Draco dorazil na roh tiché, stromy lemované ulice v kouzelnické čtvrti nedaleko Londýna. Rozhlédl se kolem a zjistil, že je vzduch čistý, zrušil rozptylující kouzlo a otočil se na dům před sebou.

Zjistil, že zírá na mohutný živý plot. Táhl se několik metrů nad krátkou kamennou zídkou, která obepínala dům a vinula se za rohem od místa, kde stál. Přes průlom v živém plotě vedla cesta, která vypadala, jako by ji někdo vysekal bez použití magie. Úzkým otvorem Draco rozeznal vysoký, hranatý cihlový dům. Červenou fasádu téměř celou pohltila silná vrstva břečťanu.

"Jsou jednodušší způsoby, jak se schovat, Grangerová," zabručel si pro sebe, když se krčil v otvoru v živém plotě a větve mu zachytávaly za krvavě rudý hábit. Jakmile se ocitl na malém nádvoří, uhladil si rukou bělostné vlasy, urovnal si oblečení a vrátil vše do pořádku.

Draco se zhluboka nadechl. Nedovolil si myslet dopředu na tuto část, na to, kdy budou s Grangerovou poprvé od... vůbec? Nemohl si vzpomenout. V mysli se mu bezděky vynořil obraz huňaté mladé čarodějky v černém bradavickém hábitu, která na něj zírala z druhé strany učebny lektvarů. Draco zatnul zuby, když tu vzpomínku zahnal do mentální schránky, odkud unikla.

Přesně toho se obával. Draco přežil - ne-li přímo vzkvétal - díky tomu, že prostě odmítal myslet na minulost. Už ses posunul dál, řekl si pevně. Hermiona Grangerová neměla právo se po letech objevit a narušit křehkou rovnováhu, kterou si vytvořil. Sáhl po nitce hněvu, obtočil ji kolem sebe jako brnění a poháněl se s ní ke vchodovým dveřím, kde pevně a bez váhání zaklepal.

Několik vteřin se nic nedělo. Pak se zevnitř ozvala vzdálená rána a po ní tlumené zaklení. Z mnohem větší blízkosti, jako by přímo za dveřmi stála kočka, se ozvalo hlasité mňoukání.

Uplynulo několik dalších okamžiků a Draco právě zvedl ruku, aby znovu zaklepal, když se dveře otevřely dovnitř.

Draco spustil ruku a podíval se dolů v očekávání, že před ním bude stát Grangerová, ale dveře byly prázdné. Ze své pozice na rohožce viděl malou halu vybavenou stojanem na klobouky, botníkem a malým stolkem. Napravo vedl otvor do knihovny přeplněné knihami a vybledlými sametovými křesly. Na konci chodby stálo úzké schodiště.

Ozvalo se další mňouknutí, tentokrát mnohem hlasitější, a Draco nadskočil. U nohou mu leželo odporné oranžové stvoření se znepokojivě zmačkaným obličejem a baňatýma žlutýma očima. Mrkalo na něj a hrozivě švihalo ocasem. Chvíli na to stvoření zíral a pak si pomyslel - poněkud hystericky - Grangerová? V tu chvíli se ze zadní části domu ozvala další rána a on byl ušetřen rozpaků, kdyby musel kočku požádat, aby se identifikovala.

Kočka posměšně zívla, odešla a pohledem přes rameno dala Dracovi jasný pokyn, aby ji následoval. Ten to neochotně udělal a pevně sevřel hůlku, když překročil práh. Tiše za sebou zavřel dveře a s trhnutím si uvědomil, že stojí v jejím domě, a ne v její laboratoři, jak si myslel. Když prošel prvními dveřmi, uviděl, že to, co si spletl s knihovnou, je jen přední pokoj, který byl naprosto bezdůvodně zaplněn stohy a stohy knih.

Když sledoval kočku kolem schodiště a prošel do kuchyně, napadlo ho, že možná vchází do pasti. Nemyslel si, že by Zlatá dívka kouzelnického světa byla zrovna schopná vraždy, ale připadalo mu možné, že by se ho mohla pokusit na příští měsíc zneškodnit, aby mohla dokončit svůj projekt bez jeho zásahu.

