Dnešní den nezačneme rýpáním Pansy do skoro bezbranného Harryho, který se ale postupně zaučuje, ani přemýšlením tolika jiných lidí. Dnešní den je totiž ve znamení velké události, kam někteří lidé prostě nebudou mít přístup. A bohužel jsou i lidé, co by přístup mít měli, jenže jim ho z nějakého důvodu okolní svět upírá. I v takovéto temnotě se však dá najít světlo, které zahýbe pořádkem světa i informací. Nebo aspoň tak, aby se to hodilo vám.

„Pastorku?" nakoukla do kanceláře dívka kolem dvaceti let. Měla střední postavu, typicky ženské křivky, které ještě podtrhovala letními šaty, ve kterých přímo zářilo vědomí, že si obtažené šaty vzala vědomě. Ze střední postavy ji vyzdvihovaly podpatky, které musely být snad deseti centimetrové, až se lidé, co kolem procházeli, divili, že se na tom ona dívka udrží. Když ale dívka shledala, že v kanceláři nikdo není, zvládla ještě pohodit blond vlasy a sebevědomě se rozejít chodbou o kancelář dál.

„Pastorku?" nahlédla znovu do vedlejší kanceláře stejně jako předtím do té první. Zamračila se, až se jí dokonale klenuté obočí nakrabatilo. Ohrnula nos znechucením nad tím, jak to tu špatně funguje, a vztekle zabouchla dveře, až se ona rána rozezněla celou chodbou až do atria.

„Pastorku!" o trochu zvýšila hlas, co už najednou nezněl tak melodicky ale spíše jako melodie, kterou ochudíte o správné akordy a doplníte je svými. Už teď bylo všem kolem jasné, že tato dívka v modroučkých šatech, co jí mimochodem ladily s očima a dotvářely tak obraz panenky, rozhodně jejich ministra sjede jako malé děcko.

„Myslím, že ještě nepřišel, slečno Greengrassová," ozval se nesměle jakýsi pán, co kolem pouze procházel. Nikdo ho nikdy neviděl, ale o slečně Greengrassové slyšel už i tento pro všechny neviditelný člověk.

Daphné překvapeně pozvedla obočí a zamrkala přehnaně afektovaně. „Ach tak, pracovní doba mu asi nic neříká. Měl by se naučit chodit včas," zasmála se, až se pár lidí kolem muselo připojit. Že zrovna Kingsleyho bude někdo peskovat za nepřesný příchod, to snad ani nikdo nečekal. S příchodem nové sekretářky se ale mnoho změnilo.

„Bude v chodbě sedm gé, někdy tam ráno bývá na obchůzce," tipla si jedna dívka, co vařila sobě a své kamarádce kávu. Daphné se na ni zářivě usmála a popadla do rukou desky, co si předtím odložila na stolek. Ještě jednou všechny obdařila úsměvem a rychlým krokem se rozešla k chodbě sedm gé. Musela projít přes atrium, kde její podpatky doznívaly ve zlověstném klapání.

„O co, že ho těmi deskami přetáhne?" zeptala se ta dívka, co vařila kávu. Její kamarádka vykoukla z kanceláře, kam se před Daphné schovala, a zasmála se.

„Takhle byste o něm mluvit neměli, je to ministr," ozval se neviditelný pán s deskami. Za to byl odměněn trochu zoufalým smíchem, ve kterém znělo jediné. Na jak dlouho ještě?

Osud ministra už dávno neměl v rukou Kingsley, tahle schopnost přešla do rukou Denního věštce a Daphné Greengrassové. Po celé dva dny, co byla ve funkci, se ukazovala jako nesmírně schopná. Nastoupit do potápějící se lodě a dokázat, že ještě v polovině pracovního týdne nebude u dna, to chtělo neskutečné schopnosti.

V pondělí večer se Daphné zbavila dotěrného novináře tím, že mu tak falešnou informaci, že už to ani Věštec neotiskl. Té noci, když chtěla doma spát, jí přišla sova s dopisem jakési pracovnice, co si na něco stěžovala. Daphné si dopis přečetla a příštího rána ho veřejně spálila v letaxové síti s tím, že takovými věcmi se ministr neobtěžuje.

