„Máme ho!" zakřičel Anthony Goldstein nadšeně a špičkou boty šťouchl do Dolohova, co jen tak bezvládně ležel na zemi.

„Larsonová, konečně ho máme!" přiskočil ke svojí kolegyni a zvedl ji za pas ze země. Zatočil s ní ve vzduchu, aby ji mohl opět položit a ještě chvíli se nadšeně a radostně usmívat.

„Neříkej mi Larsonová," ohradila se Lara, jejíž skutečné příjmení si stejně nikdo nepamatoval. Tato dívka měla živě v paměti, jak se jí jednou jeden nováček zeptal, jestli se skutečně jmenuje Lara Larsonová. Za tyhle chvíle by někoho zavraždila. A Anthony byl dobrým terčem.

„Lepší říkat ti Larsonová než Goldsteinová, ne?" ušklíbal se Anthony, zatímco se pokoušel o cosi, co mohlo být vítězným tanečkem.

„Tím bych si nebyla tak jistá," mumlala naštvaně Lara. Za celé tři dny si s Anthonym pořád šla po krku, jako vždycky. Stejně by ale svoji spolupráci za nic nevyměnila. Tak nějak věděla, že patří po bok Anthonyho a nikoho jiného.

„Ale co to slyším, co to slyším? Larsonová konečně uznává, že se jí stýská po té nejvášnivější noci, co kdy zažila? Nebo spíš jediné noci," dodával šeptem, ale Lara ho přesto slyšela. A to byl také účel.

„To bych si nepřiznala ani za milion let, Goldsteine. A věř mi, že bych radši spolkla slimáka, než bych šla na rande s tebou," ušklíbala se Lara, ale po těch dnech si už sama nějak nebyla jistá.

„Vsaď se. Rande nebo slimák. Ty, já, svíčky, večeře..." pozvedl obočí a laškovně na ni mrkl, „nebo taky pěkně velký a odporně kluzký slimák, kterého bys celého spolkla. Máš na výběr, Larsonová," pokračoval.

„Na takový výběr se ti můžu vykašlat."

„Bojíš se! Larsonová, ty se normálně bojíš. Posera, jsi děsná poseroutka. Srabe," posmíval se jí, až už to Lara nevydržela.

„Tak jo!" vyjekla, aby to už nemusela poslouchat. „Rande bude. Přičemž všechno zařizuješ ty, platíš to ty a nakonec mě odvezeš domů, kde nic nebude. Platí," natáhla k němu ruku.

Anthony by to sám o sobě s radostí přijal, ale o slovo se přihlásil spoutaný Dolohov, co se pokusil uniknout. „Nevidíš, že tohle je důležité?" odsekl mu Anthony a přidržel si ho nohou na místě.

Lara nemohla popřít, že ji jistá část jeho arogance možná tak trochu imponuje. Jen maličko. A právě proto to asi přijala. Tohle arogantní hovado, jak ho mnohokrát nazvala, stejně nemělo šanci. A jedno rande to nemůže změnit.

„Dej vědět Harrymu, Ronovi a Johnovi, že máme Dolohova, ať můžou začít s vyslýcháním," raději mu odsekla a sama vyvolala svého patrona na poslání zprávy. O chvíli později vyběhla lasička z lesa následována majestátním orlem, co se k Anthonymu ale vůbec nehodil.

***

„Pusťte mě k němu, vyslýchat budu já!" hnal se Harry po ministerském atriu, v závěsu měl Pansy s Ronem a Blaisem. Všichni čtyři se prohnali kolem vyděšené Daphné, které leknutím spadly papíry. Pak se ale zamračila a zavolala na ně, že to je ministerstvo a ne bar, tak aby tu neběhali.

„Já ho chytil, já ho vyslechnu," postavil se před dveře, za nimiž byl zavřený Dolohov, Anthony a po boku mu stála Lara. Ta souhlasně přikyvovala.

