,,To je Slunce". Otočil jsem se. Stála tam kočka menšího vzrůstu s černo-šedými flíčky po celém těle. Její hlas mi byl povědomý. Trošku jsem nechápal. ,,Slunce?" zopakoval jsem potichu po ní. Kočka se zasmála. ,,Ano. Vítej v Severním klanu Pírko" mile se usmála. Severní klan.

/O několik měsíců později/
Maminka nás konečně začala pouštět ven z pelíšku a naše hry se ven přesunuly též.

Plížil jsem se podrostem jak nejtišeji jsem dokázal. Zahlédl jsem siluetu kotěte mého věku. ,,Lístek" zamumlal jsem a chtěl skočit na svého bratra. Něco mi ale skočilo na záda a přišpendlilo k zemi. ,,Sametko! Ty mi to vždy zkazíš!" zavolal jsem na ni zoufale. ,,Nemáš být tak pomalej!" Namítla a slezla ze mě. Vyklepal jsem z kožíšku trošku nepořádku, ale moc to nepomohlo. Uslyšeli jsme volání naší maminky. ,,Kdo bude poslední je večeře pro krysy!" zvolala Sametka a s Listem v patách se rozběhla ke školce. Jako vždy jsem běžel daleko za nimi. Doběhl jsem je až u školky. ,,Dávej si radši na ty krysy bacha, tentokrát to byla jen hra. " zašeptala mi Sametka do ucha a jízlivě se usmála. ,,Nech toho Sametko!" vyjel jsem na ni. Když jsem se otočil zpět na maminku, setkal jsem se se s jejím přísným pohledem. Lehce jsem stáhl uši dozadu a posadil se.
,,Vy se snad nikdy nepřestanete škádlit" zasmála se maminka. ,,Ale Sametka si vždy začne!" vykřikl jsem bezmyšlenkovitě. ,,Pírko! Ty víš že nejsi nejhodnější, co by na to řekli kočičí duchové?" Opět jsem stáhl provinile uši dozadu. ,,Můžeme si jít zase hrát? " optala se Sametka i přesto že věděla že to maminka nedovolí. ,,Už je pozdě, hrát si můžete zase zítra" ,,Budeš nám vyprávět o Hvězdném klanu?" vyskočil jsem s nadšením na nohy.
,,Jedinej koho to zajímá jsi ty..." šeptla Sametka. Lehce uraženě jsem se zpátky posadil. ,,Má pravdu" souhlasil tiše Lístek. ,,Vyprávěla jsem vám už o Měsíční tůňce?" optala se maminka. Oči se mi rozzářily, jako pokaždé když slyším o novém příběhu. Maminka se zasmála: ,,Hádám že ne" Maminka si lehla a já i mí sourozenci jsme se k ní přitulili. ,,Dobrá tedy, Měsíční tůňka je místo, které se rozkládá na území všech čtyř klanů. Chodí sem léčitelé i velitelé, když je přijímá Hvězdný klan , ale i válečníci když jsou v nouzi nebo potřebují radu Hvězdných." začala vysvětlovat maminka. ,,A jak vznikla? Kdo ji objevil? " začal jsem se vyptávat. Maminka se znovu zasmála.

Když skončila, Sametka s Pírkem už dávno spali. Vždy usnou, nikdy je příběhy a legendy nebavily. ,,Půjdeme tam někdy? " optal jsem se se zájmem. Maminka trochu znejistěla.  ,,Mohli by jsme, ale bylo by to naše malé tajemství, ano? " zavrněla na odpověď. Tiše jsem přikývl. ,,A teď jdi spát Slunce už zapadlo a nechceš přeci aby si pro tebe došel Kocour ze stínů" řekla a olízla mi uši.  ,,Mami a kdy tam půjdeme? " ,,Pokud se řádně vyspíš můžeme už zítra. To ti slibuji." zašeptala a položila si hlavu na tlapky. Zavřel jsem oči a následoval své sourozence do říše snů. 