Úterní den se ukázal být peklem pro všechny, co měli co dočinění s novinařinou a bystrozorstvím. Mladý Daren se vrátil od svatého Munga s úsměvem, aby tam po rozhovoru s Daphné opět zašel pro zvýšení denních dávek uklidňujících léků.

Toho dne se Daphné vyznamenala ještě jedním způsobem. Zašla na důvěrný oběd se slečnou Alison Grahamovou. Když mladá novinářka odcházela, byla bledá v obličeji a v ruce měla podepsanou žádost o výpověď. Raději to zkusí do něčeho méně nápadného. Třeba do Týdeníku čarodějek, tam jistě se svojí Holoubkovskou povahou zapadne. Aspoň tak jí to Daphné poradila. Co ale dalšího jí řekla, to už nikdo nevěděl.

A nyní, v toto středeční ráno, si vykračovala na vysokých podpatcích k chodbě sedm gé. „Pastorku!" rozeznělo se celým atriem. Všichni už si zvykli, že ona nemusí používat oslovení jako pane ministře, i když bývalá asistentka lomeno sekretářka to dělat musela. Daphné byla prostě jiná. A když se jí Kingsley pokusil naznačit vhodnost situace, raději ji a její slovník nebudu citovat.

„Pastorku! Kingsley!" vrazila do první kanceláře napravo, kde dveře sice rozrazila, ale narazila za nimi právě na Kingsleyho. Doslova do něj vrazila, až jí desky vypadly z rukou a papíry se rozletěly na všechny strany vinou otevřeného okna a průvanu ode dveří.

„Výborně, můžete si gratulovat už po ránu," oznámila mu a sehnula se k papírům. Bezejmenní lidé v kanceláři se podivili, že to ty podpatky vydržely. Daphné ale musela být v minulém životě prima balerína, neb toto zvládla na první dobrou.

„Se nesmíte divit, když tak náhle vrazíte dovnitř," oznámil jí s despektem, ale sehnul se a zachytil poletující papír. Vrátil ho k deskám, jež měla Daphné stejně jen na mlácení lidí, neb papíry uvnitř byly prázdné.

Kingsley už za ty dva dny pochopil, že nemá cenu být přátelský. Daphné nebyla kamarádka a nikdy nebude, nebyla milá nebo příjemná, za to, v co věřila a pro co se upsala, byla schopná všeho. Ovšem až na výjimky. I tak ho ale překvapilo, jak se dívka do práce nadchne a začne ji skutečně dělat. Vždy ji měl za línou a arogantní. V obojím se mýlil. Líná nebyla ani náhodou a slovem arogantní by se dala popsat její milá nálada.

„A Vy byste měl pochopit, že chodit včas není přednost ale povinnost. Já se občas divím, jak se Vám to tu nerozsypalo za ty dva roky. I když po vedení Umbridgeové by se horší ministr představoval těžko," nakrčila nos při jméně, které nesnášela.

„Jsem stále Váš zaměstnavatel," zdůraznil svoji pozici ministr. Daphné ale pozvedla obočí a pokrčila rameny.

„Tak dobrá, končím," vyhrkla a třískla deskami o zem. „Najděte si někoho jiného," prohlásila a zvedla se jako už tisíckrát předtím.

„Slečno Greengrassová, přece..." začal, ale Daphné poodešla ke dveřím, chytila se rukou futra a pouze jemně otočila hlavu na ministra. Kingsley zmlkl.

„Dohodli jsme jasné podmínky. Smím si říkat, co chci, a dělat svou práci, jak chci. Pokud jste chtěl někoho, kdo bude ctít Vaše hloupá pravidla, mohl jste vzít Grahamovou. Ta by Vás ale podrazila během deseti minut, pokud ne dřív. Přeberte si to," znovu pokrčila rameny a rozevřela dveře, aby mohla vyjít ven.

