Mezitím, co šli, se setmělo a skoro už byla noc. Takkarovi vadilo ale něco jiného.
,,Brr. To je zima!" klepal se zimou.

,,Nevěděl jsem, že může být ještě větší zima."
Naštěstí chodím, jinak by ze mě byla kostka ledu, pomyslel si.

Theo se tomu jen zasmál a vesele pokračoval dál.

Jak mu ta zima nemůže vadit? To se snad narodil ve sněhu? Zasmál se Takkar. Potřeboval se nějakým způsobem odreagovat. Co se týkalo útěku, měl všechno vymyšlené do puntíku, včetně plánu B, kdyby se něco pokazilo.

Tak proč má pořád pocit, že na něco zapomněl?

Měl to na jazyku, ale nemohl na to přijít.
,,Kašlu na to. Až budu v teple, bude se mi přemýšlet líp. A navíc mám ještě tři dny, abych na to přišel," šeptal si pro sebe Takkar.

Dál kráčeli a Theodor zatím přemýšlel, kudy to k jeho domu bylo. Už dva roky tam nebyl, na dům mohla klidně spadnout lavina. Ne, žádné černé myšlenky, buď optimista, přikazoval si. Pořád se bohužel nemohl zbavit přívalu černých myšlenek, které drásaly jeho mysl.
,,Už tam za chvíli budeme, Takkare. Je to už jen kousek," křikl dozadu na Takkara. Ten se ale neozýval, tak se otočil. Takkar tam ležel na zemi a nevykazoval známky života. Rychle k němu přiběhl.

,,Hej, jsi v pořádku? Žiješ ještě?" ptal se vystrašeně jako blb. To by se rovnou mohl ptát mrtvoly, jestli je živá.

Takkar zašeptal: ,,Prosím, vezmi mě na záda. Už nemůžu."

Theo tam stál a zíral na něho, jako by nevěřil vlastním uším. ,,Si ze mě děláš..." zasmál se.
Sebral ho a hodil si ho na záda, jako kdyby nesl pírko. ,,Příště mě prosím neděs, ty lenochu," zašklebil se a pokračoval v chůzi.

O chvíli později už spatřil svůj dům. ,,Hurá, našli jsme to!" ozval se na jeho zádech Takkar.

Theo se na něj podíval, ,,Jasně že našli, co sis myslel? Že zabloudíme?" říkal na oko naštvaně.

,,Nóó, něco takového.," zazubil se na něho Takkar.

,,Posmíváš se rád, jó?" zeptal se Theo a škodolibě se usmál. ,,A jak se ti bude posmívat na zemi, co?"

,,Už mlčím," vyhrkl rychle.
Vozit se na zádech je příjemné, pomyslel si.

Šli k Theovu domu.

Theo ho ohodnotil: ,,Hmm... Tahle chatrč je asi nezničitelná," obdivně na ni pohlédl. ,,Dvě zimy to tu stálo bez lidské pomoci a vypadá stejně, jako když jsem přišel."
Chvíli ještě obcházel chatu a nakonec se rozhodl vejít dovnitř.

S dveřmi chvíli lomcoval, než se otevřely. Byly zanesené od špíny a dalších věcí, které se nehodí popisovat. Když Theodor vešel dovnitř, spustil Takkara na zem.
,,To už snad vydržíš, ne?" poznamenal s dávkou jízlivosti, když viděl jak klimbá.
,,Hned tě uložím do postýlky, ale nejdřív tu musíme uklidit."

