Páteční noc i ráno se neslo ve znamení všeobecného shonu. Když Kingsley přišel do místnosti, kde si určil v devět hodin ráno obecný sraz, musel se přesvědčit, jestli vešel skutečně správně. Nikdo tam na něj totiž nečekal. Ani Daphné, ani bystrozoři.

„To se mi snad zdá," zaklel a vyšel z místnosti, aby byl co nejdříve ve své kanceláři. Tam dorazil v devět deset a okamžitě zvedl telefon. Na zeleném lístečku u něj bylo napsáno číslo do domu Daphné Greengrassové. Kingsleyho ruka se na okamžik zastavila před číselníkem, ale pak se ušklíbl a číslo skutečně vytočil.

Na druhé straně to chvíli nikdo nezvedal, až si Kingsley pomyslel, že Daphné je jistě na cestě, jen se zpozdila, ale pak sluchátko klaplo a z něj se ozval hlas někoho zcela jiného.

„Kreténe, už mi nevolej!" pak sluchátko cvaklo a ozval se ohlušující tón. Kingsley třískl sluchátkem, aby ho mohl krátce na to znovu vzít a vytočit to stejné číslo.

Tentokrát byla pauza kratší a zvedla to jiná dívka. „Dům Greengrassových, pokud jsi to ty, Draco, radši se stěhuj z Londýna, protože Astorie si na tebe chystá motorovou pilu," z hlasu jí byl cítit úsměv, za jejími zády se ale ozývaly vzlyky. Daphné ještě neskončila, její vzkaz měl být pro více osob. „Pokud jsi Hermiona, raději to zavěs, tady tě nikdo rád nemá. A Rone, do prdele, hlídej si svou skoroženu!" poslední slova přímo zařvala.

„Tady Kingsley Pastorek, vysvětlete mi, co se to tam děje!" dožadoval se odpovědi ministr.

Na druhé straně bylo okamžik ticho, načež se Daphné ozvala znovu. „Dobré ráno, Kingsley," řekla pouze, za což by ji Kingsley nejradši poslal do pekla a zpět. I když možná jenom do toho pekla.

„Co se to tam děje a proč tu nikdo není?" vztekal se ministr, kterému se pod rukama začalo hroutit i poslední fungující oddělení. Ani bystrozoři už nejsou, co bývali, nemělo to cenu se tu vůbec snažit.

„Asi Vám ještě nepřišla pošta, ale poslala jsem Vám vzkaz, že dnes se bohužel nemůžu dostavit kvůli sestře. Prochází si teď těžkým obdobím a já se ji bojím nechat samotnou. S motorovou pilou totiž neumí a mohla by ublížit sobě místo těm, kteří si to zaslouží," mluvila mile, skoro jako by se omlouvala, což už samo o sobě neznělo příliš dobře.

„A ostatní?" povzdechl si Kingsley.

„No," protáhla Daphné a Pastorek přímo viděl, jak natáčí na ukazováček telefonní šňůru, „volal mi Blaise, že dnes si bere volno. To je ale asi jedno, když u Vás stejně nepracuje," zasmála se nervózně. „Daren se od včerejška ještě nevzpamatoval, takže ho máte trvale upoutaného na lůžku U svatého Munga. Lara s Goldsteinem jsou na stopě Yaxleymu a Dawlishovi a Eliza by tam měla být každou chvíli. Stejně tak Pansy s Potterem. A Ron..." odmlčela se, ale Kingsley pochopil, že je to všechno až moc složité. Nevyptával se, Daphné mu to začala vyprávět sama.

„Draco je pitomec, to se stalo," za ní se ozval třesk nějakého nádobí a Kingsley si povzdechl.

„Můžete být konkrétní?" požádal svoji sekretářku.

„Ale jistě. Včera se zlil a v opilosti začal svádět bývalou přítelkyni Weasleyho. Ta, shodou okolností taky nebyla při smyslech, se nechala. Nic by se nestalo, byla to jen jedna pusa, ale to by nesměl být Draco pitomec a všechno to na sebe vyžvanit před svojí bývalou přítelkyní. Měli jsme rušnou noc, Draco se nám pokusil vloupat do domu a přesvědčit Astorii, aby ho vzala zpátky. Řeknu Vám, že tolik zoufalosti jsem neviděla ani u vás na ministerstvu," zasmála se, až se Kingsley zamračil.

