Azkaban bylo pochmurné místo a ani advent a blížící se Vánoce na tom nedokázaly nic změnit. Tady na tom opuštěném ostrově tyto svátky klidu a míru nikdo neslavil ani neřešil. Chladnou kamennou budovou se stále ozýval křik vězňů, pomalu přicházejících o rozum, chodbami v pravidelných intervalech prolétl nějaký mozkomor, či prošel jeden z dozorců, za nímž věrně plulo zvíře z namodralého světla, ochraňující svého majitele před oněmi děsivými zrůdami, vysávajícími z člověka i ty nejtitěrnější kousky štěstí.

Říkalo se, že většina vězňů přijde v tomto kouzelnickém vězení o rozum během několika týdnů, ale našlo se i několik výjimek. Hledat nějakou bylo pravděpodobně přirovnatelné k hledání jehly v kupce sena, ale přesto tam v tuhle dobu pobývali hned dva takoví lidé. Ačkoliv o psychickém stavu Gianny Pettigrewové-Lloydové už se pravděpodobně nedalo mluvit jako o úplně zdravém a v pořádku.

Vánoce její pochmurné myšlenky, které byly v Azkabanu na denním pořádku, ještě umocňovaly. Poznala, že se blíží, jakmile se začala po večerech klepat zimou a k jejím uším sem tam dolehl hovor dvou dozorců, bavících se o tom, jak se těší na Vánoce, kdy odsud konečně alespoň na několik dní vypadnou a budou je moci strávit na nějakém příjemnějším místě, než bylo tohle. Záviděla jim. Už to bylo několik let, kdy jí bylo naposledy umožněno strávit vánoční svátky tak, jak by si přála a během každého z těch roků ve stejném období, jako bylo teď, si nepřála nic jiného víc než to, aby jí odsud někdo dostal. Kdokoliv. Byla ochotná zaprodat svou duši za to, aby se z tohohle hrůzného místa dostala a už nikdy se sem nemusela vrátit. Jenže už přestávala věřit v to, že se jí to někdy podaří, narozdíl od Siriuse, jehož touha utéct byla rok od roku silnější.

Pohlédla na pravou stranu od své cely a spatřila svého přítele, jak leží schoulený v nejzazším rohu cely v podobě černého mohutného psa - smrtonoše. Vídala ho tak často a popravdě mu záviděla, že tuhle schopnost ovládal a alespoň chvílemi se dokázal ubránit mozkomorům a tomu, aby mu sebrali další šťastné okamžiky, které si připomínal den co den, aby věděl, že je stále za co bojovat. V tom se od Gianny lišil. Ta ač vzpomínala také, tak ztrácela touhu a chuť k životu. Kolikrát už si říkala, o co by to bylo jednodušší, kdyby jí jednoho dne mozkomor sebral i celou duši a nechal ji pokojně spočinout bez toho, aby se další roky musela potýkat s tím, že už do konce života bude pykat za chyby, co udělala jako mladá.

Pes zachytil její pohled a Gia sotva mrkla, když se na jeho místě objevil muž. Kdysi jeden z nejpohlednějších bradavických studentů, dnes byla jeho pohledná tvář poznamenaná hrůzami Azkabanu, stejně jako ta její. Tváře měl propadlé a pohublé, nehledě na to, jak byly špinavé, kdysi pečlivě upravované vlasy měl už příliš dlouhé, pocuchané a mastné a zuby na tom nebyly o mnoho lépe. Gia ovšem neviděla v jeho očích šílenství, jako většina ostatních, co se do nich podívala. Ona viděla zlomeného muže, který během jednoho zprvu obyčejného večera ztratil všechno. Nejlepšího přítele, přítelkyni s dcerou, člověka, kterého do té doby považoval za přítele tolik let. Ona moc dobře chápala, kolik bolesti musel snášet.

Věnoval hnědovlasé ženě něco, co připomínalo úsměv a poté, co se s námahou přiblížil k mříži, oddělující jejich cely, k ní natáhl hubenou paži a propletl si s ní prsty, jako obvykle, když spatřil v její tváři tolik smutku. Chvíli bylo mezi oběma vězni ticho, než Sirius promluvil chraplavým hlasem. „Vzpomínáš si na poslední normální Vánoce, co jsi zažila?"

Přikývla. „Vzpomínám."

Jediným pohledem ji pobídl, aby začala mluvit. Zavřela oči a na malou chvíli byl na její tváři k vidění náznak úsměvu, než zase rychle zmizel. „Byl to rok 1980. Měli jsme je trávit všichni společně, ale James chtěl vzít Lily a Harryho k jeho rodičům a ty jsi je zase trávil s Charlotte a Leslie, tak jsme si zbyli s Peterem sami. Vlastně zpětně vůbec nevím, co bylo toho roku o Vánocích s Remusem. Nikdy o tom nemluvil. Ale já a Peter jsme byli u nás doma. Původně jsme měli jet k jeho rodičům, ale den předtím se s nimi pohádal a nakonec se to odpískalo, tak jsme zůstali jen spolu. Popravdě to byl po dlouhé době večer, kdy se choval normálně a nemluvil jen o Voldemortovi. A já se konečně po tolika měsících necítila jako zrádkyně a užívala jsem si ten večer bez ohledu na to, že jsem na ruce měla znamení zla.