„Uhni nebo se neznám, vyslýchat budu já, mám v tom praxi," hrnul se ke dveřím Ron a Blaise se také chopil příležitosti, aby se vetřel dovnitř.

„Pansy jsem vyslýchal já, já tu mám zkušenosti," odsunul ho Harry ode dveří a sám se k nim pokusil narvat.

„Nekecej, to já se naučil fungovat se zmijozelskými. Daphné, Blaise i Astorie. To jsou tři proti jedné," ušklíbl se Ron, jako by učinil objev světa a opět Harryho odstrčil.

„Tak dost, kdo chytil, toho je úlovek," nešetrně je kopla do holení Lara, aby od těch dveří vypadli.

„Ale já jsem Harry Potter!" řval skoro nepříčetně Harry, až se musela Pansy vyděšeně odtáhnout.

„To je sice výborný argument, ale proč tak moc potřebuješ vyslýchat? Neměl by vyslýchat ten, koho se to týká? Já, například?" postoupila dopředu a aniž by to Lara nebo Anthony čekali, protáhla se mezi nimi a rychle vrazila do dveří. Ty pak Harrymu podržela, aby vešel za ní. Když byl uvnitř, prudce zabouchla, takže zbytek osazenstva zůstal venku.

„Zamkni, podruhé bych je už nepřevezla," pousmála se dívka na Harryho a potěšeně mrkla. „Dobrá spolupráce," dodala po chvíli překvapeně a potěšeně.

„Je to skvělá taktika. Já strhnu pozornost a ty v nestřeženou chvíli uděláš něco nečekaného, kdy jsme na to jen přišli?" smál se Harry a Dolohova připoutaného k židli, na které seděl, si vůbec nevšímal. Oči měl totiž jenom pro Pansy.

„Myslím, že během prvního společného pátrání, začíná se mi to nějak vytrácet na přesné dny, je to dlouhá doba," pousmála se dívka a srovnala si pramen vlasů za ucho.

„Pojďme radši vyslýchat," odkašlal si Harry a otočil se na Dolohova. Ten seděl přivázaný na židli a naštvaně sebou trhal, nebylo mu to však platné.

„Opět se vidíme, drahouši," zapředla Pansy a vyskočila na stůl, kde se elegantně posadila. „Jistě víš, kdo tě poslal tam, kde jsi byl," usmála se vědoucně.

„Čubko!" zasyčel Dolohov nenávistně. To ale schytal umlčující kouzlo od Harryho.

„Nebudeš mluvit, dokud nebudeš pod vlivem," vytáhl z vnitřní kapsy veritasérum v lahvičce, kterou předtím sebral Dawlishovi. Pansy zděšeně zírala na to, jak odzátkoval lahvičku a jediným pohybem ji vlil do krku Dolohova.

„Harry," vyjekla zděšeně Pansy, „za tohle tě můžou zbavit funkce." Nemohla uvěřit tomu, co se to právě dělo. Proč by, promerlina, Potter riskoval místo použitím veritaséra.

„Některé zákony jsou pouze postavené na dobrém úmyslu, dobré ale už nejsou. Jednou mi to říkala jedna chytrá zmijozelka, která by teď měla mlčet, když se chceme něco dozvědět," zopakoval její dávná slova. Ani si neuvědomil, že jí vlastně řekl, že je chytrá. Pansy tenhle význam ale nepřehlédla.

Po chvíli uvolnil Dolohova z kletby mlčení a začal se ptát. „Kam jsi měl namířeno?" začal zlehka.

Dolohov nechtěl, bylo vidět, že bojoval sám se sebou, kouzlo ale zvítězilo. „Do přístavu," vyhrkl zoufale.

„A tam jsi se měl sejít s Yaxleym?" usmála se Pansy mile.

„Ano," sykl naštvaně smrtijed a nenávistně si ji přeměřil pohledem. S každým dalším pohledem i slovem si byl Harry jistější a jistější, že Dolohov poslal ten balíček.