Když načechraný oranžový ocas zmizel v kuchyni, rozplácl se u zdi, aby ho nebylo vidět, a seslal na sebe kouzlo, které ho zneviditelněno. Tiše nakoukl za roh a sledoval, jak se kočka plahočí ke dveřím na druhé straně kuchyně. Dveře byly pootevřené, takže kočka měla dost místa, aby se mohla proplížit, ale nemohla dovnitř vidět.

Plížil se kuchyní, hůlku zvednutou v neviditelné ruce. Na nedalekém stole ležel nedotčený šálek kávy, vychladlý, jako by ho majitelka nalila a krátce nato na něj zapomněla.

Zpoza dveří se ozval tichý a uklidňující hlas. "Tak on je tady? Ty jsi hodný, chytrý a hezký kocourek. Byl jsi na našeho hosta hodný?"

Draco zkoprněl.

Ozvaly se kroky a než stačil zareagovat, v kuchyni se objevila Grangerová a mazlila se s obrovským oranžovým tvorem, jako by to bylo dítě. Měla na sobě variaci mudlovského oblečení, v němž ji viděl na začátku týdne: tenké tričko s dlouhými rukávy a džíny. Vlasy měla na hlavě sepnuté do volného drdolu. Zmateně se rozhlížela po kuchyni.

Než se mu podařilo vymyslet, jak se odhalit, aniž by ji vyděsil - pohled na Draca Malfoye, který se objevil tři metry od ní, by byl jistě nepříjemným šokem pro kohokoli, natož pro ni -, kočka se s očima upřenýma na Dracovu neviditelnou tvář vymanila z jejího sevření. Lehce přistála na kuchyňském stole a s divokým zavytím se na Draca vrhla s napřaženými drápy.

"ARRRGGHMMMPHHH" zařval, když se mu přisálo na obličej a očividně se ho snažilo udusit. Nechal zmizet kouzlo, chytil kočku kolem krku a snažil se ji odtrhnout od úst a nosu. "GRANGEROVÁ! Sundej tu věc ze mě!"

"Křivonožko!" Grangerová vykřikla. Natáhla se a jemně ho vytáhla z Dracova sevření. "Pojď sem, ty nezbedníku..."

"Co je to sakra za věc?" Draco se dožadoval odpovědi. Mírně zalapal po dechu.

Tvor - nedokázal si to představit jako kočku - na něj mrkl z její náruče. Výhružně se olízlo. "Tohle je Křivonožka," odpověděla mu Grangerová, ale oči měla upřené na kočku, kterou konejšivě hladila. Naklonila se k němu a jemně ho položila na podlahu. Tvor, jehož práce skončila, vyběhl z místnosti.

Konečně na něj Grangerová obrátila své planoucí oči. "Co jsi dělal, když ses plížil v mém domě?"

"Poslala jsi vzkaz!" řekl Draco rozhořčeně. "Pak mě tvůj démon pustil dovnitř a..." odmlčel se. Myslel jsem, že mě napadneš. To nemohl dost dobře říct.

Grangerová se na něj dívala, jako by byl fretks, která se jí vetřela do osobního prostoru. Najednou si připadal velmi hloupě. Byl přece bystrozrak, proboha, a právě ho ponižujícím způsobem porazil její mazlíček.

Zoufale se snažil znovu získat převahu a vytáhl se do své plné výšky. "Jsi připravena? Rád bych to měl za sebou."

Zaváhala, nejistě se kousla do rtu, pak vytáhla hůlku a namířila mu ji na krk.

Draco sebou trhl. Jeho pravá ruka chytila do stisku její a přinutila hrot její hůlky vystoupat ke stropu. Vstoupil do jejího prostoru, přímo proti ní, takže na něj nemohla hůlkou zamířit, ani kdyby se o to pokusila. Konečně ho dostihla čerstvá vlna hněvu. "Co," zavrčel na ni, "si myslíš, že děláš?" "Nevím," odpověděla.

Grangerová se také rozzlobila. "Snažila jsem se ti pomoct, ty idiote!" vyprskla. "Krvácí ti krk. Nech. Běž. ze. mě."

Neodpustil. "Už na mě nemiř hůlkou."

Chvíli se nehýbala a zvažovala. Pak zamumlala: "Dobře."

Pustil její hůlku a ona se vyškrábala pryč. Bojovně se k němu otočila a Draco si všiml, že se jí v tváři objevil hluboký ruměnec. Kurva. Tohle se nevyvíjelo dobře. Uvědomil si, že by se měl omluvit, ale nedokázal se k tomu přimět. Kdyby se začal Hermioně Grangerové omlouvat, možná by s tím už nikdy nepřestal.

