červenec 2015

Snad nikdo, kdo se kdy podíval do Azkabanu by nedokázal tvrdit, že s ním to místo nic nedělá. A Jameson si byl jistý tím, že pokud to někdo tvrdil, tak musel lhát. Protože projít tímhle kouzelnickým vězením ať už okolo vězňů sténajících bolestí, či šíleně ječících, natahujících po návštěvnících ruce, nebo okolo děsivých mozkomorů v tmavých potrhaných kápích, bylo bez jediného záchvěvu strachu téměř nemožné. To místo z člověka vysávalo život. Ne jen život. I štěstí. Radost. Spokojenost. Všechny kladné a příjemné pocity se v takové blízkosti mozkomorů staly ty nejhorší, všechno hezké najednou zchřadlo a nahradily je zlé vzpomínky, nejděsivější noční můry.

Nebyla to jeho první návštěva Azkabanu. Bylo mu už od začátku jasné, že jako bystrozor bude muset překonat svůj strach a respekt z onoho místa. Ale na dny, které musel v jedné z cel strávit se zapomínalo až moc těžko. Ty vzpomínky i po sedmi letech stále měly místo v jeho hlavě, ačkoliv se je snažil zahnat, přenést se přes ten hrůzný zážitek a sám sebe tím posílit. Pořád se mu to však nedařilo. Ale i tak tu dnes byl. Protože pokud potřeboval najít nová vodítka a spojitosti, které ho mohly přivést na stopu Marlowe Malfoyové, věděl o člověku, jenž by mu mohl v tomhle ohledu být velice nápomocný. A pokud se s ním chtěl setkat, nešlo jinak, než se do Azkabanu znovu podívat.

Abraxas Malfoy. Jeho jméno padlo během dlouhých hovorů s Delaney Malfoyovou, jeho vnučkou, několikrát. Právě on byl tím, kdo mohl za smrt Delaneyiny matky Aalyiah, stejně tak za to, že Marlowe má být neobyčejná a má vládnout prastarou a jedinečnou schopností, která jí dovolí poroučet smrti a stát se její paní. Bez toho, aniž by měla v držení všechny tři relikvie, o nichž se v mluví ve starých příbězích. A právě Abraxas Malfoy byl člověkem, který mohl mít na svědomí i to, že Marlowe tehdy v srpnu nezemřela a namísto toho se z ní stala úplně nová osoba - Imogen Averyová. Proto s ním potřeboval mluvit. Musel z něj dostat všechno, co by se mu mohlo nějak hodit. Všemi možnými způsoby. 

Přicvakl si na slabou bundu cedulku se svým jménem a menším titulkem návštěvník, než se zhluboka nadechl a vkročil přímo do vězení. Dozorce ho nenásledoval, což ho mírně stresovalo, ale zakazoval si propadnout úplné panice. Sedm let je dlouhá doba. Dost dlouhá na to, aby se s minulostí konečně smířil a uvědomil si, že se z Azkabanu v pořádku dostal a že v něm nemusel strávit zbytek svého života, i když by si to podle mnohých zasloužil. 

Tělo mu na malou chvíli sevřela nesnesitelná bolest, následek zadržování jeho kouzelnického nadání, který ho doprovázel už od dětství. I potom, co z něj v osmnácti letech Allard dostal obskuriala - jeho životu, a vlastně i životům všem jeho blízkých, nebezpečnou parazitickou temnou sílu. Nekontrolovatelnou a nestálou sílu, s níž musel žít osm let svého života, přestože dítě postihnuté právě touto parazitickou mocí se téměř nikdy nedožilo více než třinácti let. Jemu se to bůh ví proč podařilo, přestože si mnohokrát přál, aby to tak nebylo. Aby ho ta neznámá temná věc, která ho celých těch osm let tolik děsila, zabila a on se přestal trápit. Aby ho konečně přestala trápit ta nesmírná bolest pokaždé, kdy se rozčílil, či měl až moc velký strach, nebo naopak truchlil. Čím silnější emoce, tím větší bolest. Čím větší bolest, tím větší síla, s jakou mohl udeřit.

Znovu se zhluboka nadechl a zatřásl hlavou, aby se pokusil všechny podobné myšlenky vyhnat a donutit je, aby se zase schovaly někam hluboko do jeho mysli. Když znovu otevřel oči, bolest pomalu ustupovala do pozadí, přestože vzpomínky na temnou minulost v jeho hlavě stále vesele problikávaly a on se jich neměl jak zbavit. Ne tady na tom místě, kde bylo všechno dobré v nedohlednu. Nezbývalo mu nic jiného, než nasadit neproniknutelný výraz a tvářit se jako by se vůbec nic nedělo. Jako to dělal pokaždé, kdy na něj bolest přišla.