„Poslal jsi balíček před pěti letu Curtisu Bodeovi?" zeptal se, aby si ověřil, že je to starodávná technika.

„Ano," souhlasil zmateně Dolohov.

„Jak to bylo s tím útěkem z Azkabanu a tvým únikem z Anglie?" zeptala se úplně odjinud Pansy.

Dolohov se zhluboka nadechl a poraženě začal mluvit. „Byli jsme dohodnutí. Já a Yaxley, že společně uprchneme z Azkabanu, to nám vyšlo podle plánu, pak jsme se měli nenápadně dostat do přístavu a odplout."

„Jenže to nevyšlo, jaká škoda," neodpustila si dívka.

„Ano, to je pravda. Nečekali jste, že po dvou uprchlých vězních se bude pátrat?" rýpal i Harry.

„Nemělo se, měli jste mít plné práce s mozkomory," prozradil Dolohov urychleně, než se stihl zarazit. Na tuhle otázku mohl odpovědět prostým ano nebo ne, ale kam až sahá veritasérum a lidská představivost, to bylo záhadou. Když totiž věděl, že musí mluvit pravdu, paradoxně říkal víc, než musel.

„Jak víš o mozkomorech?" vyhrkla Pansy.

„Od Dawlishe."

Harry zůstal chvíli omráčeně stát a pouze vyděšeně sledoval, jak se jeho nejhorší obavy plní. Že Dawlish v tom všem má větší roli, než se mohlo na první pohled zdát.

„Jakou v tom má roli?" nedala se Pansy, protože ona něco takového přesně čekala.

„Byl zprostředkovatel. Domlouval se se mnou i Yaxleym, měl nám krýt záda. Udělat rozruch, zaměstnat ministra i bystrozory, všechno to zaonačit, abychom měli volnou cestu. Sám je měl na starosti, proto mohl klidně všechno zařídit. Pak by se k nám přidal, kdyby se tu věci podělaly, jinak by zůstal bystrozorem," popisoval Dolohov.

„Jistě, Dawlish se o to staral jako o mnoho jiného, byl přece vedoucí. Proto poslal i Rona do té tvojí akce. Odstranil si z cesty ty, co mohli dělat problémy. Laru s Anthonym zvládl sám, Daren a Eliza nebyli problém," vypočítával Harry vyděšeně. Všechno to bylo naplánované do nejmenšího detailu.

„Snad jako by mohl ten balíček poslat on, aby vás odstranil z cesty," špitla Pansy vyděšeně. Dávalo by to smysl. Poslal by Pottera s Weasleym pryč, ostatních by se zbavil snadno, poštval mozkomory na lidi a zbavil se tak Kingsleyho. Yaxley i Dolohov by měli volnou cestu a on by se na závěr toho všeho možná stal i ministrem. Dokonale podlý plán.

Venku zatím přešlapoval Ron s Blaisem. Naproti nim stála Lara s Anthonym. Ten se právě zamýšlel. „Poslyš," otočil se k Laře. Ta se na něj se zájmem zadívala. „Ty jsi dávala vědět Harrymu a já Ronovi. Kdo volal Johnovi?" zeptal se znenadání.

Lara se plácla do čela. „No jo, nikdo! John neví, že Dolohova máme. Musíme mu dát vědět," zasmála se svojí hlouposti a krátce zavřela oči. Vyvolala patrona a poslala ho i se zprávou pryč. Přesně o minutu později vyrazil dveře Harry s tím, že musí zatknout Dawlishe. Jenže bylo pozdě, k Johnovi právě mířila zpráva, že se věci podělaly.

***

Hermiona seděla sklesle u stolu a přejížděla špičkami prstů po prostírání. Přitom nevesele skenovala pohledem láhev vína, jež musela vypít sama. Ginny se dnes nedostavila a nikdo jiný k ní už nechodil. Možná by nebylo od věci najít si víc přátel, napadlo ji, když dopíjela už druhou skleničku.

