Na okamžik, který se zdál nekonečně dlouhý, Draco zaznamenal pocit, že jím něco proudí - čas, prostor nebo hmota. Měl pocit, jako by stál v řece, nohy pevně postavené, zatímco se kolem něj valila voda.

Pak to skončilo a oni se opět ocitli v malé spíži v kuchyni Malfoyova sídla.

Draco zamrkal proti náhlému jasu v místnosti. Podíval se dolů a zjistil, že Obraceč času je pryč, kdysi prázdné police jsou teď plné beden se zeleninou a pytlů s moukou a cukrem. Za spíží se půl tuctu domácích skřítků hlučně věnovalo své práci.

Obraceč času fungoval.

Zkontroloval si kapsu a ucítil chladnou váhu zrcátka. Měl jen vteřinu na to, aby pocítil úlevu, než ho naplno zasáhl dopad toho, co dělají. Někde nad jejich hlavami byla vyděšená, zoufalá verze jeho samého a dům plný lidí, kteří by Grangerovou zabili, aby získali moc, nebo - v případě jeho tety - jen tak pro zábavu.

Hrozilo, že ho strach stáhne pod hladinu. Soustředil se na ruku, která mu stále svírala paži, a přinutil se vrátit dech do normálu. Po minutě začala vlna ustupovat.

Grangerová vedle něj dlouze vydechla a on se k ní otočil s otázkou v očích. Jsi v pořádku?

Pevně přikývla a zvedla hůlku, aby beze slov seslala na jejich nohy umlčovací kouzlo. Společně se otočili ke dveřím do spíže, ale zhrozili se, když viděli, že jsou nyní zavřené. Sakra. Jak se dostanou ven, aniž by si toho někdo všiml?

Než stačil zformulovat plán, dveře se otevřely. Dovnitř se vřítil domácí skřítek a na hubeném těle mu visel roztrhaný pytel od brambor. Grangerová přitáhla Draca v těsném prostoru naplocho ke zdi. Počkala, až kolem nich domácí skřítek projde, a pak je rychle vyvedla otevřenými dveřmi ven. Držel se těsně za ní a dával pozor, aby mu neviditelný plášť zakrýval nohy.

Před spíží se Grangerová prudce zastavila a donutila Draca, aby ji chytil za rameno. Dívala se na domácí skřítky a v tváři měla jasně vepsaný vztek. Sledoval její pohled a ucukl.

Ošuntělé provizorní oděvy zakrývaly jejich příliš hubené postavy a oni se věnovali své práci s prázdnýma, sklopenýma očima. Draco zahlédl Mipsy, jak se stará o hrnec na plotně, a sevřelo se mu srdce. Uši jí žalostně poklesly. Po tváři se jí hojila nazelenalá modřina - podle vzhledu několik dní stará.

Draco si vroucně přál, aby byl jeho otec v budoucnu ještě naživu a on ho mohl zabít za to, že dovolil takové týrání. Chtěl jít nahoru a praštit své mladší já do obličeje za to, že si toho ani nevšimlo.

Podíval se na ostatní domácí skřítky a přemýšlel, co se s nimi po válce stalo. Když se s matkou směli vrátit do Malfoyova panství, zůstali tam jen Mipsy a Wilby. Na ostatní se nikdy neobtěžoval zeptat. Až bude doma, slíbil si, že to zjistí. Ale teď jim nemohl pomoci.

"Musíme jít dál," dýchl Grangerové do ucha a připadal si jako ten nejopovrženíhodnější člověk, jaký kdy existoval. Prsty na hůlce se jí sevřely, než konečně povolila.

Draco je zastavil, než došli ke schodům, a naslouchal. Schodiště z kuchyně do hlavního patra bylo postaveno pro domácí skřítky a nebylo dost široké na to, aby se na něm dva dospělí mohli postavit rameno vedle ramene, aniž by se navzájem otřeli. Kdyby někdo sestupoval po schodech, narazili by přímo do nich. Nejlepší možností bylo vyběhnout nahoru, ale pod Pláštěm bylo téměř nemožné se rychle pohybovat.

Podíval se na Grangerovou a zašeptal: "Ty budeš utíkat. Počkej na mě nahoře. Pokud nikdo nepůjde, budu hned za tebou." Grangerová se na něho podívala.