Doklapala až do atria, kde se Kingsleymu konečně povedlo ji dohnat. „Slečno Greengrassová, tohle už jsme si přece vyjasnili," zkoušel to jako předtím, ale Daphné zavrtěla hlavou a prudce se otočila.

„No, to tedy nevyjasnili. Abych to shrnula, dělám tu, když nemusím, pro lidi, které také dvakrát nemusím, mizerný plat, stres z povinností, setkávání se s idioty, to je prostě stresová práce. A mám rizikové příplatky? Nemám. I přes to tu ale dělám, i když nechápu proč," ušklíbla se a opět se otočila k odchodu, ale byla chycena za loket a zadržena samotným ministrem kouzel.

„Stejně míříte do své kanceláře, tak to tu na mě nehrajte," zavrčel na ni naštvaně Kingsley. Daphné si skousla spodní ret, aby se nerozesmála. Dobrá, možná už její taktiky prohlédl, zatím si ale všude dosáhla svého, tak proč ne zde?

„Někdy bych s tím nejradši sekla. Jako nezaměstnaná jsem mohla vysedávat po kavárnách a čekat na přátele. Teď ale všichni mají potřebu něco dělat," vztekala se. Pak se ale zhluboka nadechla a vypustila přebytečný vztek ze sebe. Vytrhla Kingsleymu loket z držení a odstoupila o krok stranou.

„A mimochodem, Dolohov změnil trasu, měl byste to možná vědět," dodala, otočila se a zmizela rychleji, než si Kingsley stihl všimnout, jak se lehce pousmála. On se ale usmívat nemohl. Ne s touhle novou informací.

***

Harryho vytrhl ze spánku hlas jeho kolegyně. Kolegyně, to bylo zvláštní pojmenování pro Pansy. Pro Pansy ale bylo každé pojmenování zvláštní.

„Tak sakra vstávej, máš tu poštu. A pěkně divnou," dloubala do něj špičkou boty a ukazovala kamsi za stromy, odkud bylo vidět bíle stříbrné světlo.

Harry vytřeštil oči na zvíře, jež znával jen z bitvy o Bradavice. Kingsleyho rys. Vyvolený k němu v rychlosti přeběhl a okamžitě začal zjišťovat, co se přesně stalo. Několikrát si zamumlal slabé Promerlina, až už to Pansy nevydržela a zeptala se, co s tím má jako Merlin společného dnes.

„Merlin nic, ale Dolohov všechno. Přesunuje se," vyhrkl Vyvolený a začal okamžitě šátrat po hůlce, aby odeslal patrona s odpovědí. Pansy zatím vyskočila do vzduchu a jediným mávnutím hůlky sbalila veškeré jejich věci do připraveného batohu.

„Jak mohl vědět, že tu budeme?" ptal se sám sebe Harry, když patron odběhl kamsi do dáli.

„Konečně dobrá otázka," souhlasila Pansy a nechala Vyvoleného, aby vzal batoh on. Pak se nechala vést kolem bažin, jak měl Harry s Kingsleym naplánováno.

„Takže on běží nakonec z druhé strany? Čeká tam vůbec někdo?" vyšilovala, zatímco běžela mezi stromy. Viděla jen Harryho záda, jek ji vedou lesem.

„Ne. A to je právě to. Nečeká tam nikdo. Jak to mohl Dolohov vědět?" funěl Harry. Pansy už mu nestačila, ale nedokázala by to nikdy přiznat. Proto raději přidala na tempu s tím, že klidně vypustí duši, ale neukáže, že na něj nestačí.

„Třeba nevěděl, jen to tušil," nadhodila Pansy, ale už ve chvíli, kdy to pronášela slyšela, že je to blbost.

„Mám se k tomu vyjadřovat?" zeptal se jí za běhu Harry a pokoušel se nevynaložit příliš mnoho energie na hádku s Pansy, která stejně obvykle neměla cenu. A to ne kvůli tomu, že ona dívka obvykle vyhrávala.

