18. června 1996

Delaney se zakašláním upadla na kolena, jakmile se s ní Lucius Malfoy, vlastní strýc, přemístil do jejich rodinného sídla. Ruka jí vylétla ke krku, kolem níž se ještě před pár vteřinami jako škrtič obtáčela Luciusova paže, jako by se snad chtěla ujistit, že už tam opravdu není a ona může opět volně dýchat. Neudělala však ani dva pořádně hluboké nádechy, když jí kdosi popadl za krkem za límec košile a vytáhl ji na nohy. Přímo před ní stál viditelně už starší muž. Vlasy měl suce stejně blonďaté jako muž, kvůli němž tu Lana teď stála, ale u kořínků byly patrné šedivé odrosty. Tmavovlásce netrvalo dlouho zjistit, s kým má vlastně tu čest.

„Děda Abraxas," poznamenala znechuceně a hrdě pozvedla bradu, načež pohledem sklouzla na další přítomné. „Strýček Lucius a teta Narcissa. Stačilo by přizvat jen strejdu Rickona, babi Pennelope s Philipem a máme tu skoro rodinný sraz."

Abraxas Malfoy se zachmuřil a sevřel ve vrásčitých prstech svou hůlku. „Máš stejně nevymáchanou hubu jako měla tvoje matka. Jakým tónem to se mnou mluvíš?!"

Překvapeně zamrkala a kousla se do rtu, aby zabránila slzám, deroucím se do jejích očí, stéct po tvářích dolů, když se místností ozvalo hlasité plesknutí poté, co jí starý Malfoy vlepil facku. Probodla ho nenávistným pohledem. Babička měla pravdu a poznala to už během prvních pár vteřin, co Abraxase znala. Ten chlap byl labilní parchant.

„Budu s tebou mluvit tak, jak si zasloužíš," odsekla a ucítila, jak osoba, co jí držela za lem košile na nohou, zesílila své sevření.

„Tak to ne, holčičko. Teď jsi v mém domě, pod mou střechou a tady se dodržují moje pravidla. A pokud to dělat nebudeš, spolehni se na to, že se to neobejde bez trestu. Tady to nebudeš mít tak volný jako v domácnosti toho prašivého vlkodlaka," odvětil Abraxas.

„Remuse si do huby brát nebudeš!" bránila svého milovaného náhradního otce odvážně Delaney, ale v tu chvíli jí přistála na tváři druhá facka, až se jí hlava stočila do strany. Tvář jí štípala a pálila, ani se na sebe nemusela podívat do zrcadla, aby zjistila, že je jistě celá zarudlá.

„Odvěď jí do pokoje a nech jí tam pořádně se podusit, ona za chvíli zjistí, že být drzá se nevyplácí."

Muž, tedy alespoň si Lana myslela, že ji drží nějaký muž, ji silně chtil za ruce a doprostřed jejích zad zamířil hrot své hůlky. „Žádný blbosti, holubičko, jasný?"

Lana se otřásla nad tím, jak odporně jeho hlas zní. Slizký, hrubý a zkrátka odporný. Jistě takoví jsou všichni, kteří slouží Voldemortovi a mají cokoliv společného s Abraxasem Malfoyem. Neuměla si v jeho přítomnosti představit někoho sympatického a příjemného, to zkrátka nešlo dohromady. Kdo ze smrtijedů by taky mohl být sympatický a příjemný? Nikdo.

Mužovy hrubé ruce ji téměř vhodily do nějakého zašle vyhlížejícího pokoje tak hrubě, až upadla na zem a ze rtů jí sklouzlo několik nadávek mířených na jeho osobu, které ale očividně nevzal ani na vědomí, protože zabouchl dveře a kouzlem je pečlivě zabezpečil.

No jistě, kouzlo. Stačí jen najít hůlku a dostanu se odsud, došlo Delaney a ihned prohmatala všechny své kapsy. No jo, ty hloupá. Pustila jsi jí, když tě Malfoy popadl. A teď se odsud sama nějak dostaň, že? Zoufale složila hlavu do dlaní. Neměla ponětí, proč by jí tady Abraxas chtěl, kromě tedy přijmutí znamení zla. Její otec byl krvezrádce, vychovával ji muž, který trpí vlkodlačím prokletím, ani nechodila do Zmijozelu jako většina její pokrevní rodiny. Proč by byla pro Malfoye nějak důležitá? A taky, proč tu byla jen ona a Philip ne? Nestihli ho snad chytit, nebo to mělo co dělat jen s ní? Vůbec nic nechápala, neznala odpovědi a nesmírně ji to vytáčelo. Rozhodně neměla situaci pod kontrolou. Dostat se odsud nebude jednoduché, stejně jako vzdorovat starému Malfoyovi. S povzdechem zvedla hlavu z dlaní a rozhlédla se po pokoji, kde skončila.

