červenec 2015

„Už jsem si myslela, že jsi na mě zapomněla a nikdy sem nepřijdeš. To se dělá, nechat mě tady takhle neomaleně zavřenou?" vytkla Aalyiah Imogen hned co blonďatá dívka vešla do svého bývalého pokoje a zamkla za sebou dveře. „Chci vědět všechno o tom, co se venku děje!"

Imogen neřekla ani slovo, jen se posadila na okraj svojí postele a zadívala se na ní. Až v tu chvíli konečně promluvila. Praly se v ní dvě části jejího já, z nichž to první jí radilo, ať se s Aalyiah příliš dlouho nevybavuje, zatímco to druhé, pohřbené co nejhlouběji to šlo, toužilo po nějakém milém slovu, které by jí Aalyiah mohla dopřát. Nedovolovala tomu sentimentálnímu a hloupějšímu já procitnout a vyhrát. Nebyla tady, aby se s Aalyiah vybavovala. „K čemu ti to bude? Jsi mrtvá a jsi upoutaná k tomuhle pokoji."

Aalyiah se zatvářila skoro až dotčeně. „Poslední dobou to vypadá, že jsi milost sama, Imogen, to ti tedy musím říct. Co se s tebou stalo?"

„Lidi se mění," odvětila klidně Imogen, vstala z postele a přešla ke svému psacímu stolu, v jehož zásuvkách se poté začala přehrabovat. „Navíc jak už jsem řekla, ty jsi mrtvá, už ti neublíží, když s tebou někdo nebude mluvit s posvátnou úctou."

„Jsem mrtvá a přesto se mnou teď mluvíš, není to divné? Dost neslušně mluvíš, abych pravdu řekla."

Mladší z nich zakoulela očima a dál se přehrabovala v zásuvkách svého psacího stolu, aby našla knihu, pro níž přišla a zase rychle zmizela. Poté ale dlouze vydechla, opřela se zády o zásuvky a obrátila se na Aalyiah. Nezasloužila si, aby na ni byla zlá a nepříjemná. „Promiň, nechtěla jsem být taková. Je toho na mě poslední dobou moc."

Aalyiah přešla místnost a usadila se vedle ní, což bylo doprovázené závanem chladného vzduchu, jaký Imogen vždy cítila, když byla v její blízkosti. Zároveň s tím se však dostavil příjemný pocit toho, že má u sebe někoho blízkého a po několika dnech konečně změnila společnost.

„Tak povídej," pobídla ji blonďatá žena. „Co se děje?"

„Můj dědeček je mrtvý."

„To mě mrzí, Imogen. Ale-"

„Ani nemusí," zakroutila hlavou Imogen. „Pamatuješ si, jak jsi mi vždycky říkala, že tvůj otec tě trestal stejně? Že tě bil rákoskou, jako to dělal dědeček mně?" Aalyiah jenom přikývla. „Tak jsi nebyla moc daleko od pravdy. Protože můj dědeček, co mě celé ty roky vychovával byl Abraxas Malfoy osobně."

Jestli byla Aliina tvář bledá i předtím, v tuhle chvíli by dokázala spolehlivě splynout s bílou stěnou v pokoji. Pohledem spočinula na jizvách, rýsujících se na jejích dlaních a následně její pohled sklouzl i na ty Imogeniny. Mělo jí to dojít. Měla Imogen varovat, měla si uvědomit, že nikdo normální by malé dítě netrestal rákoskou. Mohla jí ušetřit tolik bolesti...

„Takže... teď je mrtvý?" vypadlo z ní poté a podívala se Imogen do tváře. Vypadala až překvapivě klidně a vyrovnaně.

„Je mrtvý," potvrdila Imogen. „Zavřeli ho do Azkabanu a dostal mozkomorův polibek." Nezmínila se o tom, že ho zabila ona sama.

„Vždycky, když mi ubližoval, když mě trestal... doufala jsem, že až bude umírat, tak u toho bude trpět. Jako trest za to všechno, co kdy udělal, jak ubližoval ostatním. Zasloužil si to, zemřít takhle," poznamenala nakonec Aalyiah.

„Byl to parchant, zasloužil by si horší smrt," odvětila chladně její společnice. „Tobě ubližoval celý tvůj život, ubližoval celý život všem, koho měl poblíž. Mě nevyjímaje. A navíc mi celý život lhal a tajil mi, kdo ve skutečnosti je."

