Draco Malfoy seděl před svým bytem v centru Londýna v ranním červnovém chladu, bezpečně schovaný ve stínu.

Zatímco se díval z okna, mudlové se věnovali svým klasickým věcem - byla to přece jejich čtvrť - a jeho přítomnost před majestátním bytem je nijak nerušila. Pokud se někdo podíval jeho směrem, sklouzl očima od jedněch dveří ke druhým a jeho dům zcela přeskočil. Draco měl nejspíš nejlépe střežený dům v Anglii. Téměř zbytečně hlídaný. Téměř.

Na schodech nad ním se ozvaly kroky a on si vnitřně povzdechl. K čemu by mu byly stráže, kdyby ho nemohly zachránit před dnešním večerem?

"Pět galeonů pro mě. Řekl jsem Zabinimu, že tě tu najdu, jak se oddáváš své oblíbené zábavě," řekl Theo Nott a uvolnil si kravatu, když klusal po schodech dolů, aby se dole připojil k Dracovi.

Draco se podíval na svůj skleněný pohár a zamíchal jantarovou tekutinou. Sotva se jí dotkl.

"Tohle ne. To zamyšlení."

"Já nemám nesmyslné myšlenky," zamumlal Draco tónem, který vyvracel jeho názor.

"Jak bys to tedy nazval? To je jedno, na tom nezáleží. Hned za těmi dveřmi se koná oslava na tvou počest; narozeninová oslava, na které oslavenec není přítomen. Astoria zuří."

"Nežádal jsem Astorii, aby mi uspořádala narozeninovou oslavu. Vlastně si vzpomínám, že jsem ji výslovně požádal, aby to nedělala," odpověděl Draco kysele.

Nott se ušklíbl. "Ale jí to určitě nevadí. Je na misi. Copak sis nevšiml, kolik je tady dnes večer vhodných dam? I když asi záleží na vaší definici vhodnosti. Pansy se zdála být tou spoustou naprosto neohromená."

"Ne, nevšiml jsem si a ocenil bych, kdyby přestala zvát cizí lidi do mého domu." Přesto se pohnul a vstal. Manželka jeho nejlepšího přítele byla děsivě neodbytná a on měl podezření, že se Nott nabídl, že ho přivede, jen aby to Astorie neudělala sama.

"Je to naše práce, kamaráde. Někdo tě musí vytáhnout z tvé m-tvé komfortní zóny." Poplácal Draca kolem ramen, když mířili po schodech ke vchodu.

Draco nereagoval. Věděl, že se Nott chystal říct vytáhnout tě z tvé mysli. Nebylo to něco, o čem by spolu mluvili.

Přemýšlel, jak dlouho ještě bude muset čekat, než bude moci všechny poslat na cestu, aniž by Astorii urazil. Nejraději by si lehl do tmy své ložnice a několik hodin se snažil nemyslet na nic ze svých myšlenek, dokud by konečně neusnul.

Nott s rozmachem otevřel dveře, aby oznámil jejich návrat. Tucet tváří - polovina z nich byla cizí - se k nim otočilo s úsměvem a Draco ucítil, jak se mu něco sevřelo v žaludku. Nikdo tě tady nenapadne, řekl si pevně.

Neurčitě kývl místnosti na pozdrav, pak rychle zvedl sklenici a vyprázdnil ji. Draco, který se bez pití v ruce cítil okamžitě bezbranný, se přinutil vyjít ze dveří a zamířit do kuchyně. Z druhého konce obývacího pokoje zahlédl tři neznámé ženy - bezpochyby to dělala Astoria -, jak si ho prohlížejí z čalouněné kožené pohovky. Udělal spěšný oblouk, aby se skupině vyhnul, a v plné rychlosti se srazil s Pansy Parkinsonovou. Sakra.

Než stačil couvnout, chytila ho za klopu saka, aby se uklidnila, a sladce se na něj usmála. "Draco, miláčku, všechno nejlepší k narozeninám."

"Ahoj, Pansy." Udělal krok zpět a vymanil se.

"Musíš se tvářit tak nešťastně, že jsi na své vlastní oslavě?"

"Jsem jen unavený. Práce." Vypadlo to jako reflex.

Rty se jí zkroutily. "Ach ano, a jak se k tobě v poslední době chová ministerstvo?"