Zmateně se zamračila, když na malém nočním stolku zahlédla povědomou fotku. Může tohle být...? Zvedla se a přešla k pohodlně vypadající posteli, přistrčené k jedné zdi. Ano, bylo to tak. Na nočním stolku skutečně stála fotka, jakou jim na její a Philipovy šestnácté narozeniny? Šestnáctiletá Aalyiah s širokým úsměvem, tvořícím na jejích tvářích drobné ďolíčky, a vedle ní její o rok mladší bratr Rickon, dle fotky hlasitě se smějíc něčemu, co se zrovna před jejich zraky zřejmě stalo.

Láskyplně po fotce v rámečku přejela prstem. Moc dobře si vzpomínala, co o ní tehdy babička Pennelope řekla. Je to focené na konci června sedmdesát šest, Allie bylo v té době relativně čerstvě šestnáct a Rickonovi patnáct. Tahle fotka vznikla úplnou náhodou, měla se fotit celá rodina na klasickou vážnou fotku, jiné jsme snad v rodiném albu ani neměli, kromě těch, kde byly mé děti jako batolata, ale tahle je výjimka. Chybí tam ještě váš druhý strýc, Lucius, ten zrovna odběhl někam za otcem, a Alia s Rickonem toho využili. Oslovili fotografa, jestli jim udělá jednu fotku jen společnou a chtěli to mít rychle z krku. Než se to stihlo, už se vracel Lucius, ale přerazil se o koberec, a když se ti dva rozesmáli, fotograf je vyfotil. Delaney v tu chvíli nepoznala, jestli byla její babička spíš dojatá, nebo smutná. A sama by to teď zřejmě nedokázala poznat ani na sobě.

Mísilo se v ní až moc pocitů. Chtělo se jí vzlykat nad tím, že svou matku nikdy nepoznala takhle veselou a bezstarostnou, ale zároveň chtěla mít radost z toho, že je zřejmě zamčená v jejím starém pokoji a má spoustu času na to, ho celý prozkoumat a alespoň z toho se pokusit poznat, jaká Aalyiah Malfoyová byla. Posadila se na postel, pohled stále fixovaný na rámeček s onou veselou fotkou. Napadlo jí, zda je její mladší strýc Rickon tady také, nebo jestli se někde po smrti Violette a Albertine neschoval a nezůstal někde v ústranní. Třeba by ho mohla najít a vyslechnout si jeho verzi vyprávění o Aalyiah, jak ji znal on.

Vtiskla na fotku něžný polibek a opět ji odložila na její místo. Potom se rozhlédla po pokoji a pohledem zakotvila na psacím stole ze světlého dřeva, stojícího pod jedním z oken v místnosti. Mohl ukrývat spoustu pokladů, určitě by stálo za to, ho prozkoumat, do čehož se také hned pustila.

V prvním šuplíku nenalezla nic kromě několika učebnic a pergamenů popsaných úkoly do Bradavic. Zdálo se, že její máma excelovala v hodinách lektvarů nějakého profesora Křiklana, jehož jméno Laně nic neříkalo. Pousmála se nad tím, jak pečlivá Aalyiah byla v zaznamenávání poznámek. Ona sama byla dost podobná. Upravený rukopis, všechno čitelně a perfektně rozepsané do několika řádků.

Další zásuvka už ukrývala mnohem větší poklady. Nacházelo se v ní několik otevřených obálek, nějaké byly tlustší, jiné hubenější, zřejmě podle délky dopisu. Delaney dlouze váhala nad tím, jestli chce do Aliina soukromí vkročit tak rapidně a číst si i její dopisy. Má na to právo? Hodí se to vůbec, nebo je to neslušné? Než jí její zodpovědné a slušné uvažování stihlo zarazit, uchopila do ruky obálku, na níž se vyjímala francouzská poštovní známka. Vyměňovala si Aalyiah dopisy s tím francouzem, s nímž byla původně zasnoubená, nebo to jsou dopisy úplně od někoho jiného?

Překvapeně zamrkala, když z dopisu vyklouzla fotka malého miminka, poklidně spícího v bílé zavinovačce, v něčí náruči. Otočila fotku a zadívala se ještě překvapeněji na text, opět napsaný Aliiným úhledným rukopisem na zadní straně fotky. Malinká Celeste Delacroix, první týden života. Znamenalo to, že její máma se osobně znala s rodiči Philipovy bývalé francouzské lásky Celeste a její mladší sestry Esmeé? Byly přítelkyně? Jak se vůbec tyhle dvě mohly seznámit?

„Ty jsi samé překvapení, mami," pousmála se smutně Delaney, po přečtení dopisu, rozepsaného na téměř dva listy papíru.

Denise Delacroix, za svobodna Denise Campbellová, její mamce nadšeně líčila každý den malinké Celeste, která se narodila stejného roku, jako Philip s Delaney, jen o pár měsíců dříve, v květnu. Lana se nad barvitým líčením toho, co všechno je na té maličké tak úžasné, musela usmívat, stejně jako nad tím, kde Denise dojatě děkovala Aalyiah za to, že jí tenhle život umožnila. Všechno bylo jasné. Tahle Denise si jistě vzala Jacquese Delacroixe, maminčina původního snoubence a utekla s ním do Francie, zatímco Aalyiah o tom všem musela vědět a ještě je kryla.

