Ještě na začátek bych chtěla poznamenat, že v tomto příběhu je Zayn stále členem kapely.

Už to byl týden a já jsem byl stále uvízlý tam v minulosti, jestli tomu můžu tak říkat.

Neříkám, že se mi to nelíbilo, ale chyběli mi kluci. Ti čtyři šílení kluci. Chyběl mi jejich smích, jejich vtipy, všechno. I když jsme spolu často vedli konverzace o ničem, a chybělo mi zpívání s nimi.

Možná se mi líbil tenhle život, protože to byl život, který byl můj, ale nedokázal bych tam zůstat věčně. Teda, žiji ve snu? V přání? Co to sakra vůbec je? Jak to vůbec můžu pojmenovat?

Potřebuju pomoc, ale kdo by mi asi tak mohl pomoct? Ostatní si budou myslet, že jsem se zbláznil, jak by mi někdo mohl uvěřit, když tomu nevěřím ani já sám.

"Harry?" Zvedl jsem pohled, přede mnou stála Mandy, usmívala se na mě. Posadila se na vedlejší houpačku, která byla za naším domem na zahradě.

"Ahoj, Mandy," řekl jsem, uměle jsem se na ni usmál, nechtěl jsem ji nějak znepokojovat.

"Woah, Mandy? Co se stalo s 'Mo'?"

"Huh?"

"Jsi v pohodě?" Přikývl jsem. "Lháři. Fajn, co tě žere?"

"Vlastně nic," odpověděl jsem, což jí donutilo zakroutit hlavou.

"Řekni mi to, prosím." Co bych jí asi mohl říct? Že jsem si přál něco bláznivého a ono se mi to vyplnilo a já v tom přání uvízl? Jak jí to asi mám říct? Bude si myslet, že jsem se zbláznil. "No tak."

Zůstal jsem na moment zticha, než jsem promluvil. "Věříš v..." zarazil jsem se. A ona si povzdechla.

"Harry, víš, že mi můžeš věřit." Přestala se houpat a položila svoji dlaň na tu moji. Usmál jsem se a kývl.

"Já ti věřím."

"Dobře, takže... mluv, Hazz."

"Přála sis někdy něco, co se ti pak i splnilo?" Zamračila se, určitě si myslela, že jsem se zbláznil. No, zněl jsem jako jeden.

"Um... samozřejmě. Přála jsem si, aby ses stal mým kamarádem, když mě ještě nikdo neznal a další den jsi mě oslovil," říkala to usmívajíc se do země.

Mé oči se rozšířily, byl jsem šokovaný. Nikdy jsem si nemyslel, že si mě všimla, teda, byl jsem docela známý ve škole, ale nikdy mě nenapadlo, že myslela na moji maličkost.

Nebyl jsem nějaký populární bad boy nebo sportovec, byl jsem ten vtipný kluk, co se bavil a znal všechny.

"Vážně?" Vzhlédla a kývla hlavou. "Nikdy jsi mi o tom neřekla."

"Cítila bych se pak trapně, nechtěla jsem, aby sis o mně myslel, že jsem nějaká nula bez kamarádů."

"Ty jsi pravý opak toho, Mo."

"Díky, ale proč se mě na to vůbec ptáš?" Zeptala se. Mám jí to říct? Bude si ze mě pak dělat srandu a naše přátelství bude zničené jen, protože se nemohla kamarádit s šíleným člověkem, jako jsem já?

Opravdu jsem ji nechtěl ztratit.

"Chtěl bych ti něco říct."

"Dobře."

"Možná to bude znít šíleně a zvláštně," řekl jsem a ona se zamračila, "ale nechci, abys mě opustila a-"

"A docela mě děsíš," nervózně se ušklíbla, "Harry, já tě nikdy neopustím." Povzdechl jsem si.

"Prostě mluv, Hazz."

"Já-" její mobil mě přerušil.

"Oh, promiň. Chviličku," řekla zvedajíc se, aby mohla odpovědět na hovor. Po chvíli mluvení do telefonu rozhovor ukončila a zamračila se.

"Promiň, ale už budu muset jít. Máma mě potřebuje," přikývl jsem, možná to bylo znamení, že jí to nemám říkat, "počkej, cos mi to vlastně chtěl říct?"

Zakroutil jsem hlavou a usmál se. "Jsem rád, že jsme přátelé. Nejlepší přátelé." To ji donutilo k tomu, aby se její úsměv ještě rozšířil a objala mě. Své ruce jsem kolem ní omotal a těsně ji u sebe držel.

"To já taky. Jsem ráda, že můžu mít bratra, jako jsi ty."

Bratra.

Nevím proč, ale to slovo mě uvnitř ranilo, přestože jsem se měl cítit hrdě a šťastně. Něco tu bylo špatně.

Ne, hodně věcí tu bylo v tu chvíli špatně a potřebovali napravit.

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Babes, jsem zpět! Už jsem si řekla, že skoro měsíc jako čekací doba stačí. :D Já ani nevím co mi na tom trvalo tak dlouho, ale tak už je tady.

Snad se vám díl líbil, případné chyby a nesmysly hlašte, budu vám za to vděčná.

Myslíte, že Harry o přání Mandy řekne? A co mezi nimi vlastně je?

Nezapomeňte dát vote & koment! Moc si toho vážím. xx