Po zbytek cesty jsem nedokázal svůj zážitek dostat z hlavy. Nešlo to. Zdálo se mi to a nebo to byla opravdu realita? Těsně před táborem mě maminka chytila za volnou kůži na zátylku a pustila mě až před kopulí z trnitých keřů, jež se dělila do menších otevřených doupat s pelíšky a  společně vytvářeli školku. ,,Jdi za Pomněnkou a sourozenci, ano? " rozkázala mi udýchaně. Mlčky jsem přikývnul. Sledoval jsem jak rychle mizí do jiného doupěte. Podíval jsem se za sebe, zda mě nikdo nevidí a opatrně se začal plížit podél zdi, z keřů a větví, a šel směrem k onu doupěti. Po chvilce jsem dosáhl svého cíle. Naneštěstí si mě nikdo nevšiml, všechny kočky měly plné tlapky práce s přípravami na chladnější období Barevnolistí, jež pomalu ale jistě přicházelo. Zalezl jsem pomalu do stěny z houští. V takovéto situaci jsem svou drobnost miloval, nedělalo mi problém se někam dostat. V tu chvíli se mi pod neznámou tíhou podlomily tlapky a já padl břichem na zem. Chtěl jsem hlasitě mňouknout, ale brzy jsem si uvědomil že by na mě přišli a já bych se nedozvěděl co se to u tůňky stalo. Snažil jsem se vymanit zpod útočníka. ,,Přestaň se tak vrtět!" sykl mi potichu známý hlas do ucha. Až moc známý. ,,Tak ze mě slez Sametko!" špitl jsem nahněvaně. Vyskočil jsem na nohy , oklepal se a podíval se jí do očí. ,,Co-co tu děláš?" Tělem mi projela vlna chladného strachu, že mě mohl vidět i někdo další. ,,Spíš co tu "děláme"" Po jejím boku se vynořil kocourek, stejné barvy jako mám já. Lístek. Ještě stále lehce roztřesený strachem jsem si povzdechl. ,,Co tu děláte...?" ,,Je to i naše máma Pírko a taky jsme zvědavý co se stalo u tůňky, že tu jste tak brzy? Mysleli jsme ze se vrátíte až o dost později, jako kdyby jste se hned otočili a vrátili se" optal se a švihl ocasem. ,,Tomu právě sám nerozumím" sklopil jsem hlavu a zadíval se na tlapky, jako kdybych se za něco moc styděl. ,,Leželo tam tělo mrtvého kocoura z cizího klanu. Ale nevím jakého, všechny pachy mi přijdou moc podobné a nejasné." Podíval jsem se zpátky na své sourozence, jež měli v obličejích zděšené výrazy. Sametčin výraz plný strachu po chvíli vystřídalo její obvyklé odhodlání. ,,Tak to půjdeme zjistit!" mňoukla a začala se plížit blíž k doupěti, kam před chvílí odběhla naše maminka. ,,Pojď, když už jsme tu, nevykašleme se na to." Šeptnul Lístek a následoval, se mnou v patách, Sametku. Těsně před stěnou, jež nás oddělovala od vnitřku velitelského pelíšku, jsme se zastavili a skrčili v listí a hlíně. Naše hnědě zbarvená srst byla dokonalá na schovávání v takovéto horské oblasti, kde se rozkládá území našeho klanu. Mlčky jsme poslouchali co se tam řeší. ,,Pořád jsi mi nevysvětlila, jaký byl tvůj důvod neříct jakémukoliv válečníkovi v táboře že jdete pryč? Co kdyby se vám něco stalo?!" vrčel rozhněvaný Měsíc. ,,Na tom teď nezáleží Orlí, já... my-" bránila se zoufale maminka. ,,To počká, jako první mi řekni jednoduchou odpověď" ,,Přestaň být tak arogantní a zaslepený zodpovědností! A aspoň na chvilku mě vyslechni! U tůňky ležel léčitel Západního klanu a..." zarazila se. ,, A... b-byl mrtev..." vymňoukla maminka tiše. Podíval jsem se lépe skrze menší díry ve stěně. Mamince telky slzy. Orlí měsíc zaraženě stál na místě. Nastala chvilka ticha. Ve vchodu se objevila Květina. ,,Takže Myšák zemřel..." řekla s kamenným výrazem, ale spoustou zármutku v hlase. Pomalým krokem vyšla k členům svého klanu. ,,Upřímnou soustrast" mňoukla maminka, když jí míjela mladá léčitelka. ,,Ale kdo by to udělal? Jaká kočka by riskovala hněv Hvězdného klanu, zabitím léčitele na neutrální půdě?" rozhořčil se opět Měsíc. ,,Samotáři? Už kdysi tu přeci natropili dost škod." zapřemýšlela maminka nahlas. ,,Nejsem si moc jistý zda tu máme být..." špitl jsem na své sourozence. ,,Mlč to ty jsi sem chtěl jít jako první" zasyčela lehce Sametka. ,,,Buďte ticho oba!" umlčel nás oba Lístek. Stáhl jsem ocásek blíž k tělu, jako kdybych se bál že mě za něj někdo zatáhne. A nebo stáhne do tmy... Léčitelka střihla uchem. Na chvíli se mi zatajil dech. ,,Cítila jsi tam nějaký pach, Trvalko? Samotáři sice jsou inteligentní, ale svůj pach kompletně zakrýt nedokáží" Maminka se zamyslela. ,,To je právě to divné, necítila jsem ani pach na hranicích se Západním klanem. Jako kdyby tam už nějakou dobu nikdo nechodil. Květina se lehce zamračila. ,,Obávám se že by to mohlo souviset se zmizením hvězd" ,,Ale to bylo přece před několika úplňky. Nemyslíš snad že..." ,,Ano Orlí. Myslím si ze kočky z Temného lesa již nabraly síly. Musíme být všichni opatrní, i přesto že to je jen domněnka." Orlí měsíc přikývnul na souhlas. ,,Pošlu skupinku válečníků ať zkontrolují Západní klan a informují je o ztrátě jejich léčitele." Orlí měsíc se otočil na světlounkou matku. ,,Potřebujeme aby co nejvíce koček dokázalo bránit sebe a ostatní. Jsou tvá koťata připravena?" Trvalka zahrabala drápky do země. ,,A-ano, ale... ale... " obrátila pohled na léčitelku. ,,Má nabídka stále platí" zarvrněla léčitelka přívětivě. Matka tiše přikývla: ,,Jsou připravena v rámci možností" Zaryl jsem drápky do země. Stále mi nevěří... ,,Dobrá, oznámím tedy klanu že za pár cest slunce, za dalšího úplňku se z nich stanou pravoplatní učedníci" mňoukl Orlí měsíc a pokývnul hlavou. Každá z koček se rozešla svým směrem. Já i mí sourozenci jsme byli radostí bez sebe. A spokojeně jsme uhaněli zpět do doupěte. ,,Nikomu se nezmiňujte že budeme učedníci, dokud to Měsíc  neoznámí klanu" mňouknul Lístek, když jsme uháněli zpět do školky. Konečně jim jako učedník budu moct ukázat, že nejsem tak slabý jak si myslí!

Aloha guys! Ano další kapča 🐱. Tentokrát bohužel kratší. Ve čtvrtek vysvědčení, snad jste dopadli dobře. Jinak za každý komentář budu ráda a u dalšího pokračování PA! 😸