Místo toho si mlčky zahojil škrábanec na krku, pak si odkašlal a řekl: "Pojďme."

Zúžila oči tím svým vypočítavým způsobem. "Co sis myslel, že udělám?"

"Je tak pobuřující myslet si, že by ses mohla pokusit dokončit, co ta potvora začala? Můžeme jít? Nemám na to celou noc."

Grangerová se na něj zadívala, ale nic neřekla. Otočila se a vedla ho dveřmi.

Draco se objevil v něčem, co musela být její laboratoř. Byl tam chaos. Nad ní se vznášela světla a osvětlovala velké dřevěné stoly, které lemovaly malou místnost. Každý povrch - včetně podlahy, jak si Draco všiml - byl pokryt útržky pergamenu, sešity, mudlovskými psacími potřebami, knihami a něčím, co vypadalo jako přísady do lektvarů. Některé poznal - hořký kořen, sirup z arniky a sušený čemeřice ležely označené na nedalekém stole -, ale několik tmavých lahviček a misek s práškovými látkami bylo záhadou. Na jednom stole zahlédl podlouhlou stříbrnou kouli a prudce se nadechl. Kde vzala okamiho vejce?

Otočil se, aby se jí na to zeptal, na hněv zapomněl, a našel ji na druhé straně místnosti, jak zvedá spadlou hromadu knih. Vzpomněl si na zvuky nárazů z dřívějška. "Co se tu děje, Grangerová?"

"Jak to myslíš?" zeptala se a pohlédla na svazek v kožené vazbě, který držela v každé ruce.

Draco trochu neurvale mávl rukou. "Myslel jsem, že budeš... pořádnější. A co je tohle všechno? Pracuješ na jednom projektu, nebo na půl tuctu?"

S povzdechem se vzdala hromádky a mávla hůlkou na knihy, které se opět uspořádaly do úhledné hromádky. "Aha, ano, asi je tu trochu nepořádek." Rozhlédla se kolem, jako by si toho právě všimla. "Trochu jsem se zabývala Obracečem času. Věci jsou teď dost nejisté, musela jsem odložit ostatní práci..." Odmlčela se a vypadala ztraceně.

"Takže se chystáš udělat díru do struktury času, Grangerová?"

"Jistěže ne!" odsekla.

Její výraz se vrátil k podrážděnosti a jemu se na chvíli ulevilo, že je zase na známém území. Ukázala na krabici na podlaze. "Tady to je. To je všechno, co potřebuju vzít do Časové místnosti."

Opatrně k ní přistoupil. Malá dřevěná bedna byla téměř prázdná. Uvnitř ležel zápisník, kulatá skleněná láhev zazátkovaná korkem a malé zlaté přesýpací hodiny. Podíval se na ni. "Tak to je všechno? To je nový obraceč času?"

Sehnula se a sebrala zářící předmět. S nečitelným výrazem mu ho nabídla a řekla: "Ještě ne. Tohle jsou jen přesýpací hodiny. Ještě to musím... ehm, napustit Časem. Pak je tu kouzlo."

"Aha." Přijal od ní přesýpací hodiny a dával pozor, aby se nedotkl její dlaně. Prohlédl si je a když viděl, že se skutečně nejedná o magický předmět, uložil je zpět do krabičky. Draco samozřejmě nerozuměl tomu, jak se napouští Čas, ale byl spokojený, že krabička nevybuchne, až se ji pokusí přenést zpět na ministerstvo.

"Takže." Grangerová se posunula. "Jak to tedy bude fungovat? Můžu využívat vchod pro návštěvníky? Dnes večer mám nějakou práci a pak se budu muset měsíc každý den hlásit. Nemusíš tam být."

Draco se ušklíbl. "Hezký pokus, ale ministr si speciálně vyžádal, abych tě doprovázel."

Na oplátku se zamračila. "Oba víme, že to není pravda."

Sehnul se, aby zvedl krabici, a pak jí nabídl rámě. "Hlídal jsem Časovou místnost. Můžeš se se mnou zjevit a odejít, nebo se na mě zeptej u vchodu pro návštěvníky a já tě doprovodím do nižších pater. Nepokoušej se vstoupit sama."

