červen 1990

I druhý půlrok na oné britské škole uběhl rychleji, než si to kdokoliv stihl uvědomit. Jako lusknutím prstů tu najednou byl červen, úkoly se hromadily, zkoušky vysávaly energii ze studentů všech ročníků a teplo a slunečné počasí venku tomu moc nenapomáhalo. Komu by se totiž chtělo sedět v lavici a odříkávat nazpaměť naučené složení nadouvacího lektvaru, když bylo venku slunce a počasí ideální pro roztažení deky na trávě a vyhřívání se s knihou, či něčím dobrým k snědku? Myslím, že moc těch, kteří by to neudělali hned, jak by mohli, bylo pomálu. Vždyť už se blížil odjezd zpět domů a potom dva měsíce radovánek, dva měsíce bez učení, kdo by se netěšil? Ačkoliv v případě, že jste měli to štěstí a navštěvovali Bradavickou školu nebylo nijak zvlášť neobvyklé, že se vám nechce domů. Ta škola byla něco tak tajemného a magického, že odjet odtud znamenalo nepředstavitelnou překážku.

Obzvláště pro studenty sedmých ročníků, kteří si mohli užívat v této škole posledních okamžiků, jakožto studenti, byly poslední týdny těžké. Nejraději by trávili většinu času se svými přáteli, ale zkoušky byly tu a jen málokdo měl po hodinách učení a následném skládání zkoušky ještě energii či chuť něco podnikat.

Harper Woodworková se cítila stejně. Snažila se být ve zkouškách úspěšná, takže nad učením trávila spoustu volného času, ale i tak si sem tam našla chvilku pro nějaké to povyražení, formou některého z jejích spolužáků, či spolužaček. Nebylo žádným tajemstvím, že měla ráda pozornost a v jistých ohledech byla... Nenasytná. Milovala všechny různé večírky a popíjecí akce, navzdory tomu, že byla pilná studentka a své tělo často využívala k tomu, aby se trochu odreagovala. Což byl i důvod toho, proč byla teď tady, na chodbě před havraspárskou kolejí, stojící naproti svému příteli, Charliemu...

„Jak dlouho už to děláš, Hapy? Jak dlouho?"

Zastyděla se za sebe a za své činy, možná poprvé v životě. Prvně myslela, že být ve vztahu jí bude vyhovovat, bude mít zároveň kamaráda, i nějaký ten potřebný tělesný kontakt, ale jak se pár měsíců na to dozvěděla, byla prostě nespoutaná duše, neschopná dlouho vydržet u jednoho člověka. Potřebovala napětí, akci a vzrušení.

„Sám dobře víš, že letos jsme na sebe měli málo času, Charlie," povzdechla si, „ty jsi se snažil, aby ses dostal do Rumunska, do toho jsi byl primus a do toho ještě kapitán famfrpálového družstva. Jen málokdy jsme si povyrazili jindy, než jen na primaských obchůzkách a tohle prostě není to, o co já bych stála..."

„Proč jsi nic neřekla?" rozhodil rukama. Netušil, jestli ho tahle situace víc štve, nebo mrzí. „Udělala jsi ze mě idiota před celým ročníkem, možná před celou školou! Všichni věděli, že si nezávazně užíváš se všemi možnými kluky, ale i holkama, jenom ze mě jsi udělala idiota a poctivě jsi to mezi náma neukončila, i když už jsem tě nudil!"

„Není to tak, že bys mě nudil! Byli jsme nejlepší kamarádi, potom jsme spolu začali chodit a já měla jednoduše strach, že celý ty roky hodíš za hlavu a nebudeme se bavit vůbec, a to jsem nechtěla!" snažila se to zachránit.

„Tak ses rozhodla mi nic neříkat a podvádět mě? Takhle bys to dělala celý život?"

