červenec 1994

„Uveďte prosím své plné jméno."

„Gianna Mariette Lloydová-Pettigrewová, rozená Lloydová."

„Gianno Pettigrewová byla Vám vyhověno ve vaší žádosti vypovídat opět před Starostolcem pod účinky veritaséra. Stojíte si stále za touto žádostí?"

„Ano, ctihodnosti," přikývla odhodlaně Gia. Byla odhodlaná udělat cokoliv, aby očistila svoje jméno a poté se opět pokusila promluvit s Faith, i kdyby to mělo znamenat, že do svého soukromí propustí úplně cizí lidi. Ale pokud by měla být dál označována jako smrtijedka, její dcera by s ní zrovna dvakrát netoužila mluvit,či s ní dokonce trávit čas a poznat ji, jak se tmavovlasá žena domnívala.

„Dobrá tedy. Pokud Starostolec shledá, že jsou Vaše obvinění ze smrtijedství a podílení se na několika vraždách a dalších zločinech pravdivá, budete odvezena opět do Azkabanu, vzhledem k Vašemu útěku, do cely s vysokou ostrahou. Je vám to jasné?"

Hlas soudce, který vedl její případ byl neústupný a přísný. Jistě už to bylo ošlehaný a zkušený člověk, který se nenechá ničím zviklat. Gia v duchu doufala, že bude i spravedlivý a nenechá se překonat záští, kterou by k ní jako k ženě, podezřelé ze smrtijedství, mohl cítit a rozhodne správně, ideálně v její prospěch.

„Ano, ctihodnosti," zopakovala tmavovlasá žena a poté ji byla do ruky vtisknuta ampulka s průhledným lektvarem, který by si nezkušený kouzelník mohl splést s vodou. Bez jakéhokoliv zápachu, či zabarvení, i proto bylo veritasérum tak nebezpečné. Jedna kapka a i samotný Lord Voldemort by vyzradil svá největší tajemství. Neprotestovala, když ji donutili otevřít ústa a všechnu tekutinu spolknout. Otřásla se. Byla ledová a zastudila ji v krku, když ji polykala.

„Jste Gianna Lloydová-Pettigrewová, narozená dne 10. února 1960?" zeptal se soudce, když se Gia zadívala opět před sebe a lektvar jí pronikl do těla.

„Ano."

„Manželka uprchlého Petera Pettigrewa a matka Faith Pettigrewové, která vyrůstá u adoptivní rodiny a používá jméno Moriartryová?"

„Ano, ctihodnosti."

„Kdy jste se přidala ke smrtijedům a nechala si na ruku vypálit Znamení Zla, paní Pettigrewová?"

„Myslím, že to bylo 13. ledna 1979, krátce po začátku nového roku."

„A byla jste si vědoma toho, že napomáhání Tomu, jehož jméno nesmíme vyslovit a podílení se na aktivitě smrtijedů je ilegální a zakázané?"

Zakázala si provinile sklopit hlavu. Nebude se před nimi krčit, jako vyděšené jehně. „Ano, ctihodnosti."

„Proč jste to tedy udělala? Podle našich zdrojů jste hned po ukončení Bradavické školy a absolvování zkoušek OVCE nastoupila do Fénixova Řádu. Co jste přesně chtěla dělat po škole? Popište nám prosím podrobně těch několik měsíců, než jste se přidala ke smrtijedům."

„Ano, po ukončení školy jsem skutečně vstoupila do Fénixova řádu. Můj tehdy ještě přítel, Peter Pettigrew, mě ujistil, že nás oba dokáže uživit, zatímco já se budu nadále věnovat studiu, abych v následujících měsících, nebo letech mohla začít učit dějiny čar a kouzel. Nechodila jsem tedy do práce, věnovala jsem se svým povinnostem a povinnostem, jež jsem musela plnit pro Řád. V září 1978 jsem byla na svatbě, svého staršího bratra, který si tehdy bral Nathaliu Yaxleyovou, na kterou vpadli smrtijedi a zabili jak mého bratra s jeho manželkou, tak mé mudlovské rodiče, kteří se je pokusili chránit. Dalších pár měsíců jsem se snažila najít svého synovce, Ashtona, ale nakonec jsem usoudila, že zůstal bohužel na oné krvavé svatbě a je po smrti. Můj přítel mě odtamtud totiž ihned přemístil pryč. A po novém roce jsem přijala znamení zla," dokončila krátký monolog povzdechem. Všechno se to zdálo už tak dávno.

