Už to byl týden, co jsem to Mandy řekl, týden od mého slibu. Vypadalo to, že neporuším svůj slib, tedy pokud bych vůbec měl nějaký důvod ho porušit. Nachladil jsem se, byl jsem nemocný v den mého konkurzu.

To nešlo tak, jak jsem plánoval. Dřív jsem taky onemocněl, ale to bylo tři týdny před konkurzem. Nebylo to dobré znamení, přesto jsem se rozhodl jít, i když už bylo jasné, že si mě Simon nevybere. Nikdy za milion let a... bože, jak mi chybí ta píseň.

Potřeboval jsem plán, potřeboval jsem vědět, co mám dělat, přestože mi nezbývalo tolik času. Konkurz byl už ten den a oni na mě už dole čekali. Zpanikařil jsem, tak jsem si zavolal nahoru Mandy. Po chvíli čekání jsem zaslechl klepání na dveře.

"Pojď dál," postavil jsem se a Mandy otevřela dveře.

"Děje se něco?" vešla dovnitř a přistoupila ke mně.

"Jsem nemocný."

"Nerozumím ti, tvůj hlas je v pořádku. Trošku hrubý, ale dobrý," Zakroutil jsem hlavou a těžce se rozkašlal. Její oči se značně rozšířily. "Sakra! Tohle není dobrý."

"Jo, není!" Prsty jsem si projel vlasy a ona si povzdychla.

"Nepanikař. Podívej, půjdu říct Gemmě nebo Anne, aby ti udělali čaj, dobře?" Přikývl jsem a znovu se posadil na postel. Ona odešla z mého pokoje, aby jim to řekla a hned se vrátila, posadila se vedle mě.

"Bojím se."

"Už jsem ti to říkala, nemusíš se bát. Všechno bude v pohodě."

"Nebojím se toho tak moc, jako se bojím..." zarazil jsem se a vložil si hlavu do svých dlaní. Položila svoji dlaň na mé rameno a jemně mi ho pohladila.

"Bojíš se čeho?" šeptla. Povzdechl jsem si a po několika vteřinách naprostého ticha jsem se na ni podíval.

"Vystupování."

"Ale vždyť už jsi na to zvyklá. Vždyť jsi už vystupoval na spoustu koncertech, ne?" přikývl jsem. Byla to pravda, ale co když to tentokrát nevyjde a já nepostoupím? Věci se změnily a nejsou stejné jako dřív. Co když tentokrát se mé přání nevyplní? Byl bych tu uvězněný navždycky. "Tak čeho se pak tak moc bojíš?"

"Co když se mi tentokrát mé přání nevyplní?" uchechtne se.

"Podívej, přání se plní, ale jen když na nich budeš tvrdě pracovat. Nebudu ti lhát, nevím, co se stane, ale s jistotou ti můžu povědět, že ty to nějak dokážeš." Usmál jsem se a ona mi úsměv vrátila.

Gemma zaklepala na dveře, které rovnou i otevřela. Vešla držíc šálek s čajem ve svých rukách. Podala mi ho a zašklebila se. "Jsem ze svého malého bratra strašně moc natěšená." Uchechtl jsem se.

"Doufám, že to proběhne v pohodě, usrkl jsem si horkého čaje.

"Vím, že ano," odpověděla mi s hrdým výrazem na obličeji. To mi udělalo radost, jsem rád, že ve mně měli víru.

Moje máma přišla, otevřela dveře s úsměvem na tváři. "Jdi připravený? Už bychom měli jít!" Dopil jsem obsah šálku a postavil jsem se. Přikývl jsem a usmál se na Mandy.

"Dobře, tak jdeme a zavolej mi, až skončíte," chytil jsem ji za zápěstí dříve, než stihla odejít. Zamračila se a věnovala mi zmatený pohled.

"Chci, abys šla se mnou." Usmála jsem se a kývla hlavou.