Schovala dopis nazpět do obálky, která následně opět skončila pečlivě schovaná v šuplíku. Musela za něj pořádně zabrat, aby se ten poslední vůbec otevřel. Nějak čekala, že v něm nalezně vrstvu prachu, ale zdálo se, že ač je pokoj dlouho neobývaný, někdo se o něj pravidelně stará a uklízí tam. Že by nějací domácí skřítci, nebo služebné? Všechno bylo možné. Jak babička Pennelope vždy říkala, v téhle rodině muselo být vždy vše perfektní.

„Cos nám to tady schovala?" zeptala se zmateně do vzduchu Delaney, když narazila na papírovou krabici, pod jejímž víkem se ukrývalo množství zkumavek, v nichž se třepotala a zářila drobná vlákna. Havraspárská studentka nemusela dlouho dumat nad tím, co právě objevila. Vhrkly jí slzy do očí, když si četla označení na papírovém štítku, který na sobě měla každá z nich.

Stezka v Zapovězeném lese. Oslava začátku školního roku. Večerní nálety na kuchyň. Vánoční výlet do Prasinek. První polibek pod jmelím. Vánoční ples. Odhalení tajemství. Každý z těch názvů byl pro Lanu něco zcela neznámého a doufala, že brzy bude mít příležitost si všechny vzpomínky prohlédnout.

Z úplného dna krabice vytáhla zažloutlou obálku. Pro dvojčata. Roztřesenýma rukama vytáhla list papíru z obálky a pustila se znovu do čtení.

Doufám, že první, kdo tohle najde, nebude otec, protože to by byla veškerá moje snaha, uchovat tyhle vzpomínky, marná.

Lany, Philipe, doufám, že to jste vy, nebo přinejmenším alespoň jeden z vás, kdo tohle najde a přečte si to jako první. Popravdě v tuhle chvíli ani netuším, jestli se mi opravdu narodí chlapeček a holčička, ale doufám v to. Protože mít brášku, co ti vždycky bude hlídat záda, je to největší štěstí, co tě může potkat, Lany, to mi věř.

Poslední dny se cítím hrozně mizerně. Nevím, jestli to je zásluha otce, Evana, nebo vás dvou, těch příšerek, co mi dorůstají v břiše. Proto jsem sem přidala i dopis, kdyby... no zkrátka kdyby se něco pokazilo, v což doufám, že se nestane, a já vám tohle budu moct ukázat sama, až budete dostatečně staří. A nebo, v případě, že se mi něco zlého stalo, si vás našel James a a sám vám tyhle vzpomínky ukázal, z jeho perspektivy, a taky se o vás postaral, což bych si moc přála. Ale přála bych si taky, abych i já byla ta, o kterou se postará, a ne aby to byla Lily. Jenže myslím, že se to nikdy nestalo.

Schovala jsem to tu pro vás, abyste viděly, jaký byl váš táta, jaká jsem byla já, když jsme se vídali během posledního ročníku v Bradavicích. Pokud jste ho totiž nezažili, tak tohle je alespoň malá kompenzace. Tenhle dopis tu zůstane v případě, že se něco pokazilo a já vám k tomuhle nebudu moci nic říct osobně. Doufám, že nebude zapotřebí, abyste ho někdy četli, ale po posledních dnech, kdy se cítím tak špatně... Raději myslím na všechny možnosti.

Moc mě mrzí, že jsem vás nemohla vidět vyrůstat, nepomáhala vám se školou, neodvedla vás na nástupiště 9 a 3/4, když jste jeli poprvé do Bradavic, ani nevíte jak moc mě to mrzí. Ale i když tam nejsem s vámi, spoléhejte na to, že na vás vždycky budu dávat pozor tam zhora. Strašně moc vás miluju, vy moje příšerky, ačkoliv už tam s vámi nejsem. Věřím, že vaše životy jsou o mnoho lepší, než byl ten můj. Že se vyhnete setkání s mým otcem, vaším dědečkem, že se budete radovat s vaším strýčkem Rickonem a tetou Violette, a jiste spoustou vašich sestřenic a bratranců (schválně, jmenuje se nějaké Rickonov dítě po mně? Jestli ne, asi ho začnu chodit strašit jako duch), a že si najdete lásku, člověka, co vás bude bezmezně milovat, ne jako já, a budete šťastní,  celý svůj život. Ze srdce vám přeju jen to nejlepší, zlatíčka moje.

Doufám, že se vám tyhle vzpomínky budou alespoň trochu líbit. Omlouvám se, že jsem vám nezařídila pořádné dětství, rodinu, jakou měly ostatní děti, ale pevně věřím, že to někdo zvládl za mě, ačkoliv mi to trhá srdce, že jsem to nemohla udělat já.

Hrozně moc vás miluju, i když nejsem s vámi, to si pamatujte,
S láskou,
Máma