„Charlie," téměř vzlykla Harper, „prosím odpusť mi to. Já vím, chovala jsem se jako kráva, ale-"

Charlie rázně zavrtěl hlavou a odstoupil od ní, když se ho pokusila chytit za ruku. „Mrzí mě to, ale já na tohle prostě jen tak zapomenout nemůžu, chápeš to? Mezi námi je konec, definitivně. Možná se z nás časem můžou zase stát přátelé, ale nic víc. Prostě to skončilo, jasné?"

Jeho, teď už bývalá, přítelkyně dlouho mlčela, než jen mlčky přikývla, otočila se na podpatku a vklouzla zpátky do havraspárské koleje. Potřebovala se vybrečet, možná přejíst něčím sladkým, či naopak hladovět, až to bude bolet, nebo se opít. Jen nevěděla, v jakém pořadí přesně to udělat.

„Charlie, neviděl jsi- co se ti stalo?" zeptala se překvapeně Delaney, snažící se najít Harper.

Zrzavý mladík stojící před ní zatřásl hlavou a vynutil na tváři úsměv. „Tomu nemůžeš rozumět, Lan," odvětil. Byl jediný, kdo ji oslovoval takovou zkráceninou jejího jména.

„Vypadáš, jako kdyby ses měl za chvíli rozbrečet," oznámila mu bez obalu malá Malfoyová.

„Tak díky, prcku. Potřebuješ něco, nebo mě s mýma slzama a zhrzeným egem necháš samotné?" utrhl se na ní možná až moc nepříjemným hlasem.

„Wow, uklidni se, chlape," zakroutila hlavou, „kdybys viděl Harper, vyřiď jí, že jí hledám prosím."

Rozhodla se Charlieho stav dále neanalyzovat a vklouzla do havraspárské koleje, stejně jako před chvílí Harper. Vlak z Prasinek odjížděl už zítra ráno a ona chtěla ještě nějaký čas strávit se svými třemi přáteli, dvěma z Havraspáru a třetím z Mrzimoru. Měli se společně vydat na oběd, kde pobrat co nejvíc jídla a poté si jít sednout ven k jezeru, kde poobědvat venku na trávě.

Ačkoliv se jí to ze začátku moc nepozdávalo, Danelle Grammerová, její spolubydlící z pokoje, která se jí postupně začala dostávat pod kůži, byla úžasná holka a skvěle zapadla do její skupinky do teď tvořené jen Rogerem a Cedricem. Měla o několik let staršího bratra, který už do Bradavic nechodil a prozradil své mladší sestřičce veškerá Bradavická tajemství, včetně toho ohledně kuchyně plné jídla a domácích skřítků, odkud Danelle pravidelně nosila kopy jídla, na kterých si společně pochutnávali. I to byl důvod, proč se z onoho pikniku vraceli všichni nacpaní, až na samotnou Danelle, která se všem třem přátelům přátelsky posmívala.

„Nemám vás odvalit na ošetřovnu, aby vám madame Pomfreyová vypumpovala žaludky?"

„Hele je to tvoje vina, že bychom teď všichni posloužili jako dělové koule!" bránila se Delaney a rychlým pohybem rozmázla své kamarádce po obličeji poslední cupcake s krémem z burákového másla.

„Lany má pravdu! Teď je tvojí povinností dojíst zbytky, aby ti bylo alespoň z poloviny tak zle, jako nám!" přidal se Roger.

„Drahoušku, věř mi, že to rozhodně nemám v plánu," ušklíbla se Danelle a dala se se smíchem do běhu, když jí nad hlavou prolétla sušenka s kousky čokolády.

xxx

Philip si za celý školní rok Bradavice natolik zamiloval, že uvažoval dokonce i nad tím, jaké by to bylo, schovat se pod postelí ve svém pokoji a přečkat tu celé dva měsíce, do začátku nového školního roku. Ačkoliv se měl kam vrátit, na rozdíl od Ashtona, který musel zpět do dětského domova a svět kouzel na dva měsíce úplně opustit, stejně by nejraději zůstal tady.

„Nad čím přemýšlíš?" pošťouchl ho George, když už dobré dvě minuty, držel Philip v rukou svetr od uniformy a koukal do blba.

