„Jsi nervózní."

„Nejsem!"

„Ale jsi, já to na tobě poznám."

„To v tom asi moc dobrý nejsi, protože já nervózní nejsem. Nemám důvod."

„Ne? Takže to, jak jsi vykládala včera večer Laně, že se bojíš toho, jak bude mamka reagovat, že nám doma budeš překážet, nebudeš se jim to líbit a tak dále a tak dále, není známka nervozity?"

„Frede, já tě-"

„Dovolím si tuhle vaší manželskou hádku přerušit, děti, nebo tady někdo přijde k úrazu. Nebo ještě hůř, začnete se  usmiřovat a toho já vážně nepotřebuju být svědkem."

Fred Weasley se rozhodl slova svého bratra ignorovat a raději objal svou přítelkyni okolo ramen a líbl ji do vlasů. „Není třeba být nervózní, Bertie, ale po takové době už je čas tě oficiálně uvést do rodiny, když na to do teď nebyl čas. A vždyť víš, že mamka si tě zamilovala v okamžiku, kdy jsi vstoupila do dveří, taťka to samé a většinu ostatních už znáš ze školy, tak kde je problém?"

„Nemůžeš vědět, jestli se jim budu líbit," podotkla Albertine.

„Naše mamka neumí nemít ráda snad nikoho, takže toho bych se rozhodně nebál," zazubil se na ni druhý ze zrzavých dvojčat, zatímco zamykal dveře bytu, jenž společně se svým bratrem a jeho přítelkyní obýval. „Vsadím se, že druhý den už budeš po domě chodit ve Weasleyovském svetru s velkým A na hrudi."

Blondýnka se konečně trochu uklidnila, ale nervozita se ozvala znovu, když se jejich tříčlenná skupinka přemístila před vysoký dům na samotě a vykročila naproti usměvavé baculaté ženě s hustými vlasy v totožném odstínu, jako mají její děti a tím nejpříjemnějším úsměvem na tváři, vedle níž stál i její muž, se stejně tak zrzavými vlasy. Oba dva stáli před domem a zřejmě své syny netrpělivě vyhlíželi. Albertine nejprve ukročila dozadu, aby dala rodině možnost se přivítat, ale nezůstala tam dlouho, protože ji Fred zatáhl za paži, spiklenecky na ni mrknul a poté už ji postavil přímo před své rodiče.

„Albertine!" spráskla ruce paní Weasleyová ruce a nadšeně se usmála. „Jsem tak ráda, že tě konečně můžeme u nás doma patřičně přivítat a pohostit."

„Moc ráda vás zase vidím, paní Weasleyová," oplatila ženě úsměv Alby a napřáhla jejím směrem ruku. Molly Weasleyová si ji ale přitáhla do objetí, po čemž za sebou Albertine zaslechla Fredovo uchechtnutí. Tak jo, tohle zatím vypadá dobře, poznamenala si už o něco klidněji sama pro sebe v duchu blondýnka. „Pane Weasley," usmála se poté i na muže vedle.

„Doufám, že si to po těhlech vánocích s Fredem ještě nerozmyslíš, Albertine." Ani Pan Weasley nevypadal nijak nesympaticky, ostatně stejně, jako jeho žena, kterou objímal okolo ramen.

Blondýnka se na malou chvíli ohlédla na mladíka za sebou, který se jen nevinně zadíval jinam. Zasmála se a otočila se zpátky na jeho otce. „V to taky doufám, pane Weasley, ale myslím si, že to nehrozí. Ještě jednou vám děkuji, že můžu Vánoce strávit u vás, ani nevíte, jak si toho vážím."

„My jsme rádi, že tě po těch letech konečně můžeme přivítat u nás drahoušku. Tak šup, pojďte dál!" odpověděla za Arthura paní Weasleyová a ustoupila, aby dvojčata spolu s Albertine mohli vstoupit do dveří.

xxx

„Můžu s něčím pomoct?"

Molly Weasleyová se na svou potencionální snachu usmála. „Běž se bavit s ostatními drahoušku, já na to stačím sama."