Než stačila něco namítnout, vyklouzl zpod pláště. Zmizela mu před očima a on se natáhl k místu, kde věděl, že stojí, a trochu ji postrčil. "Běž!"

Čekal a usilovně naslouchal. Dostala se až nahoru? Její tiché kroky nic neprozrazovaly. Nakonec, když si byl jistý, že musí být na schodišti, vyběhl po dvou schodech nahoru.

Když se blížil k nejvyššímu schodu, ozval se z chodby známý hlas. Kroky se odrážely od mramorové podlahy a byly stále hlasitější, jak se člověk blížil.

Draco byl zcela odhalen. Zvedl hůlku, aby provedl kouzlo Rozčarování, ale zaváhal. Co když ho Grangerová potřebuje, ale nevidí, kde je?

Kolem zápěstí se mu sevřela ruka. Grangerová ho přitáhla k sobě a přehodila přes něj plášť. Ten se mu usadil kolem nohou právě ve chvíli, kdy se na dohled objevila jeho matka. Srdce se mu zadrhlo, když vedle ní uviděl blonďatého čaroděje.

"- Nezúčastním se téhle směšné frašky, matko," říkalo jeho mladší já. Pod úšklebkem vypadal bledě a nešťastně.

"Je Štědrý večer, Draco. Pořád jsme rodina, ať se ti to líbí, nebo ne. Tohle je možná naše jediná příležitost, abychom..."

Mladý Draco se vysmekl a přerušil ji. "Přestaň se chovat, jako by to bylo normální."

Narcissa se otočila na patě a postavila se mu čelem. Byli teď velmi blízko, jen pár kroků od sebe. Draco a Grangerová se pod pláštěm skrčili ke zdi a sotva dýchali.

"Nech toho!" zasyčela. "Jestli nás někdo uslyší takhle mluvit..." Odmlčela se a otočila hlavu do chodby, pátravýma očima. Její pohled přelétl přímo přes místo, kde stáli, a Draco přemýšlel, jestli matka nějak slyší, jak mu buší srdce. Pod pláštěm mu připadalo neskutečně hlasité.

Ale ona jen popadla mladého Draca za paži a táhla ho před sebou chodbou. Ani jeden z nich už nepromluvil.

Když se míjeli, viděl Draco v očích svého mladšího já strach a vzpomněl si, jak žil v agónii sebenenávisti a hrůzy, den za dnem, celé měsíce. Viděl, jak se z jeho sedmnáctiletých ramen vylévá napětí, když mu zmizeli z dohledu. Neuvědomoval si, že je to pro vnějšího pozorovatele tak zřejmé. Nebylo divu, že ho otec považoval za slabocha.

Grangerová ho zatahala za paži, aby upoutala jeho pozornost. Dívala se na něj široce otevřenýma očima a on v nich viděl stejnou otázku, jakou ji předtím položil. Jsi v pořádku? Přikývl. Už mu nebylo sedmnáct. Když to přežil tehdy, přežije to i teď.

Vydali se chodbou pryč od Dracovy matky a jeho mladšího já. Dveře do pracovny byly nedaleko, a když se blížili, nikdo další se neobjevil.

Draco je zastavil dvacet kroků ode dveří, mimo dosah strážce. "Zůstaň tady. Já půjdu dovnitř, vrátím zrcadlo a hned budu zpátky. Nehýbej se."

"Dobře," zašeptala zpátky. Tuhle část už probrali, ale Draco nečekal, jak těžké bude nechat ji samotnou na chodbě, kde by se k ní nemusel dostat včas, kdyby ji někdo našel.

Ještě jednou se na ni podíval a zaváhal. Když stál takhle blízko, viděl pihy roztroušené na jejím kořeni nosu. Na zátylku jí z copu unikl pramen. Měl podivné nutkání omotat si ho kolem prstu.

Zasyčela na něj, vyděšená a podrážděná. "Co to děláš? Jdi!"

Draco se otřásl, aby se vrátil do reality, vystoupil zpod pláště a rychle na sebe hodil kouzlo Rozčarování. Vyprázdnil svou mysl od myšlenek na Grangerovou, na jejich poslání, na to, kým se stal. Teď byl jen Malfoyem ve svém vlastním domě a vracel předmět do místnosti, kam patřil. Nepředstavoval pro nikoho žádné nebezpečí.