„Ty už se radši nevyjadřuj k ničemu," odsekla mu Pansy, až se Harry zamračil.

„Já nebyl ten, kdo potřeboval říct názor o všem, proto jistě skončil s balíčkem v ruce. A ani ten, kdo ten balíček takhle hloupě otevřel," teď už tempo pomalu zvolňoval, protože hádka s Pansy byla přednější.

Na tohle Pansy neměla dost slov. Možná se na ní podepisoval ještě předchozí večer, ale prostě nedokázala nic odseknout. Možná vycházím z formy, napadlo ji.

„Dej vědět Ronovi s Blaisem, co se děje," raději pokračoval v plánování, neb mu došlo, že Pansy nic neřekne.

„A proč jim nedáš vědět ty?" odsekla mu dívka.

„Protože můj patron běhá někde po ministerském atriu a ten tvůj ne, takže běž vyčarovat toho svého, ať nemusím bourat ministerstvo," ozval se poměrně logicky Harry. Pansy ale ani tak nedbala a patrona nevykouzlila.

„Tak počkáme," ozvala se.

„Nemůžeme čekat. Dolohov musí být chycen co nejdřív, vždyť se tě pokusil zabít," hádal se s ní Harry, aniž by chápal, že nejvíce rozhořčený je právě z toho posledního. Pansy přece neměl nikdo právo zabíjet, jedině tak on a to také nebylo jisté.

„Ale my počkáme, prostě toho patrona pošli ty," vrtěla hlavou Pansy.

„Proč to neuděláš ty?" pochopil to Harry, že problém bude někde tady. „Nedělej, že ho neumíš," vysmíval se jí, ale Pansy se zamračila.

„Počkej, ty ho vážně neumíš?" začal už trochu vážněji a zvolnil do pouhé rychlé chůze. Pansy s ním srovnala krok.

„To tě nemusí zajímat."

„Tak velká Parkinsonová neumí patrona?" smál se Harry, až si ani neuvědomil, že opět použil její příjmení.

Pansy bolestně přivřela oči a zavrtěla hlavou. „Ne všichni se ho naučíme ve třetím ročníku. A někteří z nás se ho nenaučí nikdy kvůli vzpomínkám. Prostě nejsou ty pravé, takže to nejde. A nemysli si, že už jsem to nezkoušela."

Harry opět o trochu zvolnil. O svém třetím ročníku jí vyprávěl a o patronech také, nikdy by ho ale nenapadlo, že Pansy ho nebude umět. „Kvůli vzpomínkám z války?" došlo mu o trochu později.

„Nejenom to. Viděl jsi Ho někdy? Jako myslím tím, jestli jsi s ním mluvil? Jestli se tě pokoušel přesvědčit o svojí pravdě. Budu mluvit otevřeně a bez obalu, ale ty vůbec nevíš, co za zvíře to bylo," vrtěla hlavou. Nějak za poslední dny ztratila zábrany a prostě všechno, co měla na srdci, to vypustila na jazyk, odkud to už rovnou Harry slyšel.

„Já že nevím?" zarazil se Harry a v duchu projel všechny společné chvíle, které měl s Voldemortem. Žádná nebyla taková, jako musela být pro Pansy. „Tak mi to vysvětli," vyzval ji nakonec.

Pansy se zhluboka nadechla a vydechla. Zřejmě měla odhalit další kousíček ze své minulosti a duše. A samotnou ji překvapilo, že se ani zdaleka nezdráhala. Otevřít se Vyvolenému, to bylo jako droga. Jak jste jednou začali, nemohli jste přestat. Všechno ji to tak nějak uklidňovalo, proto se Harry dozvídal věci, které neznal nikdo jiný. Dokonce ani Daphné nebo Draco s Blaisem některé z těchto věcí neznali.