Kráčel chodbou mezi celami pomalu. Nedokázal kolem všech vězněných jen bez jediného pohledu projít, když si uvědomoval, že mohl skončit stejně. Zastavil se a něco každému, kdo na něj volal, řekl. Dotkl se jejich prstů, které k němu skrz mříže natahovali. Projít celou uličkou mu trvalo mnohokrát déle, než kdyby tudy procházel kdokoliv jiný. Jenomže na konci uličky, kde měl najít v cele zavřeného Abraxase Malfoye na něj čekalo nepříjemné překvapení. Místo starého šedivého muže se na něj z po za mříží šklebil muž, možná o deset o devět let starší, než byl Jameson sám. Tmavé vlasy měl příliš dlouhé, slepené prameny mu padaly do čela, ale ani tak nedokázaly schovat pohled jeho pronikavých očí, jakými Jamesona zkoumal a odhadoval ho. Tváře měl propadlé a hubené, stejně jako zbytek těla zakrytého v hrubé vězeňské košili, skrz jejíž roztržený rukáv zahlédl Jilliette část Znamení zla, Voldemortova znamení, kterým si značkoval své poskoky. 

„Tak co, hochu, se mnou se taky zapovídáš? I když zoufale neřvu a nezoufám jako všichni ostatní?" zeptal se ho překvapivě hlubokým a chraplavým hlasem, v němž byl znát cizí přízvuk, muž a následně se chladně zasmál. Ten zvuk se Jamesonovi protivil, přesto však přistoupil k jeho cele blíž a pozorně si muže prohlédl.

„Když mi budeš mít co zajímavého říct," odvětil poté a  snažil se odhadnout, zda ve tmě za ním není další vězeň, ideálně právě Malfoy, který by měl být přímo v téhle cele. „Tahle cela měla být Abraxase Malfoye. Kde je on?"

„Abraxas Malfoy, ale jistě. Ještě před několika dny bys ho tady našel. Ale teď byla tahle luxusní cela přidělená mně," odvětil muž a ležérně prostrčil hubené paže mezi mřížemi, o než se následně opřel. V tom gestu, u nějž Jameson věřil, že mohlo být kdysi přitažlivé pro spoustu dívek a mladých žen, však nebyla žádná elegance, ani jistota. Muž proti němu se snažil působit tak důstojně, jak jen mu ta poslední špetka důstojnosti v jeho těle dovolovala. Postrádal jiskru, s jakou kdysi jistě běhal za děvčaty. Ušklíbl se, když si všiml, jak si Jameson celu prohlížel. „Závidíš mi jí?"

„Jestli je stejná, jako byla před lety ta moje, s radostí ti ji přenechám," odvětil Jameson a zopakoval svou otázku. „Kde je Abraxas Malfoy teď, když byl ještě před pár dny tady?"

„Tam, kde bychom chtěli být my všichni, co musíme hnít v těhlech kobkách," odvětil muž. Přešel z angličtiny do francouzštiny, jelikož stejně jako Jameson u něj zřejmě poznal přízvuk onoho jazyka, který byl pro oba muže tím mateřským. Spokojeně se ušklíbl, když si všiml, že Jamese jeho odpovídání v hádankách zrovna dvakrát nebaví. „Proč po něm tak moc toužíš, povídej."

„Dokáže mi odpovědět na moje otázky."

„Ach, tak to bych neřekl. Ten už totiž neodpoví nikomu na nic," zakroutil hlavou muž za mřížemi a nasadil na tvář tragický výraz. „Vzal si ho totiž do parády jeden z našich podělaných přátel, co tak rád rozdává polibky."

Jameson se mimoděk ohlédl za sebe, kde jen několik metrů od něj prolétal jeden z mozkomorů, o němž ten muž jistě mluvil. Že by Abraxas už dostal mozkomorův polibek, který mu byl přislíbený, jakmile ho dovedli na britské ministerstvo?

„Nejsi první, kdo se tu po něm shání," pokračoval muž, když z Jamesona nic kloudného nevypadlo. „V ten den, co ho ty svině nechali políbit mozkomorem, tak tu za ním byla nějaká bloncka s tmavovlasým klukem, takový dvě fajnovky. Ani jeden se sem nehodil. I když ta holka asi měla docela kuráž, když jsem viděl, jak to bez mrknutí oka sleduje a ještě si potom odkráčela jako královna."

„Bloncka?" Jameson zbystřil a najednou mu muž před ním připadal mnohem zajímavější. „Jaká bloncka? Jak vypadala? A co ten kluk?"

„Máš najednou nějak moc otázek," zavrtěl nad ním hlavou Francouz.

„Tak mi na ně koukej dát odpovědi."