"Vidím, že se stále zabýváš tímhle. Nemohl jsem jen tak sedět..."

Mávla rukou a přerušila ho. "Ano, jsem tak ráda, že jsi našel důstojné zaměstnání pro svůj talent..."

Ušklíbl se. "Můj talent? A které to byly? Mučení? Vražda?"

Narovnala páteř a nevzrušeně se na něj podívala. "Ale prosím tě, ty jsi nikdy nikoho nezavraždil. Nezáleželo by na tom, kdybys to udělal. Jen jsem chtěl říct, že přemýšlej o tom, jak to všechno vypadá. Žiješ v" - tady ztišila hlas do šepotu - "mudlovském Londýně, ze všech míst, které jsi si mohl vybrat. Jako by to nestačilo, že jsi dostal práci na ministerstvu - vzpomínáš, co jsme říkali o lidech s prací, jako máš ty!" - a teď ses téměř zřekl svého příjmení, upřímně, Draco, co si o tom musí myslet tvoje matka?"

Draco, který se rozhodl, že nejlepší způsob, jak udržet svůj temperament na uzdě, je prostě neposlouchat, se rozhlédl, jestli ji někdo neslyšel. Setkal se s pohledem Blaise Zabiniho, který už mířil přes místnost ke své ženě.

"Malfoyi!" Zabini zavolal a chytil Draca za paži na pozdrav. "Doufám, že ti Pansy nedělá z těch novinek těžkou hlavu." Široce se usmál, ale Dracovi se zdálo, že mezi manželi zahlédl napjatý pohled. "Byl to pro nás všechny šok."

"Nechápu proč. Nežil jsem tam už deset let."

"Ano, ale prodat ho? A co vaše dědictví? Musíš něco zanechat budoucím generacím, víš? "

Draco se chtěl zeptat, co přesně z dědictví jeho rodiny stojí za to, aby bylo zachováno, ale to by nebylo vhodné říkat před Pansy, která by pravděpodobně odpověděla něco hrozného o starých magických rodech. Večírek byl už tak dost ponurý. Místo toho řekl: "Nejspíš jsi také slyšela, že jsem část majetku rozdal na dobročinné účely. To bude muset jako dědictví stačit."

"To jsem slyšel. Je to od vás velmi velkorysé." Rozhlédl se po Dracově prostorném bytě. "Předpokládám, že ti tenhle byt pořád patří. Není to špatné. Ale škoda té polohy."

Zabiniho úsměv začal vypadat jako ometený a Draco poprvé přemýšlel, proč tu vůbec jsou. Každá jejich interakce za posledních dvanáct let v něm vyvolávala obvyklou směsici sebenenávisti, viny a lítosti, která dosahovala zdrcujícího crescenda. V prvních letech po válce mu trvalo několik dní, než se mu podařilo emoce potlačit zpět do zvládnutelné velikosti a tvaru, načež mu opět pasivně hlodaly v zátylku. V důsledku toho se naučil vyhýbat matčiným společenským akcím a jakýmkoli jiným setkáním, která mohla přilákat jeho bývalé zmijozelské spolužáky. Pouze Nott odmítal uznat jeho sebeizolaci a prostě se v Dracově životě objevoval tak dlouho, dokud nepřijal jeho přátelství.

Draco se rozhodl, že raději zkusí štěstí s Astoriinými přáteli, poděkoval jim za příchod způsobem, který by se dal téměř zaměnit za zdvořilost, a omluvil se, aby pozdravil ostatní hosty.

O hodinu později seděl Draco strnule ve svém křesle Le Corbusier a předstíral, že naslouchá hovoru kolem sebe, zatímco nečinně posouval vidličkou čokoládový dort po talíři vyrovnaném na kolenou.

Astoria otevřela jeho prázdnou ledničku za sborového povzdechu - "geniální mudlovský vynález" - a odhalila vysoký narozeninový dort s polevou ukrytý uvnitř. Milosrdně nenavrhla zpěv, místo toho postrčila Notta k přípitku, zatímco Dracovi vnutila do rukou kousek dortu.

Pak ho chytila za loket a vedla ho do obývacího pokoje, zjevně nevěříc, že se zase neztratí.

"Regino, narazili jste na sebe s Dracem na ministerstvu? Napadlo mě, že jste se třeba už někdy potkali," zeptala se Astoria, která se ho už půl hodiny neúspěšně snažila vtáhnout do hovoru.