Trhla sebou, když zaslechla domovní zvonek. Ron, to byla její první myšlenka. Vyběhla ke dveřím, ani se nepokoušela odhazoval skleničku s vínem, prostě prudce otevřela dveře. A pak opět zklamaně vydechla.

„Krásné ženy mi otvírají už s vínem v ruce? Tomu se říká úspěch," zasmál se blonďatý zmijozel a vešel dovnitř.

„To jsi jenom ty," povzdechla si Hermiona a zabouchla za ním dveře. Sledovala Draca, jak prochází místností a lehce se naklání na pravou stranu, bylo na první pohled zřejmé, že stejně jako Hermiona už dávno nepatří mezi osoby, co by mohli řídit automobil.

„Jistě, jenom já," potvrdil jí její slova tak kousavě, jak jen mohl.

Hermiona si okamžitě uvědomila svoji chybu a zlehka se pousmála. „Promiň, chtěla jsem říct, že Ron se ještě nevrátil," opravila se a zavedla ho do kuchyně. Okamžitě mu nabídla skleničku, co naplnila vínem. Sama by celou flašku stejně nevypila.

„Pak jsem tu správně," zasmál se Draco a obrátil do sebe obsah sklenice během jediné vteřiny. Hermiona s ním srovnala krok a také vypila svoje víno. Pak oběma dolila a prázdnou láhev odnesla ke dřezu.

„Jak se... Jak se máš?" zeptala se ho po chvíli prkenně, nevěděla, co jiného by měla říkat.

„Jak se asi má člověk krátce po rozchodu? Zažila jsi to vůbec někdy, Grangerová? Nebo tě kluci prosili na kolenou, abys je neopouštěla?" mluvil hořce, čímž nevědomky vysekl Hermioně za ten večer už druhou poklonu. Téhle už si ale dívka všimla.

„Jasně, chápu," upila ze své sklenice a pokusila se dívat jinam než na Draca, co se jí tak pěkně vyjímal v kuchyni.

„Ne, myslím, že absolutně netušíš, o čem mluvím," vydechl nevěřícně Draco. „Ty jsi přece Grangerová, nemáš ani páru jaké to je být někde navíc," pokračoval, načež už se Hermiona neudržela a praštila pěstí do stolu.

„Ne, jistěže ne, co já bych o tom mohla vědět?" smála se hořce a konečně zabodla svůj pohled do toho jeho. „Co já bych mohla vědět o tom, že mě někde nechtějí! Maximálně mě kvůli tomu napadne trol nebo se proměním v kámen. Nebo se tvoje teta rozhodne mi udělat nové tetování," vrtěla hlavou. „Ale fajn, máš pravdu, absolutně netuším, jaké to je nebýt někde chtěná," odsekla mu naposledy a naklonila se přes stůl, ani si neuvědomila, že to udělala.

„Ne!" zařval Draco. „Nemáš ponětí, jaké to je, když se na tebe všichni vykašlou!" také vstal a zapřel se rukama o stůl. Naklonil se, aby byl Hermioně blíž. Zíral jí do očí a jejich obličeje byly sotva pár palců od sebe.

A pak se to stalo. Draco se ještě o kousek přiblížil, jen o chviličku dřív než Hermiona, načež žhavě a prudce přitiskl své rty na ty její. Hermiona se nebránila, naopak mu vyšla vstříc, přiblížila se k němu ještě o kousek, aniž by skončila ten dotyk rtů.

Když se od něj odtrhla, překvapeně oddechovala a zírala na to, co to právě provedli. „Tohle nemůžeme," zašeptala nevěřícně, ale neodtahovala se. Milovala přece Rona, věděla to, tak proč si teď nebyla jistá?

„Můžeme všechno, co jen budeme chtít," ozval se trochu opile Draco. Nebyl si jistý, jestli je opilý pouze z vína nebo i z přítomnosti téhle bývalé nebelvírky. „Ani jeden nemáme vztah, přítelkyně se na mě vykašlala a ten tvůj v pracovně osahával jinou," mluvil přerývaně.

