„Jak říkám, šli jsme tam třikrát a Nott prostě nebyl k zastižení," vyprávěl Ron Harrymu, když se kolem nich protáhla Pansy. Nejspíše doufala, že si jí to brzké ráno nikdo nevšimne. 

„Dobré ráno," zavolal hlasitě Ron a Pansy si okamžitě přiložila ruce ke spánkům.

„Kreténe," sykla a pokračovala ve svojí trase ke kuchyni. 

„Dost slabý útok, Parkinsonová," ušklíbl se Ron stejně hlasitě jako předtím. 

Pansy se vztekle otočila a zabodla do něj svůj pohled. „Hele, včera jsem řekla a udělala pár věcí, které mě ještě dlouhou dobu budou děsit v nočních můrách, takže budeme předstírat, že se nic nestalo, ano?" probodla oba takovým pohledem, že se ani jeden z chlapců nepokoušel odporovat.

Pansy už spokojeněji došla do kuchyně a dala si vařit vodu na něco, co nebude mít ani kapku alkoholu. Bylo jí poměrně jedno z čeho ten odvar bude, když to bude vonět po bylinkách a nebude to po ní nic chtít. To by čaje jistě dělat neměly.

„Zabini říkal, že Nott je bývalý přítel," zaslechla z vedlejší místnosti, proto se okamžitě otočila a nechala vodu, ať se vaří. Tohle musela zarazit. Došla až ke křeslu, které bylo nejdál ode dveří, protože bylo jediné volné, a zaujetím se posadila s hlavou nakloněnou dopředu.

„Na chodbě u tvého bytu jsem opět potkal Cho," chlubil se Ron. 

Pansy pokývala hlavou. „Já vím, nedávno se nastěhovala. Docela milá holka," krčila rameny, že ji to ani za mák nezajímá. 

„No jo, ale Cho je bývalka tadyhle našeho Vyvoleného," spustil Ron a Pansy zamyšleně zamrkala. 

„Vážně?" vyptávala se Rona, který jí začal ochotně líčit, kdo ještě je Harryho bývalka.

„Myslím, že to by stačilo," zarazil je Harry spěšně a raději se vrátil k tématu Zabini a Nott. 

Pansy se ušklíbla. Kdo by to byl řekl, že i Vyvolený má temnou minulost? Nebo možná nebyla temná, jen neznámá pro každého.

„Nott to nebyl," prohlásila najednou Pansy sebejistě. Chlapci pozvedli obočí. 

„Jak to ty můžeš vědět?" odsekl jí Ron. 

„No něco asi ano, když jde o můj život. A Nott to být prostě nemohl. Kdyby mě chtěl zabít, jakože nechtěl, tak by to udělal jinak. Prvně by si mě někde v soukromí podal, pak by moje tělo schoval a vy byste ho našli tak za pár let v rozkladu," popisovala jim dívka, až se Harry divil, že nemá potřebu zvracet, když toho tolik vypila.

„Stejně to prověřím," utnul její samomluvu Ron, načež jeho slova podpořila pískavá konvice, která Pansy málem utrhla ušní bubínky. Dívka si přitiskla ruce k uším, zacpala si je a zmučeně vydechla snad všechen vzduch, co v sobě měla.

„Já to vypnu," zvedl se Harry s úšklebkem. Když pískání konečně ustalo, Pansy si opatrně sundala ruce ze spánků. 

„Už nebudu pít," dodala k Ronovi na vysvětlenou jejího chování. 

„To říkají všichni, ale nikdo to neudělá," ušklíbl se Ron a Pansy mu musela dát za pravdu.

„Někteří lidé by ale pít neměli, a to z mnoha důvodů. A já se teď můžu hrdě počítat mezi ně, takže veškeré dotazy přijímám nahoře v posteli s mým milovaným čajem," zvedla se a došla do kuchyně za Harrym, který se stále nevrátil.

„Meduňkový," podal jí Harry hrnek, ze kterého se překrásně kouřilo. 