Aalyiah musela uznat, že má Imogen pravdu, přestože ji stále překvapovalo, jak chladně a skoro až bezcitně o tom dokáže mluvit. Neviděla ji deset měsíců a Imogen je úplně jiná, než když ji viděla naposledy.

„Může za to ten mladík, co tady je s tebou?"

„Za co přesně? Za Abraxasovu smrt?" povytáhla Imogen obočí.

„Ne. Za to, jak ses změnila."

Imogen se od ní odvrátila a znovu se pustila do přehrabování zásuvek a nakonec vstala, aby prohledala poličky své knihovny. „Ne, Declan za to nemůže. Je to moje věc."

„Netvrdím, že není. Ale od chvíle kdy jsi tady s ním jsi za mnou ani jednou nepřišla, teď jsi přišla a chováš se úplně jinak, než kdysi. Jsi jiná, Imogen. Ještě před rokem bys o smrti kohokoliv, i toho šmejda mluvila se strachem a teď? Musím přiznat, že mě to trochu děsí. Mluvíš o tom s takovým chladným klidem, tak bezcitně. A já mám o tebe strach. Jsi si jistá, že za to nemůže ten kluk?"

Imogen konečně vytáhl z knihovny tlustou ošoupanou knihu s obálkou jejíž název byl vyveden v ruské azbuce. „Lidé se mění," řekla jenom.

„Láska je mocná čarodějka. Dokáže lidí oslepit, dokáže je od základů změnit. Ale také kvůli lásce lidé občas dělají spoustu hloupostí a taky chyb, Imogen," povzdechla si Aalyiah a sledovala, jak Imogen kráčí ke dveřím. „Prosím dávej si pozor, abys je neudělala taky."

Jenomže Imogen už ji neposlouchala. Pouze stiskla v prstech knihu a vykročila z pokoje pryč. Nebrala Aliina slova na vědomí, nejspíš je ani na vědomí brát nechtěla. Neuvědomovala si, jak pravdivá jsou.

xxx

Declan Rosier to na rozdíl od Imogen věděl. A spoléhal na to, že jeho vyvolená to netuší a ani neuposlechne rady její babičky, s níž zrovna mluvila. Byla zaslepená láskou, přesně jak řekla Aalyiah. A udělá pro něj cokoliv.

Stihl z chodby, v níž se Imogenin pokoj nacházel, těsně před tím, než z něj ona vyšla. Nebylo v jeho zájmu, aby zjistila jak ji kontroluje a hlídá si ji, přestože si byl téměř na sto procent jistý její oddaností k němu. Musel být obezřetný. Nedošel tak daleko jen proto, aby se to teď mohlo nějakou maličkostí všechno pokazil. To nesměl dovolit.

Abraxas zdá se smýšlel stejně, tedy alespoň si to Declan myslel. Proč by jinak měla Imogen zapovězeno vstupovat do jeho pracovny? Proč by měl jednu zásuvku pracovního stolu zabezpečenou tolika kouzly, aby Imogen nedokázala odhalit, že tam ukrývá desítky zkumavek s jejími vzpomínkami na dětství a další drobnosti, které by jí mohli prozradit něco o jejím původu? Byl obezřetný. Stejně jako musel být Declan. Jestli chce splnit svou část dohody, kterou s Abraxasem uzavřel před několika měsíci ještě v Bradavicích.

„Takže jsi přišel na to, kdo Imogen ve skutečnosti je a teď jsi s tím přišel za mnou a odhalil jsi i mou identitu. Co myslíš tím, že nechceš, aby má snaha přišla vniveč, mladíku?" otázal se mladého Rosiera tehdy Abraxas a s povytaženým obočím sledoval, jak si Declan uskrl z lahvičky s nazelenalým lektvarem, kterou nosil vždy při sobě.

„Marlowe Malfoyová, ztracená dcera Delaney Malfoyové. I ke mně se doneslo, že nemá být tak úplně obyčejná," odvětil Declan a schoval lahvičku zpět do kapsy. Cítil se po vypití jejího obsahu mnohem sebejistěji a dospěleji, ostatně jako pokaždé, když lektvar požil, jeho účinky mu byly známé již od útlého dětství. Abraxas ho gestem ruky pobídl, aby pokračoval. „Má mít dar smrti. Má být jediným člověkem, před kým se smrt kdy skloní. A jistě se mnou budete souhlasit, když řeknu, že by byla příliš velká škoda, kdyby se její schopnosti nevyužily."

