„Everarde já tě prosím, nenech rodiče, aby-"

Šestnáctiletá Pennelope Averyová vyjekla, když ji starší bratr uhodil do tváře a následně ji prsty zamotal do vlasů, aby jí donutil zvednout hlavu a koukat přímo na něj.

„Jsi odporná, Pennelope. Můžeš být ráda, že jsem to rodičům neřekl, protože se vsaď, že by tě za to bez milosti vydědili!" procedil nenávistně skrz zatnuté zuby, jak ním lomcoval vztek. Pustil sestřiny světle hnědé kadeře a nechal ji dopadnout na kolena.

Dívka měla v očích slzy. Její bratr, její starší bratr, který na ni vždy koukal pyšně a staral se o ni jako oko v hlavě měl teď v očích znechucení a nenávist. Jako kdyby nebyla víc než špína na jeho perfektně vyleštěných botách. Doufala, že když se mu se svým tajemstvím svěří, tak ji bude chápat, podpoří ji, ale to by se po něm zřejmě chtělo moc.

„Však uvidíš, až si příští léto vezmeš Abraxase, tak ten tě naučí," pokračoval Everard Avery, zatímco sledoval, jak se jeho sestra s námahou zvedá ze země. „A na tyhle hlouposti už ani nepomyslíš. Chceš přece udělat otci s matkou radost, vdát se a mít děti, ne?"

Přikývla, navzdory tomu, že při pomyšlení na jednoho z bratrových přátel, Abraxase Malfoye, jemuž byla zaslíbená, jak mu u oltáře slibuje věrnost a lásku, se jí zvedal žaludek. Stejně jako z představy, že zrovna on bude otec jejích dětí a bude s ním muset udržovat vztah. Se vším všudy.

„No tak vidíš. Mohla bys snad mít potomky s ženou? Ne. Nehledě na to, že je to odporné a nepřirozené. Už o tom nikdy nechci slyšet ani slovo, jasné?" varovně se na sestru zahleděl. Neměla jinou možnost než znovu přikývnout. „Matka s otcem chtějí, abychom zítra přijeli z Bradavic domů. Pořádají vánoční večírek a chtějí tam oznámit jako novinu i vaše zasnoubení, tak se opovaž o tomhle jenom zmínit, rozumíme si? Jsi jenom zmatená, protože jsi nikdy nepoznala pořádného muže. Věř mi, s Abraxasem se to změní. On dokáže změnit názor na to, co se ti líbí."

„Zní to, jako kdybys mluvil z vlastních zkušeností, bratře," popíchla ho Pennelope, ve snaze bratra pobavit, ale Everard zrudl zlostí a vytáhl hůlku z rukávu. Jeho mladší sestra se jen tak tak vyhnula paprsku rudého světla, který ji prolétl jen pár milimetrů nad hlavou.

Hbitě si chytila dlouhou sukni, aby se jí nepletla při běhu a namísto toho, aby se omluvila, jak za ní bratr pokřikoval, zatímco jeho sestra se hbitě se smíchem vyhýbala několika paprskům světla, než to vzdal a přestal. Proběhla kolem velké síně, proklouzla kolem profesora Křiklana, kouzlem nadnášejíc jeden z několika stromků, kterými měla být vyzdobená Velká síň během adventu. Ani se nezastavila, aby si kouzelnou výzdobu prohlédla, jak by to jistě udělala jindy, jenom se pousmála při pohledu na mladý pár, vyznávající si lásku pod kouskem jmelí, visícím na stěně, než se od sebe zase odtáhli a pustili se zpět do práce, a proběhla chodbou, aby se dostala na bradavické pozemky. Míhala se kolem ní bílá zasněžená krajina, než se zastavila u velkého stromu poblíž zamrzlého jezera.

Opřela se o statný kmen, přivírajíc oči, aby se trochu vydýchala. Od úst jí šla pára, jaká byla venku zima. Ač byly její šaty s dlouhými teplými rukávy, nedokázaly ji před chladem zachránit a už vůbec ne v okamžiku, kdy euforie z toho, jak svého bratra poškádlila, vyprchala a na ni opět dolehla tíha toho, že je zasnoubená a příští léto ji čeká svatba, nehledě na to, že její srdce tluče úplně pro někoho jiného. Tvář se ji zkřivila smutkem a po tvářích stekly slzy, načež se zády svezla po hrubém kmeni stromu a dopadla do sněhu pod ní. Celé tělo jí začalo mrznout už pár vteřin poté, co se do sněhu usadila, ale nebrala to na vědomí.

„Co je tohle za Vánoce," zašeptala si pro sebe zarmouceně, „nejprve to nedorozumění s Meredith, potom zasnoubení s Abraxasem, teď tohle... Proč nemůžu žít v době, kde by bylo normální, že má žena ráda ženu, nebo muž muže?"

