Vnesla do domu trochu optimističtějšího světla rozsvícením chodby. Přestala díky tomu cítit ten pocit bezmoci, který ve tmě mívá. Mohla se libovolně pohybovat bez představy sledování nějaké paranormální bytosti. Vyzula si mokré boty a vložila je na pod topení. Vyskládala na něj stále poněkud vlhké oblečení. Vzala si z věšáku své domácí, velké a teplé pončo, a šla se podívat do ostatních místností.

K jejímu překvapení zjistila, že doma nikdo není. Dokonce ani tátova přítelkyně. Vlastně ji to nepřekvapilo. Měli by ji hledat. Alespoň to doufala. Logika věci tomu nahrávala. Vzala si tedy pití a vydala se k sobě do pokoje, kde si sedla na postel a chtěla si přečíst zprávy.

Všimla si, že mezi nimi jsou i záznamy nepřijatých hovorů, ty teď ale nehodlala řešit. Rozklikla si obyčejné zprávy. Měla jich několik od mámy, od táty, jeho přítelkyně a dokonce i od Markéty.

Máma: Kam jsi zmizela?

Máma: Vrať se domů hned!

Máma: Rozálie Urbánková, jestli okamžitš nezavoláš, máš zaracha!

Máma: Však počkej, až zjistím, kde jsi byla!

Máma: Až tě najdu, budeš litovat. Není moc míst, kde se můžeš schovávat!

Máma: Jakto, že nejsi u Markéty!

Máma: Doprdele, zvedni ten telefon!

Máma: Mám o tebe strach, prosím, ozvi se.

Typická máma, pomyslela si okamžitě. Všechno řešila agresivně do poslední chvíle a přitom měla na srdci něco jiného. Její dcera si ale přála, aby jí docvaklo, že to, co řekla při hádce, bylo špatné. Přála si, aby si uvědomila, že jí to mohlo ublížit. Věděla, že uvnitř to její matka ví. Ještě to dostat na povrch.

Klikla na zprávy od svého druhého rodiče.

Táta: Zlatíčko, ta hádka byla omyl, můžeš nám zavolat, ať nemáme strach?

Táta: Stačí, když se jen ozveš. Máma to tak nemyslela. Vlastně ani já ne. Šlo jen o to, kdo bude mít navrch a omylem jsme se dostali k tobě.

Táta: Mrzí mě to, dej vědět, že jsi v pořádku.

Tyto zprávy ji taky vůbec nepřekvapily, jelikož byli naprosto výstižné tátově charakteru. Vždycky ji rozmazloval a měl ji moc rád a to se nezměnilo. Byla jeho jediné dítě. Nechtěl o ni přijít kvůli jedné špatné hádce. Ona to věděla. Někdy jí přišlo, že to s tím přehání, ale někdy byla vlastně ráda.

Rozklikla i zbytek zpráv. Nejdříve tu, od jeho přítelkyně. Pojmenovala si ji tak podivně jednou při grilovačce. Obě se tomu smály.

Ta, co mi krade tátu: Ještě jsi sem nepřišla, je to divné. Nechceš se ozvat alespoň mě. Myslím, že by se tvým rodičům ulevilo, prosím.

Vzdychla nad tím a otevřela tu poslední od své nejlepší kamarádky.

Úžasná Markétka: Rozálie, do prdele, kde seš!? Tví rodiče mi volali, že jsi zdrhla nebo co. Jestli mi nezavoláš, až tě potkám, uškrtím tě!

Pokývala nad tím hlavou a podívala se do výpisu volání, kolikrát ji zkoušela volat. Vedle jejího jména spočívala číslice šest. Nebylo to zas tak vysoké číslo s porovnáním s její mámou nebo tátou.

Ignorovala to a podívala se na messenger. Tam ji Markéta doslova zaplavovala zprávami. Ty první dávaly docela smysl. Byly naštvané a vyskytovalo se v nich plno sprostých slov, v těch níž už byl vidět docela strach a ty poslední už nedávaly smysl vůbec. Byl to spíš hysterický spam sloužící k tomu, aby si příchozích zprác všimla.

Dělali, jako by byla pryč týden.

Rozhodla se to dnes nechat být. Napila se a lehla si. Zavrtala se trochu do peřin a usnula téměř hned i v oblečení.

...

„Já říkala, že se vrátí!" probudil ji naštvaný vysoký hlas. Okamžitě poznala, že jde o její mámu.

Otevřela oči. Opravdu. Stáli nad ní oba její rodiče s nepředvídatelnými výrazy.

„Ahoj," řekla, jakoby se nic nestalo.

„No dobré ráno, Rozálie," ironicky pronesla, čímž na obličeji Rozi vytvořila nesmělý úsměv.

„Rozi, víš jak jsme se o tebe báli?" zeptal se její táta.

„Nechápu proč," pokrčila rameny dívka na posteli a posadila.

„Co proč?! Děláš si srandu?!" zeptala se menší žena naštvaně, ten vztek nebyl čistý. Hlas se jí totiž třásl.

„Ne," řekla klidně Rozi.

„Takže holka," nadechla se: „Jelikož jsi se včera neozvala nic a my umírali strachy, tak by to mělo mít nějaké následky, aby sis to už nedovolila," trochu se uklidňovala.

„Je mi-" byla přerušena.

„Tvůj věk mě nezajímá," zastavila ji.

„Nemyslíš, že to trochu přeháníš?" zeptal se její bývalý manžel, ale ona na něj nereagovala.

„Tak než něco řekneš, mami, tak si uvědom jednu věc,"

„Jakou?" založila ruce na prsou.

„Uvědom si, co jsi sakra včera řekla. Četla jsem vaše esemesky, mělo by tě to mrzet. Táta psal, že tě to mrzí, ale evidentntě ne. Ale víš koho to mrzelo? Mě! Mě mrzelo to, co si o mě moje máma vlastně myslí. Chceš vědět, kde jsem byla? Fajn. Byla jsem u svého kamaráda. U kamaráda, ke kterému jsem zrovna včera začala cítit něco více," vychrila to na ni téměř na jeden nádech. Bylo poznat, že nad tím, co ji řekne, hodně uvažovala. Před tím, než včera usnula, si to trochu připravila.

A stálo to za to. Dočkala se zařazeného výrazu u obou dvou. Její táta se pak usmál, zatímco máma se zatvarila docela litostivě. Dlouho u ní tento výraz neviděla. Ano, občas byla byl podobný, ale ne takový, jako teď.

Okamžitě ji obejmula: „Promiň, Rozi. Máš pravdu,"

Objetí jí opětovala. Nečekala, že to pochopí tak rychle a ještě jí dá za pravdu. Měla podezření na tátu. Tušila, že už s ní o tom mluvil, jinak by to tak nevzala.

Jakmile si to vyjasnili, sešla hladová Rozi dolů na snídani. Nakonec z toho neměla žádný postih, za což byla velmi ráda.

Vzala si chléb se sýrem a ranní dávku zeleniny, sedla si ke stolu a ještě než začala jíst, rozhodla se odepsat Markétě.

Pozn. autorky: Další část, tentokrát zase z Rozáliiného soukromí, ale nebojte. Už brzy se tu objeví něco velkého. Máte se na co těšit! :)