konec června 1993

Lana jako jedna z mála přítomných bradavických studentů trochu nevraživě sledovala, jak se teprve dvanáctiletý Harry Potter vítá se šafářem Hagridem. Další školní rok u konce a jej už po druhé všichni oslavovali jako nějakého hrdinu. Přitom podle Delaney nedělal nic jiného, než jen porušoval pravidla. Nikdo ho přece nenutil nic dělat, tak proč s tím začínal? Nebýt té hnědovlasé nebelvírky, co všude chodila s ním spolu s mladším bratrem dvojčat Weasleyových, stejně by na nic nepřišel, jak se od dvojčat dozvěděla, protože jim to řekl Ron, jejich bratr, který se s mladým Potterem bavil.

„Ty se teda tvářš, Lany," strčil do ní loktem Cedric, který seděl vedle ní, jako každý rok, když se konalo poslední společné jídlo ve velké síni, „měla by ses radovat, úspěšně jsme ukončili další rok, tobě zkoušky zrušili a já mám, snad úspěšně, složené zkouškách NKÚ a teď budeme mít zase dlouhé dva měsíce volno!"

Pousmála se nad jeho optimismem. „Asi mě jen vytáčí, jak všichni oslavují toho mladého Pottera. Nikdo ho přece neprosil o to, aby něco udělal, tak proč měl potřebu ze sebe zase udělat hrdinu?"

„Třeba ze sebe nechtěl udělat hrdinu, ale prostě se snažil pomoct. Prý ta věc odnesla Ginny Weasleyovou, sestru toho jeho kamaráda, tak nad tím nepřemýšlel a snažil se ji zachránit," navrhla Danelle.

„Musíš na chvíli vypnout svoje havraspárské uvažování a podívat se na to pohledem horkokrevných Nebelvírů," ušklíbl se Roger, zatímco do sebe cpal šlehačkový dortík, „vsaď se, že Philip by udělal to samé, kdyby se mu naskytla příležitost. Je to stejně horká hlava, jako všichni v té koleji."

Pobaveně se usmála a pohlédla směrem ke svému bratrovi, který se na ní zazubil a mrkl jejím směrem. Ačkoliv se znali několik měsíců, tak měla pocit, jako kdyby tu několikaletou mezeru, kdy o sobě nevěděli, smazali a vynahradili si to teď. I když o sobě zatím ani zdaleka nevěděli ještě tolik, ale už mezi sebou měli silné sourozenecké pouto, které by se už těžko znovu lámalo a rozdělovalo.

„Ono vlastně i ty bys to udělala, ale předtím by sis to pečlivě promyslela, než bys do něčeho takového šla," pošťouchla kamarádku Danelle, zatímco pohoršeně sledovala Rogera s dortíkem. „Hovado," otitulovala ho, což donutilo Cedrica i Delaney rozesmát se.

„Nenadávejte si, děti."

„Další rok za námi, mí drazí studenti!" přerušil náhle neutuchající hovor ředitel svým každoročním proslovem na konci školního roku, „V letošním roce jsme si okusili mnohé, ale jsem rád, že díky naší ošetřovatelce madame Pomfreyové a profesorce Prýtové, jsou zase všichni zkamenělí v pořádku a mohou se dál věnovat radostem se svými přáteli! A nyní už si společně pojďme vychutnat poslední společnou snídani, než se všichni rozjedeme vstříc letnímu dobrodružství."

„O to se nemusí bát, Roger si ji vychutnává už od chvíle, co tady sedí."

„Uzavřeme sázky, co se asi stane v Bradavicích příští rok?" prohodil Philip, když po jídle společně s Delaney a jejich přáteli mířili kočárem k vlaku, „Loni Quirell, letos studenti, co zkameněli a Bazilišek v podzemí hradu, řekl bych, že příští rok se tu objeví sám vy-víte-kdo."

„Nestraš. Já doufám, že příští rok bude konečně zase klidný," zakroutila hlavou Lana.

Ashton se uchechtl. „Myslím, že toho se nedočkáme. Vypadá to, že někdo tam nahoře chce, aby byly naše roky v Bradavicích pořádně akční. A nestěžuju si, alespoň tu není nuda."

„Vážně si myslíš, že v Bradavicích by někdy byla nuda? Já mám pocit, že si tady na to pořád zvykám a snad každý den mě něco překvapí, a to tu studuju už čtyři roky," odvětila Danelle. Byla z mudlovské rodiny, tudíž pro ni i po tolika letech byly Bradavice a svět kouzel stále zdrojem takřka každodenních překvapení.

„Já bych řekl, že se necháme překvapit. Třeba se příští rok zase něco semele, nebo bude klid. Ale myslím, že ani tak nebude moc klid. To není v Bradavicích snad nikdy," chytil se toho tématu i Cedric, zatímco vystoupil z kočáru a zamířil k vlaku, „myslím, že budete mít tolik práce s učením na NKÚ, že nebudete myslet na nic jiného."

„Kdo říká, že se budu učit?" ušklíbl se Philip. Svého otce v sobě rozhodně nezapřel, protože téměř identicky reagoval James Potter na oznámení o zkouškách OVCE.

„Pak skončíš za deset let jako osamělý metač chodníku, po kterém my budeme chodit do naší perfektní a dobře placené práce," pošťouchla ho jeho sestra. Jakožto studentka Havraspáru měla samozřejmě pocit, že zkoušky budou příští rok to nejdůležitější, co se bude dít.

„Bereš to moc vážně, Lany," prohlásil Ash, „budeme v pátém ročníků, začíná období večírků, kocoviny a průšvihů!"

„Jako kdybyste těch průšvihů neměli dost i doteď," odvětila tentokrát zase Danelle.