Draco přešel ke dveřím, zastavil se a naslouchal. Strážce mlčel. Místnost byla odemčená, takže otočil klikou, vstoupil dovnitř a rychle za sebou zavřel dveře.

Nevzpomínal si, že by v té místnosti už někdy byl, ale bylo mu na ní něco povědomého. Po pokoji bylo roztroušeno několik věcí jeho rodičů: plášť přehozený přes opěradlo židle, otcův nůž na dopisy ležící na stole. Poprvé mu došlo, že je v domě svého dětství, na místě, které kdysi miloval, než se jeho život změnil v bdělou noční můru.

Draco vytáhl z kapsy zrcátko, položil ho na stůl a zkontroloval, zda je látka kolem něj stále pevně uvázaná. Podíval se na armoire, tmavý kus nábytku, který se tyčil nad Dracem a na jehož dřevěném povrchu byly vyřezány kroutící se hadí motivy. Po přední straně skříně se táhl šev, který naznačoval dveře, ale Draco neviděl žádný zámek ani kliku.

"Diffindo," zamumlal a podél dlaně se mu otevřela malá ranka. Vytryskla z ní světlá kaluž krve. Než stačila odkapat na podlahu, přitiskl Draco krvácející dlaň naplocho ke středu skříně.

Chvíli se nic nedělo a Draco se iracionálně obával, že to nebude fungovat, že nějak ztratil svůj čistokrevný status, když se obrátil proti otcovu fanatismu. Dnes ráno by mu to bylo jedno - vlastně by se ho rád vzdal - ale teď zatajil dech a tiše prosil kabinet, aby přijal jeho krev.

Nakonec to udělal. Dřevo se uprostřed rozštíplo a skrytá dvířka se odsunula, aby odhalila čtyři velké police napěchované temnými artefakty. Tam, uprostřed podivného sortimentu starobyle vyhlížejících relikvií, spatřil nápadně prázdný stříbrný stojan. Měl ideální velikost pro uložení zrcátka.

Když se otočil zpátky ke stolu, aby si předmět vyzvedl, ticho pracovny prolomil hluk. Rychle přešel ke dveřím a přitiskl ucho na dřevěný povrch.

Kroky. Někdo stál přímo za dveřmi.

Naslouchal, sotva dýchal a přál si, aby Grangerová zůstala schovaná a ten, kdo to byl, pokračoval v chůzi. Pak se ale zvuk kroků zastavil a vystřídalo ho něco mnohem, mnohem horšího.

Chodbu na druhé straně dveří naplnilo tiché, zvířecí vrčení. Fenrir Šedohřbet. Dracovi se v žilách rozlil led. Jak mohl zapomenout, že by tu mohl být Šedohřbet?

Vlkodlak hlasitě očichal vzduch. "Kdo je tady?" zavrčel. "Cítím tě." Znovu si přičichl a vzdálil se ode dveří. Pohyboval se, jak Draco věděl, směrem ke Grangerové.

V jeho hlase byl slyšet úšklebek, když se k ní plížil. "Neviditelná kořist... ale neboj, já si tě najdu. Tohle bude zábava. "

Draco nečekal, až uslyší víc. Otevřel dveře a namířil hůlku na vlkodlakova záda. "Imperio!"

Vlkodlak se okamžitě napřímil ze svého číhavého postoje. Odvrátil se od jejího úkrytu a klidně se vrátil chodbou směrem, kterým přišel. Když ho míjel, Draco si s úlevou oddechl. Podíval se na místo, kde Grangerová stála, a přestože na sebe neviděli, doufal, že nějak pochopila jeho tichý pokyn, aby zůstala schovaná.

Vtom chodbu naplnilo ostré prasknutí zjevení. Draco trhl hlavou a zděšeně ztuhl.

Byla tam Bellatrix Lestrangeová.

~

Šedohřbet se tyčil nad Bellatrix, ostré zuby vyceněné v chrapotu. Pomalu kolem něj kroužila, zle se usmívala a bylo jasné, kdo je z nich dvou nebezpečnější dravec.

"Kdo pustil toho psa do domu? Neměl bys být venku a hledat Pottera?"

"Temný pán mě tu potřebuje..."

Bellatrix švihla rukou ve vzduchu a sečným pohybem otevřela Greybackovi rudý pruh na čelisti. "Jak se opovažuješ! Jsi pro něj bezcenný. Kolik měsíců jsi selhávala ve svém jednoduchém úkolu? Teď bych tě měla zabít, jako laskavost pro něj."