Pansy se mile usmála hrneček si s radostí převzala. Nemohla uvěřit, že se něco z toho vážně děje. Nejen, že se nepokusili jeden druhého zabít, oni spolu možná začínali i trochu vycházet. Občas. Pansy musela uznat, že čaj jí nikdo neuvařil už hodně dlouho. Vlastně by to dokázala spočítat na prstech jedné ruky, kolikrát za život se jí to poštěstilo.

„Bojím se zeptat, co za to budeš chtít," usrkla si ze svého čaje a snažila se zakrýt lehounce zrůžovělé tváře. Kousavost jejích poznámek ji ale brzy přivedla na správnou cestu a veškerá chvíle citu pominula. Možná se nezabili, ale stále byli jako kočka a myš zavření v jednom domě.

„Vy zmijozelští o ničem jiném ani neuvažujete," odfrkl si Harry a Pansy přikývla. 

„Jistě, protože všichni za to něco chtějí. Ať už je to cokoliv, služba za službu, tak to funguje. Aspoň v reálném světě ano," dodala.

„Já se ti někdy divím, že v takovém světě chceš žít," zavrtěl nechápavě hlavou Harry. 

„A víš, že já sama sobě někdy taky? Všichni tu ale zůstáváme ze strachu z toho, kam bychom se dostali potom, takže je lepší žít v takovém světě," krčila rameny a opět usrkla svého čaje. Horká tekutina jí pomalu rozehřívala ztuhlé tělo z noci. Nespalo se jí zrovna nejlépe, proto se ani moc nevyspala.

„Nebo se prostě jen rádi díváme na to, jak vám padají ty růžové brýle," zamluvila to dívka a Harry si paradoxně posunul brýle na nose. 

Pansy se ušklíbla. „Pomyslné růžové brýle, Pottere, pomyslné. Říká ti něco pojem metafora?" jízlivě se pousmála a otočila se k odchodu. Harryho reakci už nezaslechla.

„Já už taky půjdu. Hermiona mě čeká a vy už si tu poradíte. Parkinsonová bude chrápat a ty se budeš nudit. Jako obvykle," smál se Ron, zatímco si bral svoje věci. 

„A co Ginny?" risknul tu otázku Harry a pohlédl příteli do očí. Ron se nevesele ušklíbl.

„Doufal jsem, že na to nedojde a já budu moct předstírat, že jsem zapomněl, ale tohle ti mám dát," vytáhl dopis a podal ho druhému chlapci.

 „Ty víš, co je uvnitř?" nechápal Harry. 

„No, nápoj lásky to zrovna nebude," podotkl chytře Ron a raději se pakoval dřív, než Harry stihne přečíst celý dopis.

„Uvidíme se zase za týden," zamával mu ještě při cestě ven. Pak se odebral do bezpečné vzdálenosti a přemístil se pryč. 

Harrymu po něm zbyl jen dopis, co držel v ruchách a pálil ho jako čert. Tížil jako by byl ze železa a každé písmenko na něm bylo z titanu. Možná ještě nebyl čas to číst, ten bude až večer. Dopis proto putoval na stolek a Harry raději odešel do svého pokoje. Času tu bude mít opět dost.

***

Pansy sešla dolů až kolem sedmé večerní. Den prospala nebo prolenošila zíráním do stropu a užíráním se myšlenkami na svoji hloupost. Vlastně všechno, co v životě udělala, ji nutně muselo přivést sem. Každý čin měl svou váhu a všechno bylo možné. Aspoň to si opakovala každým dnem.

Dívka ale nehodlala dál přemýšlet. Raději potichu přešla do obývací místnosti s krbem, ve kterém plápolal ohýnek. Dnes ho musel rozdělat Harry. Ten také seděl v jednom křesle a zíral na jakýsi cár papíru. Pansy chvíli trvalo, než pochopila, že jde o nějaký dopis.

Zdálo se, že ji její věznitel lomeno ochránce nevnímal, proto se přikradla blíž a sedla si do svého křesla. Ani v tu chvíli jí Harry nevěnoval pozornost. Stále zíral do papíru a odmítal se pohnout. Pansy se dlouho k ničemu neměla, ale nakonec se odhodlala k tomu činu, za který by ji měla jistě chválit celá budoucí generace.

„Jsi v pořádku?" zeptala se tiše a skoro jemně. 

