Upřímně: Nechce se mi tam. Jenže jak už jsem se zmínila, prožívám pocity ostatních skoro víc než vlastní a bratránek je jako sluníčko. Pořád opakuje že mi musí představit své super kamarády.

Když auto zastavilo před školou, museli jsme se rozdělit, přece jen jsem starší. V mé třídě vypadali všichni mile. Všechno probíhalo dobře až do první přestávky... Přišel pro mně bratránek a doslova mně táhl na dvůr. Jakýsi chlapec v kšiltovce byl první koho jsme potkali. Adrien mi ho představil jako Nina. Asi by mně seznámil i s dalšími...............jenže se přiřítila pištící věc ve žlutém. Znělo to nějak jako:

"Adrienkuuuuuuuu" Následně ta věc začla škrtit mého bratrance.

Protočil oči v sloup a odstrčil ji od sebe.  "Mio, musím ti představit ještě další lidi. Dojdu pro ně." zdrhl. Prostě mně tu nechal samotnou!

Upištěná věc se na mně nenávistně podívala. "Ty mi kradeš Adrienka! Ten je můj!! Víš ty vůbec kdo jsem?!!"

Už chápu proč se vypařil. "A víš ty že ne?"

Začalo se to dusit vzteky. "Drž se od Adrienka dál ty....ty.....ty .....stejně se mu nelíbíš! Vypadáš jako bys měla monokly. I Marinette je hezčí než ty!!"

Je pravda že jsem měla kruhy pod očima. Bohužel i ten vztek byl nakažlivý. "Nevím kdo je ta tvoje Marinette, ale mám právo se s Adrienem bavit jak chci."

"Taková fosilie jako ty se ho ani nedotkne"

Tahle osoba musí způsobovat spoustu problémů......hele bratránek jde a táhne s sebou nějakou dívku s culíky. Očividně je slepý když nevidí jak té dívce je. Cítím mimo vzteku té žluté potvory i něco jiného. Neubráním se úsměvu.

"Čemu se culíš ty vykopávko?" ozve se ta žlutá.

"Dovolíš Chloe?" Bratránek ji jemně odsune z cesty. "Mio, tohle je Marinette moje skvělá kamarádka. Marinette, tohle je moje sestřenice Mia."

S možná trochu zlomyslnou radostí pozoruji reakci té Chloe. Prvně ztuhla, pak zbledla a nakonec začla cosi mumlat.

"Těší mně Marinette." usměji se na dívku s culíky.

"Mě taky" vypadá vesele, i když ji to nazvání 'kamarádkou' ranilo

"Můžeme si na chvíli promluvit?" zeptám se hned.

"Eh....ano"

Poodejdeme kousek dál, aby nás Chloe a bratránek neslyšeli. "Jsem hodně vnímavá ohledně pocitů ostatních a bratránek je poleno. Tak nebuď smutná, ano?"

Zrudne "J-jak-c-co-j-á-n-n-nic"

"Já toho vím hodně od prvního pohledu. Věřím že se ti to jednou vyplní. Moc velkou konkurenci v té žluté potvoře nemáš. Jen se drž." otočím se a jdu do třídy. Zazvoní....

Uběhlo několik hodin. Sedím opět na posteli ve 'svém' pokoji a srovnávám si v hlavě co jsem dnes zjistila, a že toho je...jenže v Paříži není jen štěstí. Obestírá mně i smutek, hněv, nenávist. Bojím se. Chybí mi domov. Bolí mně hlava z té přehršle pocitů. Lehnu si. Ozve se tiché zacinkání. To o sebe narazily přívěšky na mém řetízku. Malý stříbrný ptáček s černým kamínkem a křišťálové srdíčko. Dárky od maminky. Mám pocit, že jsem zahlédla motýla. Ale byl divný. Celý černý, jen s fialovým vzorem na křídlech. Bojím se ho. Vidím jak se třepetá za oknem. Tenhle dům je navíc plný smutku... Blíží se. Ten motýl prošel sklem! Blíží se ke mně. Nedokážu křičet. Je divný a děsivý.

//Je to krátké a je to slátanina. Nebo to tak vidím alespoň já XD Pokud to vůbec někoho baví, jsem jen ráda