„Přijala jste znamení zla dobrovolně, paní Pettigrewová?" dotázal se soudce a pohlédl na ženu uprostřed místnosti.

„Ne." Místností to zašumělo, když jí tato strohá odpověď sklouzla ze rtů.

„Někdo vás nutil? Proč? Kdo to byl?"

Gianna na malou chvíli zavřela oči a vzpomínala. Bylo to nepříjemné a bolestné, jak se musela ponořit do vzpomínek, pohřbených hluboko na dně její mysli. Bránila se, ale nemělo to cenu. Vybavovala si svůj vyděšený, strachem zabarvený hlas, i na Peterova naléhavá slova. Musíš být v klidu, lásko. Musíme ve válce stát na správné straně, jedině tak přežijeme.

„Odpovězte na otázku, paní Pettigrewová, kdo vás donutil přijmout znamení zla a přejít tak na stranu Toho, jehož jméno nesmíme vyslovit? Byl to on sám, nebo někdo jiný?" probral ji ze zasnění naléhavý hlas.

„Můj přítel, vaše ctihodnosti. Peter Pettigrew," vydechla dlouze Gia. „Ale při příchodu do sídla Vy-víte-koho, mi i další z jeho smritjedů vyhrožoval smrtí ve chvíli, kdy jsem chtěla sídlo opustit, protože až tam mi Peter řekl pravý důvod, proč tam jsme."

„Proč na vás naléhal, abyste se k Vy-víte-komu přidala?"

„Už několik týdnů před tím jsem si na něm všímala, jak je zamyšlený a zahloubaný, ale nikdy mi neřekl, nad čím tak hluboce rozmýšlí. Bál se prohry, vaše ctihodnosti. Pokud mi odpustíte tohle slovo, byl to srab, který nechtěl stát na straně, která podle něj prohrávala. A mě stáhl s sebou, protože si namlouval, že to dělá kvůli naší budoucnosti, z lásky," povzdechla si. „Bastard," dodala poté šeptem, už jenom pro sebe.

„Jak dlouho jste byla stoupenkyní Vy-víte-koho?"

„Nebyla jsem jeho stoupenkyní!" bránila se okamžitě, „pouze jsem-"

„Odpovězte na otázku," přerušila ji žena, sedící po soudcově pravici, jako již jednou předtím.

„Dva roky a několik měsíců. Do Azkabanu mě odvedli jednatřicátého října 1981.Vyběhla jsem z bytu, který jsem s Pettigrewem sdílela a venku mě zajali smrtijedi. Po převezení do Azkabanu jsem se dozvěděla, že lord Voldemort padl a Lily a James Potterovi, mí přátelé, jsou mrtví, stejně jako můj manžel, kterého zabil Sirius Black."

„Zabila jste někdy nevinného? Podílela jste se na vraždách páchaných smrtijedy?"

„Nikdy jsem nikoho nezabila, vaše ctihodnosti. Brávali mě s sebou na smrtijedské akce, ale vždy jsem víceméně jenom přihlížela, nebo se tomu vyhýbala," sklopila provinile hlavu. Tentokrát měla pocit, že už ji hrdě vztyčenou neudrží. Tolikrát si vyčítala, že smrtijedům v jejich vražedném řádění nezabránila a jen se krčila v koutě a sledovala, jak v bolestech umírají. Ač se jí podařilo několik životů zachránit, stále ji mohli obvinit z účasti na smrtijedských zločinech a jejich přihlížení. Znovu hlavu zvedla a zadívala se na soudce. „Ale několikrát se mi podařilo alespoň zmírnit následky smrtijedského řádění."