Vlkodlačí hněv přemohl strach a vrhl se na ni, ale ona byla rychlejší. "Pouta na tebe!"

Provazy se vinuly po vlkodlakově těle a pevně mu svázaly ruce za zády. Vydával tlumené zvuky protestu, když se mu omotaly kolem hlavy a zakryly mu ústa. Bellatrix ho přinutila, aby si před ní klekl, pak k němu přistoupila zezadu a vytrhla mu hůlku z ruky, když se vzpíral.

"Pst," konejšila ho a přitiskla mu hrot hůlky za ucho. Zklidnil se.

"Tak, s kým jsi to mluvil? Slyšela jsem zvuky."

Provazy na jeho tváři se stáhly a on na ni zavrčel s očima plnýma nenávisti.

"S nikým jsem nemluvila, ty psychopatická mrcho!"

"Nelži mi!" zasyčela mu do ucha. "Slyšela jsem tě!"

Draco v kostech věděl, co bude následovat. Dostane se do Vlkodlačí mysli a najde důkazy o Imperio kletbě. Našla by je a on by ji pak musel zabít. Bylo mu jedno, k jakým důsledkům to povede; její předčasná smrt mohla být jen ku prospěchu věci a on by raději riskoval celou budoucnost tohoto světa, než aby stál stranou a nechal svou tetu Grangerové znovu ublížit.

Bellatrix však zaujalo něco jiného. Podívala se přímo na Draca a jemu se rozbušilo srdce. Vycítila snad nějak jeho přítomnost?

"Co jsi tam dělal?" Bellatrix vyjekla a Draco si uvědomil, že se nedívá na něj, ale na dveře do pracovny, které teď stály otevřené.

"Nevím, o čem to mluvíš! Nech mě jít, nebo..."

Provazy mu znovu zakryly obličej a zadusily zbytek jeho slov. Bellatrix došla ke dveřím pracovny a nahlédla dovnitř. Ve dveřích se zastavila a stála tak blízko Draca, že se jí mohl dotknout. Od konce války ji viděl v nočních můrách stokrát, ale nic se nevyrovnalo hrůze, kterou cítil, když před ním stála skutečná Bellatrix.

Viděl mastnou čerň jejích vlasů, její zažloutlé nehty svírající zašpičatělou hůlku. Prostě ji teď zabij, řekl si a třesoucí se rukou zvedl hůlku.

Strážce se spustil.

"Zatracená věc!" Bellatrix vystřelila kletbu na kvílející zásuvku stolu, kde byl přístroj ukrytý. Ta ztichla. Vešla do místnosti, aby se Dracovi ztratila z dohledu. Neodvážil se ji následovat.

Draco čekal, naslouchal a doufal, že nikdo jiný v sídle ten rozruch neslyšel. Přemýšlel, jestli je Grangerová stále na chodbě za ním, a zoufale si přál, aby byl zase pod Pláštěm s ní. V hlavě se mu honily myšlenky, když si procházel své možnosti. Přinejmenším by musel provést to nejlepší Obliviation ve svém životě a doufat, že odolá Voldemortově Legilimency.

Zevnitř místnosti se ozval Bellatrixin výkřik. "Ty odporný zloději! Moje sestra tě pustí do svého domu a ty si myslíš, že ji okradeš? Za tohle tě opravdu zabiju!"

Kurva. Našla zrcadlo tam, kde ho nechal na stole.

Vynořila se a obviňujícím způsobem levitovala se zrcadlem před Greybackovým obličejem. "Víš vůbec, co to je, ty blázne?"

Vlkodlak zavrtěl hlavou, co mu pouta dovolila. Zmatek a strach mu naplnily oči, když zíral na předmět před sebou.

"Tak mi dovol, abych ti to ukázala," řekla Bellatrix odporně sladkým hlasem. Máchla hůlkou a radostně se usmála, když se hedvábná látka rozvázala a spadla na zem.

Draco bezmocně sledoval, jak si Šedohřbet prohlíží nahé zrcadlo. Nechá Bellatrix vlkodlaka na chodbě s pohledem navždy upřeným do zrcadla? Ani s Hermioninou značnou genialitou podle něj neměli čas přijít na to, jak kletbu zrušit. Museli by vlkodlaka zabít a tělo ukrýt.