„K věci, Daphné," popohnal ji ministr.

„Jistě. Astorie si to samozřejmě nedala líbit, okamžitě zašla k Weasleyovým a všechno vykecala právě se vracejícímu Ronovi. Znáte ho, je to trochu trolí hlava, co myslí prdelí, takže se s Grangerovou na místě rozešel. Ta ale myslí asi o trochu míň než Weasley, protože se ohradila, že on si začal první a prý mě kdesi svlékal," kdyby bylo možné přes telefon slyšet protočení očí, Kingsley by právě tento zvuk zaslechl.

„A svlékal?" nedal se přelstít Kingsley.

„Do toho Vám, pane ministře," poukázala na jeho funkci, „vůbec nic není."

Kingsley se zarazil, zamračil se ještě o kousek víc a sám si nebyl jistý, proč mu to tak vadí. Jistě, žádné vztahy na pracovišti, tak to mělo vypadat. Vůbec se mu nelíbila myšlenka, že by jeho sekretářku někde potají svlékal zrovna Weasley. Daphné by prostě neměl svlékat nikdo.

„No a jak to tedy dopadlo?" zajímal se raději Pastorek nerudně, protože tohle všechno se mu nelíbilo. Celé to podivné míchání vztahů, ve kterém se nevyznal, ho dohánělo k šílenství.

„Nijak, je to v projednání. Weasley se urazil, Grangerová se urazila, Draco vypadl z okna, protože se neudržel na parapetu, Astorie mi u teď fňuká a já už jen čekám, kdy se do toho všeho zapojí další velké mozky. Až se mi dostane do rukou ten, co poslal balíček Pansy, za tohle všechno ho přetrhnu. Kdyby nic neposílal, mohl si každý hledět pěkně svého. Kdyby aspoň nebyl takové pako a ta vražda se mu povedla," vzdychla Daphné, když se za ní ozval výkřik nejspíše Astorie.

„Takže už chápete, proč nemůžeme přijít? Tohle byste na ministerstvu řešit nechtěl. Ani já to nechci řešit," povzdechla si. „Mimochodem, četl jste už Denního věštce?" obrátila hovor jiným směrem. Vůbec jí nevadilo, že za ní ječí Astorie a kdosi se tam s ní hádá. Kingsley ji za tu trpělivost musel obdivovat. Stejně jako za mnoho dalších věcí.

„Ještě mi nepřišel. Je v něm něco důležitého?" zajímal se ministr.

„Nepřišel z dobrého důvodu, ta sova se k Vám nejspíše bojí, že ji za donesení takového plátku podříznete," zasmála se Daphné. Pak se ozvalo zašustění novin a Kingsley napjatě poslouchal.

„Když pominu úvodní článek o Vaší neschopnosti, podívám se na druhý článek s názvem Může za to Pastorek? Chcete slyšet víc nebo Vám to stačí?" pak ale pokračovala v listování novinami. „Nějakou babičku napadl mozkomor nedaleko nějaké skotské vesnice. Kdosi tvrdil, že Vás viděl jak ho tam pouštíte do přírody. Pak se naše známá Grahamová rozčiluje nad tím, že v čele bystrozorů stál někdo, kdo pomáhal uprchnout Dolohovovi a Yaxleymu. Netuším, jak rychle se k ní informace dostaly, ale ráno jsem jí volala, že ji obviníme ze spolupachatelství, pokud nepřestane psát. Ještě jí zavolám, v poledne by mohla podat tu výpověď," zakončila to Daphné vesele.

Kingsley se musel k tomu hovoru posadit na stůl. Mlčel a jen konsternovaně zíral do zdi. „Haló? Jste tam ještě?" ozvalo se ze sluchátka. Kingsley si bolestně uvědomil, že bez ní by už dávno padl. Daphné nastoupila na potápějící se loď a zacpala největší díru. Stále tu však bylo mnoho dalších, na které už nejspíše blondýna nestačila.

