„No," pořádně nad tím začala dumat, jelikož je neměla moc utkvěné v paměti: „Nějakého Goga, od toho jsem viděla pár videí. Jedno video ještě od nějákého MenTa a pak vím, že existuje Fallenka, Jirka Král, Vadim, Nicol, sestra od Jirky, Lucy Pug, Gejmr a Kovy, o něm básní kamarádka,"

Kája sebou tak nějak ošil, ale snažil se to nedat najevo. Rychle se zeptal na další otázku: „A ještě někoho?"

„No asi jo, já si teď nevzpomenu," pokrčila rameny a na oba dva se podívala: „A ty Marti- Ještě Martin!" vyhrkla: „Jmenuje se stejně jako ty," zasmála se: „A co vy?" zeptala se.

„V podstatě ty samé, co ty," pokýval hlavou blonďatý kluk. Při odpovědi se na ni ani nepodíval a díval se na obrazovku počítače.

„Jo, taky to nějak nesledujeme," přidal se k němu Kája a nenavazoval s ní oční kontakt.

Rozina se usmála: „Konečně někdo normální,"

„Jo," řekli oba naráz. Martin se snažil nezabarveně a Karel k tomu vyrobil docela falešný úsměv.

„Dobře," bezvýznamně prohodila a vzala si ze stolu mobil, aby se podívala, zda jí někdo nenapsal. Měla několik nepřečtených zpráv z messengeru i normálních. Ignorovala to. Položila mobil zpět na stůl.

„Tenhle film je super!" zvolal najednou Martin do prázdna. Už si vybral a když se jeho dva kamarádi podívali na trailer, neměli s tím problém. Vypadal zajímavě.

Pustil ho. Sice nebyl tak vtipný, jak očekávali, ale do děje se propadli docela rychle. Sem tam se i od srdce zasmáli Kájově poznámce k některým scénám. Jednoduše řečeno, úplně u toho vypnuli a odreágovali se. Dali si k tomu zbytek pizzy a nějaký jablečnomrkvový džus.

„To už je tolik?" zeptala se Rozi při pohledu na svůj displej po skončení filmu. Na displeji byl čas 23:20.

„Bohužel. Musíš už domů?" zeptal se Karel a zvedl se ze země, na které velmi nepohodlně ležel.

„Měla bych," kývnula a zvedla se z postele majitele pokoje. Taky neměla zrovna velké pohodlí, protože se tam vměstnal i Martin. Musela ležet skrčená hlavou na jeho stehnu. Napadlo jí, že tam má určitě vyležený důlek.

„Tak to tě ale doprovodím," řekl rychle. Nechtěl ji tak pozdě pustit samotnou. Venku byla tma jako v pytli.

„To ne, je to docela kousek," pousmála se. Její táta opravdu bydlel nedaleko, takže to byla dobrá výmluva. Nechtěla ho obtěžovat a to na tom, že se bojí tmy nic neměnilo.

„Ale je tma a je to nebezpečné. Ještě tě někdo přepadne," trval si na svém: „Dám ti jenom věci do tašky a můžeme jít," pousmál se.

„No tak dobře," souhlasila nakonec a vzala si mobil: „Tak já si půjdu zatím obout boty,"

„Dobře," kývnul. Když Rozi vyšla ze dveří, začal hledat igelitovou tašku na její oblečení.

Našel ji téměř hned, poněvadž měl určité místo, kam si takové věci schovával. Vzal nějakou malou. Chtěl, aby se jí to dobře neslo a taky se tam vlezlo všechno oblečení, jež usychalo na topení. Opatrně jej z tama vzal, poskládal, co nejlépe uměl, a opatrně ho dal dovnitř. Poté zamířil za ní.

„Měl bys jí to říct," řekl Marťas předtím, než vyšli oba ven a vydali se dolů po schodech.

Došli dolů.

„Tady to máš," podal jí s úsměvem tašku.

„Děkuju," usmála se.

„Já počkám tady, ven se mi nechce," oznámil Martin: „Tak se měj, Rue," obejmul ji s úsměvem.

„Ty taky," pousmála se nervózně. Sice ho moc dlouho neznala, ale jeho objetí brala jako důkaz, že ji bere jako dobrou kamarádku.

„Tak jdeme," oznámil po obutí Kája a otevřel Rozálii dveře. Naznačil ji, ať projde jako první.

„Děkuju," usmála se a vyšla ven do tmy. Karel ji následoval.