Ušklíbl se, ale skutečně začal mluvit. „Jo, bloncka. Nebýt toho obličeje, mohla být pro toho kluka výhra, ale takhle jsem ho mohl jen litovat. On by byl mnohem lepší úlovek, než ona." Jeho úšklebek se ještě prohloubil a přejel si jazykem přes popraskané suché rty. „Ale kdyby mi sem hodili jí, nezlobil bych se. I když ten maník by mi udělal větší radost. S tou holkou by si tady rádi pohráli jiní."

Jameson nad jeho slizkými poznámkami jen znechuceně svraštil obočí. „Co měla s obličejem? Byla ošklivá?"

„Nikdo normální by nechtěl píchat holku, která má půlku tváře jako kdyby jí v dětství omylem shodili do žhavýho uhlí. Těžko říct, co na ní ten kluk viděl," odvětil muž. „Byla samá jizva. Na obličeji a na jedné ruce."

„Takže popáleniny? Vypadalo to jako popáleniny?" vyzvídal dál Jameson. Abraxas mu už možná nepomůže, ale tenhle by mohl.

„Ale ty se o ní nějak moc zajímáš, hochu," poznamenal lenivě muž a narovnal se tak moc, jak mu to jen ztuhlé svaly a rozbolavělé tělo dovolilo. „Se všemi ostatními sis popovídal v klidu, jen na mě chrlíš jednu otázku za druhou. Snad ta holubička nebyla tvoje a s někým ti nepláchla. To by mě moc mrzelo." Ironie v jeho hlase byla víc než zřejmá. „Ale když jí i s tím klukem najdeš, přiveď mi ho sem. Já bych mu-"

„Přestaň s tím," zachmuřil se James. „A radši mluv dál."

„Nikdo se mnou nemá ani kouska slitování. Všichni mi jen nadávají, přitom nedokázali ani zlomek toho, co já. Nikdo z těch nýmandů tady si nevybudoval u Pána Zla takový respekt. On na mě sázel, věděl, že já ho nezradím, jako moje báječná sestřička Esmeé. Věřil mi," zavzpomínal nostalgicky muž a Jamesonovi v tu chvíli došlo, proč je mu jeho tvář tak povědomá. Proč má pocit, že jeho oči a rysy ve tváři zná.

„Theodore Delacroix osobně," poznamenal a zdálo se mu, že se Delacroix pokusil důstojně vyrovnat, když jeho jméno vyslovil. Jako kdyby mu to mělo nějak pomoci. „Tak to ty jsi ten povedený bratr Esmeé."

„Ale ale, tak že by si moje drahá sestra našla nový úlovek?" přejel ho pohledem. „Když si tehdy omotala kolem prstu Draca, myslel jsem, že má alespoň trochu vkus, ale ty... Co na tobě vidí?"

Jameson jeho poznámku ignoroval, stejně jako jeho řeči ohledně Esmeé. Nepřišel jsem proto, aby odešel zase s prázdnou. Potřebuje informace. Odpovědi na svoje otázky.

„Řekla ta holka, co tu byla, svoje jméno? Viděl jsi na její jmenovku?" 

„Takže se vracíme zpátky k otázkám? A já už tak doufal, že mi o mé milované rodině něco prozradíš," řekl rádoby dojemně Delacroix. „Ale abych na tvou otázku odpověděl tak ne, její jméno jsem nezachytil. Ale vypadalo to, že je s Malfoyem docela na nože. Jakmile přišla o kousek blíž, nestihla ani mrknout a už jí držel pod krkem. Nevypadalo to, že si to zrovna dvakrát užívá. Ten její je na ní asi moc něžnej."

„Slyšel jsi, o čem se bavili?" vyptával se dál James, protože mu s ním docházela trpělivost.

Delacroix ledabyle pokrčil rameny a usadil se na kamennou zem. Nohy ho pomalu přestávaly poslouchat, jak nebyl zvyklý tak dlouho postávat. „Trochu. Vykládal jí něco o její šílené matce, mrtvé babičce... Ten kluk jen stál vzadu a poslouchal. Ale teď si vlastně vzpomínám, že-"

„Jilliette. Pokud se nepletu, tak tady nemáte co dělat."

Oba dva muži, kteří spolu dosud hovořili, zpozorněli, když je přerušil zvučný hlas a typický přízvuk britské angličtiny. Zatímco Delacroix se pouze ušklíbl a zabodl svůj pohled do stěny naproti, Jameson se zhluboka nadechl a otočil se. Což mělo za následek to, že spočinul tváří v tvář samotnému šéfovi celého oddělení bystrozorů. Tvářil se přísně, což tedy nebylo v jeho případě nijak nezvyklé, ovšem v tuhle chvíli měl James pocit, že ho jeho nadřízený za chvíli shodí z azkabanské věže dolů, kde dopadne na ostré výčnělky útesů. 