„Já se jen sám sebe ptám, kdy se to tu takhle zhroutilo," povzdechl si Kingsley a zavěsil sluchátko. Daphné na druhé straně jen vyjeveně zírala na to, jak ten podivný hovor skončil.

***

„Už jsme tu mohli být, kdyby ti to ráno tak netrvalo," utrhl se na Pansy Harry.

Dívka obdivně zvedla obočí, pak se ale zamračila. „Můžu já za to, že máš tak malou koupelnu? Člověk, aby se tam smrsknul, když chce nějak stát před zrcadlem. Líčení je tam hotové peklo," opět vztáhla ruku k obličeji a maličko zamrkala, aby setřela přebytečnou řasenku.

„Pokud vím, v chatě ses líčit nemusela, tak proč musíš tady?" odsekával jí chlapec, jehož koupelna očividně nebyla dostačující.

„Jenže v chatě jsem nikoho nepotkávala, tady jsou i lidi. A věř mi nebo ne, někteří stále i po těch dvou letech ví, kdo já jsem," ušklíbla se a následně se zamračila na muže, co kolem ní procházel. Pak ale sklopila pohled k zemi a předstírala, že neexistuje.

„Kdo je to?" zeptal se Harry potichu, protože muž se k nim blížil, aby kolem nich prošel.

„To je Adams od Starostolce, hlasoval v řízení proti mně," nedodávala, že jako jeden z mnoha, co ji chtěli poslat do Azkabanu i bez znamení zla na ruce.

„Tak to ať se pan Adams pozorně dívá," uchechtl se Harry a k údivu všech v atriu, a nejvíce pana Adamse, chytil Pansy za ruku a přitáhl ji blíž k sobě. „Dobré ráno, pane Adamsi," zvolal, aby se jejich směrem musel člověk ze Starostolce podívat.

„Co to děláš? Pusť," trhla sebou Pansy a odstoupila od něj. „Ještě si o tobě budou myslet, že ti přeskočilo," urazila ho a konečně se mu vytrhla. Harry se jen uchechtl.

„Za ty šílené tři týdny jsem se od tebe možná něco naučil. Je mi totiž naprosto jedno, co si bude tenhle člověk myslet," vysvětlil a s úsměvem zamířil do kanceláře ministra kouzel. Pansy ho vyjeveně následovala. Srovnala s ním krok a chvíli mlčela.

„Ale nemělo by, Adams má velký vliv," začala se hádat znovu.

„Ale já jsem Harry Potter," použil ten nejpádnější argument.

„Ale podívejme se, někomu tu pěkně narostl hřebínek," usadila ho Pansy suše. „Raději mi řekni, co nás dneska čeká," rezignovala na jakoukoliv hádku.

„Vidím to na chytání mozkomorů nebo něčeho jiného, ono je to vlastně jedno," protočil oči Harry. A přesně tak, jak předpokládal, tak jim Kingsley uložil. Společně s Pansy měl chytat mozkomory a dovážet je do jakéhosi odlehlého domu na venkově. Práce hodná Vyvoleného.

***

„Rone? Rone. No tak, Rone," ozvala se Hermiona provinile. Našla svého bývalého přítele v pracovně, kde koukal do zdi a o něčem přemýšlel. Ani se za jejím hlasem neotočil.

„Rone, prosím, odtáhla jsem se, vždyť to víš. V tu chvíli mě to překvapilo, nezareagovala jsem hned, ale jakmile jsem si to uvědomila, pochopila, tak jsem ho vyhodila," nechtěla použít Dracovo jméno, aby Ron zase nezačal zuřit.

„Nejde o to, že se ten idiot o něco pokoušel, jde tu o to, že jsi mi to sama neřekla," poukázal na to, že spolu pár minut mluvili, než přišla Astorie. Spíše přiletěla na koštěti, může být ráda, že ji nikdo neviděl.