Hermiona slabě zavrtěla hlavou. „To ne, tak to není. Astorie tě miluje, jen si to musíte urovnat," o tom druhém se nehodlala bavit.

„Jenže co když už já nemiluju ji?" položil tu zásadní otázku Draco. Hermiona zamrkala, konečně prohlédla to, co se tu dělo. Prudce trhla hlavou a odtáhla se od něj. Dokonce udělala dva kroky dozadu, aby si byla jistá vzdáleností.

„Mluví z tebe alkohol, z nás obou," opravila se. „Radši běž, než se stane něco, co nepůjde vzít zpátky. Ani ty, ani já si nic takového nepřejeme, tak odejdi," vykázala ho ze svého bytu pevně. Naléhavě se na něj zadívala, nechtěla ani v nejmenším pomyslet na to, co všechno by se mohlo stát, kdyby pili dál. A to ona nechtěla. Ať už to bylo jakékoliv pomyšlení, nechtěla s Malfoyem nic mít. Milovala Rona, to se nezmění ani po příchodu tohohle zmijozela.

Draco se beze slova zvedl. Dopil skleničku a rozešel se ke dveřím. Hermiona sledovala jeho záda, jak mizí v chodbě. Neodvažovala se jít za ním, nevěděla, co by její tělo bylo schopno udělat. Tělo byla jenom schránka, duše byla to, co musí poslechnout. A duše jí radila čekat, dokud se Ron nevrátí.

***

Harry se i s Pansy vrátil zpět k Dolohovovi. „Už to ví, je pozdě, vypaří se pryč," povzdechl si Harry.

Pansy se zlehka usmála. „To nevadí, chytíme ho jinde. A navíc nevíš, jestli to byl fakt on," otočila se opět k Dolohovovi. „Poslal mi Dawlish ten balíček?"

„Nechápu, o jakém balíčku mluvíte," ozval se Dolohov. Pansy pokrčila rameny a otočila se opět na Harryho.

„Dolohov mě zabít nechtěl, možná Dawlish, ale já ti nevím," začala znovu s tím svým cítěním. „Dawlish by přece nemohl sám sebe napadnout, když mě hlídal, to nedává smysl," vrtěla hlavou Pansy. „Je to celé moc divné a promyšlené. Na obyčejný útěk by si mohl vybrat někoho jiného. Nemusela bych to být zrovna já," vyvracela teorii o dokonalém plánu Johna Dawlishe.

„Tak krucinál, Pansy," vytkl jí Harry naštvaně. „Vždycky, když se něco zjistí, tak se ti to nelíbí. Ještě řekni, že tě Dolohov nechce vidět mrtvou," zuřil, protože mu věci nevycházely podle jeho představ a plánů. Kdyby tak aspoň konečně přišel na nějakou stopu a nemířil pořád jen do slepých uliček.

„Jasně, že chci, tahle svině musí umřít," ozval se znovu Dolohov stále pod veritasérem.

Pansy se bolestně odtáhla dozadu, aniž by jí to mělo vůbec zasáhnout, cítila se špatně. Opět viděla, jak se její vnitřní temnota projevuje. Svině, to bylo přesné označení, taková byla. Nikdy jí to nevadilo, ale poslední dobou začínala mít pocit, že by taková být neměla. Že by jí to v něčem mohlo vadit, že možná není dostatečná.

„Mlč už!" zakřičel rozhodně Harry a natáhl se proti Dolohovovi. Zaťal pěst a praštil. Dolohovovi odskočila hlava dozadu, cuknul sebou, ale nebylo mu to nic platné, pevná pěst mu vrazila do čelisti. Zakymácel se na židli, málem přepadl, cítil, jak se mu posouvá polovina kosti na jiné místo.