Blonďatá dívka sedící po jeho levici po něm neustále kradmo pokukovala a on si kysele pomyslel, jestli souhlasila, že dnes večer přijde, jen aby si mohla zblízka prohlédnout nechvalně známého bývalého Smrtijeda Draca Malfoye.

Regina, vysoká čarodějka s dlouhými nalakovanými nehty, si před odpovědí přehodila černé vlasy přes rameno. "Ne, víš, jak to chodí na Oddělení záhad. Nejsme zrovna podporováni v navazování přátelství. Ostatní oddělení se na mě sotva podívají." Usmála se na Draca. "Jsem ráda, že máme konečně příležitost se setkat."

Draco jednou přikývl. Vzdala to a otočila se zpátky k Astorii. "Vlastně jsem dnes slyšela trochu zajímavé drby. Neznám všechny podrobnosti, ale Hermiona Grangerová prý pracuje na něčem velkém. Příští týden bude v kanceláři."

Astoria upřela oči na Draca. Na jeho obranu je třeba říct, že při vyslovení Grangerové jména jen lehce ucukl.

Nott, který zaslechl poslední větu, zanechal rozhovoru se dvěma členy Dracova famfrpálového týmu, aby se připojil ke své ženě na pohovce a přisunul se k ní, aby se na ní přitiskl.

"Co je to s Grangerovou?" zeptal se lehce, ale zároveň si Draca pozorně prohlédl.

"Aha, nejspíš zase odešla a zachránila spoustu životů." "Aha," řekl. Regina pokrčila rameny. "Myslím, že to má něco společného se studiem času, protože mi to řekl Archibald Puck, který na tuhle oblast dohlíží."

"Myslela jsem, že už tu žádní Obraceči času nejsou," řekla Astoria. Draco si myslel totéž. Podle toho, co slyšel, byl Puck unylý osmdesátník, kterého na ministerstvu drželi jen proto, že v Časomíře prostě nebylo nic důležitého na práci, a tudíž ani nic, co by mohl pokazit. Poté, co byly během bitvy na Ministerstvu zničeny veškeré zásoby časových obracečů, bylo toto křídlo Ministerstva záhad téměř uzavřeno.

Draco samozřejmě na bitvu na Ministerstvu nemyslel. Vlastně byla někde uprostřed dlouhého seznamu věcí, na které nemyslel, protože už šel dál. Grangerová tam byla také, spíše výš.

"Ne, žádné nejsou. Puck nemá žádnou pořádnou práci, takže většinu času tráví podřimováním, co jsem viděl. Každopádně říkal, že s ním přijde probrat nějaký záhadný projekt. Víc mi nechtěl říct," odpověděla Regina.

"Neříká se ti doslova Nevyřčený? Myslela jsem, že se to všechno má držet v tajnosti." "Cože?" zeptala jsem se. To od Notta, který se zasmál, když se vyhnul manželčinu loktu mířenému na jeho žebra.

Blonďatá čarodějka se ozvala, příliš zaujatá, než aby se starala o pravidla utajení. "Možná se mu to vymklo z rukou. Viděl ji někdo na ministerstvu doopravdy?"

"Jednou za čas přijde na oběd s Harrym Potterem a Ronem Weasleym, ale u mě na patře ještě nebyla." Regina se podívala na Draca. "Ty s těmi dvěma pracuješ, že? Nevíš, co tam dělala?"

Draco neměl tušení. První dva roky po válce téměř neopouštěl své křídlo v Malfoy Manor. Za tu dobu se nepodíval do jediných novin, příliš se bál, že by tam mohl vidět své jméno. Matka mu nakonec dala ultimátum: ať si vybere něco, cokoli, co ho bude bavit, nebo ho začne tahat do společnosti. Na Nottovo naléhání se Draco rozhodl přestěhovat do Francie, aby pokračoval ve studiu.

Byla to volba mezi každodenním stykem s lidmi, kteří ho chtěli zabít, ale ne dřív, než si dostatečně vytrpí, a třením se o jedno procento kouzelnické společnosti, která nevěřila, že udělal něco špatného, snad kromě toho, že se nedokázal řídit jednoduchými instrukcemi, jak někoho zavraždit. Věděl, která možnost je horší.