Chtělo se jí plakat. Vybavila si, jak před malou chvílí sledovala onen zamilovaný páreček, jak se oddává polibkům pod jmelím. Tohle ona nikdy nebude moci v Bradavicích zažít, ne s tím, koho by tam opravdu políbit chtěla. Ale s pocitem viny a znechucení tam bude muset líbat Abraxase Malfoye, po jejich svatbě kdykoliv se mu zachce a bůh ví, jestli svého domnělého práva na ni a její tělo zejména, nevyužije už nyní, když je do svatby stále ještě relativně daleko.

Smutek vystřídal vztek. Uhodila zatnutou pěstí do sněhu a vyhodila do vzduchu sníh, který zachytila v prstech. Rozprášil se všude kolem, zatímco ona to se slzami v očích sledovala a vztekem vepsaným ve tváři sledovala a přemýšlela, zda by nebylo nejlepší si jen klidně lehnout a nechat sníh, aby ji zasypal a pohřbil zaživa. Bylo by po starostech.

Proseděla tam pod stromem dlouhé minuty, možná už půl hodiny a přesto to nešlo. Představit si svůj život po boku Abraxase bylo nemožné. Ten mladík se jí nelíbil. Už na první pohled na něm bylo něco zkaženého, už jen to, jak se motal okolo té zvláštní partičky Toma Raddlea, k níž patřil i její bratr. Za celé ty roky s ním prohodila sotva deset pořádných vět, nic o něm nevěděla, vůbec ho neznala. A navíc ji nepřitahoval. Ne tolik, jako ji přitahovala Meredith, nebo jako potajmu snila o Olivie Mulettové, které jednou vpadla do šatny, když se převlékala po tréninku famfrpálu a Pennelope se snažila v chaosu někam schovat před svým rozdurděným bratrem, lamentujícím nad výhrou Oliviina nebelvírského týmu nad tím zmijozelským.

Opřela se o strom za sebou a zavřela oči. Byl přece advent, předvánoční čas, na nějž se vždycky z celého roku těšila nejvíce, tak proč si ho nesnaží užívat jako obvykle? Odpověď byla jasná. Když jí tentokrát nepřinesl nic dobrého, proč by to měla dělat, že? Jak úžasné by to bylo, kdyby skutečně platilo to, co vždy říkala její babička. Že o Vánocích, kdy se stal ten největší zázrak a Ježíš Nazaretský vstal z mrtvých, se od té doby pořád dějí zázraky. Někdy malé, že je člověk ani nepostřehl, ale jindy se vyplnily i ty nejtajnější touhy a sny.

„Jestli mě slyší někdo, kdo to dokáže zařídit," zamumlala usínající Pennelope, „tak ať to prosím udělá. Teď hned."

„Nemůžu ti slíbit, že dokážu zařídit, co by sis přála, ale co můžu je říct ti, že tímhle si akorát zaděláváš na pořádný zápal plic."

Světlovlasá dívka schoulená u kořenů stromu se ani nehnula, když nad sebou ten sametový hlas se silným irským přízvukem zaslechla. Jen se schoulila do klubíčka a tělo se jí třáslo pod náporem chladu. Tmavovláska, stojící nad ní v teplém pleteném vánočním svetru v nebelvírských barvách odložila koště a starostlivě se k dívce dole sehnula. Jakmile odhrnula několik mokrých pramenů z její tváře, bylo jí jasné, jaké zmrzlé ptáčátko tady našla. Jemně vzala Pennelope Averyovou do náruče a zamířila s ní ke vchodu do školy. Pennelope se ale protestativně zachrula a pokusila se jí z náruče vyklouznout.

„Neblázni. Madame Addingtonová sice na ošetřovně není, ale ty musíš hned do tepla," napomenula dívku ve své náruči.

„Nechci do školy. Někde tam jistě číhá můj bratr a až mě najde..." Pootevřela oči a Olivia v nich zahlédla strach. Strach ze svého vlastního bratra.

„Tak se přestaň kroutit," napomenula ji jemně. „Vezmu tě do šaten. Je tam teplo, horký čaj a cukroví."

Prvním krokem po příchodu do šatny nebelvírského famfrpálového týmu bylo vyhnat zbylé spoluhráče, kteří tam tlachali po konci tréninku. Všichni vypadali překvapeně, když jejich kapitánka vpadla dovnitř s promrzlou zmijozelskou studentkou v náručí.

„Livko?" povytáhl tázavě obočí brankář jejich týmu. „Co to vyvádíš?"

„Na nic se mě neptej, Sebe," zavrtěla hlavou tmavovlasá střelkyně. Vrhla na své tři zbylé spoluhráče prosebný pohled a její přátelé pochopili. Jejich mlčenlivá chytačka s vlasy až do pasu spletených v rozcuchaném copu k ní přistoupila s krabicí cukroví, která se už pravidelně každé Vánoce v jejich kabině nacházela a následně i čajový sáček. Poté se na svou kapitánku usmála a všichni tři opustili kabinet, zanechávajíc Oliviu s Pennelope osamotě.