Když Harry odstoupil, mnul si klouby ruky, které si pěkně narazil. Nikdy nebyl takový jako jeho bratránek Dudley, neuměl praštit lidi, nedělal si z toho zábavu, ale teď pocítil to potěšení rány. V něčem ten box možná dobrý byl. Harry se teď cítil mnohem míň naštvaný.

„Ještě slovo na její účet..." začal už o mnoho méně hrozivě chlapec, kterého by jinak Dolohov nepřežil, a lehce se usmál. „Můžu ti zlomit víc než čelist," dodal spokojeně sám se sebou.

„Obávám se, že teď už nám neřekne nic. Zrovna čelist potřeboval," ozvala se po skoro minutě ticha dívka. Mluvila ale potěšeně, skoro pyšně na to, jak se Harry zachoval. Pansy to skutečně nadchlo. Slavný Harry Potter ji bránil před smrtijedem. Tohle kdyby otiskl Týdeník čarodějek, má vyprodáno. Naštěstí se to ale nikdo nedozví. Bude to pro Harryho dobro, o to už se postará.

„Stejně jsme tu skončili. Půjdeme domů," přešel ke dveřím bývalý Vyvolený a otevřel je. Podržel je tak, aby dívka mohla projít ven. Když se otáčel zpět k Dolohovovi, neusmíval se. Pouze si ho hrozivě změřil, aby si Antonin jednou pro vždy zapamatoval, že na Pansy už bude jen a jen milý.

***

„Takže si to shrneme," začal Kingsley a přejel si očima všechny přítomné. Řady bystrozorů se měnily rychlostí světla vyslaného z hůlky. Prvně přibyla Parkinsonová, teď Zabini, je pryč Dawlish, co přijde příště? Navíc má po svém boku asistentku, která se na tu schůzi nevykašlala jako ta předchozí. Skutečně přišla, Daphné mu tu dělala podporu.

„No to chci vidět," zabručel Goldstein a položil si zablácené boty z blat na stůl. Lara se ušklíbla a prohlásila, že s někým takovým na rande nepůjde. V tu chvíli Daren omdlel.

„Co je mu?" naklonil se Ron přes stůl vyjeveně.

„Neunesl představu rande Larsonové a Goldsteina," zašeptal mu Harry jako za starých časů. Oba se rozesmáli.

„Nebo si jenom zapomněl vzít léky po tobě," šťouchl Harry ještě do Pansy, aby se k nim připojila.

„Těší mě, že se tam vy tři tak dobře bavíte," začal Kingsley, ale Daphné ho nerudně přerušila.

„Nedivím se, že tu nic nefunguje, když ani bystrozorové nemají mezi sebou pořádek," začala kousavě. „Jeden tu omdlévá a bere nějaké léky, druzí se tu válí jako na dovolené," mávla k Anthonymu rukou. „Okamžitě si sundej ty nohy ze stolu, to byl rozkaz!" zaječela na něj náhle, až sebou Goldstein trhl a přepadl nazad i se židlí.

„Daphné, myslím, že jste udělala dost," pokusil se ji utišit ministr, ale dívka zavrtěla hlavou.

„Ne, je to moje potápějící se loď, takže si tu můžu dělat, co budu chtít. Ticho!" otočila se na Harryho s Ronem a Pansy. „Poslouchejte, vnímejte a spolupracujte. Pro tebe to platí taky, Blaisi," dodala, když pochopila, že její přítel je myšlenkami mimo realitu.

„Tak snad abych pokračoval," ujal se s úsměvem slova Kingsley. „Takže si to shrneme," začal znovu, ale tentokrát ho přerušila Lara.

„Odmítám spolupracovat, když je tu ona, nemá tu co dělat, tohle je jen pro ministra a bystrozory," mávla rukou k Daphné.

„Já nejsem ani jedno, ale přesto tu jsem," zastala se své přítelkyně Pansy.

„Tak vypadněte obě," odsekla jí Lara.

„Tak to ne. Jednou už je to případ Parkinsonové, tak se také dodělá," vstal Harry, aby všem ukázal, zač je toho loket.

