Díval jsem se, jak zaklonila hlavu, tak moc se smějíc historkám o mně a klucích, kterou jsem jí zrovna pověděl. Všechny byly vtipné a stupidní. Usmíval jsem se, protože jsem vždycky miloval rozesmávat ji. Chtěl jsem napravit všechno, co jsem v minulosti pokazil.

Když se přestala smát, podívala se na mě a pozvedla obočí. "Proč na mě tak koukáš?"

"Ale nic, jenom-" nakonec jsem se rozhodl jí neříct o tom, co se stalo poté, co jsem se stal slavným. Věděl jsem, že by se naštvala a nikdy by mi to neodpustila, takže by se všechno pokazilo a to byl pravý opak toho, co jsem si přál. Nechtěl jsem si znovu zničit svoji šanci u ní.

"Jenom co? Pokračuj, Harry." Zatřásl jsem hlavou.

"Jsem rád, když jsem důvod, proč se usmíváš a taky rád poslouchám tvůj smích, Mo."

"Není tak úžasný, vždyť víš. Chtěla bych změ-"

"Nic bys nechtěla změnit, Mandy. Jsi úžasná."

"Ne, to nejsem," odvrátila zrak. Natáhl jsem ruku k její bradě a přinutil jí tak se na mě podívat. Obličej jsem ztvaroval do vtipné grimasy za účelem ji rozesmát, což se mi i povedlo.

"Vidíš?"

"Vidím co, Harry?"

"I když se chovám jak blbec, tak mě bereš takovýho, jaký jsem, a neutečeš pryč. I když jsem ti to předtím už řekl, mohla sis vybrat možnost mi nevěřit, ale ty jsi mi uvěřila."

"Nikdy bych od tebe neutekla, Harry. Jsi můj nejlepší kamarád a nejlepší kamarádi si navzájem věří." Přikývl jsem, majíc na tváři lehký náznak zamračení. "Snad nebudu znít vlezle nebo sobecky, ale... máme my dva nějaké společné historky?" Pocítil jsem, jak se mi zastavilo srdce a můj obličej se zbarvil do několika odstínů, přesně jako jsem to vídal v kreslených filmech.

"C-co?" Pozvedla na mě zmateně obočí. V tom jsme zaslechli klepání na dveře a následně Gemmu, vcházející do pokoje. V ten moment jsem věděl, že jí dlužím laskavost, a začal ji milovat ještě víc za onu záchranu. Upřímně, ještě jsem nebyl připravený na tu otázku odpovědět.

"Hele lidi, máma řekla, že už je hotová večeře!" Mandy se postavila, usmívajíc se na Gemmu a zakroutila hlavou.

"Promiň, ale já nemůžu. Moje mamka na mě už čeká, ale přesto díky." Postavil jsem se a Gemma jen chápavě přikývla.

"Oh, dobře, tak se uvidíme později!" Odešla a my ji následovali. Mandy se ještě rozloučila s mámou a Gemm, mně chtěla jenom věnovat mávnutí, ale já ji stihl zastavit.

"Nech mě tě doprovodit domů."

"To nemusíš! Běž se najíst, vsadím se, že máš hlad-"

"Ne, nemám. A i kdybych měl, jídlo může počkat!" Věnovala mi jeden ze svých úsměvů a slabé přikývnutí. "Jenom chvilku počkej, jenom to řeknu mámě a vezmu si klíče, potom budeme moct odejít." Vrátil jsem se zpátky do kuchyně, máma zrovna servírovala jídlo na stůl.

"Mami, jdu doprovodit Mandy domů," řekl jsem, líbajíc ji na líci.

"Počkej, a co večeře?" zeptala se.

"Později!" Vyšel jsem z domu ruku v ruce s Mandy. Bylo pozdě a i kdyby nebylo, stejně bych se o ni bál.

"Díky, Harry."

"Nemáš zač."

"Jseš připravený na X-faktor a všechno?" zeptala se nervózně, byl jsem rád, že změnila téma.

"Jo, jsem," přikývl jsem s úsměvem. Později, co jsme dorazili k ní domů, jsem ji zarazil dřív, než stihla vejít dovnitř. Otočila se a na tváři měla znepokojený výraz.

"Harry, bojím se." Položil jsem své dlaně na její ramena a povzdychl si.

"Nemám v plánu na tebe zapomenout," řekl jsem, pociťujíc bolest, nesnášejíc se. Šlo o tu samou věc, která se stala, když jsem měl jít na konkurz. Všechno, můj slib a její obavy. Bál jsem se jí to znovu slíbit, ale nějak jsem věděl, že tentokrát to všechno dopadne dobře. Nic nám nemohlo stát v cestě a pokusit se tím zlomit můj slib, náš vztah.

"Opravdu?"

"Ano, opravdu. Budeš se mnou při každé události a při každém kroku, který bych udělal." Už jsem si svým slibem byl více jistý. Neměl jsem ho v plánu znovu porušit jako minule.

Usmála se a přikývla. "Věděla jsem to! Věděla jsem, že bys na mě nikdy nezapomněl." Donutil jsem se k falešnému úsměvu. Možná bych se jí za to měl v budoucnu omluvit. Prolétlo mi hlavou.

"Nicméně, změňme téma!" zachichotala se, "pro jakou písničku ses rozhodl, že zazpíváš na konkurzu?" Věděl jsem přesně, jakou budu zpívat. Tu samou píseň, žádnou změnu jsem neplánoval.

"Isn't she lovely od Stevieho Wondera."

"Oh, je to ta samá píseň, kterou jsi předvedl, no, v té budoucnosti nebo jak tomu říkáš?" Zasmál jsem se, byla tím zmatená stejně jako já. Ani ona nedokázala definovat, co teď jsem, možná jsem nebyl tak hloupý.

"Ano."

"A proč zrovna tuhle?"

"Um, je to protože- mi někoho připomíná."

"Vážně? Koho? Tvoji mamku?" Zakroutil jsem hlavou.

"No, sama to později zjistíš," ušklíbl jsem se.

"Kdy?" Měla opravdu hodně otázek.

"Moc otázek!" zasténal jsem, za což jsem si od ní vysloužil slabou ránu do hrudi. Začal jsem se smát, když se zamračila jako dítě, vypadala roztomile. "Někdy, Mandy."

Zamával jsem jí na rozloučenou a šel zpátky, byla zima. Těsně jsem se zabalil do své bundy a nepřestával odkašlávat, dokud jsem nedošel domů. Opravdu jsem doufal, že z toho nenachladnu nebo něco, nesnáším být nemocný.

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Myslíte, že je měsíc moc dlouhá čekací doba? :D Snažila jsem se přidat co nejdřív, ale prostě mi do toho vlezlo moc věcí. A i kdybych měla spoustu volného času, víc než jednu kapitolu k jednomu příběhu za týden nenapíšu.

Snad tam není moc chyb, děkuji vám za vaše reads!

Užívejte si Handy (meh, nelíbí se mi to... vymyslíte lepší ship jméno? :D) dokud to jde, už jsme v polovině příběhu!

Nezapomeňte na vote a komentář! xxx