Starý Malfoy s tváří uhlazeného šedesátníka povytáhl obočí a na tváři se mu objevil mírný úšklebek. „Ale ale. Takže se zdá, že ty nebudeš takový zbabělec, jako tvůj otec, který těsně před válkou utekl, aby se vyhnul Azkabanu, že?"

„Naše jméno už mezi ostatními čistokrevnými téměř nic neznamená. Řekněme, že bych ho znovu rád dostal do popředí," odvětil Rosier.

„Řekni, chlapče, když si natolik vážíš svého jména, proč se stále schováváš před mudly? Proč se musíme řídit podle nich? Proč se my schováváme před nimi a nikoliv oni před námi?" položil mu hned několik otázek Abraxas. Nečekal ale na odpověď. „Protože všichni ti panáci na ministerstvu kouzel se příliš obávají strachu, který bychom mezi ty proradné mudly šířily. Starají se o jejich pohodlí, nikoliv o to naše. Proč by jinak existovalo něco tak hloupého, jako je komise pro vymýšlení mudlovsky přijatelných výmluv? Aby byli mudlové v bezpečí. Aby si v klidu mohli žít své obyčejné životy, aniž by o nás tušili a my se museli schovávat jako krysy. My, kouzelníci, kteří bychom jim měli být nadřazení."

Declan ho pozorně poslouchal a v duchu si jeho slova zopakoval, než mu došlo, kam Abraxas míří. Mluvil přesvědčivě. A v kombinaci s neblahým vlivem lektvaru, jaký už užíval celých šestnáct let, co byl na světě, na jeho uvažování, nemusel Declana dlouze přesvědčovat, aby se pro jeho cíl zapálil. Vyzvednout jejich rodové jméno opět na výsluní. Ovšem ne jenom mezi kouzelníky. Vyzvednout ho nad všechny, včetně mudlů. To je ono. Tak konečně dokáže svým rodičům, že není bezmocný mladíček, malý chudák, který se narodil příliš brzy. Dokáže něco velkého, něco  o čem se bude mluvit i po jeho smrti.

„Prozrazení světa kouzelníků mudlům," pojmenoval jeho plány Declan a Abraxas přikývl.

„Přesně tak, Rosiere. Dopřát kouzelníkům, těm čistokrevným, postavení, jaké si zaslouží. Nad všemi. Nad kouzelníky i nad mudly."

„Jak do toho všeho zapadá Imogen?"

„Přemýšlej. Jak jinak se všech, co nám v tom budou bránit, poklidně a bez zbytečné námahy zbavit? Imogen se narodila, aby byla zbraní. A tak se zbraní stane."

Declan na jeho slova nezapomínal, připomínal si je i nyní. Připomínal si cíl, který si Abraxas vytyčil, který nyní musí dokončit on s Imogen po boku. Abraxas měl pravdu. Narodila se, aby byla zbraní. Tou nejmocnější zbraní. A teď, když si byl jistý, že je odhodlaná jej následovat a má ji dostatečně omotanou okolo prstu, aby ji nenapadlo couvnout, může jí celý plán vyjevit. Může spolu s ní kráčet vstříc budoucnosti a díky ní se Abraxasovy plány přehoupnou v realitu.

 Kouzelníci budou vysoce postavení a opěvovaní, už se nebudou muset schovávat před mudly a podřizovat se jejich životům. Oni budou ti, kteří budou určovat pravidla, podle kterých se bude všechno řídit. Jednu kapitolu jejich životů nechají za sebou a zůstane před nimi otevřená nová. Nová kapitola, na jejímž konci vstoupí celý svět do nové éry kouzelnického i mudlovského světa.

Sám pro sebe se pousmál a obrátil se čelem k Imogen, která zrovna vešla do místnosti s tlustou knihou v rukou. Přejel ji pohledem. Už to nebyla ta křehká květinka, kterou poznal v říjnu loňského roku v Bradavicích. Stala se tím, čím měla předurčeno být. Byla to dcera smrti, jak jí oslovoval její mrtvý profesor. Kdysi se tomu smál, ale dnes věděl, že na těch slovech něco je. Marlowe Malfoyová byla dcerou smrti, jedinou dívkou, před kterou se smrt kdy skloní a bude jí sloužit.

„Všechno v pořádku?" zeptala se jej a přešla až k psacímu stolu, o nějž se Declan opíral. 

Spokojeně povytáhl koutek rtů. Prsty přejel po její zjizvené tváři a něžně ji chytil za hrdě pozdviženou bradu, aby jí mohl věnovat polibek na rty. „V tom nejlepším."

„Takže můžeme začít?"