Oddechla si a Draco si uvědomil, že opravdu nevěřila, že s ním bude trčet celý měsíc. Čekal a napůl doufal, že se rozhodne jít na ministerstvo sama, i když to pro ně oba bude méně pohodlné. Neochotně k němu natáhla váhavou ruku a zlehka ji opřela o jeho paži. Zmizeli dřív, než si to oba stačili rozmyslet.

~

Přenesení bylo mnohem lepší než jízda výtahem. Dracovi se ulevilo, že se vyhnul šerému, tichému vchodu a všem nevyzpytatelným, kteří se tu v tuto večerní dobu ještě mohli vyskytovat. Místo toho se zhmotnili v jemně mihotavém světle Časové místnosti. Grangerová proti němu zamrkala a vnímala okolí.

"Aha." Pustila jeho ruku a odstoupila od něj. "Je to tu jasnější, než si pamatuji." Draco samozřejmě věděl o tom, kdy tu byla naposledy. Okleštil tu myšlenku stejně rychle, jako se vynořila.

Vzala si od něj krabičku a postavila ji na stůl uprostřed místnosti. Rychle vybalila jejích několik málo obsahů, zvedla kulatou láhev a uchopila zátku. Zastavila se a podívala se na něj přes rameno. "Potřebuju tak hodinu. Můžeš zůstat, ale prosím, neruš mě." Najednou vypadala úplně jinak. Zmocnila se jí soustředěná energie a on si uvědomil, že tohle je Grangerová v plné práci. Otočila se zpět ke své práci a nechala ho být.

Odešel a tiše za sebou zavřel dveře.

Draco se patnáct minut procházel po temné místnosti, než si vyčaroval židli a jasnější světlo. Nicnedělání mu moc nešlo. Zaměstnat svou mysl bylo nejdůležitější součástí toho, aby mohl pokračovat ve svém životě, což byl jeho hlavní cíl od chvíle, kdy se Nott a jeho matka domluvili, že ho dva roky po válce pošlou do Francie.

Jeho okolí mu v tom nepomáhalo. Východ z Časové místnosti by ho nechal poblíž výtahů, kdyby o to požádal, ale protože to neudělal, ocitl se na vlastním oddělení. Od vstupu do kruhové místnosti se mu na ramenou usadil chlad, který odmítal ustoupit. Stejně jako chodba, kterou se předtím vydal, byla i tato místnost rozlehlá, studená a slabě zářila nepřirozeným modrým světlem, které se odráželo od černě vykachlíkovaných ploch. Lemovaly ji neoznačené dveře - vchody do dalších místností oddělení. Neodvážil se je prozkoumat.

Ohlédl se na dveře do Časové místnosti, aby se ujistil, že tam stále jsou. Předpokládal, že by mohl počkat u výtahů, ale to by musel příštích čtyřicet minut čelit schodům do kobky. Zachvěl se.

Další půlhodina uběhla v mučivém tichu a Draco byl každou vteřinou napjatější. Nervy měl napjaté. Uchýlil se k tomu, že si v duchu odříkával starodávné runy a jejich významy, aby si ukrátil čas. Laguz, voda nebo oceán. Othila, vlast. Přestal. Z druhé strany temné místnosti se ozval tlumený hlas, který přerušil ticho.

Dveře se rozlétly, ale zevnitř se nerozsvítilo žádné světlo. Je to Mozkovna? Nebo Síň proroctví? To nedokázal říct. Vytáhl hůlku a čekal, až se někdo objeví, ale nikdo se neobjevil.

Znovu se ozval ženský hlas, tentokrát hlasitěji. "Samozřejmě mi to musíš říct, jestli na to přijdeš." Draco si uvědomil, že majitelka hlasu drží otevřené dveře, zatímco ona dokončuje svůj rozhovor.

Někdo další řekl něco, čemu nedokázal porozumět, a po stěnách se ozýval odpovědní smích prvního mluvčího. "Jsem odhodlaná! Dostanu se k ní, i kdybych měl vykolíkovat Časovou místnost."

Mluvili o Grangerové. Zúžil oči, ale napětí v jeho hrudi se vypařilo. Konečně to bylo něco, v čem byl dobrý. Pocit ukřivděnosti byl pryč, když si s náhlou jasností pomyslel: Jsem tu, abych ji chránil, ne abych se s ní bavil. Úzkostná energie, kterou cítil celý týden, se vyostřila na něco nebezpečného a užitečného.