„Nechce se mi domů," přiznal Philip, „dva měsíce budu doma jen s babičkou a Oliviou a my se neuvidíme."

„Prosím tě, beztak to uběhne rychle a ani po náš nevzdychneš," ušklíbl se Fred.

„Nikdy bych neřekl, že jsi taková citlivka, Philipe," provokoval ho George.

„Tak to odvoláš, zrzku!"

„Neodvolám!"

„Ale odvoláš, nebo uvidíš!"

„Hoši zklidněte to na chvíli," přerušil je Ash, který zrovna vešel do jejich pokoje, a jeho přátelé přestali ve vzájemném provokování.

„Tak ty vypadáš ještě zamyšleněji, než Phily před chvílí," poznamenal Fred, „co se stalo?"

„Zjistil jsem, co je s tou mou tetou, na kterou jsme s Philipem narazili v ročenkách," vysvětlil Philip.

„A?"

„Kde je?"

„Co je zač?"

„Nechte mě mluvit a třeba se to dozvíte. Tahle Gianna Lloydová si vzala nějakýho Petera Pettigrewa. Toho zabil Sirius Black, než ho odvezli do Azkabanu. No a tam ona teď sedí taky."

xxx

Ze sluncem prohřátých Bradavic to do těchto míst bylo daleko. Tato místa byla skrytá zrakům i toho nejmocnějšího kouzelníka, či čarodějky, nikdo neměl ponětí, kde přesně se nachází. Někdo to bral jako výhodu, ale dívka, jež se právě v těchto místech nacházela, tento fakt, že nikdo, kdo by jí mohl pomoci, o tomhle místě nevěděl, nenáviděla. Musela se s tím vypořádat sama.

Tiše našlapovala a přecházela po potemnělém pokoji. Jediným zvukem v místnosti byl její nepravidelný dech. Odpočítávala si v hlavě vteřiny, z nichž nakonec byly minuty. Musela si být jistá na sto procent, že všechno projde bez problémů a v klidu. Bylo jí jasné, že pokud by ji chytili, tak by to nedopadlo dobře. Přinejmenším by schytala výprask a trest. A přinejhorším? Raději si nechtěla představovat, co by ji čekalo.

Nikdo netušil, že má v plánu tohle chladné nepřátelské místo, na samém severu Evropy, opustit. Ani její nejlepší přítel (pokud v Kruvalu něco jako přátelé existovalo), neměl tušení o tom, co se chystá provést. Neodvažovala se mu cokoliv říct. Nechala mu zašifrovanou zprávu, kterou (když jí bude štěstí přát), najde až ve chvíli, kdy bude daleko odsud a nebude šance, že by ji dostihli.

Odpočítala šestou minutu, bez toho, aniž by zaslechla sebemenší zvuk z pokoje nacházejícího se nad ní, čímž si ujasnila jedno: uspávací lektvar na jejího otce zabral a on teď snad už nějakou dobu klidně oddechoval ve svém pokoji, aniž by své dceři působil problémy při její akci. Egor Chernyshevsky spal teď jako špalek a Aline doufala, že neexistuje šance, aby se cokoliv podělalo. Snad.

Hodila si na záda batoh zajištěný nezjistitelným zvětšovacím kouzlem, aby v něm mohla odnést vše potřebné, a následně kouzlem otevřela okno. Uvnitř rozlehlého hradu nebyla možnost se přemístit pryč, ale pokud by dokázala z okna vylézt a alespoň pár vteřin se udržet na okenní římse, bude schopná se přemístit, jako to zkoušela už mnohokrát. Měla to tak naučené, že by to zvládla i po slepu.

Jedna noha, druhá noha, tři pevné body, hlavně nepanikařit a nedívat se dolů. Pevně v prstech sevřela hůlku, přivřela oči a soustředila se. Tiché prásk a najednou nebylo široko daleko jediného bdícího člověka. Zvládla to.