O čtyři roky později, s pokročilými tituly v soubojích i v alchymii v ruce, se objevil v kanceláři hlavní bystrozračky Nymphadory Tonksové a prosil ji, aby zvážila, zda ho pustí do programu. Měl podezření, že mu vyhověla jen proto, že byli pokrevní příbuzní - bratranci, ačkoli jeho matka a Tonksová spolu od války nemluvily. Bez ohledu na to se snažila, aby byl po dobu výcviku a zkušební doby oddělen od Pottera a Weasleyho.

Přestože ostatní bystrozraci nakonec překonali svou nedůvěru k němu, ne-li přímo odpor, držel se kolem něj jako hradba. Vyhýbal se kolegům na chodbách, opouštěl odpočívárny, kdykoli do nich vstoupil někdo jiný, a bral každý samostatný úkol, který mu Tonksová zadala. Výsledkem bylo, že počet rozhovorů, které za posledních šest let vedl s Potterem nebo Weasleym, by spočítal na prstech dvou rukou. Všechny byly krátké, nepříjemné a pracovní.

Co se týče Grangerové... Ne. Rychle se zatřásl a zhruba ten myšlenkový pochod zastrčil za mentální bariéru.

Draco si odkašlal. Zvedl skleničku, aby zjistil, že je opět prázdná. "Nic jsem neslyšel. Jestli mě omluvíš..." Zvedl se a ignoroval dvojí znepokojený výraz ve tváři Notta a Astorie.

Nad jejich hlavami si všiml něčeho zvláštního: Pansy a Zabini stáli mlčky spolu za pohovkou. Zřejmě poslouchali jejich rozhovor. Zabiniho zúžené oči se upíraly na Regininu tvář a Pansyina ruka svírala manželovo zápěstí, bílé klouby napjaté.

Draco se nad tím pohledem zamyslel a zamířil do kuchyně. Byla Regina mudlovského původu, nebo takovou reakci vyvolala zmínka o Grangerové? Nemyslel si, že by Pansy a Zabini stále lpěli na svých starých předsudcích, ale nebylo to zrovna něco, o čem by mluvili. Myšlenka na to, že by otevřeně mluvil o svých chybách - tu myšlenku zase zahnal, než se dostala dál.

Draco se rozhodl, že po dnešním večeru zvýší své úsilí, aby se té dvojici vyhnul.

O několik hodin později ležel ve tmě své ložnice a začal přemýšlet. V jeho mentální schránce začaly mizet vzpomínky: myšlenky na Voldemortovu hůlku namířenou na jeho matku, na čistotu krve a vrhané nadávky, na kudrnatou čarodějku křičící na podlaze jeho sídla. Všechny mizely jedna po druhé, až Draco už skoro nevěděl, kým je. Pak konečně usnul.

~

V úterý se Tonksová objevila v jeho kanceláři. Její krátké, špičaté vlasy měly dnes zářivý odstín tyrkysové. "Práce pro tebe, Malfoyi."

"Já už jednu mám. Tenhle obchod s pašováním chimér." Zatčení už provedl, ale jeho legilimence odhalila dva spolupachatele, kteří se skrývali v Turecku. Musel vyřídit horu papírů, než turecké ministerstvo zváží, že čaroděje najde a zatkne za účelem vydání.

"Ty bys raději seděl u stolu a papíroval? Tak si pospěš, už na tebe čeká v mé kanceláři."

Draco otevřel ústa, aby něco namítl, ale Tonksová se vytratila. S povzdechem upustil brk na stůl a mávl hůlkou nad neúplnými svitky. Papíry se třepotaly, jak se uspořádávaly do úhledné hromádky, než se zamkly do kartotéky.

Sledoval její rychle se vzdalující kroky chodbou. Když zahnul za roh, otevřenými dveřmi se mu naskytl pohled na její kancelář. Už tak malá místnost byla ještě stísněnější díky Tončině hobbymarketovému sortimentu drobností, které nasbírala na svých cestách, rodinným fotografiím připíchnutým na všech svislých plochách, nejistým věžím složek s případy, které lemovaly stůl, a malé hromádce nejnovějšího zboží kouzelnické obchodu dvojčat Weasleyových naskládané v rohu.

Proti stolu stály dvě dřevěné židle, opřené zády ke vchodu. Na židli nejblíže ke dveřím seděla čarodějka oblečená do něčeho, co bylo zjevně mudlovské - na ministerstvu se to velmi nehodilo -, ale jakékoli jiné rysy jí zakrývalo nesmyslné množství kudrnatých hnědých vlasů, které jí padaly z hlavy.