Čas jako by se zastavil, když Šedohřbet tupě zíral do stříbrného rámu. Pak jeho oči sklouzly zpátky k Bellatrix.

Zmatek ve tváři jeho tety se shodoval s Dracovou. "Co-jak-? " Otočila zrcadlo k sobě, podívala se do něj a pak otočila hlavu zpátky ke Šedohřbetovi. "Padělek!"

Za jeho zády se ozvalo tiché zaúpění. Grangerová, ne! Bylo příliš pozdě. Jeho teta to slyšela.

Otočila se rychleji, než se Draco nadál, a vykřikla: "HOMENUM REVELIO!"

Dracovo deziluzivní kouzlo se vytrhlo a on stál dokonale viditelný na chodbě. Bellatrix se setkala s jeho očima. Čelo se jí zmateně svraštilo a on věděl, že by měl využít této šance, své jediné šance, a zabít ji dřív, než si uvědomí, kdo není. Ale jak tak na Draca zírala, bylo mu zase sedmnáct, ruka s hůlkou mu hrůzou zamrzla u boku.

"Stupefy!" Kouzlo kolem něj proletělo a Bellatrix se zhroutila na zem. Vytřásl ztuhlé končetiny a zasáhl Šedohřbeta omračujícím kouzlem tak silným, že vlkodlaka vymrštil deset stop do vzduchu. Grangerová levitovala s jeho tělem v bezvědomí dřív, než dopadlo na zem.

"Pojď sem!" zasyčel do prázdné chodby a provedl vlastní levitační kouzlo, aby přenesl Bellatrix a falešné zrcadlo dovnitř pracovny. Dovnitř vplul Šedohřbet a za ním Grangerová. Její hlava se objevila, když odhrnula kápi pláště, tvář bílou panikou.

"To zrcadlo je falešné! Co to znamená?" Draco se naléhavě zeptal.

"Já nevím, já nevím!" Ztrápeně zírala na Bellatrix. "Myslíš, že to někdo slyšel?"

Neodpověděl. To by se brzy dozvěděli. "Grangerová, musíme se jich zbavit. Nevím, jestli někdy existovalo dostatečně silné paměťové kouzlo, aby odolalo Ty-víš-komu."

Nespouštěla oči z Bellatrixiny tváře v bezvědomí. "Já to udělám. Dokážu to."

"Jsi si tím naprosto jistá? Viděla mě. Možná bude lepší, když prostě..."

"Jsem si jistá." Ze záhybů pláště se vynořila její hůlka. Draco si pomyslel, že by mohl Pottera obejmout za to, že jim půjčil oděv, který byl podle všeho odolný vůči Revelliovým kouzlům.

Grangerová se pustila do vlkodlaka a usilovně se soustředila. Zatímco pracovala, zmizely provazy z vlkodlakova těla a vyléčil mu řeznou ránu přes obličej od Bellatrixina kouzla.

Pak se podíval na svou tetu a v žaludku se mu zvedl odpor. Byl slabý a málem ho to stálo život. Nebýt Grangerové... Odkašlal si a odvrátil se.

Po dlouhých deseti minutách prohlásila, že je spokojená. "Pošli je ven jednoho po druhém. Budou si myslet, že šli jen kolem."

Draco tak učinil a schoval se pod Plášť, zatímco vzbudil svou tetu. Když zmizela za rohem, zopakoval postup s Greybackem. S úlevou si oddechl, když se vlkodlak odplazil pryč.

V pracovně Grangerová opravovala velkou díru ve stole, kam dopadla Bellatrixina kletba. Vytáhla rozbitého strážce a podržela ho. "Já půjdu ven, ty to zatím opravíš."

"Nech to být. Na tom nezáleží."

"To přece nevíš! Musíme to nechat přesně tak, jak to bylo!"

"Na to je trochu pozdě," zabručel a podíval se na zrcadlo ve svých rukou. Jeho zestárlý povrch odhaloval unavenou, bledou tvář s ostrými lícními kostmi, rovným nosem a šedýma očima, které téměř dokonale ladily se stříbrem rámu. Nad jedním tmavým obočím mu visely bíle blond vlasy. Natáhl ruku a uhladil je zpět na své místo.

Pohybem hůlky se hedvábná látka znovu zauzlovala kolem zrcadla. Přešel ke skříni a odložil předmět na stojan, než zavřel dveře. Draco očekával, že na skříni uvidí krev z řezné rány na ruce, ale ta zmizela, pohlcena tmavým dřevem.