Byla docela chladná a tmavá noc. Na nebi utkvěl zbytek mraků po dešti, jenž nenechal projít ani kousek svitu měsíce či hvězd. Stromy pohyboval lehký noční vánek, jenž byl neobvykle studený. Ve vzduchu byla cítit ještě vlhkost.

„Promiň, že jsem u tebe trvdla tak dlouho," podívala se na něj lítostivě. Neměla to totiž v plánu.

„V pořádku, vždyť jsem tě pozval, nevadí mi to," usmál se.

„Jasně, ale chápeš. Určitě jste s Martinem nemeli v plánu koukat se na film," rozhlédla se kolem, aby se ujistila, že jde dobře.

„Náhodou bylo fajn dělat jednou něco normálního," zasmál se.

„Normálního? Jak to myslíš?" vložila do tónu svého hlasu nechápavost. Podívala se zase na něj.

Uhnul pohledem: „Jsem rád, že jsi zůstala. Martin je fajn, že?" položil otázku, abych jejich téma trochu překroutil.

„Jo, je moc milý. Trochu hrr, ale jinak opravdu fajn," zamyslela se: „Je takový správně praštěný," uzavřela to.

„Jo. A to obvykle bývá více hyperaktivní," poznamenal.

„Tak to s ním musí být docela těžký,"

„Jo, to jo," uchetl se a do hlavy mu hned vystřelilo několik vtipných vzpomínek. Zasmál se nad tím: „Prostě Manina,"

Rozi se nad tím zasmála a zastavila se. Došli k místu, kde hodlala přespat. K domu jejího táty. Měla docela špatný tep z těch nervů a reakce na to, že utekla a vůbec se neozvala. Vzpomněla si na těch několik nepřečtených zpráv. Zmáčkla svou kapsu, aby se ujistila, zda si svůj milovaný mobil nezapomněla. Naštěstí jej měla.

„Tak jsme tu," oznámila mu a poukázala na menší rodinný domek za ní.

„Dobře, vaši bydlí vlastně odděleně, že?" ujišťoval se.

„Jo, jak to víš?" zeptala se.

„Když jsi jezdívala tramvají, vystupovala jsi úplně jinde a mám dojem, že jsi mi to i říkala,"

„Aha, to je možné. No nic, tak já jdu. Moc děkuju, oblečení ti pak přinesu vyprané," vděčně se usmála.

„Říkal jsem, že nemusíš. Nenosím to,"

Teď lhal a ona to věděla. Nevěděla, jak s teplákama, ale to tričko měl jednou na sobě při cestě do školy. Řekla mu to.

„Fajn, máš mě. Tobě ale sluší víc," vytvořil znovu ten úsměv, který ji už jednou dnes ohromil. Byl opravdu něčím zvláštní.

Zarděla se a její výraz se dal přiřadit ke slunci, dle toho, jak moc se usmála. Byl to hodně nervózní úsměv. Podívala se rozpačitě kolem: „Děkuju," tiše poděkovala.

Přestal se usmívat, ale v očích mu jiskřilo nadále. Šlo to dobře vidět i v oranžovém světle nočních lamp, jež svítily jako o život. Zatvářil se docela vážně a začal se k ní přibližovat.

Rozi měla podivný strach, že dojde k políbení. Chvíli to tak opravdu vypadalo, ale nakonec ji obejmul. Jejím tělem se tak rozplynul příjemně hřejivý pocit. Nikdy ho nezažila. Obejmutí ji připadalo skoro nekonečné. V tuhle chvíli si přála, aby ji jeden z rodičů viděl z okna. Třeba by si uvědomil, že není na holky.

Po chvíli ji pustil: „Tak ahoj, slečno Urbánková,"

„Ahoj, pane Kováři," podala mu ruku. Říkala si, že z takového loučení se brzy stane zvyk. Naposledy se podívala do jeho krásných modrých očí a zmizela ve dveřích domu.

Pozn. autorky: Dneska to máte tak o 350 slov delší než normálně, ale s tím, že je to hodně divné. Horší než minulý díl, jelikož tady jsem neměla ani představu o tom, co napsat :/ Ale teď trochu pozitivněji. Brzy se bude objeví 4 K přečtení, což je na Wattpadu pro mě naprostý rekord. Nikdy jsem toho tolik nenapsala :D Děkuju všem :3 Omlouvám se jinak za překlepy. Psala jsem to na mobilu, takže kdybyste našli nějakou chybu, otere jsem si nevšimla, dejte mi prosim vědět :)