Když na to myslím takhle zpětně, měla jsem už tehdy poznat, že je zkažený... ale uměl se tak dobře přetvařovat a já do něj byla tak bezhlavě zamilovaná, že mě ani nenapadlo pochybovat o tom, že by měl být špatný. Před štědrým dnem jsme spolu koupili stromeček, který jsme potom společně zdobili, pekli společně cukroví, dokonce mi pomáhal připravit slavnostní večeři. Všechno to bylo jako z nějakého zamilovaného vánočního filmu. A když potom nakonec vytáhl i prstýnek a ten samý večer mě požádal o ruku, byla jsem tak nadšená. Sliboval mi hory doly, jak Pán Zla za chvíli převezme moc a my budeme velmi vážení, protože jsme mu pomáhali, a jak budeme my i naše děti spokojení. A já mu to všechno sežrala i s navijákem. Ani nevíš, jak se za sebe teď stydím a lituju, že jsem nebyla trochu víc uvědomělá..."

Povzbudivě jí stiskl ruku, ale stejně nedokázal zabránit slzám, které jí stekly po tvářích. Neměl tohle téma nadhazovat, byla to hloupost, ale teď už nemůže udělat nic jiného, než se to pokusit zachránit něčím jiným. Propletl si s ní prsty a druhou rukou se natáhl, aby jí mohl otřít slzy. Smutně se na něj pousmála.

„Víš, co mi na Vánocích chybí? Ta hromada skvělého jídla, které jsme si vždycky užívali v Bradavicích."

Zabralo to a její úsměv najednou nepůsobil tak smutně. „Na to jste si vy čtyři vyloženě potrpěli. Ale je pravda, že na Vánoce se skřítci vždycky předvedli, že i Callie se často přestala ovládat a házela do sebe jednu dobrotu za druhou. Dala bych teď cokoliv za to, abych mohla vrátit čas a nějakou takovou večeři si ještě jednou užít. Smát se s vámi se všemi, žít ve sladké nevinnosti a netušit, že za pár let tohle všechno štěstí půjde do kopru. A taky bych chtěla znovu ochutnat ty vynikající vanilkové rohlíčky, co vždycky pekli. Ani máma je neuměla tak dobré."

„No vidíš, já si tu svou neumím představit, jak se zástěrou běhá po kuchyni a peče vánoční cukroví," uchechtl se Sirius. „Pekla je vždycky naše služebná, kterou strašlivě vytáčelo, když jsme jí s Regulusem chodili ujídat neupečené těsto na perníčky. Ale ono jí strašlivě vytáčelo snad všechno, co se nás dvou týkalo. Tedy než jsme oba nastoupili do Bradavic a ona přišla o povinnost nás den co den hlídat a zaručit, že nic nevyvedeme. Já potom začal trávit každý rok Vánoce v Bradavicích s kluky a Regulus... vlastně ani nevím. Ale Vánoce v Bradavicích byly vždycky o tolik příjemnější, než ty doma. Žádné našňořené formální večírky, které pořádaly ostatní čistokrevné rodiny, kam jsme povinně museli a byla tam nuda k ukousání, ale skvělý jídlo, kamarádi a všechna ta vánoční atmosféra naokolo."

„Ta byla nenahraditelná," souhlasila s malým úsměvem Gianna. „Hagrid, jak vždycky tahal do velké síně ty ohromné jedle, které tak krásně voněly a to jmelí rozvěšené všude kolem. Nedokázala bych spočítat, kolikrát se pod nějakým z nich pokusil James políbit Lily, než to s ní vzdal a začal potom chodit s Denise. Tedy vlastně s Aalyiah."

„Víš čeho zpětně možná trochu lituju?" poznamenal Sirius. „Toho, jak rychle jsem ji odsoudil. Znal jsem jí od vidění právě z těch nudných čistokrevných akcí a v Bradavicích ji nesnášel jenom proto, že chodila do Zmijozelu, přitom to byla normální holka, co jenom byla neštastně zamilovaná do Dvanácteráka a chtěla si získat jeho lásku, když on byl stejný blb jako já a lidi ze Zmijozelu hned odsoudil. A ani jeden z nás si nevšiml, že ukázkový zmetek, který by mezi zmijozelské perfektně zapadl, nám během celých těch sedmi let ve škole chodil za zadkem."

„Kdo ví, jak by to dopadlo, kdyby se tehdy James tak neunáhlil a zůstal by s ní. Možná by všechno bylo úplně jinak. Tak či tak mi je hrozně líto, že zemřela a nemohla jsem ji víc poznat. Ona nebyla špatná, jen se narodila ve špatné rodině, která na ní vrhala špatné světlo jen kvůli jménu. Ale vždyť na vánočním plese jsi sám viděl, že není nijak hrozná a nesmíme se nechat ovlivnit tím, jak se člověk jmenuje, nebo jaké je krve. Je to hloupost."

