1. ledna 1990

Zatímco na dalekém ostrově, kde se nacházelo depresivní vězení pro ty nejhorší zločince kouzelnického světa se truchlilo, dvojčatům Malfoyovým a vlastně i všem ostatním bradavickým studentům ubíhal školní rok rychlostí blesku. Barevný upršený podzim vystřídala bílá zima a ani ta se moc dlouho nezdržela, prosinec uběhl rychlostí blesků a prvního ledna jste nemohli projít po chodbě, bez toho, aniž byste nepotkali alespoň jednoho studenta od pátého ročníku výš, který by nenadával na kocovinu, jež ho sužovala. Přece jenom na silvestrovský večírek, pro nějž studenti sedmých ročníků dostali horko těžko povolení od ředitele, který se tomu ovšem jen smál a povolil to, zatímco profesorka McGonagallová s tím měla trochu větší problém, si nenechal ujít snad nikdo, kdo mohl přijít.

„Za čtyři roky budeme snad moct jít taky," posteskl si Roger, zatímco spolu s Delaney a Cedricem mířili na snídani.

„Chceš celý první leden strávit s hlavou u záchoda a bolestmi hlavy?" odvětila pobaveně Lana.

„Prý existuje nějaký lektvar na kocovinu, který tě toho zbaví," poučil jí její havraspárský kamarád, „jen se těžko shání. Ale tady by ho určitě někdo ze starších studentů měl."

„Táta mi vyprávěl, jak ho během školy měli vždycky s jeho kamarády zásobu, potom co po nějakém večírku v pátém ročníku byli na ošetřovně, aby jim dala madame Pomfreyová něco na žaludek."

„Ale ty večírky musí mít něco do sebe," uznal Cedric, „ty bys to nechtěla zažít Lany?"

„To se ví, že chtěla. Ale řekla bych, že ještě pár let zvládnu slavit jen s tebou na pokoji, abstinovat a pozorovat ohňostroj venku," odvětila s pobaveným úsměvem Delaney.

„Stejně mi šampaňský nechutná, nechápu, jako to lidi můžou pít."

Oba její společníci se zasmáli a vešli do Velké síně, kde je čekala vytoužená snídaně. Lana věnovala poslední úsměv Cedricovi, zatímco se spolu s Rogerem vydala ke stolu jejich koleje, Havraspáru. Na jednu stranu ji mrzelo, že už je po svátcích a nemůžou všichni tři sedět u jednoho stolu, ale pokud zrovna neměli hodinu spojenou s někým jiným, většinu času stejně trávili společně.

„Užila sis Vánoce?" zeptal se Roger, když dosedli na svá obvyklá místa u stolu. On na Vánoce odjel domů, jelikož jeho rodiče ho považovali za příliš malého, aby zůstal v Bradavicích i přes svátky, takže se se svou kamarádkou neviděl.

„Ale jo, docela jo," přikývla Lana a na chvíli ustala od plnění svého talíře všemožnými lahůdkami, „sice to bylo bez táty a babičky trochu zvláštní, ale užila jsem si to. Navíc, Ced tu zůstal taky, takže jsem nebyla sama. A co ty?"

„Popravdě už jsem se sem těšil a nemohl se dočkat. Doma to je fajn, ale Bradavice jsou Bradavice," zazubil se na ní.

Věnovala mu úsměv, načež se oba s chutí pustili do novoroční snídaně. Ani jeden z nich nevnímal, když se kolem jejich míst protáhli davem dva chlapci, Philip s Ashem, zabraní do hovoru.

„No takže jsi ty ročenky našel?" zajímal se zrovna Philip a mířil k nebelvírskému stolu.

„Našel, ale nemám tušení, jak v nich najít svoje rodiče," přikývl Ash, „těch fotek tam je strašně moc."

„Tak svou mámu najdeš snadno, ne? Předpokládám, že moc jiných těhotných tu nebylo, takže stačí najít nějakou zmijozelksou těhuli a zjistíš i její jméno, protože tam určitě bude napsaný."

Ashton přikývl. „No snad jo. Pomůžeš mi s tím? Třeba ti to pomůže najít i tvoje rodiče, když ti o tom babi nechce nic říct."

„Vlastně ani nevím, jestli to chci zjistit. Když o tom babi nemluví a akorát potom kvůli tomu brečí, třeba to byli nějaký parchanti. Kdo ví, třeba smrtijedi a teď oba hnijí v Azkabanu."

„No jak myslíš. Ale pomůžeš mi, viď?"

„Pomůže s čím?" vetřel se do jejich hovoru George Weasley, který se v závěsu se svým dvojčetem, posadil vedle nich.

„Se starou ročenkou," upřesnil Ash.

„Tebe to pořád drží?" povytáhl obočí Fred, „už půl roku jsi nic neobjevil."

„Chci znát alespoň jejich jména. Neměl jsem šanci je poznat, tak na ně budu myslet alespoň takhle."

xxx

„Budeme to dělat celou věčnost, Ashi," zakňoural Philip, když spatřil množství ročenek a fotek v nich, které budou muset projít, „ani se nemáme čeho chytit!"

„Ale máme," namítl Ash a ve všech ročenkách začal hledat stránky se zmijozelskými studenty.

„Jo? To by mě zajímalo co."

„Příjmení. Musím mít příjmení po jednom z rodičů, pravděpodobně po tátovi, když se brali, takže mezi nimi to určitě nebyl jen úlet," vysvětlil Philipovi svou teorii mladý Lloyd.

„Jak si můžeš být tak jistý, že najdeme správnýho Lloyda?" povytáhl obočí Philip, ale bez protestů si vzal na klín jednu z mnoha ročenek a začal listovat v části vyhrazené pro mrzimorské studenty.