„Krátce před bitvou o Bradavice si nás zavolal. Jenom ty nejlepší z ročníku a samozřejmě ze Zmijozelu," dodala, jako by si teprve teď vzpomněla na tuhle podmínku. „Promluvil k nám, že se těší, jak nás uvítá ve svých řadách. Mluvil skoro hodinu a mluvil o všem. O čistotě naší krve, o mudlech a šmejdech, o tobě i o světě kolem. O tom, jak je jeho budoucnost perspektivní. Sálala z něj jakási aura, takové cosi, co tě nutilo myslet si, jakou pravdu jen má. Že vlastně veškerá naše přesvědčení a ztracené kouty duše jsou jen přeludy. A když domluvil, byli bychom se schopní přidat už jenom kvůli tomu proslovu. Takhle to nezní zrovna dobře, ale to bys tam musel být. Musel bys slyšet jeho řeč a vidět jeho gesta. Byl jako vycházející slunce pro budoucnost, aby zaplašil temnotu mudlů. Aspoň nějak tak jsme se všichni cítili. Chtěli jsme mu líbat nohy už jenom proto, aby si nás všimnul a uznal, jak jsme užiteční. Aby nás pochválil. Je to jako žít s tím, že jsem na okamžik ztratila rozum. Když to připojíš k těm dalším a dalším vzpomínkám, jen těžko si dokážu představit, že bys vyčarovala patrona. Nezkoušela jsem to od chvíle, co se vrátil. Nemá to cenu," povzdechla si a objala se rukama.

Harry chvíli zaraženě mlčel. To ticho se Pansy zařezávalo do ušních bubínků, odkud putovalo přímo do srdce. S každou vteřinou, každým úderem srdce, si připadala horší a horší. To, že si v onu chvíli říkala, jak má smysl život jen jako smrtijed, jak nic jiného není vůbec možné, bylo neskutečnou agónií pro její duši. Přiznala, že byla ještě horší, než jak si ji pamatoval. A najednou jí to přišlo jako strašně špatný nápad se svěřovat. Vždyť co když Harry pochopí, jak je doopravdy zkažená zevnitř?

„Tak to zkus teď," začal opatrně Harry. Pansy se na něj jen udiveně dívala. „Myslím tím, že od války uplynulo hodně času, proto by se někde dala sehnat hezká vzpomínka. A ta tyhle věci přebije. Dobro vždycky vítězí, jen to možná chvilku trvá, ale nakonec zvítězí. Ať už dobro světa nebo dobro v nás. Takže přestaň fňukat a čaruj," zakončil to tak, že se Pansy musela zasmát a docela odlehčit tíhu své duše. S každým přiznáním se cítila líp a líp.

„Myslím, že to můžu zkusit," pousmála se. Pak si připravila hůlku a zavřela oči. Zhluboka se nadechla a zpevnila postoj. Pak pronesla ta slova.

„Expecto patronum," do poslední chvíle ani netušila, co si vůbec chce představit. Nakonec nechala hlavu, aby jí tam vstrčila první šťastnou vzpomínku, na kterou si vzpomene. A docela ji překvapilo, že to byla právě tahle. Seděla u kmene stromu a zády se o něj opírala. Vyprávěla příběh a jen stěží potlačovala slzy. Jak mohla být tohle ta šťastná chvíle? Ono štěstí se ale nacházelo jinde než jen v hromadě smíchu. Byl to pocit sounáležitosti a lásky. Skutečně něčeho, co nikdy předtím nepoznala. Teď si to mohla přiznat, cítila se v tu chvíli šťastná.

Za zavřenými víčky ucítila první paprsky stříbřité hmoty. Prudce rozevřela oči jen tak tak, aby zachytila poslední zbytky zářivé mlhy. Nemělo to formu zvířete, ale už to byla aspoň mlha. Ani tu nikdy předtím nedokázala.

Překvapeně vydechla zadržovaný vzduch a třikrát zamrkala, aby zahnala ty slzy, co se jí tlačily do očí. Skutečně to dokázala. Měla stříbřitou mlhu. Říkalo se, že patrona mohou vyčarovat pouze dobří kouzelníci. A pokud ona uměla aspoň kousek z patrona, pak nemohla být úplně zlá.