Měl dost času na to, aby pocítil záchvěv zájmu, než mu to došlo.

Dracovi se zatnuly svaly a zjistil, že už nemůže udělat ani krok. Grangerová. Byla to ta práce, o které se zmínila Tonksová? To nemohl udělat. Představa, že bude sedět na židli vedle Hermiony Grangerové, že bude muset otevřít ústa jejím směrem a přinutit se ze sebe vydat slyšitelná slova, byla nesnesitelná. Řekl by Tonksové, že je nemocný. Kdyby bylo třeba, shodil by se z koštěte. Celé desetiletí čelil strachu a odporu v očích cizích lidí.

Tahle čarodějka měla výjimečně dobrý důvod ho nenávidět - lepší než většina ostatních - a napadlo ho, že se raději nechá zapsat do nemocnice svatého Munga, než aby se podíval do jejích oříškových očí a nechal se poslat zpátky tam, kde byl před dvanácti lety. Příliš se nadřel, než aby se z té díry vyškrábal.

Prsty se mu sevřely na hůlce v kapse, když uvažoval o útěku. Měl by chodbu vyhodit do povětří?

V kanceláři Tonksová došla ke svému stolu. Pozdravila Grangerovou a posadila se čelem ke dveřím se sevřenými prsty. Draco si příliš pozdě uvědomil, že je dokonale bezbranný, v hlavě prázdno od všech kouzel, která se kdy naučil. V Tonksové obličeji se objevil výraz, který říkal, ať jdeš dovnitř, ty naprostý pitomče. Grangerová, která nebyla pitomec, ten výraz zachytila a otočila se na židli, aby nahlédla do dveří.

Jak tam tak bezradně stál, její oči se setkaly s jeho a rozšířily se poznáním.

Její rysy se nezměnily - hladká pleť s pihami na kořeni nosu, výrazné obočí a dlouhé řasy.

Ale výraz jejích jasných, inteligentních očí, který ji vždycky prozrazoval jako nejchytřejší osobu v místnosti, ho poslal zpátky do Bradavic. Zúžily se, ne v odporu, jak se obával, ale soustředěně, jako by byl obzvlášť složitým aritmetickým úkonem.

Pak stiskla rty a jemu náhle došlo, jak si jeho nechuť vyloží. Její bigotní tyran z dětství, bývalý Smrtijed, nebyl ochoten ani vstoupit do místnosti, kterou obývala. No, kurva. Přinutil se jít dopředu, dokud nedošel ke dveřím.

Tonksová vykulila oči. "Jasně. Předpokládám, že není třeba se představovat." Gestem ukázala k volnému křeslu. "Přestaň se vznášet, Malfoyi."

Draco se posadil. Tonksová mu ještě nikdy tak silně nepřipomínala McGonagallovou.

"Udělám to rychle. Na příští měsíc jsi zapůjčen na Oddělení záhad. Grangerová potřebuje pomoc s jedním přísně tajným projektem..."

"Nepotřebuju pomoc..." Grangerová horlivě namítla.

"Dobře. Ministr mě požádal, abych vzala jednoho bystrozraka z terénu a dala ho k dispozici Grangerové pro různé ochranné úkoly a tak dále." Tonksové cukaly oči, jako by bojovala s tím, aby je znovu nepřevrátila. "Ty jsi ten šťastný Bystrozrak."

"Ale jak už jsem vysvětlila Archibaldu Puckovi a ministru Jorkinsovi, je to naprosto zbytečné. Mně žádné nebezpečí nehrozí! Už tak je dost špatné, že musím projekt přesunout ze své laboratoře. Nechci, aby se tu potloukal bystrozrak a narušoval mou práci. To nepřipadá v úvahu!"

Nechci, aby mi to Draco Malfoy zkazil. Nemusela to říkat nahlas, aby jí to bylo jasné.

Tonksová se chopila byrokracie jako vhodného obětního beránka. Pokrčila rameny a řekla: "To jde mimo mě, Grangerová. Víš, jak to chodí."

Grangerová vrhla na Malfoye provinilý pohled a slabě řekla: "Tak... možná by Harry nebo Ron... nebo někdo z ostatních bystrozraků mohl..."

