnácté narozeniny a...

„Nemysli na to," broukl konejšivě Philip a sevřel Lanu v náručí. „Už je to skoro deset let, Lany, nemůžeš se tím užírat do konce života, už jsem ti to říkal několikrát."

Tmavovláska si z tváří otřela neposedné slzy. „Jen jsem chtěla říct... že máš štěstí, že ji pořád máš, i když ji poznáš až po takové době." Jako na zavolanou se ozvalo zazvonění zvonku, následované zaklepáním. Delaney se povzbudivě usmála na svého bratra a odtáhla se od něj. „Tak šup, jdi na to, táto."

Rychle jí líbl na čelo, aby zahnal její smutek a následně se vydal ke dveřím, za nimiž už snad opravdu stála jeho dcera. Jeho dcera. To spojení mu v hlavě znělo trochu zvláštně, jako kdyby k sobě ta dvě slova nepatřila, ačkoliv si uvědomoval, že kdyby Celeste tehdy nepoložila život v bitvě o Bradavice, tak by byl už šestnáct let otcem. A přesto, že jím byl už roků sedmnáct, tak se necítil připravený na to, stát svému potomkovi, svojí dceři opravdu tváří v tvář a čelit tomu, že ho možná bude nesnášet, nebude se snažit s ním vycházet, nebo zkrátka nebudou schopni najít společnou řeč. Všechno se to může pokazit a poté, co se dočká svých osmnáctých narozenin, tak mu zase zmizí z života tak rychle, jako se tam teď objevila. Zhluboka se nadechl, stiskl kliku a během několika vteřin se setkal s pohledem tmavovlasé dívky, zkoumající ho šedýma očima s nádechem zelené. Stejné, jako měla Lou, vzpomněl si Philip a než vůbec stihl cokoliv říct, jeho dcera ho předběhla.

„Takže," začala a stejně jako on před malou chvílí si dopřála hluboký nádech, tudíž ani pro ni to zřejmě nebylo úplně jednoduché, „předpokládám, že ty budeš můj táta."

Hlas jí na konci věty nepoklesl, ovšem nezdálo se, že by to vyslovila jako otázku. „To budu já," přikývl Philip a přejel ji pohledem od hlavy až k patě. Přes rameno jí vysela taška nacpaná k prasknutí, což ho zase tak nepřekvapilo, ovšem co si jeho údiv vysloužilo, byl bílý huňatý pes, sedící poslušně vedle její pravé nohy. Až moc mu připomínal psa, velkého bílého Huskyho, s nímž vyrůstal jako dítě i on, jelikož to byl milovaný mazlíček Olivii. „Moment moment, o tomhle mi nikdo neřekl."

„Je to ten nejpřítulnější pes pod sluncem, přísahám," odvětila klidně tmavovláska, ovšem jakmile se Philip natáhl, aby si od své dcery vzal její tašky a donesl jí je dovnitř, pes na něj zavrtěl. „Jenom je nedůvěřivý k cizím lidem a chlapům obzvlášť."

Jen si pro sebe v duchu zamrmlal několik nadávek, protože si nemyslel, že vyhození milovaného mazlíčka na ulici, poté, co by ho pes pokousal, by nebyl zrovna nejlepší začátek jejich vztahu. Proto raději ustoupil ze dveří a pustil oba jeho nové nájemníky dovnitř.

„Takže," začal tentokrát on, zatímco si dívka vyzouvala bohatě pokreslené a popsané plátěné tenisky, „ty jsi Thea."

„Althea," opravila ho hned a střelila po něm varovným pohledem, „jestli mi chceš říkat zdrobnělinou, rovnou na to zapomeň."

Pobaveně se usmál, navzdory tomu, že Althea to dle jejího výrazu myslela smrtelně vážně. „Co jsi mámě provedla, že ti dala tak strašný jméno?"

„Tak hlavně že tvoje jméno je super originální," zabručela uraženě. Raději přesunula svou pozornost na jinou tmavovlasou osobu, která zrovna vešla do předsíně, aby trochu rozpustila napětí, jaké tam panovalo.