Uslyšel jsem jemný hlásek své kočičí maminky: ,,Pírko, čeká nás cesta". Olízla mi tvář. Střihl jsem jedním uchem a vyskočil na nohy. Lehce jsem zavrávoral, protože z té rychlosti se mi lehce zamotala hlava. ,,Tady máš myšku, ať nejdeš hladový". S chutí jsem se do ní pustil. ,,Kde jsou Sametka s Lístkem?" optal jsem se skrze sousta. ,,Dala jsem je k Pomněnce, ať si hrají s jejími koťaty. A nemluv když jíš" maminka se zasmála. Vyrazili jsme na cestu. Mimo tábor jsem ještě nikdy nebyl. Skákal jsem z kamene na strom, ze stromu na zem a ze země znovu na nějaký kámen. Přiběhl jsem k mamince na vyšlapanou cestičku. ,,A co když ucítíme nějakou kořist? Chytneme ji?" Maminka zavrtěla hlavou: ,,To necháme na lovcích a hlídce." Kousek od nás něco zašustělo v křoví. Stáhl jsem uši a schoval se za maminku, která byla stále klidná. Z křoví vyskočil malý tmavě šedý kocourek, s krátkými a málo výraznými bílými pruhy, následovaný dvěma válečníky. ,,Co děláte mimo tábor?" zamručel béžový válečník s mohutnou hlavou a krátkým ocasem. ,,Nebuď hned tak nepříjemný Krátkoocasý" mňouknul černo-bílý válečník se smaragdově zelenýma očima. ,,To je v pořádku Čmouho. Jdeme k Měsíční tůňce." odpověděla klidně maminka. Bylo vidět že béžový válečník, Krátkoocasý, chtěl něco namítnout, ale maminka ho ke slovu nepustila. ,,K Měsíční tůňce mají přístup všechny kočky bez ohledu na postavení v klanu. A nemyslím si že by měl Hvězdný klan problém s tím že s ní chci seznámit kotě co bude brzy učedník." odpověděla béžovému kocourovi, přičemž ve větě dala důraz na slovo "učedník". Béžový válečník mlčky přikývl a se švihnutím ocasu zmizel v houští, následován svým učedníkem. ,,Vraťte se prosím ještě před západem slunce" mňoukl Čmouha a skočil do houští za zbytkem hlídky. Slunce bylo již téměř na vrcholku své cesty a my spočinuli před vchodem do tunel,  který vedl do nitra skály.  Maminka zavětřila. Vypadla lehce znepokojeně. ,,Kam zmizel jejich pach?" zamumlala až téměř neslyšně.  

Vešli jsme dovnitř tunelu. Následoval jsem její špičku ocasu. Bylo zde šero, na to jsem si celkem rychle zvykl. Ale ten zachulej pach... na ten si zvyknout nešlo. Po chvilce, chůze zatuchlým tunelem, jsme se ocitli v klenuté jeskyni ozářené slunečním svitem, který sem dopadal skrze díru ve stropu přímo nad tůňkou. Vedly sem vchody ze všech čtyř světových stran, od všech klanů. I přesto že jsme byli v jeskyni, a převládal zde spíše kámen, rostly zde různé popínavé rostliny, čímž dodávaly místu ještě magičtější dojem. Neuniklo mi ani obdivné: ,,Páni..." Zhluboka jsem se nadechl o dost čerstvějšího vzduchu, než byl v tom odporným tunelu. Cítil jsem svět okolo.  Do čumáčku mě udeřil ostrý zápach. Rychle jsem ho pokrčil a zakryl si ho tlapkama. ,,Maminko.... " zaskuhral jsem.  Maminka nasála pachy v jeskyni. Obličej se jí oním zápachem skřivil, ale pomalým krokem ho následovala. Zvědavost mi nedala, musel jsem vědět co ten zápach vydává a i přes i odpor jsem tedy šel za ní.  Pachová cestička vedla za obrovský balvan, porostlý mechem. Maminka se zastavila. Nechápavě jsem šel vedle ní se podívat, co ji tam tak překvapilo.

Dech se mi zatajil a srdce zrychlilo, z pohledu na tělo staršího kocoura s hustou světlou srstí a vyškrábanýma očima. Tlamičku měl pootevřenou, jako kdyby chtěl říct svá poslední slova. Jako kdyby chtěl naposledy zařvat bolestí.  Za sebou ve stínech jsem zaznamenal pohyb. Otočil jsem se, ale nikdo tam nebyl. ,,Mami... " zamumlal jsem. Maminka se oklepala. Někdo by mohl říct že nejspíš chtěla tuhle scénu vytřást z hlavy. Prudce se otočila. ,,Musíme do tábora!" vymňoukla nečekaně a popostrčila mě, abych začal běžet. Uháněli jsem co nejrychleji k východu z jeskyně.  Naposledy jsem se otočil abych se pokochal nádherným vzhledem jeskyně. Pohled jsem ale s hrůzou zase rychle vrátil dopředu. Přísahal bych na své drápky, že jsem tam vzadu, tam ve stínech, viděl mihnout tělo kočky.

Woohoo! Další kapitolka, tentokrát zatím nejdelší asi 1131 slov? Měla vyjít už minulé pondělí, ale nestihla jsem ji dopsat.😅  No nic, budu ráda za každý komentář a Pa!😄