Draco se beze slov zahalil do tmy, zatímco se hlasy loučily. Dveře se otevřely dokořán a vpustili do nich hezkou mladou čarodějku oblečenou v šedém rouchu Nevyřčeného. Jednou rukou svírala fialovou kabelku a druhou si zastrkovala tmavé vlasy za ucho. Když se rozhlédla a nikoho neviděla, namířila hůlku na boty na podpatku. Kroky magicky utichly a ona se vydala do Časové místnosti. Když se blížila, Draco ji pozoroval skrz stíny. V její tváři mu bylo něco povědomého. Viděl ji už někdy na ministerstvu?

Její kroky se zpomalily, když dorazila před něj. Připlížila se ke dveřím, přitiskla na ně obě ruce a opřela ucho o dřevěný povrch. Věděl, že nic neuslyší; Dracova oddělení držela všechno - i zvuk - uvnitř. Rozhodl se, že ji raději zastaví, než spustí jedno z jeho nepříjemných ochranných kouzel, a vystoupil ze tmy za ní.

"Mohu vám nějak pomoci?" vytáhl hůlku namířenou na její záda.

S výkřikem se otočila a překvapeně upustila hůlku. Na okamžik se její tvář proměnila v masku čiré hrůzy, jak se krčila u dveří. Pak se jí v očích mihlo poznání a ramena se jí s úlevou svěsila. "Ach, Draco. To jsi ty." Zněla trochu udýchaně, ale nebála se.

Draco hůlku nesklopil. "My se známe?"

Zamrkala a vypadala trochu dotčeně. "Ano, zrovna minulý víkend. Na tvém večírku." Když nic neřekl, přitiskla si ruku na hruď. "Já jsem Regina Rowleová, Astoriina kamarádka."

Samozřejmě. Ta drbna Nevyřčená, která minulý víkend v jeho obýváku vytáhla Grangerovou. Nepamatoval si to, protože vzpomínka byla uzavřena v duševní schránce téměř ve chvíli, kdy se to stalo. A teď tu byla Regina a pokoušela se vloupat do Časové místnosti. Zadíval se na ni. "Co tady děláš?"

Zavrtěla hlavou. "Tohle je tak trapné. Já, no, slyšela jsem, že tu dnes bude Hermiona Grangerová, a tak mě napadlo, že se zastavím, abych se podívala, jestli tu není. Umírám touhou se s ní setkat - jsem její velká fanynka." Vypadlo to ze ní ve spěchu. Věnovala mu zničující úsměv a očividně se snažila jeho hrubost rozptýlit šarmem. "Chceš mě snad zatknout, když si vezmu hůlku?" "Ne," odpověděl.

Chvíli uvažoval, pak sklonil svou a kývl na ni, aby pokračovala. Zvedla hůlku a kabelku a pak si uhladila vlasy na své místo. Věnovala mu další úsměv, který neopětoval. "Tak co děláš na Oddělení záhad v tuto noční dobu?" zeptala se. Oči se jí rozzářily. "Počkej, neříkej mi, že pracuješ s Hermionou Grangerovou! Je tu teď?" Když považovala jeho mlčení za souhlas, zalapala po dechu radostí. "Ach, to je příliš dobré. Vy dva, to by mě nikdy nenapadlo..." odmlčela se, když konečně zachytila jeho výraz.

V domnění, že by s tímto rozhovorem nejraději skončil, Draco nasadil svůj nejchladnější Malfoyovský hlas a řekl: "Do Časové místnosti nesmíš vstoupit. Nepokoušej se o to. Dovnitř můžeme vstoupit jen já a Grangerová - o Puckovi se nezmínil, protože usoudil, že čím méně toho tahle žena ví, tím lépe - "a při její práci ji nebudeme rušit."

Regina, kterou jeho tón nijak nezasáhl, jen zvedla jedno obočí a odpověděla: "Páni. Tohle je tedy opravdu přísně tajný projekt. Výborně, svou práci jsi odvedl. Tak já jdu." Naposledy se zamyšleně podívala na zavřené dveře, otočila se na podpatku a zamířila ke stejným dveřím, které byly o tři patra dál než ty, u kterých stál na stráži. Zatímco ji pozoroval, kývla na něj na rozloučenou a vyšla z místnosti.