„Zmírnit následky?" zopakoval soudce, „jak to myslíte, paní Pettigrewová?"

„Poprvé, když jsem měla zabít nevinného člověka, tak jsem ho pouze omráčila a jeho tělo skryla, aby ostatní smrtijedé nepoznali, že není mrtvý. Vymazala jsme mu také paměť, aby si nic nepamatoval," povzdechne si. „Ale vždycky to takhle snadno nešlo."

„Kolikrát se vám podařilo smrtijedy takto oklamat?"

„Třikrát, ctihodnosti. Třikrát jsem zachránila někomu život tímto, nebo podobným způsobem, ale několikrát jsem dokázala zabránit vraždě, ale nezabránila mučení kletbou Cruciatus, kterou všichni s oblibou na své oběti používali," vysvětlila se staženým žaludkem. Přihlížet těmto hrůzám ji sužovalo dodnes. Stále si pamatuje na jednu z prvních akcí, které se musela účastnit spolu s Bellatrix Lestrangeovou, na níž vyběhla z domu rodiny, kde se Lestrangeová činila, což nebyl zrovna hezký pohled, a pozvracela nejbližší křoví, které našla. Živě si pamatovala výraz procházející postarší dámy na druhé straně ulice, kterým ji odsuzovala jako alkoholičku, možná něco horšího, když se jí tohle stalo. Od té doby si ji Bellatrix dobírala a trápila ji při každé příležitosti.

Soudce si sám pro sebe přikývl, jako by někomu odpovídal na otázku a poté se na nějakou chvíli rozhostilo v místnosti ticho. Někteří z členů Starostolce si něco sem tam zašeptali mezi sebou, ale to bylo jediné. Gianna měla pocit, že by slyšela dopadnout na zem špendlík. Zdálo se, že zatímco někteří na ni stále hleděli s opovržením, v jiných se skutečně probudila lidskost a uvědomili si, že byla jen vystrašená mladá holka, která raději než smrt zvolila druhou možnost, ač se to mohlo zdát strašné.Dva roky přihlížela vraždění a mučení nevinných, následně si odseděla dvanáct let v Azkabanu, z náruče jí vytrhli dítě jen pár hodin po porodu... Museli se nad ní přece trochu slitovat.

„Kdo je pro odsouzení paní Gianny Lloydové-Pettigrewové, za zločiny jež údajně vykonávala během první kouzelnické války po boku smrtijedů, jež nyní sama obžalovaná popřela?" přerušila nakonec ono děsivé a napjaté ticho žena, která na Giannu opakovaně naléhala, aby odpovídala na otázky.

Tmavovlasá žena přelétla celou místnost pohledem. Některé ruce vyletěli do vzduchu okamžitě po vyzvání, jiní vypadali, že všechno pečlivě promýšlí, než své rozhodnutí potvrdili. Na prázdno polkla, když se je snažila spočítat a ruce se jí začali potit a navzdory tomu, že je měla složené v klíně, se začaly neovladatelně třást.

„A nyní, kdo je pro stažení obvinění a zproštění viny?" zeptala se žena podruhé a Gianně se rozbušilo srdce.

Ruce se opět začaly zvedat. Jedna, druhá, pátá... Přestala je počítat ve chvíli, kdy zjistila, že ruku zdvihl i sám soudce a žena po jeho boku. Rozzářily se jí oči a v jejím nitru zahořel plamínek naděje. Rukou bylo ve vzduchu spoustu, rozhodně více, než v prvním hlasováním.