Za všeobecného veselí skupinka nastoupila do vlaku a zakotvili v prvním volném kupé, na nějž narazili. Čekala je několikahodiná cesta zpět do Londýna, kde si je vyzvednou rodiny a oni se odeberou na dlouhé dva měsíce daleko od školy a od úkolů.

xxx

Mladá tmavovlasá žena se pousmála na Bradavického ředitele a stiskla jeho nabízenou ruku. Byla mu vděčná, že ji nechal studovat o dva roky déle, než její vrstevníky, aby na podruhé úspěšně složila závěrečné zkoušky OVCE.

„Děkuji moc za všechno, pane profesore."

„Není zač děkovat, slečno Chernyshevsky. Určitě si promyslete mou nabídku. Jste výjimečně zdatná čarodějka, taková by se našemu novému profesorovi jako záskok a výpomoc jistě hodila," usmál se na mladou ženu Brumbál.

Aline Chernyshevsky pouze přikývla. Skutečně to byla velmi nadaná čarodějka se spoustou zkušeností s černou magií, k níž se dostala v Kruvalské škole, kde několik let tvrdě studovala pod přísným dohledem svého otce, tamního profesora, Egora Chernyshevskyho.

„Určitě Vaši nabídku zvážím," ujistila ho, „prozatím děkuji za Vaši trpělivost, kterou jste se mnou měl." Mluvila zvučnou dobrou angličtinou, avšak její silný ruský přízvuk nešel přeslechnout.

„To je v pořádku, slečno. V Bradavicích se přece dostane pomoci každému, kdo o ni požádá. A já jsem si jist, že Vy jste si tuto pomoc i zasloužila."

Věnovala muži poslední zdvořilý úsměv s náznakem vděčnosti a probrala si všechny své věci. Na léto teď měla úplně jiné plány, než rozmýšlet se nad tím, zda jakémusi muži s vlkodlačím prokletím dělat záskok při hodinách obrany proti černé magii. Čekala ji teplá prosluněná Francie, kde, jak doufala, objeví druhou polovinu své rodiny, s níž do teď neměla tu čest, včetně své matky, kterou si pouze matně vybavovala z dětství.

„Brzy naviděnou, Brumbále," kývla na něj, než vstoupila do mohutného krbu, odkud se měla letaxem přemístit do Londýna.

„V to doufám, slečno Aline."

Popadla do ruky hrst prášku a s výkřikem adresy ji pohltily zelené plameny, jež ji na požadované místo ihned přenesly, během několika vteřin.

xxx

„Leslie zrovna teď někdy ukončila třetí ročník," povzdechl si Sirius. Nemluvil o své a Lottině dceři ani zdaleka tolik, jako Gia o té své, ale sem tam ho smutek stejně přepadl. Myslel na ní, na svou dceru, i na Charlotte, svou dávnou lásku, téměř každý den. Jak se má? Myslí na něj? Věří tomu, že Jamese s Lily skutečně zradil on?

Gianna natočila hlavu jeho směrem a přestala pozorovat mozkomora, jenž v protější cele trápil jiného vězně, který křičel, když se k němu stvůra blížila. Už kolik let přemýšlela nad tím, kdy dojde i na ní, kdy mozkomor vtrhne do její cely a vysaje z ní zbytky života. V některých chvílích je i v duchu prosila, aby její trápení konečně skončilo. Nechtěla zbytek života prožít tady. Sirius téměř nikdy nahlas nevzpomínal. Za uplynulých dvanáct let ho slyšela takto vzpomínat jen málokrát. Narozdíl od ní, která svůj smutek ventilovala slzami, či nadávkami, on ho držel v sobě. Vídala ho, jak spoustu hodin proseděl v rohu cely v podobě černého mohutného psa, smrtonoše.

„Mrzí mě, že jsi ji neviděl vyrůstat," řekla tiše. Stejnou bolest sdílela i ona. Neměla šanci své dítě pořádně poznat. „Faith bylo na začátku května jedenáct. Doufám, že dostala svůj dopis a v září do Bradavic pojede i ona... Ačkoliv u toho nebudu moct být, nechci, aby jí ta nová famílie o Bradavice ochudila, a chci, aby si tam těch sedm let užila, jako my."

„Myslíš na to? Na naše léta v Bradavicích?" nadhodil černovlasý zarostlý muž.

Přikývla. „Sedmý ročník všechno změnil, nemyslíš? Všichni jsme byli starší, museli jsme se připravit na život a dospět... Můj bratr utekl z Bradavic s Nathaliou Yaxleyovou, aby mohli žít společně a nakonec je na jejich vlastní svatbě zabil Nathaliin otec, stejně jako mou rodinu. Remus poznal Callie, James zase Aalyiah a potom Lily, no a já..." povzdechla si a na chvíli se zarazila, „myslím na to, jak by to dopadlo, kdybych tehdy Petera nepoznala. Nemusela bych teď sedět tady v té díře. Nemusela bych ani snášet bolest z toho, že mi sebrali jediné dítě."

„Byly to fajn roky, než se o všechno podělalo," zkonstatoval Sirius po jejích slovech, „po odchodu z Bradavic bylo víc špatných událostí, než těch dobrých."

„Už je to ale blízko, Gio. Za chvíli už se dostanu skrz ty zpropadené mříže a my odtud zmizíme."

Povzdechla si. Sirius se narozdíl od ní té myšlenky stále nevzdával a věřil v ní. Věřil, že i po dvanácti letech v Azkabanu budou mít možnost znovu vést normální život, najít své rodiny a začít znovu. Protáhla paži skrz mříže, jež je oddělovaly, a stiskla jeho ruku. Ačkoliv tomu příliš nevěřila, nechtěla mu brát jeho naději, když ona tu svou ztratila. Alespoň jeden z nich tak mohl věřit v lepší zítřky.