Pennelope už nedřímala. Oči měla doširoka otevřené a zatímco jí po obličeji stékaly ledové kapky rozpouštějícího se sněhu, vlivem tepla, jaké uvnitř panovalo, sledovala dívku, která ji sem dostala.

„Musíš se převléct z těch mokrých šatů," poznamenala Olivia a po odložení sladkého cukroví, ukořistěného v kuchyni, si přes hlavu přetáhla nebelvírský svetr a ten následně podala Penny.

„Nic pod nimi nemám," prozradila jí stydlivě a nejistě mnula svetr v ruce.

„Otočím se a udělám ti zatím čaj, abys měla soukromí," ujistila ji Olivia s klidným úsměvem na tváři a taky tak učinila. Dřepla si k druhé lavici, aby mohla bez rizika, že vodu vylije všude kolem, použít dobře známé kouzlo, aby naplnila hrníček vodou, následně ji zahřála a nechala v ní louhovat sáček čaje.

„Olivio?"

Měla nutkání se otočit, ale nechtěla ji vyděsit. „Copak?"

„Potřebovala bych i něco na nohy."

Zasmála se a Pennelope napadlo, že ten smích je jedna z nejhezčích věcí, co kdy slyšela. Smála se už tehdy, když jí vpadla tak neomaleně do šatny v půlce převlékání a sjela pohledem na její polonahé potetované tělo. Bože, přestaň na to myslet, Penny, okamžitě, napomenula se v duchu, ale i přes to sjela pohledem na Oliviino tělo v obtáhlém bílém tričku s dlouhými rukávy a širokých plandavých kalhotách. Kdyby si tohle oblékla ona, tak by to za to doma pěkně schytala.

„Tak vezmeš si je, nebo tu budeš stát polonahá?" navrátil ji do reality hlas mladé střelkyně, která jejím směrem natahovala podobné volné kalhoty, jako měla na sobě ona. Pennelope už teď bylo jasné, že jí budou příliš velké, ostatně jako svetr, který jí klouzal z ramene, ale nehodlala to řešit. Už jen kvůli tomu, jak oblečení úžasně vonělo tou omamnou vůni, jaká ji obklopovala před chvílí, když ji Olivia nesla sem, to musela vydržet.

Nikdy na sobě neměla nic tak příjemného a teploučkého, jako byl červenožlutý svetr s nebelvírským znakem na hrudi obohacený o vánoční motivy, vonící po vanilce a čaji, a pochybovala, že si ho kdy bude vůbec chtít sundat. Vůbec nebyl kousavý a nepříjemný jako jiné svetry. Měkoučká vlna, z níž byl upletený jí klouzala po nahé kůži a příjemně hřála. Zabořila do něj nos, když si myslela, že se Olivia nedívá a na tváři jí to vykouzlilo úsměv. Stejně jako majitelce svetru, která ji pozorovala, aniž by o tom Penny tušila.

Olivia se musela držet, aby si jí k sobě nepřitáhla a svetr z ní nestáhla, ačkoliv musela uznat, že v něm vypadala sladce. Světlé hnědé vlasy se jí vlivem vlhka zkroutily, takže spadaly podél jejího obličeje v malých vlnkách, v našedlých očích konečně neviděla strach, jako před malou chvílí, když ji chtěla odnést do školy na ošetřovnu, aby se zahřála tam. Sledovala ji s úsměvem na tváři, jak s hrnečkem čaje, o nějž si zároveň ohřívala ruce zkřehlé chladem, procházela nebelvírskou šatnou, pro ni naprosto neznámým místem a na tváři jí pohrával malý úsměv. Livce v tu chvíli přišla na o rok mladší zmijozelka naprosto kouzelná a neodolatelná.

Přistoupila k ní blíž, hleděla jí do tváře, kvůli čemuž musela Pennelope zvednout hlavu, protože ji tmavovláska o dobrých patnáct čísel převyšovala. Znovu pocítila ten zvláštní pocit, energii jak kdyby pulzující mezi nimi, jako tehdy po famfrpálovém zápase. Přejela pohledem její pohlednou tvář s mírně křivým nosem - následkem zranění právě z jejího milovaného famfrpálu, který by jí na ostatních připadal jako nedokonalost, ale Olivie z nějakého důvodu slušel a seděl k ní. Olivia si ji tmavýma očima bedlivě prohlížela, stejně jako Penny zkoumala ji, ale na poslední chvíli ustoupila.

