Rozálie si při čekání místo ještě několikrát obešla, aby měla opravdu jistotu. Nedovedla si představit, jak to tu bude vypadat po zahájení akce. Přes to všechno to však Karlovi přála. Při vstřebávání okolí naštěstí nenarazila na nikoho, kdo by s ní měl problém.

Cestou zpět ke stanu s nápisem Gameballcz málem narazila do hnědookého kluka. Svého kamaráda Martina. Na jeho tváři spočíval nervózně nadšený úsměv z toho všeho kolem. Byl natěšený. Vyzařovala z něj dokonce práva nefalšovaná dětská radost. Momentálně se dal přiřadit k Nicol jako druhé žijící slunce na planetě.

„Promiň," omluvila se mu Rozi, zřejmě si ji ze začátku ani nevšiml.

„Rue, ahoj!" pozdravil ji hned, jakmile na sebe upozornila. Na všimnutí si kolemjdoucí byl až moc zamýšlený: „Tak co? Už ti to řekl?" optal se s vážnějším obličejem.

„To mi ani nemluv," zkřížila ruce.

„Proč? Jsi na mě naštvaná?" zajímalo jej.

„O tom nemluvím," řekla okamžitě: „Dozvěděla jsem se to cestou sem. Sama."

„Počkej, co?" nadzvedl obočí až do nemožné výšky, jeho mimika dokázala dokonale popsat všechny emoce: „To pako tě přemluvilo sem jet bez toho, aniž bys o tom věděla?"

„Jo, chtěl mi to prý říct až tady,"

„Aha, blb. Jsem mu říkal, ať ti to řekne dřív. Tos musela být naštvaná, co?"

„Samozřejmě," jako důkaz sesunula obočí do zamračeného šklebu: „Ty bys snad nebyl?"

"Byl. Promiň, že jsem ti taky lhal a podporoval ho v tom," pro jistotu se omluvil. Nechtěl, aby byla naštvaná i na něj, ale nejlepší přátelé musí držet vždycky spolu.

„V pohodě, já to chápu," kývla Rozi. Udělala by pro svou kamarádku to samé, pokud by ji o to žádala.

Martinovi se vrátil do výrazu jeho potutelný úsměv, hnědé oči mu opět zajiskřily: „Kde ho vůbec máš?" zeptal se. Ještě ho tady ani neviděl, což ho trochu překvapilo. Většinou se nacházel tam, kde měl být a téměř nic mu v tom nebránilo. Dnes se to však všechno vyvíjelo trochu jinak.

„Šel mi pro nějakou tu kartu. Ať mám přístupy a můžu v klidu do zákulisí," rozvedla to. Zapomněla, jak se to jmenuje.

„Aha, tak to jo. A už ses tu s někým pořádně bavila?"

„Jen trošku s Nikčou. Čekala na nás na nádraží," kývla.

„S mojí mámou?" zareagoval okamžitě: „Ta je fajn,"

„Mámou?" nechápavě se zasmála.

„Jo mámou, nevím z čeho to vzniklo," zasmál se s ní. Chápal, že to ostatním lidem, kteří je neznali, mohlo přijít vtipné. Ba dokonce i divné. Oba byli s Nicol podobně střelení. Měl ji velmi rád. Byla pro něj hodně dobrou kamarádkou: „Ještě tě můžu někomu představit, pokud bys chtěla. S Kovym se ještě bavíme hodně s MenTem, ten se jmenuje Honza. Je stejně vyšinutý jako já," přiznal.

Tomu Rozi nechtěla věřit. Martina sice ještě tak dobře neznala, ale byl pro ni neskutečný. Ráda s ním trávila čas, když byla ta možnost, ale na Káju prostě neměl. Začínala si uvědomovat, že bylo dobře, když si tehdy sedla na tu poslední sedačku v tramvaji a při výstupu narazila do lampy. I když to docela bolelo.

„Dobře," souhlasila nakonec a vydala se s ním za klukem, kterého ještě neměla tu možnost poznat.

...