„Za přihlédnutí k výpovědi paní Gianny Pettigrewové pod vlivem veritaséra a dvanácti let, které již strávila v Azkabanu, stahuji tímto vešekerá obvinění připadající na její osobu. Paní Pettigrewová, jste volná." Soudce pohlédl na rozzářenou Giu a kývl na ní, než uhodil kladívkem. Ten zvuk byl pro tmavovlasou ženu vysvobozením, známka toho, že znovu povede normální život. Měla chuť padnout soudci i všem ostatním, kteří se jí zastali a hlasovali pro její propuštění. Byla volná. Po dvanácti letech byla konečně opravdu volná.

S úsměvem na tváři nechala dva muže zřejmě z ochranky, aby ji vyprovodili k východu. Úsměv jí zářil na tváři jako už dlouho ne. Zdálo se, že odteď bude už všechno skvělé a jako dřív. Je zbavena svých obvinění, do jednoho. Mrzelo ji, že Sirius nemá stejné štěstí, ale zatím se nepodařilo s ním o tom pořádně promluvit. Vyhýbal se tomu rozhovoru stejně jako jeho odchodu z Giina bytu, kde by ho zanedlouho jistě našli.

Jakmile se dostala z ministerstva, zamířila k elegantnímu a jistě drahému domu poblíž londýnského Hyde Parku. Procházela se po chodníku, usmívala sena všechny kolemjdoucí, zkrátka měla radost ze života. Nejraději by roztáhla paže a na celou ulici zakřičela, aby na chvíli uklidnila nával euforie v jejím těle. Ovšem zase na chvíli zvážněla, když narazila na dům, který hledala. Stiskla prstem zvonek, pro jistotu ještě poté zaklepala na dveře.

Nejraději by se z plna hrdla rozesmála, když spatřila vyděšený pohled Clare Moriartryové, která se přihnala ke dveřím. Sice zčásti postrádala jistotu a sebevědomí, které by pociťovala, kdyby mohla v ruce svírat konečně po takové době svou hůlku, ale byla si jistá, že na Moriartryovou bohatě stačí i slovy, případně holýma rukama.

„Co ty tady chceš?" vypadlo z ženy oné domácnosti, kterou se Gia rozhodla navštívit z jednoho prostého důvodu.

„Jdu za svou dcerou. Promluvit si s ní a nabídnout jí nový život."

„Nový život? S tebou? Nenech se vysmát, Pettigrewová," protočila očima Clare, „Faith tě už nikdy nebude brát jako vlastní a pravou mámu, tohle místo v jejím životě zabírám já, je ti to jasné?"

„To těžko. Ty jsi jen falešná a jedovatá čarodějnice, co jí vychovávala ve lži. Chci jí všechno vysvětlit, vysvětlit jí, kdo vlastně je a následně ji nechat, ať se sama rozhodne, koho si vybere. Ať už to bude tak nebo tak, budu její přání respektovat, i když to pro mě bude těžké," odvětila silným hlasem Gianna. Nenechá se zastrašit, už se před nikým nebude víckrát krčit.

„Mami?" ozvalo se tiché oslovení.

Obě ženy se otočily, protože měly pocit, že každé to oslovení náleží, ovšem hnědovlasá dvanáctiletá dívenka jím tentokrát oslovila Giannu, ač tu ženu prakticky neznala, přivedla ji na svět, to ona byla její pravá biologická matka.

„Faith," vydechla Gia.„Ráda tě vidím... Uděláš si na mě pár minut čas? Přísahám, že je to bezpečné a dám ti odpovědi na všechny otázky, které budeš chtít znát. Jen mi dej několik minut. Nebudu tě do ničeho nutit, pokud nebudeš-"

„Pojď za mnou," pokývla na ni Faith i přes Claeřin nesouhlasný pohled. Když se k tomu její máma neměla, jednoduše ji chytila za ruku a provedla ji chodbou po stočených schodech až do dívčího pokojíku, kam velkým otevřeným oknem proudil čerstvý vzduch a pohrával si s jemnými záclonkami na okně.