„Uvažuj logicky," prohodil Ashton, „i pokud najdeme nějakého jiného Lloyda, tak nás to nějakým způsobem musí zavést k mému tátovi. Tak už nemel a hledej."

Několik dalších minut se mezi chlapci rozhostilo ticho. Oba listovali množstvím ročenek, ve snaze objevit tu, v níž se bude zmíněn otec jednoho z nich. Žádný z nich ani nedutal, ale zatímco Ash se soustředil spíš na to, zda svého otce skutečně objeví a zkoumal každou fotku a popisek k ní, Philip snad na každou fotkou přemýšlel nad tím, jestli se zrovna nedívá na jednoho ze svých rodičů. Na jednu stranu v něm rostla obrovská touha, zjistit o nich víc, ale na tu druhou nechtěl zjistit, že by mohl být synem někoho zlého, nebo nějakého smrtijeda, co sedí v Azkabanu.

Pohled mu sklouzl na dvě pohyblivé fotografie hned pod sebou. Tobias Lloyd. Tmavovlasý mladík navštěvující Mrzimor. A Philip po krátkém pozorování obličeje Tobiase a svého kamaráda zjistil, že je mu Ashton skutečně podobný.

„Ashi. Ashi, podívej!" oslovil ho a přisunul k němu ročenku rozevřenou na příslušné straně, „Tobias Lloyd, koukni na něj. Má stejný rysy v obličeji, jako máš ty. Vsadím se, že tvůj táta je tady na té fotce."

Ashton, nosící stejné příjmení, jako muž na fotografii, opatrně fotku vytáhl a přejížděl po ní pohledem. Philip měl pravdu. Skutečně kromě příjmení sdílel i rysy onoho Tobiase Lloyda. Bylo téměř jasné, že je to jeho otec. I on však učinil objev, stejně jako jeho kamarád.

Procházel ročenku Havraspáru, když narazil na fotografii, u níž bylo nadepsáno Gianna Lloydová. Nebylo třeba nějakého dlouhého analyzování, aby zjistil, že s ním i s oním Tobiasem v druhé ročence, sdílela stejné rysy, i barvu vlasů.

„Gianna Lloydová? Myslíš, že je to tvoje teta?"

Ashton jen přikývl a potom se podíval na ročník, aby měl jasno, v jakých letech hledat i svou mámu. „Sedmý ročník 77/78. To znamená, že jsem se narodil, ještě když studoval, tudíž moje máma je s největší pravděpodobností stejný ročník, jako on," zkonstatoval a poté pohlédl na fotografii Gianny, „myslíš, že je naživu, nebo jí taky zabili na té svatbě mých rodičů? Kdyby žila, tak bych asi vyrůstal u ní, nebo ne?"

„Třeba tam nebyla, já nevím, možná před válkou utekla," nadhodil možné řešení Philip.

„Zkusím najít i jí. Dost možná to je moje nejbližší možná žijící rodina."

„Ty si nedáš pokoj, viď? Myslel jsem, že chceš najít rodiče," reptal jeho kamarád.

„Chci. Ale ona by mohla být moje šance jak se dostat z děcáku, chápeš? Musím to alespoň zkusit!" oponoval Ash a s chutí se pustil do procházení dalších ročenek. Najde svou mámu a potom se o to samé pokusí i u své tety, jen ve větším měřítku. Ji totiž najde opravdu a v realitě. Možná zjistí, že je po smrti, nebo o jeho přítomnost nestojí, ale alespoň za pokus mu to stojí.

„Tak šup, šup, hledej dál, Philipe!" pobídl až moc akčně reptajícího kamaráda.

„Že já do toho vůbec šel," zabručel Philip, ale hledal dál.

Nutno podotknou, že najít druhého rodiče bylo o dost jednodušší. Jednu po druhé se probírali zmijozelským ročníkem a hledali na každé fotce nějakou dívku, která by měla nápadně viditelné těhotenské břicho.

„Mám ji!" vyhrkl šťastně Ashton, když narazil na fotku všech dívek ze zmijozelského sedmého ročníku toho roku, pózujících okolo profesora Křiklana, tehdejšího ředitele zmijzelské koleje, kterého ovšem chlapci neznali.

Jeho matka byla usměvavá blondýna, stála úplně vlevo, jednu ruku položenou na břiše a kolem ramen ji objímala jiná dívka, s velmi světlými blonďatými vlasy a modrošedýma očima, které ovšem vypadali tak nějak... smutně, na rozdíl od všech ostatních dívek.

„Večírek profesora Křiklana, zmijozelský sedmý ročník 1977/1978. Zleva Nathalia Yaxleyová, Aalyiah Malfoyová, Kayla Reeseová a bla bla bla, další spousta jmen," shrnul popisek Ashton, zatímco Philip konsternovaně hleděl na tvář Aalyiah Malfoyové. Ta studentka mu byla nějak nápadně povědomá, ačkoliv byla prakticky nulová pravděpodobnost, že ji někde potkal. Zřejmě jen nějaké deja vu.

„Najdi ji na těch samostatných fotkách," pobídl svého kamaráda, když se trochu vzpamatoval.

„Já je našel, Philipe," vydechl Ash, zatímco střídavě na obě fotky hleděl, „svoje rodiče. Našel jsem je a ještě k tomu zjistil, že mám někde tetu, kterou bych mohl najít."

„To je fajn, jsem za tebe fakt rád, Ashi," přikývl Philip a usmál se na něj. On sám vytáhl fotku, na níž byly všechny dívky toho ročníku, z ročenky a prohlížel si tvář blonďaté Malfoyové, jejíž rysy v obličeji nápadně připomínaly jeho babičku, čehož si ale nevšiml. Odkud tu ženu jen znal?