Jestli si myslela, že se urazí, mýlila se. Draco, kterému po celou dobu rozhovoru bušilo srdce v uších, se toho návrhu držel jako záchranného člunu.

"Ano. Potter a Weasley by to měli udělat. Vyměním si to s tím, na čem pracují." Nedodal, ať má trochu slitování, Tonksová, ale tušil, že to stejně slyšela.

Povzdechla si. "Obávám se, že to není možné. Potřebují je na misi jakéhosi... diplomatického významu."
Ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne. Podívala se na Grangerovou. "Ve městě jsou delegáti ze Španělska."

Potter a Weasley často vypravovali, kdykoli byl v zemi nějaký hostující hodnostář nebo při významných událostech. Zdálo se, že ministr se jimi rád chlubí, a lidé se díky tomu cítili bezpečně. Podívejte se, říkalo se tam, na případu pracují naši nejlepší lidé. Draco nikdy nebyl přidělen na takový typ práce.

"Tak tedy někdo jiný."

"Všichni ostatní jsou zabraní do případu. Tohle máš za to, že jsi dobrý ve své práci, Malfoyi. Víc práce."

Draco se ještě víc zabořil do židle. Grangerová se naopak posadila ještě rovněji.

"Dobrá tedy." Primárně se k němu otočila, aniž by se mu podívala do očí.

"Ministerstvo mě nutí, abych dokončila svůj projekt na Oddělení záhad. V tuto chvíli je poněkud, ehm, nestabilní a ministr Jorkins se rozhodl, že ho prostě přesune teď, a ne až bude dokončen. Říká, že je menší šance, že se čas úplně zničí."

Ostražitě si ji prohlížel. Bylo to možné?

"Nic se nestane!" odsekla, když správně přečetla jeho výraz. "Je to plýtvání prostředky ministerstva a jsem si jistá, že to pro tebe bude neuvěřitelně nudný úkol, ale - fajn. Nejdřív musím dát do pořádku pár věcí ve své laboratoři. Až budu připravena převézt projekt do Časové místnosti, pošlu ti sovu. Příští měsíc se tam budu chtít denně zastavit a zkontrolovat to, a předpokládám, že budu potřebovat, aby se během práce zrušila oddělení, ale kromě toho už opravdu nemáš co dělat."

Draco svou odpověď adresoval Tonksové. "Co je to za tajný projekt?" Někdo říkal, že to má něco společného s časovými obraceči.

"Vynalezla jsem nový typ cestování časem," odpověděla Grangerová věcně a také se podívala na Tonksovou.

~

"Sakra."

Draco se zadíval na potřísněný pergamen před sebou. Černý inkoust mu vytrvalým proudem kapal ze stolu na boty, než ho beze slova nechal zmizet mávnutím hůlky. Zaťal ruce v pěst na stole. Dej se dohromady.

Od jeho setkání v Tonksové kanceláři uplynuly tři nesnesitelné dny. Sotva spal, přestože se stále častěji účastnil dlouhých seancí, po kterých byl omámený a s vytřeštěnýma očima. Přistihl se, že si rozhovor s Grangerovou přehrává stále dokola, zatímco se pomalu probírá hromadou papírů.

Hledal smysl v hrstce pohledů a slov, které jeho směrem namířila, ale nacházel jen další otázky. Například proč neotevřel ústa a neřekl slova: "Kdy mám očekávat tvou sovu, Grangerová?" "Kdy?" zeptal se.

To čekání bylo utrpení. Nadskakoval při každém zvuku a napínal se, kdykoli někdo prošel kolem jeho kanceláře. Před několika okamžiky Dracovi nad hlavou prosvištěla zpráva směřující do jiné kanceláře, což způsobilo, že se otřásl a praštil do kalamáře, který mu letěl přes stůl.

Jediným nepatrným zábleskem naděje na celém úkolu bylo to, že se mu zdálo, že jí nevadí ani tak on, jako spíš celá situace. Pokud ho nějakým zázrakem nebude úplně nenávidět - na to je malá šance, připomněl mu hlas v hlavě -, možná by mohl příští měsíc prostě přežít, důkladně potlačit všechny vzpomínky a myšlenky na ni a pokračovat, jako by byla cizí.

V Dracově periferii se objevila postava a srdce mu poskočilo až do krku.