Zasmála se trochu ochraptěle a znovu zamrkala. Až pak se podívala na Harry se šťastným úsměvem. „Ono to fungovalo," zašeptala překvapeně. A pak, aniž by něco z toho plánovala, Harryho objala.

A Vyvolený sám sebe překvapil, když jí objetí oplatil. A oba dva překvapila slova, jež se o minutku později vznášela mezi nimi. „Byl to předvčerejší večer," řekli oba dva najednou. Harry v pochopení a Pansy v přiznání. A oběma najednou došlo, že možná tyhle chvíle budou něco znamenat i v budoucnu.

***

„Podívej, to je Kingsleyho patron," ukázal Ron na stříbrného rysa, co se před nimi zjevil.

„No to budou zase zprávy," odfrkl si Blaise, nakonec ale nechal Rona, aby zprávu převzal. A zrzek, aniž by se s ním snad poradil, okamžitě odeslal odpověď.

„Dolohov změnil trasu, musíš to dát vědět Harrymu," vzpomněl si najednou Ron.

„To je skvělý, takže po mně chceš, abych ti čaroval patrony, zatímco ty svoje budeš bez rozmyslu vysílat kam jen budeš chtít?" ušklíbal se Blaise, ale nakonec svolil. Vytáhl svoji hůlku a připravil si vzpomínku.

„Prostě dej vědět Parkinsonové a Harrymu," odsekl zpět Ron a čekal na to, až Blaise vyvolá svého patrona.

Blaise už vytáhl vzpomínku, kterou používal vždycky. Z jeho nejranějšího dětství. Dnes na ni ale myslel marně. Před slovy Expecto patronum se totiž vzpomínka změnila a na svoje místo dosadila Ginny. Weasleyová se lehce pousmála, ale i tak vypadala smutně a bojovně. A pak pocítil znovu ten heboučký dotek jejích rtů.

„Expecto patronum," pronesl Blaise skoro bolestně, jak po té chvíli toužil znovu.

Ron začal okamžik po tom kašlat, jak vdechl kousek jablka, co zrovna pojídal jako snídani. Když Blaise odeslal patrona, otočil se na svého kolegu s otázkou v očích. Ron zuřivě gestikuloval a pokoušel se něco říct, ale s pusou plnou jablka se to nedalo pochopit a přeložit do lidské řeči.

„Ten patron..." dostal ze sebe konečně. Blaise pokrčil rameny.

„Mám ho od mala. Od čtrnácti let, tak co?" krčil rameny znovu. Ron ale zuřivě vrtěl hlavou.

„Ne, o to nejde. Je to kůň!" vyhrkl.

Blaise překvapeně zamrkal. Tohle skutečně nečekal. „Vážně? A já si celou dobu myslel, že je to kotě. Promerlina, to je skvělé, že poznáš koně, ale proč mi to říkáš?" dodal pobaveně.

„Protože koně má i Ginny!" zakřičel skoro nepříčetně Ron. Pak se ale zarazil a chvíli přemýšlel. Neptal se ho Blaise předtím náhodou na jeho sestru? Co tím jen mohl sledovat? Ron přivřel oči a zkoumavě se na Blaise zadíval. Zabini vypadal duchem nepřítomný. Budu si na tebe muset dát pozor, promluvil sám k sobě Ron. To, co se tu dělo, se mu nějak přestávalo líbit. A on už přijde na to, co se tu dělo.

Blaise zase myšlenkami odplul do okamžiku, kdy svíral Ginn v náručí. A tahle holka má mít stejného patrona jako on? Blaise se vítězně ušklíbl. Možná to nebyla tak úplně náhoda. A v tu chvíli se mu v hlavě zrodil plán skutečného vítězství. On a Ginny totiž patřili k sobě. Jejich patroni to říkali. Stačilo si počkat, až si to zrzka uvědomí.