„Dovoluji si připomenout, že případ Parkinsonové už není tvůj," ozvala se Eliza. Hned ale zmlkla, když se do ní zabodly všechny pohledy.

„Pokud se ti to nelíbí, můžeš převzít osobní dohled nad slečnou Parkinsonovou," ozval se Kingsley. Harry na něj děkovně kývl. To Elizu donutilo opět se posadit a předstírat nepřítomnost.

„Takže si to shrneme," promluvil Kingsley.

„To už jsi říkal," popíchl ho Ron, načež se s Harrym rozesmáli jako malí kluci.

„Sklapněte okamžitě!" vyjekla Daphné. Pak sama začala popisovat, co se zatím událo. „Takže za všechno může Dawlish. To on poštval mozkomory na ministerstvo, vypustil dva vězně ven, sám nejspíše unikl a jistě i někoho zabil. Co ale neudělal bylo, že neposlal balíček tady Pansy. Nesedí to do chvíle, kdy ležel omráčený a pachatel se pokoušel Pansy i Harryho odstřelit," shrnula jednoduše pár větami, pak se otočila na Kingsleyho.

„Vidíte, ani to nebolelo. Čtyři věty a Vy kvůli tomu naděláte takovou velkou sešlost. Prostě teď rozvrhněte práci, někdo by měl jít dopadnout Yaxleyho a Dawlishe, jistě unikli spolu, Potter bude hlídat Pansy, Weasley na tom bude dál dělat a všichni budou spokojení. Jo, ještě se musí pochytat ti mozkomoři a někam poslat. Navrhovala bych Azkaban," pokusila se mu podsunout nápad, že by je tam zase pěkně v poklidu vrátili.

„Děkuji, Daphné, za Vaši připomínku, ale svoji práci ještě dělat umím," odsekl jí Kingsley.

„Někdy to tak nevypadá," vrátila mu úder.

„Víte co? Raději běžte zkontrolovat pana Dolohova," poslal ji naštvaně pryč. Daphné se ušklíbla, popadla svoje desky, kterými tak ráda mlátila novináře, a vyběhla ven do atria, aby postupně našla prozatímní celu Antonina Dolohova.

„A vy si dejte rozchod. Lara s Goldsteinem budou pátrat po těch dvou uprchlících, zbytek se tu sejde zítra v devět přesně," rozhodl Kingsley a sám vyšel z kanceláře jako první.

„Tak vidíte, všechno je v pořádku, já mizím domů, čeká mě tam jistě nějaké překvapení," ušklíbl se Blaise, co se až přehnaně třásl na svůj byt. A hlavně na tu, která ho tam jistě čeká.

„Cože? Nic není vyřešené, nevíme, kdo balíček poslal. Odhalili jsme spiknutí proti ministrovi od Dawlishe, ale to nic nemění na tom, že prvotní zločin je nepotrestán," hádal se Ron.

„To ano, ale jak jsi slyšel, to až zítra v devět," poklepal si na hodinky Blaise. „Mějte se," mávl jim a sám zmizel z místnosti jako pára nad hrncem.

„A my taky půjdeme, bude skoro půlnoc, je čas jít spát," rozhodl Harry i za Pansy.

„Ale kam jdeme?" vyptávala se dívka zaraženě.

„Kam asi? Ke mně domů," vrtěl Harry hlavou nad tím, jak má dlouhé vedení.

Pansy pozvedla obočí. „Jistě, že mě to hned nenapadlo," prohlásila ironicky, a ještě kývla na rozloučenou k Ronovi. Toho také čekala cesta domů.

***

Azkabanskou chodbou se rozlehly kroky, které doprovázelo tiché klapání podpatků. „Tady to je, sem mi ho dejte," oznámil tichý dívčí hlas a jiný muž postavil na zem truhlu, co skrývala jistě něco velmi temného.