„Ty bys mi o Greengrassové na tvém stole taky neřekl," odsekla mu ode dveří.

„To děláš vždycky, když nevíš, co říct. Svedeš to na to, že jsem byl první. Ale já s Daphné nic neměl. Klidně se jí zeptej sama, jak mě nenávidí. Na stole seděla, protože je blbá, teď pracuje s ministrem a sedí na stole jemu, vidíš v tom taky hned něco víc?" konečně se na ni otočil. Mluvil klidně a už vůbec ne naštvaně, což Hermionu děsilo nejvíc.

„O milostný život Greengrassové nestojím. Přestal ses mi věnovat, bála jsem se, tak jsem reagovala přehnaně. Vytočili jste mě, tak jsem na chvíli zmizela," pokrčila rameny.

„Ano, do náruče Malfoye, to je tedy výhra," poznamenal hořce Ron. Konečně vstal od stolu a přešel ke dveřím za Hermionou. „A pak jsi v ní zůstala, i když jsem byl pryč a někde venku chytal Dolohova. Ani ses nerozloučila a když se vrátím, musí mi zrovna Astorie říct, co se stalo. Jí se Malfoy aspoň přiznal, ale ty? Chtěla jsi to přejít," vytýkal jí.

„To není pravda, přišla jsem se rozloučit, ale nestihla jsem vás," obhajovala se Hermiona.

„Víš, problém je, Hermiono, v tom," začal a naklonil hlavu trochu ke straně, jako to dělávali kluci, když chtěli dokázat převahu, „že už ti nevěřím." Hermiona ztuhla. Ron ale pokračoval. „Jak mám vědět, že si to nevymýšlíš, stejně jako jsi chtěla zatajit ten polibek?" ptal se dál.

„Nemůžu za to, že to Malfoy vykecal, jakmile se to stalo!" vyjekla Hermiona naštvaně.

„Vidíš? Někdy si říkám, že i ti zmijozelové jsou upřímnější než ty," zavrtěl zkroušeně hlavou a obešel ji, aby vyšel z místnosti ven.

„Počkej! Kam jdeš?" vyhrkla dívka, když si všimla, že si Ron nasazuje boty. Zrzek se pomalu zvedl a stejně klidným a chladným hlasem jako předtím jí odpověděl.

„Někam, kde aspoň vím, že se mi pokusí lhát a nebodnou mi tím nůž do zad," byla jeho poslední slova, než zabouchl dveře.

***

„Astorie, uklidni se, sakra," vyjela na ni Daphné, kdy si její sestra chtěla vzít Narcissu jako rukojmí. Stály teď společně před Malfoy manorem a pokoušely se každá o něco jiného. Astorie chtěla zničit Draca. Doslova a do písmene čímkoliv. Daphné chtěla zamezit tomu, aby se Astorie dostala do Azkabanu, kdyby se tam náhodou měli vracet ti mozkomoři.

„Ne! Ten idiot si za to může sám," znovu spustila motorovou pilu a naklonila se ke stromu, který zakrýval okna Dracových pokojů v jeho sídle. Nestačilo ani pět minut a obrovský strom padl jako podťatý Astoriinou pilou.

„Když mu zničíš sídlo, nepomůžeš tím, jenom proti sobě poštveš Narcissu, Draco tu už přece nebydlí," pokoušela se ji dostat pryč Daphné, protože se Narcissy trochu bála.

„To je mi jedno, stejně mě nikdy neměla ráda," odsekla Astorie a znovu zapnula pilu. Daphné skoro zaplakala, když se proti nim vyřítila ze svého sídla Narcissa Malfoyová a držel v ruce nebezpečně skleničku skřetího vína. Na to, že bylo deset ráno, to ovšem bylo něco.

„To jsem si mohla myslet, Greengrassovy!" zakřičela naštvaně a zabodla pohled výhružně do Astorie.

„Ne! Váš syn, madam, je prvotřídní bastard!" ječela Astorie a pokusila se vytrhnout Daphné. Starší dívka nakonec zavrávorala a Astorie tak získala volnou cestu proti Narcisse.