Byl jsem po cestě neskutečně nervózní, a když jsme dorazili, dostal jsem své číslo. Cítil jsem se jak nervózní, tak natěšený, přesně jako dříve. Když jsem přišel na řadu, všichni mě objali a políbili na líci. Přešel jsem k Mandy, která se na mě šklebila.

"Myslíš, že to zvládnu?" zeptal jsem se jí. Usmála se a objala mě. Ještě než se odtáhla, mi stihla věnovat polibek na tvář.

"Já vím, že to zvládneš."

- - -

"Harry!" zaslechl jsem někoho volajíc mě za dveřmi. Ignoroval jsem křik a otočil jsem hlavou do polštáře. "Ty blbče, vím, že mě slyšíš!"

"Nech mě na pokoji!" zařval jsem nazpátek.

"Je tu se mnou Mandy."

"Lhářko!"

"Harry, prosím, pusť mě dovnitř." uslyšel jsem její sladký hlásek za dveřmi, prosíc mě o vpuštění dovnitř.

Hned, jak konkurz skončil, tak jsem se vypařil. Šlo to dobře, všechno bylo v pořádku a dělo se to přesně tak jak předtím. Teda až na tu část, kde nás dal Simon všechny dohromady, jako co?

To, co mě zasáhlo nejvíc, byla jejich neznalost vůči mně. Chyběli mi tak moc a všechno, co jsem v ten moment chtěl udělat, bylo obejmout je a smát se spolu jako jsme se bývali smáli, ale to by bylo sakra divný. Přál jsem jim hodně štěstí a oni si vedli dobře jako předtím, ale proč tentokrát Simon neudělal to co dřív?

Neudělali jsme ani jeden nic jinak, všechno šlo tak jako minule. Přesto si nás znovu nezavolal, prostě nás nechal odejít. Co to mělo znamenat? Nedokážu si představit život bez nich, to se nesmí stát! Tohle není konec One Direction a pro to bych udělal cokoliv, jen kdybych si věřil.

Byl jsem v depresích už po týden, moc jsem toho nenajedl, s nikým jsem moc nemluvil, ani s Mandy. Myslel jsem si, že to vyjde, ale bohužel.

Postavil jsem se a otevřel dveře, zrovna ve chvíli, kdy chtěla Mandy odejít zpátky dolů. Když ale zaslechla otevírající se dveře, otočila se a hluboce vydechla.

"Můžeme si promluvit?" zeptala se, zatímco já jsem se vracel do svého pokoje, nechávajíc pro ni otevřené dveře.

Zavře je za sebou hned, co vešla. Posadil jsem se na postel, dívajíc se do země. Měl jsem možnost vidět její nohy, přibližující se ke mně. Jen tam stála, neřekla ani slovo. Po chvíli ticha si odkašlala. Vzhlédl jsem k ní, vypadala vyčerpaně a unaveně.

"Jsi v pohodě?" přikývla a usmála se. I přes ten úsměv vypadala churavě.

"Nedělej si o mně starosti, nejdřív se zaměř na sebe," posadila se vedle mě.

"Nachladila ses ode mě, že jo?"

"Harry, nejíš ani nemluvíš, bojím se o tebe," povzdechl jsem si, "vím, že tě to zasáhlo a že jsi chtěl všechno tak, jak to dříve bylo tak moc, ale možná se to stalo z nějakého důvodu."

"Co? Jako znamení?"

"Ani ne. Spíš jsem myslela něco, co se mohlo stát v budoucnu." Dala mi naději, pocítil jsem, že

Nebyl jsem z toho tak smutný, vždyť jsem byl se svojí rodinou a nikdy bych se nevzdal.

"Harry, nic se neděje bezdůvodně."

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Doufám, že jste si díl užili, omlouvám se za menší prodlevu, ale tak už se pomaloučku blížíme ke konci a já se s The Wish nechci loučit tak brzy... :((

Nezapomeňte jako vždy na vote a případný komentář. ♥ Budu vám moc moc vděčná.

Tak zase příště. xx