„Prozradíš mi, proč jsi tam venku vůbec byla? V takovémhle počasí a navíc jsi plakala?" nadhodila po dlouhých minutách ticha. Nedokázala od ní odtrhnout pohled ani poté, co Pennelope to udělala a raději se věnovala vánočnímu zdobení na stěnách. Sem tam někde viselo jmelí, jinde zase poletovala malá kouzelná světýlka, dodávajíc té dřevěné místnůstce romantický a útulný nádech. Mary Goodyová, jedna z odrážečů jejich týmu trvala na tom, že když už je Olivia jako blázen nutí trénovat i během adventu před vánoci, zútulní si jejich útočiště na famfrpálovém hřišti právě vánočními dekoracemi, sladkostmi a cukrovím z kuchyně a neomezenou dávkou horké čokolády a čaje. Dokonce i malý stromeček měli, tedy pokud se tak dalo říkat několika malým smrkovým větvičkám svázaným k sobě a vsazeným do skleněného džbánu s vodou v rohu místnosti.

„Je to složité," povzdechla si hnědovláska a na malou chvíli se od ní odvrátila. „Moji rodiče chtějí, abych se už příští léto vdala a nezůstala jim na krku. Jsem zasnoubená s - podle nich - perfektním čistokrevným mladíkem, se kterým budu mít úžasně sladké děti a mým posláním bude jenom porodit dostatečný počet jeho potomků, u kterých potom budu muset řešit zase jejich svatbu a jejich partnery a takhle to půjde jako nekonečný koloběh pořád dokola."

„Ale ty ho nechceš, viď? Nějak ti ublížil, když jsi mu to řekla? Proto ty slzy?"

„Ne. On ne." Viditelně zaváhala. „To můj bratr má tohle na svědomí. Řekla jsem mu, že Malfoye nechci. N-nechci ani žádného jiného muže, aby si mě vzal"

Teď už jí do očí vhrkly slzy a Olivia k ní přistoupila, aby ji mohla vtáhnout do objetí. Nechala ji, ať jí zaboří tvář do hrudi a vybrečí se. Třásla se potlačovanými vzlyky, které se marně snažila utišit a ruce měla pevně omotané okolo Oliviina pasu. Držela se jí jako záchranného bodu. Olivia se na ní něžně usmála a otřela jí slzy z tváře, když se Pennelope dokázala odtáhnout a vzhlédnout k ní. Pennelope si vložila do pusy nabízený vanilkový rohlíček a chtěla se pustit do dalšího vyprávění, ale její tmavovlasá společnice už jí nedovolila pokračovat.

Palcem jemně setřela cukr, z onoho sladkého kousku cukroví, který utkvěl na Pennelopině spodním rtu. Její druhá ruka mezitím povyhrnula lem onoho vánočního svetru, který světlovlásku zahříval, a její horká dlaň se usadila na holé kůži v oblasti pasu dívky před ní. Nedokázala už zabránit té touze dotýkat se jí.

Bez toho, aniž by s ní přerušila oční kontakt donutila Pennelope couvnout o několik kroků dozadu, kde narazila zády do zdi. Skousla si ret, když se kolem zatřepotala vánoční světýlka a ona v jejich světle vypadala ještě neodolatelněji a zároveň tak moc nevinně. Jakmile ale spojila jejich rty, pochopila, že až takové neviňátko nebude.

Pennelope ji líbala nenasytně a hladově, přesto však stále něžně a láskyplně, jako kdyby to byl poslední polibek, jenž měla prožít. Prsty měla zapletené v tmavých hustých kadeřích své společnice a odtáhla se od ní jen na tak dlouho, aby jí Olivia mohla přes hlavu přetáhnout onen svetr, který ve své mysli před chvílí tak obdivovala. Teď jí přišel nepotřebný. Už jí nebyla zima. Livin polibek v ní rozpálil spalující oheň, jenž celé její tělo dokonale prohřál. K čemu byl svetr, když se mohla nechat zahřát láskou a Livinými něžnými doteky.

Ani jedna z dívek si nevšimla toho, že nad jejich hlavami, přímo po místem, kde si tak vášnivě vyznávaly lásku rozkvétá malá větvička jmelí. Každou vteřinou byla čím dál zelenější, hustější a obrostlá nespočtem bílých bobulek a drobných kvítků. Protože láska byla to nejsilnější kouzlo, jaké na světě bylo. Obzvlášť pak v předvánočním čase, čase plném lásky, splněných přání a vyplněných snů. A Pennelope se ten její vyplnil. Poznala lásku. Spalující, upřímnou a čistou lásku, jakou ještě nikdy předtím k nikomu necítila. Až nyní. Teď o Vánocích si užívala své splněné přání plnými doušky. Užívala si Oliviinu přítomnost neřešíc, co bude za den, týden, či za půl roku. Žila teď a tady pro tuhle chvíli, kdy si mohla možná naposledy užít vánoční polibky pod jmelím s člověkem, pro kterého bilo její srdce.