Blondýnka se ohlédla do obývacího pokoje, kde se právě Fred s Georgem bavili tím, že střídavě vykukovali na čerstvě narozenou Victoire Weasleyovou a následně se s ní pohupovali do rytmu hudby, která tiše hrála a dodávala útulnému domu ještě příjemnější atmosféru. Usmála se při pohledu na tom, jak opatrně Fred malou holčičku držel v náručí a poté se obrátila zpátky na paní Weasleyovou. „Myslím, že kluci si teď našli jinou zábavu a vystačí si sami. Ráda vám pomůžu, ať to není celé jen na vás."

„Opravdu to ale není nutné nepřijela jsi přece, abys mi tu pomáhala vařit."

„Přijela jsem, abych si konečně zase užila Vánoce se vším všudy a mezi to neodmyslitelně patří i pečení a vaření," prohlásila Albertine a chopila se dřevěného válečku. Než se paní Weasleyová nadála, měla vyválené těsto a vykrajovala z něj hvězdičky a sněhové vločky, které následně kladla na plech.

„Posledně mi Fred říkal, že tvoje maminka je v Americe, je to pravda? Nechystá se vrátit?" zajímala se zrzavá žena, připravující sváteční večeři.

„Když jsem s ní mluvila naposledy, tak říkala, že se vrátí až na svatbu, nebo až bude moct hlídat vnoučata," odvětila s pobaveným úsměvem Bertie. „Těžko říct, jestli se toho někdy dočká."

Molly se ohlédla do obývacího pokoje, na stejné místo, kam před chvílí koukala Albertine. „Ještě jste k tomu s Fredem nedospěli?"

Albertine pohlédla na svého přítele a srdce se jí sevřelo úzkostí při pomyšlení na to, co všechno si společně během museli prožít. Drobné jizvy na Fredově těle toho byly důkazem.

„Letos se k tomu nenaskytla ta správná příležitost, řekla bych," povzdechla si. „Byli jsme rádi, že jsme se dostali ze všech těch zdravotních problémů a na tohle nějak nezbyl čas myslet. Ale oba si přejeme založit rodinu, jen zatím nevíme, kdy na to dojde." Zůstala chvíli koukat na to, jak Fred láskyplně shlíží na miminko ve svých rukou, než se znovu vrátila k předchozí činnosti - vykrajování a skládání neupečených sušenek na plech. Do očí se jí přitom nahrnuly slzy, jež rychle zamrkala, aby nestihly sklouznout dolů po tvářích. Vzpomínka na předchozí samovolný potrat byla pořád téměř stejně bolestivá, jako v okamžik, kdy zjistila, že miminko rostoucí v jejím lůně nemělo tolik štěstí, aby dorostlo a vykouklo na svět, kde by mladému páru mohlo přinést tolik štěstí a radosti. Mimoděk shlédla na své břicho a i přes slzy na její tváři vykoukl malý úsměv.

Doufám, že tentokrát to zvládneme, broučku. Jinak by to nebylo moc hezké vánoční překvapení, nemyslíš? broukla v duchu k tomu malému človíčkovi, momentálně okupujícím její tělo. Dny pomalu plynuly a jelikož už byla téměř dva týdny za třetím měsícem, zdálo se, že se konečně blýská na lepší časy. Molly se na ní vědoucně podívala, jako kdyby přesně věděla, na co Albertine pomyslela a co se s ní děje a povzbudivě jí stiskla ruku. Bertie se usmála. Jako kdyby měly ženy na těhotenství nějaký šestý smysl, prozrazující jim, kdo příchod potomka očekává, a kdy se jedná pouze o přílišné množství snězeného cukroví.

Ucítila na svém začínajícím kulatém břiše teplé dlaně a zezadu se na ní natiskla povědomě vonící osoba. Usmála se a políbila Freda na tvář. „Přišel jsi pomoct?"

„Přišel jsem se zeptat, kdy bude večeře," opravil ji zrzek, který opatrně pohladil její bříško, než se odtáhl a přešel k druhé ženě, aby od ní zjistil, za jak dlouho bude večeře, už teď provoňujíc celý dům.