„Vánoční ples," poznamenal Sirius, „tak to je kapitola Vánoc sama o sobě. Pamatuju si, jak jsem tam žertoval, aby James nedal Denise kopačky kvůli Malfoyové a on s ní přitom chodil celou dobu, jen to nikdo z nás netušil."

„Ráda bych si naposledy zatancovala. Než... než odsud budu muset odejít, chtěla bych ještě někdy tancovat. Rychle a bláznivě, jako na vašich pověstných večírcích, ale i pomalu a formálně, jako na plese," poznamenala zasněně hnědovlasá žena. „Vidět znovu velkou síň tak pohádkově nazdobenou a prodchnutou vánoční atmosférou." Pohlédla na muže po svém boku. „Co bys o Vánocích udělal jako první, kdyby teď přišel Popletal a řekl ti, že jsi volný a můžeš jít?"

„Našel bych holky," odpověděl bez dlouhého přemýšlení její společník. „Našel bych Lotte s naší malou Leslie a snažil se jim vynahradit všechny ty roky, kdy jsem s nimi nemohl být. Zdobili bychom stromeček, pomohl bych Lotte s přípravou večeře, nebo s nazdobením cukroví a potom s balením dárků. A potom bych sledoval, jak Leslie ty zoufale zabalené dárky rozbaluje, odhazuje balící papír a s rozzářenýma očkama zkoumá, co to vlastně dostala. Přejedl bych se cukroví a všeho dobrého jídla, kterého tady máme žalostný nedostatek a užíval si Vánoce, když jsem teď šest let nemohl." Pohled, který jí věnoval poté, dal Gie jasně najevo, že teď je se sněním řada na ní.

„Zjistila bych, do jaké rodiny umístily Faith a našla ji. Sice by to nejspíš chvíli trvalo, ale přesvědčila bych ji, že já jsem opravdu její máma a ani si nedokáže představit jak moc mě mrzí, že jsem ji neviděla vyrůstat ani tu pro ni nebyla, ale všechno bych jí vynahradila," řekla překvapivě silným hlasem. „Doma bychom vyzdobily celý byt. Nebo bychom možná jeli k mojí babičce a zdobily dům všemi možnými kýčovitými ozdobami, co bychom u ní doma našly." Usmála se, což u ní bylo za poslední roky neobvyklé, ale Sirius každý její úsměv, i ten nejmenší, viděl rád. Byla to známka toho, že se ještě zcela nevzdala a byla ochotná ještě nějaký čas zůstat a bojovat. „Potom bychom s ní pekly její ovesné sušenky a perníčky, které měla naprosto bezkonkurenční a zmazaly celou kuchyň moukou, jako když jsme s ní já a Toby pekli jako malé děti. Do toho by celým domem zněly vánoční koledy, ty by tomu dodávaly ještě lepší a šťastnější atmosféru. A byla bych po těch letech konečně zase šťastná. Měla bych u sebe Faith a babičku, možná by se mi podařilo i zjistit, jestli je naživu můj malý synovec Ashton, což je celý zbytek mojí rodiny, ale pokud by byli šťastní oni, tak bych dokázala být šťastná."

Bylo to skoro až obyčejné přání. Pro mnohé bylo takové trávení vánočních svátků nudné a raději by je strávili s přáteli na nějakém tematickém vánočním večírku, či na drahé dovolené kdesi daleko u moře, kde není po sněhu ani stopy a po takovýchto Vánocích zrovna tak. Jí by tohle bohatě stačilo. Strávit advent a celé svátky s těmi nejbližšími, co jí po smrti bratra a rodičů zbyli, vynahrazujíc si léta smutku v Azkabanu.

„Doufám, že takové Vánoce někdy zažiješ, protože by sis to zasloužila," poznamenal tiše Sirius, aby ji, byť neochotně, navrátil myšlenkami zpátky do reality. „Po těch letech bychom si to zasloužili oba. A jednou to přijde, já to vím. Jednou si tohle všechno vynahradíme někde v pohodlí domova a všechny tyhle věci budeme moct dělat a ne o nich jenom snít."

„Ty možná. Já udělala moc chyb a špatných rozhodnutích na to, abych si mohla užívat takovéhle klidné svátky," zakroutila hlavou. Ucítila na tváři jemný dotek jeho rtů, jak ji líbl na tvář a otevřela doposud zavřené oči a na tváři se jí už poněkolikáté toho dne objevil malý náznak úsměvu. Zaslechla srozumitelné přání klidně strávených svátků a dobrý začátek nového roku, jak jeden dozorce druhému přáli jen to dobré. Stiskla Siriusovu ruku.

„Veselé Vánoce, Gio."

Pousmála se. Smutně, ale přesto. „Veselé Vánoce, Siriusi."