"Ahoj, Malfoyi." Ve dveřích stál Harry Potter.

Draco se zarazil uprostřed úsměvu a upravil své rysy do neutrálního výrazu. "Pottere."

Potter si rozpačitě strčil ruce do kapes. Oba muži se na sebe chvíli mlčky dívali. "Můžu ti nějak pomoct?" zeptal se Draco netrpělivě. Ze všech věcí, kterými by se mohl zabavit při čekání na zprávu od jisté čarodějky, bylo zapojení se do rozhovoru s Harrym Potterem až na samém konci.

"Ehm, ano. Slyšel jsem novinky. Vypadá to, že ty a Hermiona budete nějakou dobu pracovat spolu." Tvářil se bolestně.

Tolik k rozptýlení. "Vím, že většinu času trávíš vysedáváním na státních večeřích, Pottere, ale ani ty jistě nepovažuješ hlídání prázdné místnosti na devátém patře za skutečnou práci."

"Správně. Přišel jsem ti jen předat tohle," - vytáhl z hábitu složený pergamen a podal ho Dracovi - "a požádat tě, aby ses k ní snažil nechovat úplně nepříjemně. Vím, že pro tebe bude nesmírně těžké přiblížit se něčemu, co by se podobalo slušnosti, ale byl bych ti vděčný..."

"Počkej." Draco byl nedůvěřivý. Zvedl se ze židle, aby si zajistil výškovou převahu, a hrozivě se podíval dolů na svého bývalého rivala. "Požádala tě, abys mi řekl, že mám být hodný?"

Potter necouvl, ale neklidně si prohrábl vlasy. "Samozřejmě že ne. Jde jen o to, že vím, že vy dva jste spolu nevycházeli, a myslím, že jí dělá starosti, že s tebou zůstane, když máme s Ronem moc práce."

"My spolu nevycházíme, Pottere. Chtěl bys, abych se k tobě také choval hezky?"

"Jdi do prdele, Malfoyi. Máš ten vzkaz. Ať se nezpozdíš." Otočil se a odkráčel pryč, přičemž si pod nosem nadával.

Draco toho téměř litoval. Přestože uplynulo už tucet let, z nichž polovinu strávil o pouhých sedm kanceláří dál, ještě se mu nepodařilo projít interakcí s Potterem, aniž by se vrátil na úroveň své třináctileté vyspělosti.

Podíval se na vzkaz ve svých rukou. Na co by se opozdil? Rozložil ho a uviděl jediný řádek napsaný přesným rukopisem, za nímž následovala adresa.

Dnes večer v sedm, místo přiloženo. Doufám, že ti to nebude příliš na obtíž. -H.G.

Poslala tedy Pottera jako svého poslíčka. V jeho hrudi, kde se od jejich setkání v Tonksové kanceláři odehrávala válka emocí, nakonec zvítězilo podráždění.

~

Draco si hodiny, které zbývaly do odchodu do laboratoře, krátil výletem do Oddělení záhad. Odkládal to tak dlouho, jak jen to bylo možné - bylo to strašidelné místo -, ale teď měl co dělat.

Vyjel výtahem do devátého patra a vystoupil do téměř tmy. Vzduch byl chladný a nehybný a před ním se táhla krátká prázdná chodba. Měl nepříjemný pocit, že je hluboko, hluboko pod zemí. Jeho kancelář na druhém podlaží byla samozřejmě také pod londýnskými ulicemi, ale kouzelná okna propouštěla přirozené světlo a občas i hmyz, takže se na to dalo snadno zapomenout. Tady stěny lemovaly jen řady lesklých černých dlaždic a matně svítící pochodně.

Draco se opatrně nedíval na schody po své levici. Když tu byl poprvé, následoval matku po točitém schodišti dolů a do soudní síně číslo sedm ráno v den procesu.

Ne, ta vzpomínka zmizela ve schránce v jeho mysli stejně rychle, jako se vynořila.

Vykročil vpřed a kráčel chodbou, kroky se odrážely od stěn a stropu. Když došel ke dveřím na konci chodby, namířil hůlkou na kliku a pevně řekl: "Bystrozrak Malfoy za Archibaldem Puckem."

Pak zatáhl za dveře a vstoupil do Časové místnosti.