„Nezabíjej jí!" stihla jenom zaječet Daphné, než Narcissa mávla hůlkou a zmrazila Astorii na místě. Pak se otočila k Daphné.

„Drahoušku, myslím, že nastal čas si promluvit," usmála se a pozvala vyděšenou Daphné k sobě do salónku.

Jak tak Daphné procházela kolem jednotlivých salónků až do samotného nitra Malfoy manoru, zmocňovala si jí panika. S každým dalším krokem se viděla jako tehdy, když tu ještě bydlel Voldemort. Bála se o svůj život, když viděla Narcissu, jak ji vede dovnitř.

„Pracuji pro ministra, jistě by mě hledal, takže kdybyste mě chtěla zabít a zahrabat, neprojde Vám to," ozvala se pro jistotu. „Mozkomoři se mají vracet do Azkabanu, nikdo neví, jak to bude, takže by to pro Vás nemusel být příjemný pobyt," vrtěla hlavou Daphné a pokusila se najít únikovou cestu z tohoto pekla.

„To je také jedna z věcí, o kterých si s tebou chci promluvit," odsekla jí Narcissa a nabídla jí místo v jednom křesle v místnosti, která vypadala z těch všech nejmenší. Daphné neměla na výběr, takže se útrpně posadila.

„Takže začnu u toho, proč můj syn ležel u Munga," pobídla ji Narcissa skoro mile. Daphné opět neměla na výběr, takže celou tu podivnou historii musela splést dohromady a vypovědět Narcisse Malfoyové.

„A to je všechno?" nechápala Narcissa. Daphné sebou trhla. „Kvůli tomuhle se dějí ty věci, že mi v přehnané reakci tvoje sestra ničí zahradu? Ten strom vysadil Luciusův otec, podle mého to byl bastard, takže žádná škoda to není, ale i tak mě to nutí k otázkám, jestli se tu neděje něco, co by potřebovalo odborný dohled," podotkla a upila ze svého pohárku se skřetím vínem.

„Ne, ne, ne, to jistě ne," vrtěla okamžitě hlavou Daphné. Narcissa pozvedla obočí.

„Ne? A to, že přišel Blaise s otázkou, kam se na rande zve dívka z Nebelvíru, to taky nepotřebuje dohled? Tvoje práce pro ministra také nepotřebuje dohled? Odkdy někdo z Greengrassových pracuje?" odmlčela se, ale po chvíli pokračovala. „A drahoušek Pansy? Tak ta se tu ani neukázala. Já chápu, že musí být pod dohledem, ale u Andromedy se s Harrym zastavila, tak proč ne tady? Vymyká se vám to kontrole a tobě hlavně," nabídla jí víno, ale Daphné prozřetelně odmítla.

„Možná maličko," uznala váhavě Daphné, aby mohla rychle zmizet. Narcissa ale opět pozvedla obočí.

„Maličko?" zopakovala po ní. „Drahá, vždycky jsem tě měla ráda, dokonce jsem nejednou přemýšlela o tom, jestli byste se s Dracem nehodili k sobě, ale nakonec jsem respektovala jeho volbu ve tvé sestře. Ovšem pokud to takhle půjde dál," mávla kamsi směrem k zahradě rukou, „budu muset přehodnotit svůj pohled na jeho svobodu.

„Víš, že za tebou, Blaisem a Pansy jsem vždycky stála," pokračovala. „Stejně tak i za Astorií, ač ji příliš nemusím. Ale v poslední době se tu dějí věci, o jejichž existenci bych chtěla mít přehled. A to, že se Blaise až přílišně zajímá o tu mladou Weasleyovou," pronesla Narcissa, až Daphné zaskočila slina. Rozkašlala se a hledala někde útěchu z tohohle hovoru.

„V-vždyť ji nesnáší, neustále se hádají," oponovala, ale Narcissa ji zpražila takovým pohledem, že Daphné raději zmlkla.

„Nepřerušuj mě, prosím," usmála se Narcissa, jako by snad Daphné přerušila někoho naposledy, jinak pak přeruší ona ji. Nejlépe přeruší míchu mezi hlavou a tělem. „Prostě to musí skončit," oznámila jednoduše.