Harry sebou ale i tak trhnul a nepřítomnost z jeho pohledu se vytratila. Pohlédl na Pansy lehce překvapeně, jako by si skutečně neuvědomil, že vůbec přišla. 

Možná se dnes konečně nebude mluvit o mně, napadlo jí s nadšením.

„Jistě, jak by taky ne," naštval se Harry a pohodil dopis na stolek před Pansyny ruce. Dívka pozvedla obočí. 

„No čti," vyzval ji nakvašeně Harry a sám se zvedl z křesla. Došel k oknu a zase zpět. Pak zase tam a zpět. Jindy by to Pansy vytáčelo a okamžitě by mu oznámila, že toho má nechat, ale teď byla zažraná do dopisu, který začínal slovy Milý Harry.

Milý Harry, možná už situace dospěla do toho bodu, kdy oba víme, že to nemá cenu. Nebudu předstírat, jak mě to mrzí, když nemrzí. Málokterý den si na nás vzpomenu, a proto je dobré zapomenout i na nás jako pár. Už jenom to, že za celý ten týden jsem neměla chuť tě vidět. Nechyběl jsi mi a nelži, že já tobě ano. Oba před sebou máme život, který by nám mohl leckdo závidět, proto ho neplýtvejme na něco, co už je stejně mrtvé. Možná kdyby sis víc všímal, kdybys toužil poznat moje skutečné touhy a sny, nepokoušel ses mě předělat do snesitelnější verze a byl trochu spolehlivější, nemuselo by to dopadnout takhle. Na druhou stranu ani já nejsem bez viny. Ráda zůstanu kamarádkou, ale ničeho víc my dva už nikdy nedosáhneme.
S přátelskou láskou, Ginny

Pansy ještě hodnou chvíli zírala na dopis a mrkala překvapením. Takže Potterovské duo se rozchází? Co tak najednou? Jistě, musely tam být nějaké neshody, ale takhle? Pansy nějak nedokázala pochopit, co by měla udělat nebo říct. Na tohle se snad nic rozumného říct nedalo. Svým způsobem zrzku chápala a věděla, kam až může podobná situace člověka dohnat, ale na tu stranu druhou zase viděla bezohlednost a jistou dávku ignorantské krutosti v tomto celém gestu.

Nakonec si Pansy vybrala snad tu nejhloupější možnost. Prostě se rozesmála a odhodila dopis na stolek. Harry po ní švihl zamračeným pohledem. 

„Co je? Mám ti snad říct, jak mě to mrzí?" ušklíbla se dívka. Pak ale zavrtěla hlavou a raději dopis vzala opět do rukou.

„V mnoha věcech má pravdu. Pokud jste měli problémy, nikdy byste to dohromady nedali. Ovšem ta část, kdy se pokouší přehodit vinu na tebe, je skutečně dojemná," smála se Pansy dál a začala citovat jednotlivá sousloví, co Ginny použila.

„Ale kdybych si měla vybrat stranu, nedokážu to. A pokud chceš slyšet mé skromné mínění," ušklíbla se při tom, když se Harry kousavě zeptal, jestli si slovo skromné dnes nově přidala do slovní zásoby, „řekla bych, že je to jen dobře. Jak píše tvá bývalá přítelkyně, Život je něco krátkého, co se nemá plýtvat. A ty bys to měl věděl lépe než kdo jiný," dodala a opět dopis odchodila.

„Ale..." začal Harry, ale Pansy ho přerušila zdvihnutím ruky. 

„Ať už Weasleyová dělá cokoliv, stejně tě to nebavilo, nemám pravdu? Tak přestaň vymýšlet hlouposti a prostě to přijmi jako fakt. Život je krátký a není v něm čas na něco, co nás netěší," zakončila svoji řeč, a ještě nechápavě zakroutila hlavou nad dopisem ležícím na stolku.

„Tak si říkám, na čí straně vlastně jsi," zamračil se Harry, zatímco Pansy zlehka pokrčila rameny. 

„To neví nikdo kromě mě, vždycky," ušklíbla se a Harry jí musel dát zapravdu. „Ale v tomhle případě zrzku dokážu pochopit. Ona má totiž aspoň nějaký mozek a nehodlá životem plýtvat, jak sama píše. Ovšem ten styl..." nechala větu nedopovězenou, aby nemusela pronést jediné křivé slovo na účet těch, které může jednoho dne potřebovat.