„Chci vědět všechno. Od toho, kdo vlastně jsou mí rodiče po to, jak ses dostala do Azkabanu. Nic nevynechej, nic nepřekrucuj. Nechci nic než čistou pravdu," zadívala se vážně na tmavovlasou ženu, zatímco se usadila na postel, přiraženou ke zdi, plnou polštářů různých barev i velikostí.

„Tvoje máma jsem já, to už víš. Jmenuju se Gianna, ale přátelé a známí mi říkají jen Gia, Pettigrewová, ale jméno tvého otce teď už nepoužívám ráda, takže dávám přednost svému dívčímu příjmení Lloydová. Jsem z mudlovské rodiny, ale moje rodina je takřka celá po smrti. Měla jsem o několik měsíců staršího bratra, Tobiase, ale ten zemřel na své svatbě, spolu s jeho novomanželkou Nathaliou. A na tom samém místě zemřeli i moji rodiče, Maria a Erik Lloydovi... Toby s Taliou měli i syna, Ashtona, ale toho se mi nepodařilo po té svatbě nikdy najít, teď by mu bylo asi šestnáct, nebo patnáct, ale myslím si, že je mrtvý," začala s povzdechem, „no a tvůj otec je Peter Pettigrew, ačkoliv se tomu asi těžko věří, ano, ten muž, kterého jsi na konci roku viděla v chroptící chýši."

„Kdy jste se seznámili? V Bradavicích?" zeptala se se zaváháním Faith.

„Ano, v Bradavicích. Já chodila do Havraspáru, zatímco Peter do Nebelvíru. Dali jsme se dohromady v sedmém ročníku, kdy jsme byli možná až nechutně přeslazení, jako pár vystřižený z nějakého románu. Milovala jsem tvého otce nade všechno a troufám si tvrdit, že i on miloval mě, dokud se z něj nestal takový srab a idiot."

Hnědovláska jediným pohledem naznačila Gie, aby nepřestávala mluvit a vyprávěla dál.

„Po vyjití školy jsme spolu začali bydlet a oba vstoupili do Fénixova řádu, který založil Albus Brumbál, ředitel v Bradavic, během první kouzelnické války. Prvních pár měsíců to vypadalo dobře a já měla pocit, že nám to stále skvěle klape. Ale jak se blížil konec roku, byl čím dál více zamyšlený, ale nikdy mi neřekl o čem přesně přemýšlí. Jednoho dne pár týdnů potom, se se mnou přemístil do sídla, kde v té době přebýval Voldemort a já dostala přednášku o tom, jak musíme ve válce stát na správné straně. Bývala bych odtamtud utekla a nikdy si tuhle zrůdnost nenechala vytetovat, ale měla jsem na výběr buď to, anebo smrt... A přece jenom jsem nechodila do Nebelvíru."

Matka s dcerou tam proseděly minuty, možná i hodinu, než si Faith vyposlechla celý příběh, zakončený jejím narozením a následným umístěním do adoptivní rodiny. Stále nemohla uvěřit tomu, že rodiny, v níž dvanáct let vyrůstala, není její pravá a nikdy se neobtěžovali jí to říct. Nechali jí vyrůstat ve lži, ale na druhou stranu se o ni celá ta léta a starali, dávali jí všechno, co potřebovala a o co si řekla. Měla bezchybné a spokojené dětství a zřejmě by si tím bezstarostným životem žila i nadále, kdyby se její biologické matce nepodařilo utéct z Azkabanu. Ovšem i tak k ženě, sedící naproti ní na zemi, nepřechovávala moc velkou důvěru. Nemohla přece ze dne na den začít předstírat, že se těch uplynulých dvanáct let nestalo, začít jí říkat mami a odstěhovat se s ní. Takhle to nešlo...

„Pokud bys chtěla, tak bychom mohly začít nový život. Spolu," navrhla opatrně Gianna a natáhla směrem k dceři ruku.

„J-já nevím," kousla se do rtu nerozhodně Faith. Měla ráda své adoptivní rodiče, kteří se o ní starali a nevěděla, jestli má v srdci místo ještě pro jiného člověka. „Vadilo by vám... ti, kdybych si to pár dní nechala projít hlavou?"