„Ano, Narcisso," svěsila hlavu zkroušeně Daphné. Tady to asi končilo všechno, Narcissa řekla, všichni tak museli udělat.

***

„Něco mě napadlo," začal opatrně Harry.

Pansy ho vyzvala, aby mluvil dál, zatímco ona se rozhlédla po okolí, jestli tam někde není schovaný mozkomor. Nebyl. „No, pokračuj," zasmála se, když Harry zmlkl.

„Když to nebyl Dolohov, ani Malfoy nebo Nott, na Greengrassovy bych taky moc nesázel," začal vypočítávat, „mohl to být někdo jiný z tvých přátel? Sama jsi říkala, že je dělíš do kategorií," vytáhl jeden velice starý rozhovor.

Pansy se zamyslela. „Ano, ti, co by to dokázali beze stopy, ti, co by to neudělali, a..." zarazila se a překvapeně vytřeštila oči. „Blaise? Zbláznil ses?" vyjekla.

„Nezbláznil, jen mě to napadlo. Proč by se tak moc snažil dostat do vyšetřování, Rona si omotal kolem prstu, nás vlastně taky, účastní se chytání tvého vraha a přitom může zařídit, aby ho nikdy nechytili," nabízel jí své řešení a předestíral možnosti.

„Teda, Harry, jestli to byl Blaise, tak mě můžeš už rovnou zabít. Nevěřila bych, že by toho nebyl schopný, ale spíš toho, že by dal tolik energie prakticky do ničeho," vrtěla hlavou Pansy. Téhle teorii věřit nechtěla. Neměla ale protidůkaz.

„Když jsi dostala první balíček, mohl to být klidně on. A když jsi bojovala s tím mužem, mohl si ho v klidu najmout."

„To ale i Dawlish. Dal by se omráčit, aby to vypadalo věrohodněji," pokusila se to trochu pootočit Pansy.

„Stejně bych Blaise nevyřazoval ze hry," usmyslel si Harry.

„Tak to půjde dost těžko, Blaise má totiž alibi na tu dobu, co nás s Dawlishem napadli. A docela věrohodné alibi," dodala trochu zaraženě.

„A jaké?" přišla ta otázka.

Pansy pokrčila rameny. „Tak trochu tvoje bývalá přítelkyně je jeho současné alibi," řekla, čímž opět všechno obrátila vzhůru nohama.

***

„Tak na mé navrácení z bažin?" pozvedl Blaise sklenici s vínem a lehce si přiťukl s Ginny, i když bylo teprve pozdní odpoledne. Stejně se tomu rozhodli říkat večeře. Seděli v restauraci, kde se rozhodně platilo bankovkami s jednou nulou navíc, než byla Ginny zvyklá, dívali se na hořící svíce a Ginny se při každém tónu tklivé melodie ušklíbla.

„Nemůžu uvěřit, že jsem přijala pozvání na něco takového," prohodila trochu nevěřícně, trochu udiveně a maličko pohoršeně.

„Je to rande, ta mají být taková, nebo ne?" nechápal Blaise.

Ginny si pouze odfrkla a pohlédla na všechno kolem. „Já ti nevím, není to asi úplně to, co bych si vybrala jako snové rande," začala, ale pak rychle pokračovala, když viděla Blaisův výraz, „na druhou stranu je to nová zkušenost. Nové začátky s novými zkušenostmi."

Připila si s ním i na tohle, načež se rozhostilo velice trapné ticho. To by jistě trvalo až dodnes, kdyby se do restaurace nevřítil muž, na nějž se otočila snad polovina restaurace. A to ne proto, že by ho považovali za slavného, ale protože se sem vůbec nehodil.

A za ním běžela dívka, co by v těchto restauracích mohla být jako doma, ale dnes také nevypadala zrovna ukázkově. To i Ginny proti ní byla dnes ve formě. Měla dokonce šaty, což Blaise ocenil minutovým zíráním.