Karel byl v rozpacích. Nicol mu položila otázku, na kterou ještě nebyl vůbec připravený. V hlavě se mu promítalo mnoho možných odpovědí, ale on žádnou nedokázal vyslovit. Připadal si, jako by měl v tomhle směru blok. Hlavně před Nikčou. Uvědomil si, že to vypadalo, jako by jí nechtěl odpovědět. Na poslední chvíli ho něco zachránilo. Spatřil pořadatele, který by mu tu kartičku mohl pro Rue dát. Okamžitě se za ním i s malou kamarádkou vydal a neupozorňoval na to, že neodpověděl.

Nicol ani neočekávala, že odpoví. Měla ho z půlky přečteného jako nějakou velkou knížku. Přece jen se nacházela věkově trochu výš a nějaké zkušenosti si z mládí odnesla. Mnohokrát se ocitala v podobné situaci jako teď on a vždy se snažila vycouvat. Ne, že by nevěděla, co odpovědět, ale spíš si nic nechtěla přiznat. Její kamarád na tom byl stejně.

Netrvalo dlouho a kartu se mu podařilo získat. Musel toho bohužel mnoho vysvětlovat, například, proč to řeší až teď a podobné věci, ale blondýnka mu v tom pomohla a přimlouvala se. Naštěstí pro Káju a Rozi existovalo několik karet navíc. Teď už se pomalu vraceli zpátky s pohupující se kartičkou v klučičí ruce.

Vrátili se ke Kovyho stanu. Nebyla tam. První, co mladého youtubera napadlo bylo, že ji tu mohl nějaký pořadatel najít a vyhodit. Druhý nápad se zdál pravděpodobnější a později se potvrdil. Urbánkovic dcera narazila na Martina a ten ji odvlekl za klukem fanaticky milujícím zelenou barvu. Dokonce i jeho stánek se do této jedovaté barvy sladil.

Všichni tři si tam povídali. Rozi se MenT zdál docela sympatický. Opravdu se povahově dost shodoval s Martinem Carevem. V jeho osobnosti se taky nacházelo dost přirozeného charismatu, které mnoha dnešním lidem chybělo. Rue ho však viděla poslední dobou častěji a častěji.

„Získal jsem to," hrdě prohlásil Kovy, jakoby se o to pral a prolil při tom krev. Kartu předal. Byl už bez Nicol.

„Děkuju ti," usmála se vděčně a provlékla si ji přes hlavu, jelikož měla docela dlouhou visačku. Takhle ji nehrozila žádná ztráta.

„Ahoj Honzo," pozdravil druhořadě svého dobrého kamaráda. Byl rád, že se s ním Rozi seznámila.

Honza mu pozdrav opětoval a když se mladá dívka bavila s Martinem, dal Kovymu najevo, co si o ní myslí. Zřejmě to pochopil tak, že je s Kovym nějak spjatá. Reagoval na to dost pozitivně.

Zbývalo pár minut do začátku zahájení. Na mnoho youtuberech kolem se objevovaly první známky nervozity. Někteří z nich tam byli poprvé. Ostatní jen nevěděli, co tento rok čekat. Byli to přece jen lidi a obavy z toho, že něco pokazí, přibývaly. Karel tam byl letos pozvaný poprvé. Stejně tak, jako Martin. Utubering byl ale teprve druhým rokem. Atmosféra se dala krájet. Venku čekalo daleko více lidí, než loni. A mezi nimi byla i Rozinina nejlepší kamarádka Markéta.

Pozn. autorky: Dnes další kapitola, zase jsem se docela rozepsala a to chci začít psát ještě fanfikci na HP a něco úplně vlastního :D No, už bych to měla dopsat :D Mimochodem - téměř 11k přečtení :O Děkuju převelice :3 Vím, že to opakuju pořád, ale děláte mi radost. Zvlášť, když zanecháte nějaký opravdu hezký komentář. To mi vždycky dokáže rozjasnit den. :) Jak jste spokojeni s dnešním dílem? Jste rádi, jak se to zatím vyvíjí a nebo se bijete do hlavy? :D Mějte se, smějte se!

Dnešní kapitolku věnuju kralovi. Za to, že také na mou povídku nezanevřela a také za to, že téměř každou kapitolu obdaruje nějakým milým komentářem.