Daphné kývla a usmála se. „Díky," naznačila muži, že může odejít. Muž se nevyptával, byl pouhý nosič, proto zmizel hned, jak ho Daphné popohnala. Dívka zhluboka vydechla a klíčem odemkla dveře cely.

Vešla do malého prostoru jen s jedinou postelí, na níž seděl muž, který zřejmě musel být Dolohovem. Daphné v něm nepoznávala nic z toho muže, kterého párkrát viděla za války. Tehdy to byl arogantní a panovačný bastard, dne vypadal jen jako zlomený vězeň.

Když Dolohov zvedl hlavu, zbledl. Došlo mu to. Daphné se vítězně pousmála. „Vzpomínáš si na mě? Slíbil jsi mi, že mě seřežeš jako psa a pak... Nebudu opakovat tvoje slova," znechutila se tou dávnou vzpomínkou. Dolohov nikdy nedostál svého slova, ale to jen díky Astorii, která trochu zatlačila na pilku a nakecala všem, že Daphné má podezření na nějakou pohlavní chorobu. Tehdy jí za tu pomluvu byla Daphné vděčná.

Dívka vyšla opět před celu a jediným pohybem otevřela truhlu. Stvoření, jež bylo schované uvnitř, vylétlo a jako temná hmota beznaděje se vřítilo do cely. „Našli ho v Londýně, jistě víš, komu za něj můžeš poděkovat v pekle," dodala na rozloučenou Daphné, načež zabouchla těžké dveře a zamkla je klíčem.

Když odcházela chodbou, slyšela za sebou křik muže, co konečně poznal to, o co by ho chtěl ministr připravit. Daphné došla až ke dvěma mužům, kterým odevzdala klíče. Oba se usmívali.

„Ten křik mi chyběl," poznamenal jeden z nich.

Daphné se lehce zamračila. V Azkabanu dělali samí děsiví lidé, co se vyžívali v mučení jiných. Takový už ale byl život. „Moc si na něj nezvykejte," odsekla jim asistentka pana ministra.

„Ale Daphné, sama víš, že ministra za chvíli odvolají a mozkomoři se k nám sami vrátí. Už jich tu bude potřeba, jen se podívej, co se tu bez nich stalo," ozval se druhý muž a vesele se usmál na mladou dívku.

Ta se zamračila. Dawlishova hra možná vycházela víc, než se mohlo na první pohled zdát. Všichni teď budou chtít mozkomory zpět. „Neříkám, že bych je neviděla raději tady než uprostřed Londýna, ale ctím rozhodnutí svého ministra. A ty bys měl taky, Macmillane," poradila mu, načež se otočila na podpatku a zamířila si to pryč od nich a od neustávajícího křiku Dolohova.

Ahojky,

tak po dlouhém naléhání od pár z vás jsem se do toho konečně opět ponořila. Prošla jsem si pár předchozích kapitol, pročetla svoje poznámky pod čarou a zavařila to všem postavám :D

No, i tak si nejsem jistá, jestli v téhle kapitole bylo vidět vše, co jsem zamýšlela. Spiknutí proti ministrovi od Dawlishe je sice obrovským zločinem, ale stále to není to, co se nám pokoušelo zabít Pansy. Kdo ale ví, jak to všechno spolu může souviset :D

Malá vsuvka Dramione, zkoušela jsem to psát pořádně poprvý, tak snad se mi to nějak povedlo :D, to jsem si nemohla odpustit, nechceme tu přece stabilní páry bez jediného problému :D Co říkáte na to, jak se jim to vyvinulo? 

A na konci opět Daphné v akci. Tohle je podle mě hodně kontroverzní část, protože normálně se tu piplám jen jako ve vztahovce a teď je tam opět vidět ten malý vibe z Brumbálova projektu, do kterého jsem se pustila v posledních dnech. Snad vás to příliš neodradilo od čtení,

ráda se s vámi uvidím u další kapitoly, zkusím ji dodat co nejdříve, když to mám teď rozepsáno,

Queen of story