Dívka v posledním nočním vlaku znuděně sledovala temnou krajinu ubíhající do dáli. Chvílemi se nejistě dívala na malou bílou obálku uloženou v tašce. Nevěděla co si o tom myslet. A hlavně si pokládala otázku: Proč? Měla raději zůstat v Anglii. Tam se jí přece vedlo dobře, ne? Copak tomu náfukovi nestačí jeden model? Zmučeně si povzdechla. Ten dopis vyvolal příliš mnoho otázek.

"Co si o sobě myslí? Jen tak si napsat:" zparoduje jeho hlas "'Přijeďte co nejdříve prosím, limuzína bude čekat ve středu na nádraží' mohl alespoň zavolat nebo napsat e-mail, ale on ne. Musel psát jakýsi pitomý dopis."

Ozvalo se zaklepání na dveře kupé. Odtrhla pohled od okna "Ano?"

Dovnitř vstoupil průvodčí. "Eh...blížíme se ke konečné stanici slečno."

"Já vím. děkuji za upozornění." usmála se

Nejistě přešlápl na místě "Smím se zeptat, jestli by jste mi nedala autogram pro moji dceru?"

"Ale jistě. Jak se jmenuje?" dále se usmívala a vytáhla z tašky tužku a fotku

"Krista." 

Napsala na fotografii věnování a podpis. Podala mu ji. "Prosím neříkejte nikomu že tu jsem."

Kývl a zmizel.

Po nějaké době konečně vlak se skřípěním zastavil. upravila si šálu a čepici tak, aby jí nebylo vidět do obličeje. Vala svá zavazadla. Vystoupila z vlaku na studené nádraží. Od řeky šel chlad, ale nikde nebyla jediná sněhová vločka. Pomalu došla k černé limuzíně, u níž čekal mohutný muž ve slunečních brýlích. I teď v noci. Když ji zahlédl změřil si ji pohledem. Mírně odkryla obličej. Když ji poznal, dal její zavazadla do kufru. Posadila se do vyhřátého auta. Po další nezáživné cestě se konečně ocitla v cíli. Vstoupila do pracovny.

"Co potřebuješ? A proč jsi psal dopis? Víš jak je to staromódní?"

Osoba sedící za stolem zvedla hlavu od pokreslených papírů "Pamatuješ si, jak jsi chtěla být modelkou?"

"Jsem herečka, jen trochu vedle strýčku. Řekneš mi, proč jsi mně sem táhl?"

"Potřebuji ženskou modelku."

"To je zajímavé, po tom co jsi patnáct let ignoroval mou existenci i existenci mých rodičů"

"Za to se omlouvám Mio, vážně mně to mrzí."

Podrážděně dupla nohou. "Lítost je ale nevrátí! Nepřišel jsi ani na pohřeb!! Jsou fuč" v očích se jí zatřpytily slzy

"To je další důvod, proč jsem tě sem pozval." vypadal jako zmoklá slepice. "Nemůžeš žít sama, a kdo jiný by se o tebe mněl starat než rodina..."

"Já se o sebe dokážu postarat!"

"Já říkám, že zůstaneš tady! Nechci přijít o žádného dalšího člena rodiny..."

Zmlkla. Byla naštvaná a hlavně smutná. Takhle to být rozhodně nemělo. "Takhle jsem si to nepřetavovala. Dřív jsem snila o tom jak se všichni sejdeme. Máma s tátou, ty s tetou, já a bratránek. A přitom je dobrá polovina z nás pryč v nenávratnu." rozbrečela se.

"Promluvíme si ráno, jen nebreč."

"Promiň strýčku"

"Kufr už máš v pokoji. Běž spát."

Kývla a zmizela ve dveřích. Vyšla po dalších schodech do tmavého pokoje. Nesnažila se najít vypínač. Došla rovnou k posteli a zabořila obličej do polštáře. "Bolí to........zase to bolí." vzlykla. Slané slzy se vpíjely do polštáře tak dlouho, dokud dívka neusnula. Měla bezesný spánek, který ji alespoň na chvíli zbavil bolesti.

Muž za stolem svěsil hlavu "Ano, mněli jsme se sejít všichni, a taky sejdeme."