***

Hermiona právě odcházela na oběd. Procházela se tmavou ulicí, kam by bez denního světla v životě nevlezla, ale byla to holt nejrychlejší cesta k té nejlepší čínské restauraci v Londýně. Proto když procházela kolem temného rohu, ještě se dvakrát rozhlédla kolem sebe. A bylo jen štěstí, že to udělala.

Pohyb ji tak nemohl překvapit. Během vteřiny vytáhla hůlku a namířila ji na stvoření, co číhalo v rohu. „Expecto patronum!" zaječela na něj a z hůlky jí vyšlehlo stříbrné světlo, co se okamžitě zformovalo do vydry.

Mozkomor se stáhl a vydal jakýsi zvuk, co mohl být vyjeknutím a poděšeným zakníkáním. Hermiona ho držela pomocí patronova zaklínadla dobré tři minuty, než si uvědomila, že takhle ničeho nedosáhne. Dostala šílený nápad.

Na okamžik povolila za sevření a namířila hůlku na oblohu. Vypustila rudé jiskry, co byly jistě vidět celým Londýnem. Snad to některý z kouzelníků pochopí. Pak se chopila opět patronova zaklínadla a zadržela jím mozkomora v úniku.

„To tak, ještě bys mohl napadnout lidi," vyčinila mu vesele. Pak jí ale došla vážnost situace. Mozkomor uprostřed Londýna za bílého dne, to nevěstilo nic dobrého. Zvlášť, když teď byli mozkomoři probíraným tématem. A za tohle jistě sežerou Kingsleyho zaživa.

***

„Co se stalo?" vyjekla Daphné to odpoledne, když zahlédla Hermionu z atriu. Dívka vypadala poměrně unaveně a byla v obležení bystrozorů. Daphné na nic nečekala a vyrazila vpřed. Prudce si probojovávala cestu a loket do břicha získal každý, kdo neuhnul jejím jehlovým podpatkům.

„Grangerová, co ty tu chceš?" zeptala se jí zamračeně. I Hermiona se mračila, když onu dívku spatřila. Tak tohle byla ta holka, kvůli které to všechno začalo. Nebyla to Pansy, ta v tom prsty neměla, všechno byla vina Daphné.

„Tady slečnu napadl mozkomor," vysvětlil jeden z bystrozorů, co zrovna držel v rukou jakési desky s papíry. Pronesl to s takovým klidem, až měla Daphné pocit, že jí oznamuje jídelní lístek na příští týden. Ale možná i ten by četl s větším nadšením.

„Cože?" nechápala Daphné.

„Mozkomor. V jedné z ulic Londýna," souhlasila Hermiona zmateně. Nechápala, co tu dělá Daphné. Vždyť co měla ona společného s ministerstvem?

„Do hajzlu," zaklela Daphné naštvaně. „A ví o tom někdo?" otočila se na vrchního bystrozora.

„Myslíte, že ne?" protočil oči muž ve středních letech. „Ústředí Denního věštce tu bude každou chvíli a posledními novinami, co to neotisknou, bude Týdeník čarodějek," odfrkl si, pak zaklapl desky a zavolal na své kolegy, že tady to rozpouští. Společně pak zamířili do kanceláří bystrozorů.

„Tak to je v háji," oznámila Daphné, když viděla přibíhat první novináře z letaxové sítě.

„Definitivně v háji," potvrdila jí to Hermiona, když si jakási žena ukázala na ni a celý dav novinářů vyběhl Hermioniným směrem.

***

„Astorie, otevři, já vím, že tam seš," bouchala na dveře Ginny, když jí nikdo neotevíral. Začínala se bát, co se uvnitř děje. A pocítila i lehké bodnutí viny. Vždyť to ona Astorii včera pozvala a zařídila tak celou tuhle patálii s budoucími manželi Malfoyovými, kteří nejspíše manželi nebudou.

Zevnitř domu se ale nic neozývalo. Ginny tedy na dveře zabouchala znovu. To už byl tak silný zvuk, že se dočkal odezvy.

„Vypadni! Všichni vypadněte nebo začnu pálit kouzla!" ozval se jekot zevnitř domu. Ginny se jen ušklíbla.