„Takže předpokládám, že je konec," zhodnotil to Harry bez emocí. Vlastně ho to ani moc netrápilo, sám by to chtěl po příjezdu skončit, jen ho to nějak zaskočilo nepřipraveného. Neměli s Ginny už mnoho společného, rozhodně ne zájmy a pomalu už ani přátele. Trhlina oddělující jejich světy se nenapravitelně zvětšovala, až jednou prostě praskla.

„Možná jsi chytřejší, než jsem si myslela," protočila dívka oči a zvedla se z křesla. 

Harry ji pohledem následoval ke skříňce, o jejíž existenci snad ani netušil, neb ho ani v nejmenším nezajímala. Mnohem zajímavější byl pohled na dívku procházející pokojem. V mudlovském oblečení vypadá všechno jinak, už jenom to, že se v něm Pansy pohybovala s jistou elegancí a opovržením světem, působilo jinak. Harry si ji pamatoval jen jako tu, co stála ve stínu Draca Malfoye a vzhlížela k němu skoro s nábožnou úctou. A podívejme se, kam ji ona úcta dohnala.

„Líbí se ti, co vidíš?" ozvala se dívka, která pohled cítila i přes to, že ho nemohla vidět. Její intuice byla stejně dobrá jako odhad na lidi. 

„Ani v nejmenším," ujistil ji chlapec, který přežil, a Pansy se znovu ušklíbla. 

„Tak to jsem ráda."

„Zachovám se teď jako mrcha a ukážu alkoholikovi další tajné zásoby whisky. Takže prosím," otevřela skříňku a odstoupila od ní. 

Harry se zamračil. „Nejsem alkoholik," ohradil se, načež Pansy vyprskla smíchy. 

„Pak jsem ho z tebe udělala já a můžu být patřičně hrdá," ušklíbla se a stejně ladně a elegantně vyskočila na opěradlo křesla.

„Pak si dej se mnou," došel ke skříňce Harry a vytáhl poslední ohnivou whisky. 

„Ne, myslím, že ne. Včera mi to docela stačilo a to šlo jen o víno," vzpomněla si na všechno, co mu postupem času o sobě navykládala. Víno jí rozvazovalo jazyk, proto nemohla zkusit ani ohnivou whisky. To už by opravdu řekla všechno.

„Když už o tom mluvíme, proč si myslíš, že se tě nechtěl zbavit Nott?" vrátil se opět k řešení případu, za což mu byla dívka momentálně neskutečně vděčná. Rozebírat svoje noční poklesky doopravdy nechtěla.

„Jednoduše. Moje přátele a známé můžeš rozřadit do několika kategorií. Profesionálové, co by se mě zbavili bez mrknutí oka a nikdo by na ně nepřišel. Tam řadíme Notta nebo Draca. Na nic bys nepřišel ty ani to vaše slavní bystrozorské oddělení," vysmívala se mu. 

„Druhou skupinou jsou lidé, co by to mohli takhle zpackat, ale nemají jediný motiv. Daphné, Astorie nebo Goyle," dodala na vysvětlenou. 

„A poslední skupinou?" došlo Harrymu.

„Poslední skupina je Blaise," ušklíbla se dívka a promnula si krk. „Člověk, kterému věřím snad nejvíce, ale ani tak si nejsem jistá, jestli by nebyl schopný to udělat. Nikdo jiný se se mnou nestýká, proto omez výběr možných vrahů na tento počet lidí. Pokud se tedy se mnou nerozhodl vyřídit účty někdo z dávné doby ještě před tou slavnou bitvou," zakončila to, načež Harrymu zaskočila whisky.

„Proboha," dostal ze sebe, když se konečně mohl nadechnout. Pansy se na něj se zájmem dívala. 

„Co když měl Kingsley celou dobu pravdu a stojí za tím smrtijedi?" přemýšlel Harry a začal přecházet po pokoji se sklenkou v ruce. Pansy nad tím jen protočila oči. Skutečně nemohl sedět jako normální člověk. Ale Vyvolenému se prostě všechno tolerovalo, jak také jinak.