„Pojďte za mnou," pobídl Jamesona Gawain Robards a aniž by čekal na jakoukoliv odpověď, vyrazil uličkou pryč od páchnoucích kobek s vězni. A Jameson se mlčky vydal za ním.

„Hodně štěstí při hledání té tvé krasotinky!" houkl za ním Delacroix, než se rozchechtal odporným a děsivým smíchem, který mu zněl v hlavě ještě dlouho potom, co Azkaban opustili.

xxx

Vedoucí ústředí bystrozorů, Gawain Robards si odkašlal a obrátil se na Jamesona, který postával naproti němu. Na první pohled možná vypadal klidně a vyrovnaně, ale pokud by mu někdo nahlédl do hlavy, mohl by spatřit pravý opak. 

Cloumala s ním nervozita. Jestli sám jeho šéf přišel na to, že se pustil na vlastní pěst do pátrání a ještě k tomu do pátrání případu, který ministerstvo označilo jako uzavřený, mohl si jít sbalit svoje věci a vrátit se zpátky domů. Pochyboval totiž o tom, že by ho tu po takovém porušení pravidel nechali dál pracovat a nechali ho složit závěrečnou zkoušku.

„Takže," začal Robards a pozorně mladého bystrozora sledoval, jako kdyby čekal, že se Jameson proti propuštění začne každou chvíli bránit a prosit na kolenou, aby mu dovolili zůstat. K jeho překvapení James nic takového neudělal. Hodil na stůl mezi nimi složku ve žlutých deskách. „Ty sis řekl, že ti práce, kterou máš, není dost dobrá a chtěl ses pustit do něčeho většího, je to tak?"

„Ano, pane," přikývl Jameson. Koneckonců vlastně ani nelhal. 

„A co tě vedlo k tomu, aby sis vybral zrovna tenhle případ, který je, jak jistě víš, už roky uzavřený a nikdo nedal pokyn k tomu, aby se znovu otevřel a všechno se začalo znovu prošetřovat?"

„Protože si myslím, že se tehdy případ Marlowe Malfoyové uzavřel až příliš rychle, pane. Nikdy se nenašel přímý důkaz o její smrti a přesto byla prohlášena za mrtvou. A já mám pocit, že by se to tak nemělo nechat a mělo by se to znovu otevřít a-"

„A uvědomil sis u toho všeho přemýšlení o smrti toho děvčete," přerušil ho Robards, „že otevírat staré případy bez svolení je zakázané?"

„Uvědomil, pane," přisvědčil James. „Ale stojím si za tím, že by se to skutečně mělo znovu prozkmoumat. Byl jsem za Marlowinou rodinou, mám podklady a vodítka, kterých se můžu chytit..."

„Ano, ano, viděl jsem," přikývl starší z nich a kývl k složce ležící na stole. Vzal ji do rukou a několik minut procházel všechno, co do ní stihl Jameson za poslední červencové dny poskládat a sepsat, za pomoci Marlowiny rodiny. „Je vskutku fascinující, kolik informací jsi posbíral a jak moc jsi se do toho případu ponořil. A proto pro tebe mám návrh." Ani nečekal, jestli Jameson nějak zareaguje a rovnou začal mluvit. 

„Tenhle případ jsme tehdy skutečně uzavřeli bez dostatečných důkazů o Marlowině smrti a můj tehdejší šéf kvůli tomu tehdy dost zuřil a nahlásil moje selhání samotnému ministrovi. Který na mě od té doby kouká mezi prsty. Tehdy jsem zklamal. Ale jakmile byl případ jednou uzavřený, tak jsem se nemohl jen tak rozhodnout, že to zkusím znovu. Takže se to nechalo být. Ale teď..." zavřel složku a napřáhl ji směrem k Jamesonovi. Ten po ní vystartoval rukou, ale Robards na poslední chvíli ucukl. „Nechám tě na tom pracovat. V tajnosti. Bude to jenom tvůj případ a jen tvá práce. Ale jestli na něco přijdeš, jestli se ti to podaří vyřešit a správně uzavřít, ne jako se to udělalo tehdy, ministr se o tom dozví ode mě. Bude žít v představě, že ten případ je má práce, stejně jako všichni ostatní." Znovu složku napřáhl směrem k mladíkovi naproti. „Jinak se můžeš se svojí kariérou bystrozora rozloučit, je to jasné?"

James se nemusel dlouho rozmýšlet. Co na tom, že o jeho úspěchu se nedoví ministr. Jde mu jen o to, aby udělal dobrý dojem na svého šéfa, který mu tuhle nabídku právě předložil. Dává mu šanci. A on jí musí popadnout za pačesy a vyždímat z ní, co se dá. 

Sevřel složku s Marlowiným jménem v rukou a pohlédl Robardsovi do tváře. „Je to jasné."