„Tak otevři," vyzvala druhou dívku, která jí z neznámého důvodu začínala být sympatická.

„Vypadni!" zopakovala Astorie.

Ginny znovu zalomcovala klikou. O minutu později ale nadskočila, protože do dveří narazilo první kouzlo. A hned na to další a další. Astorie tedy skutečně nepřeháněla. Aspoň tentokrát ne.

„Dobře, dobře, vrátím se, až se uklidníš. Třeba večer," zkusila to Ginny, ale to už do dveří narazilo kouzlo, tak silné, že hrozilo, že se dveře vyvrátí z pantů. Ginny tedy popoběhla dál na trávník.

„Tak zítra ráno," zkusila to znovu a trochu tišeji. To ale uviděla, jak se tříští sklo u okna, co bylo vedle dveří.

„Večer, zítra večer to bude stačit," kníkla potichoučku a raději se beze slov vytratila. S Astorií by teď stejně nebyla rozumná řeč.

***

Kingsley seděl poraženě ve své kanceláři. Daphné mu posmutněle podávala večerní vydání jakýchsi novin. Kingsley ho bez mrknutí oka přijal.

Titulek Mozkomoři mezi mudly, může za to ministr? mu hned dal vědět, co ho asi zítra čeká. „Dojeli jsme," pohodil noviny na stůl.

Daphné si smutně sedla do křesla. „Tohle hned tak nezmizí," souhlasila.

Kingsley se suše zasmál. „Neberte si to tak, byla to otázka času, kdy se to stane. Dokázala jste to tu udržet celé tři dny, to je víc než kdo jiný," dodal trochu veseleji Kingsley. Z jeho hlasu ale byl slyšet smutek a porážka.

Daphné mlčela. Nechtěla přiznat, že jí je do breku. Tolik se snažila. „Náhodou jste nebyl špatný ministr, to jen tahle kupa sraček..." vzlykla a zuřivě pohodila večerní vydání na stůl, odkud ho před okamžikem zase sebrala.

„Promiňte," vzlykla znovu a vstala z křesla.

„To nic, je mi líto, že jsem Vás do toho zatáhl," pokýval hlavou Kingsley.

Daphné se ale zamračila a začala přecházet po pracovně. Při tom všem si otírala slzy, co se jí valily z očí. „Co jiného jste mohl dělat?" povzdechla si, ale přešlo to do vzlyku.

„Především Vám nedávat naději, že něco změníte. Bylo to ztracené už na začátku."

Daphné ale zavrtěla hlavou. Možná k tomu přistupovala moc optimisticky. Vždycky taková byla. „Není a nebude. To přece nechcete dovolit. Neodstupujte z funkce dobrovolně, odvolat Vás nemůžou. Ještě to změníme. Zkusme to," začala naléhat.

„Daphné, vždyť víte, že je to ztracené," povzdechl si poraženě ministr.

„Sklapněte, Kingsley!" vyštěkla naštvaně. „Nic není ztracené. Stále jste ministrem a na konci tohohle budete tím nejlepším, jaký kdy byl. Jen se nesmíte nechat zlomit," přešla opět ke stolu a popadla noviny.

„A s tímhle," významně k nim kývla hlavou, „ať si vytřou..." poslední slovo nebylo dobře slyšet přes praskání plamene v krbu, jak tam noviny letěly. Okamžitě se rozhořely jasným plamenem, znamení, že jsou přesně tam, kam patří.

„Neprotestujte, už jsem se rozhodla. Jeden mozkomor ještě neznamená konec kariéry," prohlásila rozhodně, ale sama věděla, že tohle byl jen další hřebíček do rakve, která už byla skoro hotová. A na té rakvi se skvěl nápis Kingsleyho místo ve funkci ministra. Jenže tu pořád byla Daphné, která ony hřebíčky pomalu vyškubávala kleštěmi. A teď se jí do žil vlila nová energie. Však ona to tu ještě zachrání. A všichni se pak budou divit.