"Kolik máme času?"

Otočil se k ní a beze slov zakouzlil. Ve vzduchu mezi nimi se objevila svítící čísla, která odpočítávala vteřiny. 8:32, 8:31, 8:30...

"Už to nebude dlouho trvat. Měli bychom se vrátit do kuchyně, pro případ, že by se tu ještě někdo objevil." Měli štěstí; nikdo nepřišel zkoumat Bellatrixina kouzla ani vlkodlačí zvířecí vrčení. Draco přemýšlel, jestli se jeho matka prostě nechtěla zapojit do toho, co se děje.

"Potřebuju, abys mě vzal do knihovny."

Draco na ni zíral. Věděl, že má pro knihovny slabost, ale opravdu si myslí, že je teď vhodná doba na prohlídku? "Zbláznila ses?"

"Tvoje matka se zmínila o záznamech o zrcadle! Musíme zjistit, proč by ho někdo ukradl a nechal nám tu padělek, který bychom měli najít." "Cože?" zeptala se.

"Na tom nezáleží, Grangerová..."

"Nemáme čas se hádat. Nikdo se nedozví, že jsme tam byli."

Natáhla si plášť a vyklouzla na chodbu, než ji stačil zastavit. Draco se rozhodl, že se o tom pořádně pohádá později, až budou oba v bezpečí doma.

Opravil strážce a znovu použil kouzlo Rozčarování, než si pospíšil, aby se k ní připojil.

~

Cesta do knihovny proběhla bez problémů, ale přesto byla napínavá. Draco nadskakoval při neexistujících zvucích a představoval si Bellatrix za každým rohem. Pohybovali se tak rychle, jak se jen odvážil. Časomíra mu v duchu odpočítávala sedm minut, pak šest a pobízela ho, aby šel kupředu.

Zastavil je u vchodu do knihovny a sklonil se, aby jí zašeptal do ucha. "Ničeho se nedotýkej, Grangerová. Není to pro tebe bezpečné." Počkal, až přikývne, a pak je vedl otevřenými dveřmi.

Přivítaly je stohy a stohy a on cítil, jak se Grangerová udiveně rozhlíží, když procházeli bludištěm knih. Netušil, kde by mohly být záznamy, ale naštěstí byla knihovna vybavena magickým systémem archivace.

Šel známou cestou až k malému stolku v zadní části místnosti, kde na něj čekala obrovská kniha. Grangerová se naklonila, aby si ji prohlédla zblízka, ale dávala si pozor, aby se o ni neotřela.

Draco se zamyslel nad zrcadlem a záznamy o původu a pak hůlkou poklepal na hřbet knihy. Kniha se otevřela, stránky se magicky třepotaly, jako by je ovíval silný vítr, až nakonec utichly.

Nahlédli na otevřenou stránku a uviděli číslo police napsané červeným inkoustem.

"Přivolám ji," řekl Draco tiše. "Accio!"

O několik stohů dál vyletěl z vysoké police tlustý svazek a vznesl se k nim. Draco ho zachytil ze vzduchu a podržel ho Grangerové, aby si ho prohlédla. "Pospěš si!"

Zduplikovala knihu a novou hodila do tašky. Vrátil originál na polici a znovu vyslovil kouzlo, aby zkontroloval jejich časovač.

Grangerová vedle něj vydechla, že zadržovala dech. "Zbývá sotva minuta!" Tvářila se vítězoslavně. "Nemůžu uvěřit, že jsme to dokázali." Pak jí úsměv zmizel, zřejmě myslela na zrcadlo. Skutečná verze byla stále někde v budoucnosti.

"To je v pořádku," snažil se ji uklidnit. "Vyřešíme to, až se vrátíme. Ať už to udělal kdokoli, najdeme ho."

Mlčeli a sledovali, jak ubíhají vteřiny. Když jich zbývalo už jen pár, Grangerová znovu sáhla po jeho paži a on ucítil náhlé teplo na hrudi, které zahnalo napětí. Viděl svou minulost a přežil, z velké části díky čarodějce po svém boku. :03, :02, :01...

Čekal, až se vrátí ten hučivý pocit, až kolem něj znovu poteče řeka Času.

Nestalo se tak.
~
Hezký den přeji 👋🏻
Darky
3353 slov