Draco vnitřně zasténal. V pondělí už bude celé ministerstvo vědět, že byl přidělen ke Grangerové. A Astoria, uvědomil si a tentokrát zasténal neslyšně. Vzpomněl si, jak si ho s Nottem opatrně prohlíželi pokaždé, když se zmínili o jeho minulosti, jako by se báli jeho reakce. Věděl, co vidí, když ho pozorují: skelné oči, poznávací znamení na jeho ruce, a vzpomínku na mladého muže, který byl jen o málo víc než skořápka, pro kterého před deseti lety přijeli do domu jeho matky, aby ho vytáhli z temnoty. Pravděpodobně už čekali na prahu jeho domu, aby ho zkontrolovali.

Náhle velmi unavený strčil do dveří Časového pokoje, rozhodnutý Grangerovou popohnat, pokud to půjde.

Byla k němu otočená zády. Z uvolněného uzlu se jí uvolnily pramínky vlasů a padaly jí přes záda. Stála s rukama opřenýma o stůl a dívala se nahoru jako přikovaná. Sledoval její pohled a překvapeně se zastavil. Zlaté přesýpací hodiny před ní visely ve vzduchu. Vznášely se ve vlnící se bublině třpytivé perleťové tekutiny. Kolem místnosti se ve vzduchu objevily slabé nitky světla. Procházela kapalinou do přesýpacích hodin a osvětlovala je zevnitř. Draco fascinovaně natáhl ruku k nedalekému světelnému pruhu, než se zarazil. Nic tady nebylo bezpečné, čeho by se mohl dotknout.

Draco se přiblížil ke Grangerové a zahlédl její tvář. Zářila, světlo se odráželo od jejích lícních kostí. Její výraz byl nadšený, téměř radostný, když se širokýma očima dívala na vznášející se přesýpací hodiny. Ztěžka dýchala, ale jestli ze vzrušení, nebo z magického vypětí, to nevěděl. Zjistil, že chce zůstat takhle, sledovat její tvář, jak pozoruje mihotavé světlo. Nemyslel si, že by kdy viděl někoho, kdo by v jeho přítomnosti vyzařoval takový klid.

Ale pak se otočila, všimla si ho a kouzlo se přerušilo. Její tvář se stáhla a znovu zvážněla. Místnost se zdála být o něco tmavší, přestože nad jejich hlavami tančila světla. Natáhla se, aby si natočila spadlý kousek vlasů zpátky do drdolu. "Dobré načasování. Pro dnešek jsem skončila." Její tón byl rázný, věcný.

Draco nevěděl, co na to říct, a tak jen přikývl.

~

Později večer stál Draco na prahu jejího domu a najednou se cítil trapně. "Takže zítra?"

"Ano. Nejspíš ve stejnou dobu. Omlouvám se za ten víkend."

Pokrčil rameny. "Napiš mi a sejdeme se tady."

Zamračila se a rozhlédla se kolem, něco hledala. "Aha!" Z květináče u dveří sebrala dva malé ploché kamínky. Zašeptala kouzlo a jeden podala Dracovi. "Tohle si nech v kapse. Až ho aktivuji, zahřeje se. Rychleji než sova."

"Chytré."

Lehce se usmála. "Tyhle jsme používali v Bradavicích v pátém ročníku. Vlastně mě to napadlo..." Grangerová ztuhla a oči se jí rozšířily. "Promiň, Malfoyi, já..." odmlčela se. Její pohled zalétl k jeho levému předloktí, kde jeho oděv skrýval trvalejší typ vyrytý do kůže.

"Zapomněla jsi." Řekl to na rovinu, nebyla to otázka. Už teď se tento rozhovor ztrácel za mentálními železnými dveřmi.

Máchla rukou, aby něco řekla, ale vyšla naprázdno.

Draco pevně sevřel kámen, kámen, kterým ho Grangerová přivolávala jako kdysi Voldemort. Ne. Přinutil tu myšlenku, aby se vrátila zpět, a pročistil si mysl.

"To je v pořádku."

Otevřela ústa, aby něco řekla, ale on už byl pryč.

~
Ahoj! Vítám vás u konce dnešní kapitoly. Jak se vám líbila? Upřímně nevím co jsem dneska napsat, zatím se naše dvojka sbližuje pomalu, ale rozjed nás teprve čeká 🫶🏻

Vaše Darky
3369 slov