„Můžete s Georgem připravit stůl," zaúkolovala ho paní Weasleyová, aby ho odehnala z kuchyně a on nemohl nic ujídat, ale přesto ho musela plácnout přes prsty, když se pokusil uždíbnout kus syrového těsta na sušenky. „Bill s Charliem vám určitě pomůžou, tak hybaj. Rozložte ho v obývacím pokoji, ať se všichni vejdeme a potom tam dones talíře a všechno ostatní potřebné."

Políbil svou mámu na tvář a rychle odspěchal za bratry, aby jim oznámil, co je jejich úkolem. Při odchodu ještě stihl stisknout Bertiinu ruku ve své. Netrvalo dlouho a všech třináct přítomných se sešlo u jednoho velkého stolu. Pan Weasley pozvedl do vzduchu svou skleničku šumivého vína a usmál se na všechny přítomné.

„Rád bych pronesl vánoční přípitek, než se všichni pustíme do té výtečně vonící večeře," začal mluvit pan Weasley a nejprve všem okolo věnoval úsměv. „Jsem rád, že jsme se tu všichni ve zdraví sešli a máme mezi sebou i několik nových tváří a přírůstků," krátce pohlédl na svého nejstaršího syna a své první vnouče v náručí Billovy pohledné manželky. Chystal se pokračovat, ale přerušil ho Fred.

„Promiň taťko, ale když už jsme u těch nových přírůstků..." začal a vstal stejně jako blondýnka vedle něj, v zeleném svetru s bílým A na hrudi, přesně jak předvídal George. „Tak já a Bertie máme taky jednu veselou zprávu."

Albertine přikývla a vytáhla z kapsy dlouhé tmavé sukně drobnou černobílou fotku, kterou podala Molly, sedíc po její levé ruce. Ta si připlácla dlaň na pusu a oba sevřela v objetí. „To je úžasné, Albertine!"

Strhl se nával gratulací ze všech stran. George, kterému to tajemství Fred poodhalil už pár dní zpátky se nadšeně šklebil a bratrovu těhotnou přítelkyni objal, stejně jako jeho ostatní sourozenci. Paní Weasleyová, ale i Hermiona s Ginny se nadšeně usmívaly a kdyby je pan Weasley nepřerušil, zřejmě by se mezi všemi třemi strhla vášnivá debata na téma dětí, do níž se chystala zapojit i Fleur, která se ale nakonec spokojila jen s objetím a s francouzským přízvukem se jí vyptala na pár podrobností, aby byla v obraze. Bertie jen trpělivě odpovídala a tiskla Fredovu ruku v té své.

Teď už to zvládnout musíme, jasné? broukla v duchu ke svému břichu, než se slova znovu ujal Arthur. Vidíš, jak se na tebe všichni těší.

Později onoho večera se debatě na téma těhotenství stejně neubránila. Od Fleur dostala spoustu užitečných, i zbytečných rad, Ginny nadšeně mluvila na bříško, zatímco Hermiona se snažila přispět do debaty nastávající maminky a novopečené maminky svými načtenými znalostmi. Zatímco ostatní se shromáždili u stolu, rozbalujíc několik dárků, do teď usazených pod nazdobeným stromečkem, teď už roztříděných na několik malých hromádek na stole, podle místa sezení, čtyři ženy probíraly všechno možné, od dětí po svatební šaty. Nebylo tedy divu, že o pár hodin později se Albertine vracela do postele utahaná jako kotě a bez ustání zívala. Fred nejednou zažertoval, že ji do pokoje raději ponese, jinak se skulí že schodů.

Jakmile blondýnka zalezla do postele, začaly se jí klížit oči. Vánoční svetr od paní Weasleyové zrovna odkládla na noční stolek, když se do postele sbalil i Fred  a ruku ochranitelsky položil na její stále poměrně ploché břicho. Usmála se a překulila se na druhý bok, aby na svého přítele viděla. Pohladila ho po tváři a nechala ho, ať si jí přitáhne do náruče.

„Tak vidíš, nakonec ses Weasleyovských Vánoc bála zbytečně," vesele se na ni usmál.