A že tu byl bordel. Tolik prachu, že by se člověk udusil, pavučiny a na nich pavouci velcí jako pěst, zápach jídla dva roky starého. No, nic co by chtěl každý člověk uklízet. Naštěstí jim motivací byla postel, která stála v rohu hned vedle dveří.
Takkar měl koštětem zničit pavučiny na stropě a zabít pavouky. Jenže se musel vždycky postavit na stoličku.
,,Sakra, já už chci vyrůst!" klel, když přendaval stoličku asi po sté. Když byl hotov, lehl si do postele a usnul.
Theodor zatím vyhazoval shnilé jídlo staré dva roky. Musel si přidržovat ruku u pusy, jelikož to byl děsný zápach. Když skončil i on, zjistil, že Takkar spí. Spal jako nemluvně a bylo to až roztomilé. Vlezl si do postele vedle něho. Nepřipadalo mu nijak zvláštní, že spí spolu v jedné posteli.
Vždyť když byl menší, často chodil k němu do pokoje osm, když si chtěl popovídat. Pak si k němu vždycky lehnul a brzo ráno šel, aby ho nechytily vychovatelky.
Chvíli ještě nad něčím přemýšlel a potom usnul.

{~-~-~-~-~-~-~-~}

Mezitím, co Takkar s Theodorem vyspávali v chatě, Jenna se setkávala s problémem, jak sežene peníze, aniž by si toho někdo všiml.

,,Když je ukradnu v noci, nikdo si toho nevšimne, ale budu to muset provést až poslední den. Neměla bych je kde schovat," vysvětlovala Nie, aby to později převyprávěla Lindě.

,,Jasně, hlavně nezapomeň, že si tě někdo musí koupit," slovo "musí" ještě zdůraznila, ,,jinak je plán v troskách."

,,Hmm," odpověděla Jenna. Bylo těžké vymyslet, kam to dá.
,,Možná bych si je mohla dát do bot," napadlo ji. ,,Nebudeme si je snad měnit a nikdo se v nich hrabat určitě nebude."
Věděla, že to není zrovna nejlepší nápad, ale nic jiného ji nenapadlo.

,,A seš si opravdu jistá, že Takkar umí čarovat?" zeptala se už asi po desáté. Nemohla pořád uvěřit, že by to věděl a nesvěřil se jí. Cítila se odstrčená a nejvíc ji vadilo, že to Theodor věděl a nic neřekl. Sice trochu chápala, že to Takkarovi slíbil, jak jí Linda vysvětlovala, ale i tak.

Nia už byla trochu podrážděná, když se ji ptala po několikáté. ,,Jo, viděla jsem to na vlastní oči. Zářil zlatavým světlem a z ruky střílel magické střely."

,,Hmm, zajímalo by mně, jak je to možné? Nikdy se mu nic podobného nestalo. Víš, co to vlastně magie je?" zeptala se Nii.

,,Já jsem jednou slyšela, že za mořem daleko odsud je místo, kde žije spousta lidí ovládající magii. Ale to jsou asi jenom povídačky," pokrčila Nia rameny.

,,Moře je odsud až děsivě daleko, a to jenom k němu. Cesta přes něj by trvala měsíce, možná i roky. Proto se mu taky říká Moře bez konce."

,,Jo, to lecos vysvětluje." zasmála se Jenna. Byla moc ráda, že to dokáže brát takhle s humorem, i když za tři dny zažije velkou změnu.

,,Zajímalo by mně, kdo si tě vybere," přemítala nahlas Nia. ,,Když budeš mít štěstí, tak si tě vybere někdo chudší a utečeš pak snadněji."

,,To doufám," vzdychla si druhá z dívek.

,,Kdyby si mě koupil třeba nějaký generál. To bych pak musela utéct skrz hordu vojáků, kteří by mně mohli zabít," dramaticky si přejela prstem po krku.

,,Neboj, to se určitě nestane," uklidňovala Nia Jennu.
Chvíli si spolu říkaly vtipy, a když je to už omrzelo, Nia se vrátila do svého pokoje. Ona s Lindou měli pokoj s číslem šest. Bydlel tam ještě jeden kluk, ale ten byl rád když si ho ty dvě nevšímaly.
Jenna si lehla do postele a doufala, že jsou kluci v pořádku. Potom usnula.

Za vote a komentář budu rád