Na rozdíl od zbytku Oddělení záhad byla místnost jasně osvětlená a působila téměř obyčejně. Stěny lemovaly řady skleněných vitrín, z nichž většina byla zaplněna různými časomírami různých stylů, od několika ozdobně vyrytých zlatých kapesních hodinek až po jednoduché kožené náramkové hodinky. Jedna skříňka stála nápadně prázdná a Draco přemýšlel, jestli v ní kdysi nebyly umístěny Obraceče času.

Hluk u jeho lokte oznámil přítomnost Archibalda Pucka, Nevyřčeného, který dohlížel na toto křídlo oddělení.

Za ním stál drobný muž, který se věkem zmenšil. Draco ze své výšky dvou metrů a tří centimetrů hleděl přímo na Puckovu plešatou vrásčitou hlavu. Po obou stranách mu vyčnívaly dvě velké uši, z nichž vyrůstala spousta drátovitých chlupů.

"Ty musíš být bystrozrak Malfoy," zasípal Puk a zaklonil krk, jak jen to šlo.

Draco přikývl. "Přišel jsem aktualizovat stráže. Hermiona Grangerová sem ještě dnes večer přenese svůj projekt." Všichni se usmáli.

"Aha, takže se to stane dnes? Velmi dobře, velmi dobře." Mávl hůlkou a uprostřed místnosti se objevil dlouhý pracovní stůl. "Řekni slečně Grangerové, že ten prostor je samozřejmě celý její. Může si ho upravit, jak uzná za vhodné."

Draco pozvedl obočí. "Aha, a kde budeš ty?"

"No přece doma!" Puk krátce zavrávoral. "Nejsem zvyklý sdílet kancelář. Potřebuju svůj klid a ona nepotřebuje, abych jí překážel v práci." "To je v pořádku," odvětil. Začal se šourat k východu. Když došel ke dveřím, otočil se a řekl: "Jen mi pošlete vzkaz, až bude nový obraceč času hotový, a já se vrátím, abych ho uložil do kufříku." S tím nechal Draca v Časové místnosti samotného.

Soukromě si pomyslel, že by Puk měl prostě zůstat doma a oficiálně odejít do důchodu, a Draco se otočil zpátky do místnosti.

Nejprve seslal jednoduché detekční kouzlo a nebyl překvapen, když zjistil, že strážců obklopujících místnost je žalostně málo. Vzhledem k tomu, že neměl nic skutečně cenného, co by chránil - a navíc měl senilního správce, pomyslel si bezelstně -, zůstalo celé křídlo z větší části nestřežené.

Metodicky odstranil stará hrazení a začal po obvodu pokládat nová. Začal standardními ochrannými kouzli, aby skryl vchod, ochránil stěny před útoky hrubou silou a vyhnal všechny nechtěné návštěvníky. Jen tak pro zábavu přihodil pár nástražných pastí, které zaklínaly skleněné vitríny, aby vcucly každého, kdo se je pokusí otevřít bez klíče, a udržely zloděje uvězněného uvnitř, dokud nepřijde někdo, kdo ho osvobodí.

Vzpomněl si na obavy ministra Jorkinse a přidal několik kouzel, která měla ochránit zbytek Oddělení záhad, kdyby místnost vybuchla nebo byla vcucnuta do černé díry. Nevěděl přesně, co by se mohlo při vytváření Obraceče času pokazit, ale pár zadržovacích kouzel by neuškodilo.

Nakonec vytáhl z kapsy vzkaz. Ze stolu v rohu vytáhl prázdný šálek od čaje a seslal složité kouzlo, které by zabránilo vstupu komukoli kromě něj a Grangerové. Bylo vázáno na jejich biologické podpisy a vyžadovalo předmět, s nímž by každý z nich manipuloval - Draco věnoval jako svůj příspěvek půlku dýňového koláče, který mu zbyl od oběda -, ale jakmile bylo jednou na místě, nedalo se oklamat iluzemi, transfigurací ani lektvarem.

Draco spokojeně zkontroloval čas na hodinkách. Bylo čtvrt na sedm.

Vzpomněl si na Potterovo napomenutí, aby nepřišel pozdě, a přesně o půl hodiny později se přenesl na adresu uvedenou na vzkazu.

~
Ahoj, vítám vás u nového příběhu. Co říkáte na první kapitolu? Přijde mi zajímavá změna, psát z pohledu Draca. Co na to říkáte?

Vaše Darky
4451 slov