„Nebála jsem se!"

„Chceš tuhle debatu začít znovu?" uchechtl se mladý Weasley a políbil svou lásku na čelo. „Vždyť vím, že ses nebála. Co já totiž vím je, že ty jsi nejstatečnější ženská, co jsem mohl potkat. A jediná ženská, co mě tehdy mohla zachránit."

Albertine před vzpomínkou na celé letošní léto zavřela oči, jako by se před ní chtěla schovat. Nikdy nezapomene na to, jaký strach pociťovala, když den co den navštěvovala Fredův pokoj v nemocnici U Svatého Munga a strachovala se o to, jestli mu vůbec někdy bude moci oznámit tu radostnou novinu, že je těhotná, která se ale vzápětí změnila v oznámení, které musela vyslovit se zlomeným srdcem, protože to napoprvé nevyšlo. A Fred o tom doposud nevěděl, protože od začátku května až do konce srpna statečně bojoval o svůj vlastní život, jenž málem ztratil v bitvě o Bradavice.

„Nemám na tom zásluhu jenom já," zavrtěla hlavou.

„Chodila jsi za mnou každý den. Vždycky jsem slyšel tvůj hlas, poslouchal jsem, co mi vyprávíš, ale nikdy jsem ti nezvládl odpovědět. Nevzdala jsi to se mnou, ani když doktoři tvrdili, že to pravděpodobně nezvládnu," na chvíli přestal mluvit a vyplnil tu tichou chvilku láskyplným polibkem, „takže ano, máš na tom obrovskou zásluhu, Bertie."

„Splnilo se mi tehdy přání," zašeptala blondýnka a poté, co si Fred položil hlavu na její hruď ho začala vískat ve vlasech. „Každý den jsem doufala, že přijdu a ty se probereš. Vždycky jsem doufala, že tam přijdu a zase tě uvidím se usmívat a budu moct poslouchat tvůj hlas. A to přání se mi splnilo. Stejně jako se mi splnilo teď."

Zrzek se usmál a hladil jí po břiše, kde nyní rostl nový život, který bude on opečovávat a střežit jako oko v hlavě, stejně jako žena vedle něj, jež bude jejich potomka následujících pět a půl měsíců nosit ve svém břiše, než děťátko vykoukne na svět.

„Nechtěla jsem mít děti," pokračovala, „moji rodiče se krátce po mém narození začali hádat a čím dál víc se odcizovat a já vyrostla s utkvělou představou, že je to kvůli mně. Myslela jsem si, že pokud má mladý pár dítě, tak je to akorát rozhádá a dopadne to tak, jako s mými rodiči. Ti jsou až teď, když jsou od sebe, konečně opravdu šťastní. Mámě se narodil Timothy, ačkoliv předčasně, tak to zvládl, táta s Narcissou mají zase Lea a jsou všichni mnohem spokojenější, než bývali spolu."

„Kdy se to změnilo?" zeptal se Fred.

„Když jsem poprvé zjistila, že jsem těhotná a ty jsi mezitím ležel v kómatu v nemocnici. Věděla jsem, že kdybych tě ztratila, zbyde mi po tobě ten drobeček, který by byl upomínkou naší lásky, ačkoliv ty bys tu už nebyl. Ale potom se rozhodl mi z života odejít a já pár měsíců na to otěhotněla znovu. A teď jsme tady. Řekli jsme to tvojí rodině, já mám za sebou tři nejrizikovější měsíce a už nemám pocit, že by nás to mělo rozdělit. Vím, že když nás nedokázaly rozdělit skoro tři roky, kdy jsi mě považoval za mrtvou, tak to nedokáže ani dítě. Právě naopak, myslím si, že nás to ještě víc sblíží."

Zvedl se a obrátil se tváří k ní. Na tváři mu pohrával úsměv, když se k Albertine sklonil a na několik vteřin jí přerušil tím, že spojil jejich rty. Až poté se odtáhl a zakončil vyprávění sám.

„Takže my dva jsme živoucím důkazem toho, že sny a tajná přání se plní."