Delaney se na svou neteř usmála a přistoupila k ní, u čehož ještě stihla pokud možno nenápadně drcnout do svého bratra, aby se trochu snažil a udělal na svou dceru dobrý dojem, což takhle podle jejího názoru moc nepůjde. Snaž se trochu, pomyslela si v duchu, protože spoléhala na to, že Philip se jako vždy, když váznul rozhovor, uchýlí ke čtení myšlenek svých společníků.

„Moc ráda tě konečně poznávám, Altheo," řekla upřímně, na což k jejímu překvapení oslovená reagovala malým úsměvem a nechala se obejmout. „Jsem Lana, tvoje teta. A dovol mi, abych se ti omluvila za poznámky tvého táty, ale doufám, že nedáš jen na první dojem a nezanevřeš na celou naši rodinu."

„Zkusím to," odvětila Thea a vděčně na ní kývla. Zdálo se, že v přítomnosti se o něco víc uvolnila a dokonce i její mrzutost jako by náhle zmizela. Delaney se ulevilo, že zažehnala krizi v podobě prvního dne, kdy by na svého tátu, na nějž si musela nově zvykat, byla Thea naštvaná a poznamenala v duchu směrem ke svému bratrovi, ať se alespoň v rámci možností chová slušně a nechá si takové poznámky na později, kdy už bude s Altheou trochu sžitý.

„Občas to umí být mrzout, ale určitě mu jen prospěje, když tu zase bude mít na stálo nějakou ženskou," mrkla na ni spiklenecky, ignorujíc varovný pohled svého bratra. „Ale já doufám, že tě tady od toho neodradí a padnete si do oka, protože my se moc těšíme na to, až Philip konečně nebude pořád sám."

„Skončila jsi?" loupl po ní otráveně očima Philip, ačkoliv byl rád, že ji smutná nálada alespoň na chvíli opustila.

Delaney se na něj jen vesele pousmála a líbla ho na tvář. „Buď hodnej, jo?"

„Neměj péči," odvětil a rozloučil se s ní. Zůstal tam s Altheou úplně sám, rozpačitě postávajíc naproti ní. Ona nevypadala ani zdaleka tak nervózně jako on. „Připomínáš mi tvojí mámu."

Překvapeně povytáhla obočí. „Pamatuješ si na ní? To bych nečekala."

„Nemám důvod si na ní nepamatovat," odvětil. „Kdyby tehdy neodešla, tak by to dneska všechno mohlo být jinak."

„Kdyby ona neodešla? Tvrdila mi, že to ty jsi jí poslal pryč, protože to byla záležitost jen na pár osamělých nocí!"

Tentokrát to byl Philip, kdo se zatvářil překvapeně. „Tak to se nedivím, že mi zakazovala vídat tě, když ti o mně vykládala tohle."

„Tak mi to vyvrať," založila si ruce na hrudi. „Co přesně se tehdy stalo? Může to být první krok k tomu tě poznat, když jsem jako malá neměla příležitost si tuhle pohádku, jak jste se poznali, poslechnout."

Na chvíli se oba odmlčeli, navzájem se jen probodávali pohledy, než jí Philip pokynul, aby šla za ním a posadila se v obývacím pokoji. Ačkoliv ona pohádka, jak ji Althea označila, se odehrála před sedmnácti lety, stále si ji dokonale vybavoval. Bylo to ono zlomové léto poté, co dokončil školu a během letních měsíců neřešil dlouhou dobu nic jiného, než únos své sestry a poté svou budoucí práci na ministerstvu kouzel, kde se začal trénovat na bystrozora.

„Je pravda, že když jsem Louise, tvou mámu, potkal, tak jsme si oba nejspíš mysleli, že to bude jenom záležitost na jednu noc. Já byl na ministerstvu nový, bylo to sotva tři týdny potom, co jsem nastoupil, abych se mohl vytrénovat na bystrozora, zatímco tvoje máma byla v Anglii na skok, aby se zastavila za nějakými známými a shodou okolností narazila na mě."

„A tys jí velkoryse nabídl, že jí pobyt v Anglii zpříjemníš přítomností sličného britského mladíka?" rýpla si tmavovláska, zatímco ho pozorně sledovala a pohrávala si přitom s kroužkem, kterým měla propíchnutý nos.

