K ránu se jí ale zdál sen

"Mio, zlatíčko, bereš si všechno moc k srdci. I pocity ostatních. Neplakej." Matka pohladila Miu po vlasech. Děvčetem otřásaly vzlyky. "A-ale on...ten chudáček pejsek" vzlykla. "Nebyl to tvůj pes. Prožíváš jeho bolest ještě víc než on." "M-mami......"

Mia s trhnutím otevřela oči. "...mami..." Pak už znovu neusnula.

Když ráno vyšlo slunce, ozářilo zhruba tuto scénu: Malá dívenka s kruhy pod očima sedí na kraji postele a zírá z okna. U nohou jí leží otevřený kufr z něhož jsou vyházené věci. Na polštáři leží telefon.

Mia si potichu vzdychla. "Strýček je opravdu hodně smutný." nesnášela když byli lidé kolem ní smutní. Většinou rozdávala štěstí plnými hrstmi, ale před měsícem se uzavřela. Ale stále cítila pocity ostatních.

Ozvalo se zaklepání na dveře. "Jste vzhůru slečno? Bude snídaně." ozval se ženský hlas. "Ano, hned jsem tam" Zvedla se a trochu klátivě došla ke dveřím. Když otevřela, vešla do chodby za ženou, která měla brýle a dvoubarevné vlasy. Došly do nějaké obrovské místnosti. U stolu už seděl bratránek.

Překvapeně se na ni podíval. "Mio?"

Chabě se usmála "Ahojky Adri"

"Co tu děláš? Kdy jsi přijela? Proč vypadáš tak hrozně?" vysypal na ni hromadu otázek.

Vložila se do toho její průvodkyně "Slečna přijela včera v noci. Pan Agrest mínil, že není vhodné aby žila sama po té tragické události."

Mia jí byla vděčná, že to tak věcně shrnula. I když viděla bratránka ráda, prostě se jí nechtělo mluvit. Cítila že by se chtěl dál ptát. V duchu mu děkovala, že to neudělal.

Po snídani odjel bratránek do školy a Mia zmizela opět ve svém pokoji. Tentokrát ale vybalovat. A taky musí zavolat Christl, aby přijela. Její opatrovnice tu nesmí chybět. V jednom se strýček mýlil, ona totiž nežila sama.

"Musím si s ním znovu promluvit, až zavolám..."

Jenže když se chystala zavolat Christl, někdo opět zaklepal na její dveře. Byla to Nathalie, jak se dalo čekat.

"Slečno, mám Vás upozornit, že jedete s Adrienem do školy."

"Úplně bych zapomněla......počkat, on mi to nikdo neřekl, takže tu nic nemám" to vykání jí začínalo štvát.

"O to je postaráno. Pojďte za mnou"

"Jmenuju se Mia."

"Já vím."

"Tak mi prosím tykej"

"Jak si přeje-š"

"Díky"

Nathalie ji dovedla k auto, které ji vyzvedlo na nádraží. Zhroutila se na sedadlo vedle Adriena. Bylo jí trochu líp, ale to způsobilo spíš to že bratránek doslova zářil.

"Řekneš mi něco o té škole?"

"Jasně" usmál se "Všichni jsou tam fajn, teda až na Chloe, ta způsobila že Lišaj zakumalizoval snad tři čtvrtiny padouchů z Paříže, ale naštěstí nás Kocour s Beruškou vždycky zachránili"

Mia si všimla, že při slově 'Beruška' se rozzářil ještě víc "Aha..."

Omlouvám se že je to tak domotané (a krátké), Kuroi je prostě nemehlo a není schopná napsat to naráz. Dokonce o sobě mluví ve třetí osobě XD To je ale trouba, co? :D