„Zabini, zatýkám tě jménem bystrozorského úřadu za napadení Pansy Parkinsonové," prohlásil Harry a vrhl se ke stolu, aby Blaise chytil. Zmijozel ale uhnul, aniž by něco z toho čekal, ale Harry i tak hmátl do prázdna, až převrhl na stole sklenici vína.

„Harry, co se děje?" zaječela Ginny, vyskočila ze židle a postavila se svému bývalému příteli.

„Ty se nevyjadřuj, Merlin ví, jestli ty nejsi komplic," odsekl jí a znovu se vrhl po Blaisovi.

Ginny tedy vyhledala pohledem Pansy a přiskočila k ní. „Zbláznil se? Konečně se to stalo, to hrdinství mu vlezlo na mozek?" zeptala se skoro klidně zmijozelky.

Pansy stejně klidně pokrčila rameny. „Řekla bych spíš, že jde o dočasné pomatení smyslů. Když se dozvěděl, že Blaisovo alibi jsi ty, asi to nepřenesl přes srdce," povzdechla si, ani netušila, proč ji to tak štve.

Ginny se ale jen vesele zasmála. „Merline, to je hrozný pakůň," oznámila jí Ginny. „Víš, jak vyváděl, když jsem chodila s Deanem? A to měl tehdy ještě to cosi s Cho," protočila oči Ginny. „Spíš mi ale řekni, proč mi honí moje alibi kolem stolu," použila její termín a nehorázně dobře se bavila.

„Rozhodl se, že Blaise se mě pokusil zabít," pokrčila rameny Pansy. Ginny se vědoucně pousmála.

„Tak přestaň žárlit, když tohle dělá kvůli tobě," odsekla jí nebelvírka.

„Já nežárlím!" vypískla Pansy okamžitě.

„Jistěže ne, jsem ten tvůj pohled vůbec neviděla," opět se podívala na Blaise, jak kličkoval mezi stoly. „A konečně to nějak vyřeš, Blaise to určitě nebyl," oznámila jí ještě.

„Když já nevím," zašeptala Pansy trochu smutně a zmučeně. Netušila, jestli by Blaise nakonec nebyl něčeho takového schopen.

Blaise, co to zaslechl, se najednou prudce zastavil a přeběhl před Pansy. „Tak ty nevíš?" vydechl nevěřícně. „Ty nevíš," zopakoval a vesele se zasmál. „Do hajzlu, ty nevíš, jestli jsem tě nechtěl zabít!" zakřičel na ni nepříčetně, načež už toho měl dost. V tu ránu se sebral a opustil restauraci.

***

Kingsley toho večera procházel kolem své pracovny již podruhé. Zapomněl si tam někde složku s jakýmsi hlášením, co by měl ještě dneska přečíst, když si všiml, že v jedné místnosti se složkami je rozsvíceno. Vybavily se mu všechny ty tréninky bystrozorů přesně pro tyto situace.

Prudce rozrazil dveře a namířil hůlkou na toho, kdo leknutím udělal kaňku na papíru. Daphné překvapeně vzhlédla od papírů a slabě se pousmála.

„Co tu děláte?" zeptal se překvapeně Kingsley.

„Dneska jsem tu nebyla, říkala jsem si, že by nebylo od věci tu práci dodělat," pokrčila rameny a odsunula jeden z papírů.

Kingsleymu se po tváři rozlil úsměv. Pomalu za sebou zavřel dveře a přešel ke stolu, u kterého Daphné pracovala. „Nemusíte tu dělat přesčasy, už to tu stejně nezachráníte. Brzy to tu skončíme, tak doporučuji se na tohle místo moc nevázat," poradil jí.

„Zase to vzdáváte, Kingsley."

Pastorek se zasmál. „Ne, nevzdávám to, jen vidím realitu takovou, jaká je. A pokud se tu z tohohle místa nechcete zbláznit, přijmete moje pozvání na skleničku. Tohle počká do zítřka," ukázal na papíry.

Daphné je s radostí odsunula a vstala. „Ráda," souhlasila a za jeho doprovodu vyšla z místnosti, kde ještě stihla zhasnout.