„Ona sama mě pozvala na kafe," vyvedl ji z omylu Philip, „vrazila do mě, vyrazila mi z ruky to moje, takže jsme se trochu zapovídali a ona mi nakonec nabídla, že když mi ho nedopřála, můžeme si jít někam sednout. Protože kafe na ministerstvu už tehdy chutnalo jako scezené bahno. No a jelikož jsem gentleman, tak jsem to kafe zaplatil za oba. Lou byla strašně fajn ženská, čas s ní ubíhal hrozně rychle a rozuměli jsme si a dokázala mě odreagovat a přivést na jiný myšlenky, což jsem v tu dobu víc než potřeboval."

„Co se v tu dobu dělo, že jsi se tak akutně potřeboval odreagovat?"

Všiml si, jakým ironickým hlasem to pronesla, čímž se zřejmě snažila naznačit, že si to celé vycucal z prstu, což byl možná důvod, proč se zatvářila tak překvapeně, když jí důvod skutečně sdělil. „Bylo to léto poté, co ministerstvo přiznalo návrat Voldemorta, ačkoliv ten, kdo nebyl hlupák věřil tomu, že už se vrátil předchozí rok, kdy se pořádal Turnaj tří kouzelníků, který se nevyvinul úplně dobře. Těsně před koncem školního roku Lanu unesl náš strýc, na rozkaz našeho labilního dědečka. Oba dva to byli oddaní smrtijedi, přisluhovači Voldemorta a chtěli Lanu, protože podle toho, co nám potom vyprávěla měla mít nějakou údajnou smrtící moc, stejně jako já, ale nakonec se ukázalo, že se něco pokazilo a není to pravda."

Althea se posadila v křesle do tureckého sedu a naklonila hlavu na stranu. „Takže proto jsi se s mámou vyspal? Jenom jsi chtěl přijít na jiný myšlenky a potom jsi ji pustil k vodě?"

„Víceméně ano," připustil neochotně. „Ale ani jednomu z nás se nechtělo to ukončit jenom po jedné noci, takže po celé ty tři týdny, co tady byla, jsme byli snad pořád spolu. Nebyla to jen nějaká známost na jednu noc, jestli ti to tak máma vyprávěla."

„Tak proč to skončilo, když jste si rozuměli?" nechápala jeho dcera.

„Protože mě v srpnu přestalo bavit, že moje sestra je bůh ví kde v nebezpečí a nikoho to nezajímá. Takže jsem Lou odřekl cestu zpátky s ní do Osla, ke které mě přemluvila, prý aby mi ukázala svoje rodný město, když já jí ukázal Londýn, protože jsem chtěl konečně něco udělat a pokusit se Lanu najít. Myslel jsem, že jsme se jen trošku rafli a až se vrátím, tak to bude zase dobrý, ale když jsem se vrátil, zjistil jsem, že odjela domů a nechala mi jen krátký vzkaz, že jí to mrzí, ale asi nám to klapat nebude, tak to radši ukončila hned. A za pár týdnů mi přišel další vzkaz, kde mi řekla, že je těhotná, ale nechce, abych se do výchovy motal, takže jsme se jen domluvili na tom, že jí budu posílat nějaký peníze. A tím ta naše pohádka skončila."

„Takže tys ji neposlal k vodě... Ona odešla sama?" zkonstatovala Thea skoro až zklamaným tónem.

Philip přikývl. „Možná jsem měl udělat něco víc, ani nevíš jak lituju toho, že jsem neměl příležitost tě poznat jako dítě... Ale když se Lou pro něco rozhodla, tak ji většinou už nešlo přesvědčit o něčem jiném, na to jsem přišel už během těch prvních pár týdnů."

„Děkuju, že jsi mi to řekl," dostala ze sebe poté a vstala i se svou taškou. „Ale stejně bude těžké si najednou zvykat, když mám najednou tátu, po sedmnácti letech, kdy jsem ho neměla."

Vydala se z obývacího pokoje pryč, nechávajíc svého tátu v obývacím pokoji. Philip si jen povzdechl a koukl za ní. Jenom doufal, že svou roli táty nepokazí a vybuduje si k Thee nějaký vztah. Už jen kvůli její mámě.