Žena překvapeně zamrkala. Možná podvědomě doufala, že to bude tak jednoduché a klidné, jako u Siriuse a Leslie, ale zřejmě se mýlila. Faith už nebyla Pettigrewová, ani Lloydová. Byla Moriartryová a zdálo se, že na tom nemíní nic měnit.

„No jistě, určitě, ano, vždyť na to máš právo," zablekotala, zatímco se zvedla ze země. Zakymácela se, jak byla nervózní a rozhozená, ale udržela se na zesláblých nohou. „Ale kdykoliv bys chtěla, u mě budeš mít vždy volné místo a dveře otevřené dokořán."

Na malou chvíli zaváhala, když udělala jeden krok směrem k posteli, na níž Faith seděla, ale nakonec si to rozmyslela a věnovala dívence pouze úsměv. Už jen z něj Faith poznala, že ji musela těmito svými slovy ranit.

„Ráda jsem tě poznala," špitla Faith, ale jen nejistě mnula v sevřených pěstích přehoz, který její postel zakrýval.

„To i já tebe, Faith," vydechla zlomeně Gia a vyšla z jejího pokoje, kde ji čekalo ne zrovna příjemné překvapení v podobě vítězně a povýšeně se usmívající Clare.

„Tak co, Pettigrewová, kde máš svou dceru?"

Plesk. Zvuk toho, jak Gianny dlaň zprudka dopadla na Claeřinu tvář se rozlehla chodbou, na níž obě ženy stály, a Gianna tak alespoň na pár vteřin dokázala ventilovat své emoce. Nedokázala se smířit s tím, že její dcera, její vlastní dítě si namísto pravé rodiny vybralo tuhle blonďatou ženštinu. Ani se s tím smířit nechtěla, ale očividně neměla na výběr.

„Jedna věc, Moriartryová," procedila skrz zuby rozzuřeně, „jdi do prdele. Faith si třeba časem uvědomí, jaká ropucha ji vychovávala a považuje jí za svou matku."

S těmito slovy se otočila, nehledě na nadávky, proudící z úst blonďaté ženy s rudým otiskem její ruky na tváři. Potřebovala se rozptýlit, přestat na všechno myslet. Rychlým krokem zamířila k sobě dobytu, zatímco zprudka oddechovala. Věděla o osobě, která jí může tohle dopřát.

„Tak jak to šlo?" ozvala se otázka ihned potom, co Gianna vstoupila do bytu, který celá léta, od jejího uvěznění, zel prázdnotou.

Neodpověděla. Skopla z nohou boty a několika kroky přešla do kuchyně, kde se zadívala na muže, který měl na kuchyňské lince připravené dva panáky, zřejmě na oslavu, nebo pro případ, že to nevyšlo a Gianna bude potřebovat uklidnit. Rozklepanou rukou jednu malou skleničku popadla a alkohol v ní do sebe kopla na ex.

„První část dobře, ta druhá špatně," vypadlo z ní, poté, co odložila skleničku, než přistoupila přímo k němu, objala ho kolem krku a vášnivě ho políbila.

Sirius překvapeně zamrkal, když to udělala. Polibek jí vrátil, ale než se stihlo stát cokoliv dalšího, nepatrně se odtáhl. „Co se stalo, Gio?"

„Potřebuju na všechny ty sračky, co se teď udály, zapomenout," poznamenala a zahleděla se mu do očí. „Ale pochopím, že to nechceš, když máš teď možnost ozvat se Lotte a..."

Tentokrát to byl on, kdo ji políbil. Charlotte Eastmondová byla kapitola života, kterou musel chtě nechtě ukončit a Gia se jevila jako skvělá možnost, jak s tím začít.

„Nepokračuj," zamumlal a udělal pár kroků směrem do obýváku, kde ji povalil pod sebe na pohovku, „k vašim službám, slečno Lloydová."