„A co by z toho asi tak měli? Většina z nich má na práci důležitější věci než plánovat pomstu někomu, jako jsem já. Jsem pro ně nedůležitá stejně jako pro jejich odpůrce. To je na krysách nejlepší, nikdo si jich nevšimne a ony všude proklouznou," nakonec sáhla pro skleničku i pro sebe a ukápla do ní trochu zlatavé tekutiny. Její tolerance alkoholu nebyla vysoká, proto musela pít opatrně.

„Nezapomeň na Pettigrewa. Na každou krysu jednou dojde," vzpomněl si Harry a Pansy mu musela dát za pravdu.

„Jenže o mnoho dní později než na jiné. Dva roky není dostatečně dlouhá doba," odporovala mu Pansy. Harry se ale nedal.

„Řekni mi ještě jednou, jak se to stalo. Něco mi na tom nesedí," uvažoval a Pansy trpělivě převyprávěla celý příběh. 

„Sova jako každá jiná. Vzpomínám si, že jsem pomyslela na Bradavice, protože sovinec byl přece plný tolika průměrných sov," snažila se vzpomenout si i na sebemenší detail. „Musela to být nějaká kytka," pokrčila rameny a tady se Harry zarazil. 

„Kytka?" zopakoval zamyšleně. Kde jen to už viděl?

„No jo, nejspíš nečekali, že to poznám a stihnu uhnout," usrkla ze své skleničky a Harrymu okamžitě svitlo. Vždyť to dávalo přece dokonalý smysl. 

„Je to tak, jdou po tobě smrtijedi," vyslovil myšlenku, na kterou právě objevně přišel.

„V pátém ročníku, když byly zrovna Vánoce, u Munga zemřel člověk, co se jmenoval Bode. Curtis Bode, aspoň myslím, že nějak tak se jmenoval," vyprávěl a Pansy na něj vytřeštěně zírala. On to snad doopravdy myslel vážně.

„Bode dostal kytku od tajného ctitele nebo co. Tajemný balíček jako ten tvůj," otočil se na ni a pohlédl jí do očí, kde se poprvé zračil strach. „A příštího rána zemřel. Ta kytka ho otrávila," vzpomínal, ale věděl, že mnoho detailů má pomíchaných. Nějak tak se to ale stalo.

„Poslali ji smrtijedi, takže to jsou buď oni nebo někdo, kdo se to na ně snaží hodit," uvažoval nahlas a Pansy si zase jednou musela přiznat, že mít na své straně Vyvoleného možná nebylo tak špatné. Mnoho věcí jí to usnadní a třeba jednou skutečně přežije.

„Smrtijedi to být nemůžou. Jsou v Azkabanu," pípla nesměle Pansy. 

Harry pochopil, že se možná teď skutečně bojí. Návrat těch se znamením zla si nepřál nikdo. „Pak někdo, kdo se to na ně pokouší hodit," pokusil se ji uklidnit.

„Někdo, kdo se vyzná v kytkách a chce se mi pomstít za hříchy války? Když ne smrtijedi, tak kdo?" zhluboka dýchala, aby nepanikařila. Tohle se jí přestávalo líbit. Pokud by to byl nějaký z jejích přátel, dokázala to snadno zkousnout. Draco nebo Astorie, ti to klidně mohli udělat, ale smrtijedi ne. To už by raději obvinila samotného Pottera, že ji chtěl zabít, aby ji dostal sem. Absurdní myšlenka, ale paranoia se v ní začínala vzmáhat a hlásit se o slovo.

„Někdo, kdo stojí za mnou a chce se ti pomstít za to, co jsi řekla ve Velké síni," pohlédl na ni s lehkou otázkou v očích. 

„Někdo, jehož činy byly důležité a vyzná se v kytkách," šeptala Pansy, neb jí začínalo docházet, kam tím Harry míří. Chlapec přikývl, ale ani trochu se mu to nelíbilo.

„Nemůže to být někdo z mých přátel? Jistě by se to na Notta dalo hodit," zaprosila Pansy, aniž by si mohla vůbec nějak vybírat. 

„Ron je všechny ještě prověří, ale na nás bude to těžší. Budeme se muset vrátit," plánoval Harry a Pansy obratně seskočila z křesla.

„Paradoxně se mi odsud ani trochu nechce," vydechla zděšeně. Harry jí místo toho podal její hůlku, kterou do té doby nosil u té své. 

„Dává to smysl a my to musíme prověřit," přikývl.

Pansy si hůlku beze slova vzala. „Pastorek tě zabije, že ho neuposlechneš. Máš být tady a čekat," kousala se do rtu dívka.

„To je mi jedno," prohlásil pevně Harry. „Musím zjistit, že to neudělal. A ty budeš zatím v bezpečí tady," plánoval, ale Pansy zavrtěla hlavou. 

„Je to můj život, chci si ho řídit sama. Jdu taky."

Oba věděli, proč to nemohli svěřit Ronovi. Pansy se dost divila, že Harry vůbec souhlasil s tím, že by to snad mohl jejich dávný kamarád udělat. Ale zapadal do toho stejně jako jiní. Každý tu měl své místo. 

„Když odejdeš, možná už se nebudeš moct vrátit," varoval ji Harry.

„A když neodejdu, možná se nestihneš vrátit včas, protože on to určitě nebyl. Ohledat moje tělo můžou i jinde než tady," ušklíbla se a rozhlédla se kolem sebe. Byl to zajímavý týden, ale byl čas vydat se do vlastní akce. 

„Za celý týden nikdo na nic nepřišel, takhle to dál nejde," pokračoval Harry.

„A kdo jiný by měl vyšetřovat svoji vraždu než domnělá oběť?" ptala se s tlumeným smíchem Pansy. 

„Minerva nás v Bradavicích ráda uvidí," pousmál se Harry. 

„Tebe možná," ušklíbla se dívka, protože věděla, jak se ředitelka postaví k její přítomnosti. Jednak ohrozí studenty a také si moc dobře pamatovala na nenávist v Minerviných očích, když řekla ta slova, která jí Harry už jistě odpustil.

„Je čas se do toho vložit," oznámil jí Harry. Vždycky přece uměl dělat v týmu, proč by to teď mělo být jiné? 

„Víš, že bystrozorka jsem být nikdy nechtěla?" zašklebila se Pansy a Harry zamručel něco v tom smyslu, že si to dokáže představit.

„Vždyť nebudeš bystrozorka, jen se vracíš do Bradavic, odkud jistě přilétla ta sova," napadlo Harryho. 

Pansy zatěkala pohledem k oknu. „Nemyslím, že z nás budou nadšení," prohodila. Pak jí ale došlo, že Vyvolenému se neodmítá. Mávne hůlkou a chce žít v Bradavicích, dostane to, vždyť je to přece Harry Potter. A právě proto bylo tak nepravděpodobné, že by kvůli dopadení jejího skorovraha šel proti svému velkému příteli.

„Ale je čas poptat se na Nevilla Longbottoma, který rozumí kytkám jako nikdo jiný," prohlásil pevně a rozhodně Harry, až dívčiným tělem projel záchvěv vděku. Možná jí skutečně pomůže. Možná teď opravdu něco zjistí. Nebo ji taky oddělají, jakmile vyjde z úkrytu.

Ahojky, 

tak tady je, slibovaná a některými z vás snad i očekávaná :D No, jak vidíte, tento obrovský zvrat nám zakončuje takovou "první část" příběhu, momentálně se dostáváme do druhé, která bude možná maličko zmatená, neb budu zmatená i já kvůli tomu přechodu do školy... :D Já vím, melu o tom furt, ale když se člověk vrací na místo činu po víc než půl roce, trochu ho to rozhodí :D

Kolik takových plánovaných částí bude, to zatím nevím ani já, nebo spíš vím, ale nepovím, takže se máte na co těšit. V hlavě se mi ale během dneška zrodil plán, co a jak dál, takže nezoufejte, je to tu, jen to sepsat :D 

Přeju všem krásný týden, pokud bych se do pátku neozvala nikde a nikomu, nejspíš mě zabili moji spolužáci, kterým jsem dneska neposlala úkol, protože ho ještě nemám :D

Queen of story